Dům čp. 120 na Malém náměstí v Hradci Králové

Tento původně gotický dům se starým čp. 221 byl přestavěn v polovině 16. století do renesančního slohu. Z původního objektu zůstaly pouze sklepy, pokud na tomto místě nestály rovnou 2 původní objekty vzhledem ke dvojici lochů. Do současného klasicistního vzhledu byl upraven v 19. století, a to v roce 1870 stavitelem Dobrkovským. Jedny prameny tvrdí, že šlo o Antonína Dobrkovského, druhé jmenují Františka Dobrkovského.

Prvním známým vlastníkem objektu byl Václav Toman (psán i jako Thoman), a to v roce 1790. Roku 1806 náležel objekt Antonínu Hubálkovi, jenž ho odprodal pekaři Václavu Trnkovi, který je zmiňován jako vlastník čp. 120 v letech 1826-1839, za něhož dům 30. července 1836 spolu s ostatními v okolí vyhořel. Právě jeho dcera Jana se stala druhou manželkou našeho významného dramatika Václava Klimenta Klicpery. O tom všem se rovněž zmiňuje Jiří Vladimír Tolman ve svém díle „Hrst vzpomínek na starý Hradec Králové“:

„Dům čp. 120 náležel pekaři Trnkovi, po něm V. F. Červenému, zakladateli světové firmy hudebních nástrojů. Chotí jeho byla Josefa Červená, dobročinná dáma. Synové Červeného byli: Jaroslav, dosud žijící továrník a nejstarší člen Sokola, Otokar, řídící filiálku v Kijevě, český konsul, proslavivší se hlavně za „Maffie“, Stanislav, náčelník Sokola, Bohumil, kupec, později prokurista firmy, Jan a dcera Anna, zemřevší roku 1866 na choleru, Václav uhořevší v cukrovaru roku 1885, posléze Marie, jež se provdala za majora Žida v Josefově, dále medik Rudolf, jenž předčasně zemřel. V továrně pracovali staří mistři Oehm, Lašek, otec a syn, Lněnička, Špaček, Selichar, Suchánek, Hubert Fottr, John, Procházka a syn, zvaný Habán, jednonohý Kučera, A. Šubrt, později flašinetář. Bydlela zde pí Pompeová, zemřevší též na choleru, matka účetního Václava Pompeho od Tolmanů, hudební skladatel Václav Komzák, kapelník zdejšího 11. pluku König Johann, v. Sachsen, měst. kancelista a vojenský „kvartírmachr“ Koch, jehož paní byla nerozlučnou kamarádkou paní domácí. Starý pan F. Václav Červený, rodem z Dubče, usadil se zde 9. května 1842, pracoval dříve v dílnách Bauerově v Praze, dále ve Vídni, v Brně, Vratislavi a Prešpurku. Prvou dílnu měl v domě čp. 26, nyní Tolmanově na Velkém náměstí; jeho zkoumavý duch, podporován železnou vytrvalostí a neúmornou pílí, přelétl záhy úzké zdi starého pevnostního Hradce, stal se středem pozornosti v celé hudební Evropě. Vynalezl několik hudebních nástrojů, závod jeho rostl měrou netušenou. Obesílal světové výstavy v Novém Yorku 1853, v Mnichově 1854, St. Luis 1855, v Moskvě 1872, v Barceloně 1888, v Paříži 1889, v Lisaboně a Vídni 1883, v Petrohradě, Kijevě a Chicagu 1893, v Londýně 1862, Štětíně 1865, Oportě 1865 a Filadelfii 1876, byv vždy vyznamenán prvními cenami, vysokými řády a jurovstvím. Založil sklady v Kijevě, kde je řídil syn Otokar, manžel slečny Znojemské, ve Švýcařích, Rumunsku, Turecku, Švédsku a v Americe. Dodával do celého snad světa, jen ne do Rakouska, pro své vlastenecké cítění a ocelovou nepoddajnou povahu. Nezanedbával práce ve svém městě, všude, kde se v čelo postavil muž tak prononcovaný, býval zaručen předem zdar. Zasedal v městském a okresním zastupitelstvu, byl prvým starostou Záložny, spoluzakladatelem a starostou Besedy, Živnostensko-čtenářské jednoty, Sokola, zpěváckého spolku „Slavjan“ spoluzakladatelem a čestným předsedou jednoty Klicpera. R. 1887 předal závod synům, z nichž Jaroslav jej přes pokročilý věk řídí, Stanislav, řídící stříhání plechů, pracoval v obci, v Sokole jako náčelník, Živnostenské jednotě a v ochotnictvu, Otakar řídil závod v Kijevě a byl vždy rádcem Čechům a rakouským velezrádcem, a Bohumil, kupec, později účetní a prokurista závodu. V. F. Červený zemřel 9. ledna 1896. Byl to typ selfmada, hrdý, neoblomný, ryzí Čech, jenž v době němectví a později utrakvismu stavěl se v čelo, nikdy se nehrbil, nedbaje nepřízně vlády a zhusta i neporozumění vlastních spoluobčanů. Choť Jaroslavova byla Patočková z Chrasti, druhá Meyerová, choť Stanislavova Nyklíčková, druhá Hermannová. K poctě V. F. Červeného nazvána jedna třída v nově se tvořícím městě jeho jménem, péčí Sokola zasazena deska na jeho rodném domě v Dubči. Při požáru cukrovaru 30. listopadu 1885 u viaduktu uhořel septimán Václav Červený, adjunkt Čermák a zámečník Petrof při zachraňování decimálky. Jediná dcera V. F. Červeného, Mařenka, se provdala za vojáka, starý pán co ryzí Čech a mající svou hlavu, dlouho nechtěl připustit, by dcera českého průmyslníka si vzala rakouského důstojníka; láska přece zvítězila, musel povolit, říkaje, že by mu byla uschla.“

