Dům čp. 3 na Malém náměstí v Hradci Králové

Tento dům s podloubím nosil původní čp. 7 a je svébytnou srostlicí různých stylů, protože přední část o renesančním původu byla postavena někdy v polovině 16. století na původní gotické parcele a zadní část bývá označována za pozdně gotickou přestavbu. V již zmíněné přední části tak nalezneme gotické klenby, renesanční podloubí a klasicistní průčelí se vstupním portálem z 1. poloviny 19. století. V místech zadního traktu je navíc dochován zbytek hranolové gotické bašty, napojené na hradbu. To vše je spojeno novodobými konstrukcemi ze 60. let 20. století.

Původně býval nazýván jako dům Hüttlův, a to podle prvního dochovaného majitele Franze Hüttla, který vlastnil objekt v roce 1790. Roku 1806 náležel Františku Wirschningovi, v roce 1836 zámečníku Františku Posadovskému a roku 1866 vdově Anně Bolechové. V letech 1882-1883 zde bydlel v podnájmu u obuvníka Josefa Kašpara student Alois Rašín, budoucí první československý ministr financí. V roce 1903 náležel dědicům po J. Posadovské a roku 1911 byl dům jako dědictví rozdělen na 180 dílů a dědici se stali Emil a Květoslava Bollechovi, Karolína a Božena Valáškovy, Julie, Bibiana a Hermína Bollechovi, Johanna Posádovská, Růžena Teublová a Karolína Hainzová. Musíme rovněž vzpomenout na to, že se zde 21. prosince 1918 narodil pozdější herec a velký královéhradecký patriot Josef Bek, známý svým osobitým humorem a nadsázkou, který tu má od roku 1998 pamětní desku a jeho hrob nalezneme na hřbitově na Pouchově.

I zde bude na dodání některých zajímavých věcí nejlépe dát slovo Jiřímu Vladimíru Tolmanovi, který ve své "Hrsti vzpomínek na starý Hradec Králové" napsal o čp. 3 toto: "Dům čp. 3 na podsíni, Malé náměstí má od čp. 2 do 10-11 "Černý kůň" podsíň, náležel zámečníku a měšťanu Posadovskému. Zde bydlel Jirák, výrobce sokolského nářadí tělocvičného, stavitel lodí a truhlář, jenž se později přestěhoval za sv. Ducha k Petrofům a byl vynikajícím borcem za éry Stan. Červeného, dále typický policajt Hrádek, dále se zde vykládala hokynářka Křivohlavá. Dům náleží Jos. Machovi." K výše zmíněnému truhláři K. Jirákovi, který později bydlel ve hradbách blíže vodárny, zmiňme to, že 1. července 1898 boural jednu z příček a ta se nenadále zřítila, přičemž těžce zranila zde stojícího stavitelského kresliče Františka Pokorného. Tento 17letý syn obchodníka s potravinami však v nemocnici na následky tohoto zranění zemřel. Na městského strážníka Hrádka zase vzpomíná Dr. Václav Řezníček ve svých "Královéhradeckých vzpomínkách": "Rameno královéhradecké spravedlnosti za tehdejší doby representoval pan revisor Volák se třemi policajty. Pan revisor Volák chodil jako civil, jenom že nosil na hlavě důstojnickou čepici se zlatým jablíčkem a se zlatou portou. V ruce měl vždycky silnou hůl. Často jsem si myslíval, co by dělal, kdyby mu ji někdo z ruky vyškubl. V zimě míval krk několikráte otočený dlouhým vlněným šálem, jehož konce přehazoval si dle tehdejší mody na záda. Vousy tuším že nenosil žádné. Uniformovaní policajti však vousatí byli. Jeden, ten nejstarší, jmenoval se Hrádek, druhý Růžička a jméno třetího jsem zapomněl. Růžička býval »zlý«, ale Hrádek byl dobrák. Viděl jsem ho několikráte o trhu nebo o jarmarce, že, když se někde strhla hádka nebo pranice, jak čerstva od jeviště afery se uklízel anebo někde do domu se schoval, aby nemusil zakročiti a aby si lidé obyčejně daremný spor vyřídili sami. Byl by beztoho dostal od obou stran vynadáno a proto nechtěl asi nikoho pro urážku stráže přivésti na kreminál, nebo při nejmenším na Kropáčku, kam se tehdy výtržníci zavírali."

