Tento roubený dům s podezdívkou je jednou z posledních památek na období tzv. raabizace, tj. tereziánské reformy, podle níž se část vrchnostenské půdy přidělovala za poplatek nevolníkům. Jedná se o emfyteutickou familii, jež byla postavena na vrchnostenském gruntě a měla konskripční číslo 47 a jako číslo popisné obdržela 41 (viz
https://ags.cuzk.cz/archiv/openmap.html?typ=skicic&idrastru=HRA404018400), přičemž ve 2. polovině 18. století náleželo k tomuto gruntu, který byl dán do dědičného pachtu, 10 měřic a 4 měřičky pozemků, z nichž 9 měřic činily role, 13 měřiček louky a zbytek byla zahrada. Z tohoto majetku bylo ročně odváděno 14 zlatých a 13,5 krejcaru dědičného nájmu.
Prvním držitelem tohoto stavení byl Josef Vrba, jenž ho ujal od vrchnosti v roce 1780. Nevíme však, zda zde tento dům již stával předtím, nebo zda byl vybudován až výše zmíněným poddaným. Je tu i možnost, že roubenka tu stávala již na přelomu 17. a 18. století, ale díky své zchátralosti byla za něj obnovena a opravena. Oficiálně tu však bývala ohrada pro mladé koně ze zdejšího panského dvora (podle urbáře z roku 1740 mívala necelé 2 strychy výměry), od čehož se těmto místům říkalo "Vohrada" nebo "Na Vohradě", což však nevylučuje existenci tohoto stavení, pokud se v této lokalitě předtím nenacházelo jedno z trojice ve třicetileté válce zaniklých hospodářství (zapsána roku 1629 v purkrechtní registře zdejšího statku, kdy vyhořel také sám panský dvůr), což by vzhledem k poloze rovněž mohlo být možné, i když vzhledem k jednomu z nich musíme spíše uvažovat, že se všechny nacházely blízko sebe více ve středu vsi za krčmou, tj. v místech dnešních čp. 13 a 15. V roce 1690 byl sousední grunt čp. 40 veden jako pustý, kde se mělo začít stavět. Od toho můžeme uvažovat, že tehdy stavení čp. 41 ještě neexistovalo. Když Josef Vrba zemřel, tak se jeho vdova opětovně vdala, a to za Josefa Zoira (spíše Zubra, toto příjmení se zde vyskytuje dodnes). Zaknihován však nebyl ani jeden z nich, neboť hospodářství bylo stále vedeno pod nebožtíkovým jménem.
Dceru Kateřinu, roz. Vrbovou, si roku 1800 vzal za manželku Václav Kudrna. Tato dvojice se následně ujala celé familie, za což zaplatila 200 zlatých. Ale již o 7 let později ji převzali Václav a Kateřina Kalouskovi. Ti však zaplatili pouhou polovinu toho, co předchozí držitelé, což znamená, že v té době došlo k nějaké katastrofě, která snížila hodnotu tohoto hospodářství. Za manželů Kalouskových, zvaných jako Vohradští Kalouskové (k odlišení od jiných zdejších rodin téhož příjmení), došlo v roce 1851 k vykoupení dědičné činže, za což bylo vyplaceno 49 zlatých a 50 krejcarů. Roku 1855 převzal rozšířenou a obnovenou familii syn Jan Kalousek za 300 zlatých, který se oženil s dcerou stěžerského rolníka Dohnala. Ta po jeho smrti vedla samostatně rodinné hospodářství a dokázala všem předvést to, že ho vedla o mnoho lépe než její nebožtík muž. Však se o ní říkalo, že to byla "rázná žena". Její syn Josef zemřel náhle na poli, když byl v pouhých 16 letech raněn mrtvicí. Dcera Anna se zase provdala za boharyňského sedláka Šandu, a tak převzetí hospodářství zůstalo na synu Františkovi, k čemuž došlo v roce 1891.
Tento byl stejně jako jeho předkové velmi činorodým člověkem, který nerad zahálel a své hospodářství nadále zušlechťoval a zvětšoval, k čemuž mu v mnohém dopomohla manželka Františka, roz. Polívková, jež pocházela z Břízy. Roku 1894 tak zakoupil sousední hospodářství čp. 40, jež bylo rozbořeno v roce 1927, čímž zaniklo. Pozemky od něj však naopak připadly k čp. 45. V téže době však byly k této familii přikoupeny též pozemky od čp. 21, které byly později prodány Václavu Fejglovi. Za něj došlo nejspíše také k podezdění roubenky (některé zdroje hovoří o tom, že ho měla již v 1. polovině 19. století) a k dalším jejím úpravám, zejména k vybudování rozsáhlých stodol a kolen na místě původního čp. 40. Další přestavby proběhly také v následujícím století, kdy chalupa získala svůj "kožich" a následně byly některé části nahrazeny zděnými a to nepočítáme zavedení elektřiny v roce 1926.
Další majitelkou rozšířeného hospodářství čp. 41 se roku 1937 stala Marie Tomšová, roz. Kalousková, manželka vrchního rady státních drah v Praze Ing. Jana Tomše, který pocházel z nedalekého Světí. Když onen zemřel, tak v roubence stále hospodařil původní vlastník František Kalousek. Když i ten zemřel, byly v roce 1942 dány pozemky do nájmu a o rok později převzal dům čp. 41 MVDr. Zdeněk Tomeš, syn výše jmenovaných manželů. Ten pracoval v Praze na ministerstvu zemědělství. V té době žila v chalupě na výměnku jeho ovdovělá matka, jež někdy zaměnila Rosnice za Prahu, když někdy pobývala u svého syna. Roku 1950 mělo toto hospodářství celkem 5,75 ha pozemků. V rukou této rodiny zůstalo několikrát upravené stavení až do dnešní doby, kdy náleží Ing. Zdeňku Tomšovi z Prahy.