Dům čp. 390 v Pospíšilově třídě v Hradci Králové

Tento dům si v letech 1904-1905 vybudoval podle vlastního projektu z roku 1903 stavitel Václav Rejchl starší, a to pro svou vlastní rodinu a část objektu byla určena k činžovnímu bydlení. To potvrzuje rovněž Jiří Vladimír Tolman ve svém díle „Hrst vzpomínek na starý Hradec Králové“ z roku 1928: „Dům čp. 386 patří vdově po cejchmistru Melicharovi, jenž dříve bydlíval v Jednotě u „Zlatého orla“, dům čp. 387 v téže třídě dědicům správce Žida, čp. 388 tamže rodině Hrnčířově, dům čp. 389 jest tovární objekt firmy Terag, dům čp. 390 rohový v Pospíšilce patří staviteli V. Rejchlovi. Otec Rejchl zasedal řadu let v zastupitelstvu obce i radě, býval referentem elektrárny, jako vzorný stavitel, předák evangelíků a muž pokrokový, pracoval vedle obce i v pokrokovém klubu, synové architekti, Václav a Jan, provedli mnohé krásné stavby v městě našem, dcera byla provdána za stavitele Fňouka.“

Ještě před vlastní výstavbou, která mu byla povolena na schůzi městského zastupitelstva 3. června 1903, si zde zřídil provizorní dřevěný přízemní domek, aby v něm mohla jeho rodina bydlet, dokud nebude stát nový dvoupatrový dům. Podle některých zmínek si jeho manželka oblíbila tento dřevěný domek tak, že se nechtěla do novostavby přestěhovat. Údajně z toho důvodu, že v ní nebylo tolik světla jak v oné dřevěnce. Během kopání základů byly nalezeny na místě četné kostrové hroby z doby hradištní, v nichž byly bronzové esovité záušnice a železné nože. Ke kolaudaci domu došlo v roce 1905. První zkoužkou novostavby se stala velká vichřice z 31. prosince 1904 na 1. ledna 1905, ale kromě drobností, zejména stržení části střešní krytiny, nebyla nijak výrazně poškozena. K zavedení vody do novostavby obdržel povolení na schůzi městské rady 13. září 1905.

V roce 1911 náležela polovina domu čp. 390 Václavu Rejchlovi a druhá dědicům po jeho manželce Anně. Po vyřízení pozůstalosti připadl pouze jemu, resp. jeho stavební firmě, protože jako majitel je uváděn Václav Rejchl a spol. V téže době byl v celém okolí problém s vlhkostí. Po řadě stížností rozhodla městská rada 30. května 1910 o tom, aby byl od domu čp. 390 zřízen směrem k cestě na Pouchov betonový kanál o délce 25 m, který by odváděl vody z tamních kotlin. 5. února 1912 městská rada vzala na vědomí zprávu o vypuknutí ohně v obuvnickém obchodě Josefa Sedrala v domě čp. 390. Následně došlo k jeho adaptaci. Z tehdejších nájemníků zmiňme: holičského pomocníka Josefa Beka, stavitelského asistenta Karla Buriána, likvidátora České banky Františka Kadaníka, holičského pomocníka Karla Pospíšila, služku Josefu Součkovou, obchodvedoucího v konzumu Emila Tůmu, c. k. poručíka 18. pěšího pluku Pavla Paraka a služku Marii Peškovou. Mnohem významnějším byl c. k. gymnaziální profesor a člen vojenské zkušební komise J. J. Vrabec, k němuž do bytu chodili zájemci, kteří se připravovali k jednoroční vojenské službě. Na rozdíl od jiných byla tato vojenská přípravka koncesovaná.

Později se Václav Rejchl starší přestěhoval do domu čp. 520 a v roce 1927 do nově postaveného domu čp. 720 v Kotěrově ulici. Počátkem 20. let 20. století byla v domě sběrna chemické čistírny a žehlírny A. Hrnčířové z Pražského Předměstí. Roku 1930 vznikla v objektu lékárna „U zlatého hada“, jež v roce 1931 patřila Ph. Mg. Františku Příhodovi a v letech 1947-1949 v ní působil Ph. Mr. Jaroslav Hlavica. I ve 30. letech 20. století tu žilo několik nájemníků – soukromnice Ludmila Egerová, spol. Antonín Engelberth, úředník Josef Holan, poštmistrová ve výslužbě Anna Macháčková, vdova Jarmila Režná, Ing. arch. Stanislav Semrád, soukromnice Anna Šestáková, major Vlad. Veselý a ředitel Jan Vojáček. Vedle nich tu bylo ještě holičství Karla Paula. Roku 1933 bylo fotografovi Oldřichu Vokřálovi povoleno zřízení dvojice výkladních skříněk. V letech 1934-1935 byly v domě zřízeny koupelny. Jediným, co tu vydrželo až do dnešních dob, je lékárna v přízemí budovy, která byla adaptována v roce 1989 a roku 1993 došlo k její privatizaci. V letech 2015-2019 bylo v domě sídlo klubu moderní gymnastiky SK MG AJUR Hradec Králové z. s.

Na závěr ještě dodejme, že objekt je nepřehlédnutelný, neboť na první pohled zaujme svojí fasádou se souvislým sgrafitovým pásem ve výši 1. poschodí, který je kombinací rostlinných a figurálních motivů (ženských hlav) a na straně do Švendovy ulice můžeme navíc vidět fiktivní vyobrazení výrazných postav naší architektury - Matyáše z Arrasu, Matěje Rejska a Petra Parléře. Vznikl v roce 1904 a jeho tvůrcem je profesor Jan Koula.