Nahlédnutím do hojně vydávaných městských adresářů zjistíme, že zde v roce 1911 žili tito lidé: veřejný posluha František Bubla, posluhovačka Alžběta Bublová, pradlena Marie Charová, dělník František Kacafírek, mlékařka Eliška Kalašová, tovární dělnice Marie Kalašová, dělník František Košnar, dělník František Krejza, porodní bába Marie Matějková, hlídač František Patočka, výpomocný číšník Josef Rikl, zámečnický pomocník Jaroslav Roza, vdova a pradlena Alžběta Schaffhauserová, vdova po krejčím a posluhovačka Anna Schaffhauserová, pradlena a posluhovačka Terezie Schafferová, obuvník Václav Šimon, malířský pomocník Jindřich Vajsochr, truhlářský pomocník Benedikt Valenta, dělník Jan Vaňura, pradlena Anna Veselovská a dělník na dráze František Voženílek. Roku 1925 vlastnil dům řídící učitel Josef Mach, který tehdy nechal opravit opadávající fasádu. O 6 let později byli obyvateli tohoto domu: květinářka a obchodnice s umělými květinami Josefa Adamírová, dělník Josef Bek, posluhovačka Kateřina Beková, učitelka Marie Boukalová, posluhovačka Vincencie Brožková, soukromnice Marie Čeřenská, obchodní zástupce Jar. Čeřenský, dělník Jan Filip, dělnice Marie Havrdová, dělník Em. Hubka, zámečnický Jan Hubka, švadlena Jar. Hubková, dělník Alois Hynek, soukromnice Marie Kacafírková, hokynářka Anna Kamenická, dělník na dráze Josef Kamenický, dělník Josef Koutník, dělník Václav Kvapil, provazník Karel Michl, posluhovačka Marie Pekárková a dělník Josef Škoda. V roce 1936 se spolumajitelkou domu stala Ludmila Šmídová z Třebechovic pod Orebem, vdova po řediteli měšťanské školy. O 2 roky později požádala o povolení zřídit v domě splachovací toalety. Práce provedla firma Ondřeje Rádla z Třebechovic pod Orebem. Ludmila Šmídová vlastnila roku 1941 již celý dům. V témže roce bylo nájemnici Vlastě Vaňkové povoleno zřízení elektrického mandlu.

Přehlížení stavu budovy a její neudržování vedlo ve svém důsledku k tomu, že se roku 1956 stal dům neobyvatelným. V nových společenských podmínkách neměli vlastníci podobných domů nejen finanční prostředky, nýbrž ani možnost sehnat někoho, kdo by se jim pustil do oprav, protože sám stát chtěl, aby mu prostě "spadly do klína", k čemuž došlo i u čp. 3. Nejspíše v roce 1960 došlo k převedení nemovitosti do majetku státu. Její stav byl o 2 roky později vyhodnocen jako velmi vážný a KVUSS byla pověřena rekonstrukcí tohoto objektu, a to zároveň s těmi sousedními, s nimiž poté sdílel stejné osudy. Před rekonstrukcí v 60. letech 20. století, která byla v podstatě demolicí nadzemní části objektu a její náhradou novodobými konstrukcemi, byl dům dvoupatrový a sedlová střecha měla hřeben rovnoběžný s průčelím. Po ní začala valbová střecha směřovat do náměstí a navíc do ní byl zabudován střešní obytný vikýř s dvoukřídlým oknem. Funkčně byl rovněž spojen se sousedními nemovitostmi čp. 2 a 4. Nádvorní samostatná stavba byla rovněž dvoupatrová, ale nepodsklepená. Sklepy pod předním domem pocházejí nejspíše ze 17. století, ostatní jsou rovněž z období rekonstrukce, ukončené roku 1969. Více o tomto objektu, jenž byl 14. ledna 1964 zapsán do státního seznamu kulturních památek a v současnosti náleží Martinu a Lucii Hostákovým, lze najít zde: https://pamatkovykatalog.cz/mestsky-dum-13739606.