Dům čp. 141 na Bělobranském náměstí v Pardubicích

Výstavba na této straně Bělobranského náměstí prošla za staletí dosti výraznými proměnami. V místech, kde dnes stojí domy čp. 140 a 141, tak bývaly původně 2 domy. Prvním z nich byla tzv. barevna, z níž byly o sv. Havlu odváděny 4 groše a o sv. Jiří půl groše urburních platů. Po jméně známe jejího vlastníka až v roce 1580, kdy šlo o barvíře Andrýse, který byl jinak zván jako Wondřej a jak z předem jmenovaného vyplývá, tak se zde barvila plátna. Tehdy se totiž spodní oděv a některé části svrchního oděvu nosily v režném stavu, ale většina pláten na svrchní oblečení byla barvena, nejvíce pak na modro a ještě v 19. století chodily přední měšťanky po domácnosti v modrých šatech, naopak na veřejnost vycházely již v pestřejších šatech. Protože barvířské řemeslo bylo velmi vážené, tak byl barvíř v porovnání s velkou částí tehdejší společnosti zámožnějším. Měl větší stavení než tkalci a v něm se kromě bytu nacházela barvírna s tiskárnou a velký mandl, jenž býval zpravidla v samostatné nádvorní budově. Vedle toho míval též stáj pro koně a někdy i místnost pro přijímání a odevzdávání dokončených zakázek. Protože všude bývalo hodně barvy, tak se v domech barvířů často myly podlahy i nábytek, což bylo známkou blahobytu.

Druhý dům, který stával v těchto místech, býval zván jako Jirchářovský dům, a to od toho, že se tu svého času nacházela jirchářská dílna, kde se zpracovávaly lehké a jemné kůže z jehňat a kůzlat, z nichž se poté šily rukavice. Surové kůže se kvůli změknutí namáčely ve vodě a následně byly zbavovány zbytků masa a tuků, aby mohly být naloženy do kádí s vápenným mlékem. V nich se z kůží uvolnily chlupy. Tímto způsobem vzniklou tzv. holinu pak naložili do kádí s tříslem, zalili vodou a utěsnili víkem. Takto byla kůže naložena kolem 6 týdnů, pak byla vytažena a opláchnuta a takto se to opakovalo zpravidla čtyřikrát, aby měla kůže správnou jemnost a vláčnost. Jircha, tj. vyčiněná kůže, pak bývala naložena do směsi kamence, žloutku a vody. Následně bývala překartáčována překvašenou močí, aby ji šlo barvit, sušit či leštit a po dokončení všech procesů bývala prodávána dále. K tomu musíme ještě dodat to, že jirchářové sváděli velké boje s koželuhy o způsob zpracování kůží, protože koželuhové si dělali prim na vydělávání kůží prostřednictvím kamence. Tyto spory byly vyřešeny až v roce 1821, kdy bylo povoleno i jirchářům vydělávat kůže tříslem, čímž obě řemesla prakticky splynula. Ale pro nesouhlas obou řemesel došlo ke zrušení tohoto povolení a k návratu ke starým pořádkům.

Původně však tzv. Jirchářovský dům býval pekárnou, což můžeme vidět z přehledu jeho známých vlastníků. Do roku 1546 náležel pekaři Janovi, v letech 1546-1547 pekaři Janu Světničkovi, v letech 1547-1553 mlynáři a pekaři Pavlu Vomejlilovi, který ho získal za 270 kop míšeňských, v letech 1553-1554 byl jeho majitelem mlynář Václav Kučera, v letech 1554-1555 Václav Dvorský, do roku 1556 Václav Bidlo, v letech 1556-1558 Jelen Žid, jenž objekt zakoupil za 450 kop míšeňských, v roce 1558 Hynek Kostelák, po něm téhož roku opět Jelen Žid a v letech 1559-1567 jirchář Martin Šreytr, který měl za dům zaplatit 450 kop míšeňských. Za něho byly v roce 1563 odváděny o sv. Havlu 4 groše, z 1 jitra panských luk 3 groše a z kusu bělidla pod haltýři 1 groš český. Nový vlastník ale měl nejspíše finanční problémy a nějak mu nevycházely peníze na řádné splácení dlužné kupní částky, takže se Jelen Žid rozhodl obrátit na vrchnost, aby zasáhla a pomohla mu vyřešit tuto situaci. V roce 1564 byl jirchář Martin Šreytr vyzván, aby se z domu do 2 týdnů vystěhoval. Následně se odvolal zase on a grunt mu byl opětovně vrácen, aby ho v letech 1565-1578 doplatil a o rok později postoupil za 600 kop míšeňských Janu, synovi Jakuba Prachatického. V roce 1580 koupil dům barvíř Andrýs, jenž za něj zaplatil 620 kop míšeňských. Následně ho pak spojil se svou barevnou.

Roku 1605 Andrýsova vdova Barbora koupila od sirotků barevnu za 1 100 kop a o rok později ji předala svému druhému manželovi Davidu Morgelemu, který ji splácel do roku 1625. V letech 1626-1629 náležela Ondřeji a Lidmile Švolbovým, v letech 1629-1630 Matěji Hamáčkovi, v letech 1630-1631 barvíři Janu Struholmovi (tehdy městiště čp. 141 sahalo až k Bílé bráně), v letech 1631-1636 Anně Struholmové, jež se po smrti svého muže vdala za barvíře pláten Zacharyase Gaysta. Ten za objekt v roce 1641 zaplatil 1 100 kop míšeňských se srážkou 185 kop za zpustlost. Roku 1643 je celý grunt uváděn již jako spálený a rozkopaný. Někdy poté došlo k obnově barevny, kterou do roku 1671 vlastnila vdova Anna Gaystová. Poté ji zakoupil barvíř Jan Kraus, manžel Marie, vnučky předchozí majitelky, a to za 1 100 kop míšeňských, aby mu Anna Gaystová z nich odpustila 575 kop. V roce 1706 převzal barevnu za 775 kop Jan Kraus mladší. Roku 1740 koupil barevnu Tobiáš Hulata, a to pro svého syna Jakuba, ale již o 4 roky později byl grunt opět spáleništěm, jež v roce 1751 koupil Antonín Říha, aby za něj zaplatil 170 zlatých.

Roku 1756 došlo k rozdělení tohoto spáleniště a jeho východní část byla prodána Mikuláši Timanovi, z čehož vzniklo současné čp. 140. Původní barevnu s čp. 141 držel kolem roku 1784 Antonín Synecius, do roku 1828 měl barevnu, barvířský mandl, zahradu a louku Jan Doležal, v roce 1828 získal tyto majetky jeho syn Vincenc Doležal, po něm v letech 1839-1854 vlastnila čp. 141 Marie Černá, v letech 1854-1907 Antonín Červenka (7. června 1825 - 16. října 1907, od roku 1863 prozatímní kontrolor občanské záložny, od roku 1886 obchodník v železném, smíšeném zboží a barvami, později též se semeny, od roku 1887 hlavní jednatel Vzájemně dobytek pojišťujícího spolku "Sv. Martin" v Mariánských Lázních pro Pardubice a okolí, jenž býval rovněž městským radním a zastupitelem), v letech 1908-1910 Antonín Červenka mladší se svou manželkou Boženou a v roce 1910 zůstalo vdově Boženě Červenkové. V přízemí tehdy byla dvojice obchodů a patro sloužilo k bydlení. Ve 20. letech 20. století se tu nacházel obchod uhlím, koksem, dřívím, antracitem a stavebními hmotami Václava Červenky. Za německé okupace se tu např. mandlovalo prádlo a fungovalo truhlářství Josefa Hallera. 16. března 1964 byl objekt zapsán do státního seznamu kulturních památek. V té době byla jako jeho vlastnice uvedena Božena Červenková (viz https://pamatkovykatalog.cz/mestsky-dum-15900559). Určitými úpravami prošel dům v 70. letech 20. století, ale poslední jeho obnova byla provedena v letech 2024-2025, kdy se v novém zaskvěla též fasáda i sama socha Panny Marie v průčelní nice. Dnes je v tomto domě s barokní fasádou a mansardovou střechou, náležejícím Ing. Janu Klempířovi, Ubytování U Panny Marie a bydlí zde umělecký kovář Josef Brychnáč (viz https://pratelepardubicka.cz/josef-brychnac-umelecky-kovar/).