V roce 1859 byl již jeho majitelem továrník Václav František Červený, který pocházel z Dubče u Prahy. Ten se objevil v Hradci Králové roku 1842, kdy si v domě čp. 26 najal místnost, v níž si zřídil dílnu na dechové nástroje. O rok později se oženil s Josefou, roz. Šípkovou, s níž se přestěhoval právě do domu čp. 120, aby ho následně upravil pro své podnikatelské aktivity. V roce 1870 oslovil stavitele Dobrkovského, který provedl nejen již výše zmíněné změny vzhledu budovy, ale rovněž úpravu interiéru na výrobu hudebních nástrojů, přičemž těmito pracemi prošla též dvojice sklepů, jež byla propojena chodbou. Časem se mu však opět začalo nedostávat místa, a tak roku 1887 nechal do dvora přistavět další dílny v podobě jednopatrového objektu s pultovou střechou. Za ta léta věhlas jeho továrny tak vzrostl, že si jeho závod musel prohlédnout sám císař František Josef I., jenž do města zavítal 9. června 1880. Na památku této návštěvy byla posléze umístěna na domě pamětní deska, jež byla odstraněna v období komunistického režimu. Podle královéhradeckého tržního řádu bývalo podél domů čp. 119 a 120 místo pro prodej prken, šindelů, vápna a ostatních stavebních věcí, a to v době konání výročního trhu.

Po smrti V. F. Červeného 2. ledna 1896 zdědily dům i továrnu jeho děti, což se projevilo tím, že v roce 1911 měla 12/30 domu Máďa Červená, 6/30 Otakar Červený, 4/30 Josefa Márová, 4/30 Rudolfa Uhlířová a 4/30 Jaroslava Vorlová. V té době tu rovněž sídlila Závodní nemocenská pokladna fy V. F. Červený a synové. Roku 1930 byla na pokyn městské technické kanceláře provedena oprava opadávající omítky. O 11 let později již dům vlastnil Stanislav Červený a spol. V roce 1947 byl kvůli produkci foukacích harmonik rozšířen nádvorní objekt, ale již o rok později došlo k znárodnění firmy a později ji získala společnost Amati n. p. Kraslice, jež z ní vytvořila provozovnu 05. Roku 1955 tato firma zahájila generální opravu objektu. Během ní došlo rovněž k mnohým úpravám, např. ke zřízení oken k Lutherovu ústavu, na což si stěžoval jak jeho správce Jan Pulkrábek, tak senior českobratrské církve evangelické František Pellar. Nebylo se jim co divit, protože tehdy nebyli dokonce přizváni ani ke stavebnímu řízení a těmito pracemi byli nadmíru obtěžováni a na jejich stížnosti nebyl brán zprvu žádný ohled. Teprve později byla svolána komise, jež jim dala za pravdu a zjistila též to, že schválená projektová dokumentace byla svévolně upravena a objekt byl rekonstruován úplně jinak, než bylo úřady povoleno.

Přesto byl dům 14. ledna 1964 zapsán do státního seznamu kulturních památek, o čemž můžeme najít zmínku na památkářském webu: https://pamatkovykatalog.cz/mestsky-dum-15533999. V roce 1985 se dostal objekt do užívání loutkového Divadla Drak, vedle něhož tu sídlilo i Krajské středisko pro rozvoj stavebnictví. V polovině 90. let 20. století došlo k jeho rekonstrukci, zbourání dvorní nástavby z roku 1887 a opětovným úpravám, aby se do něho posléze nastěhoval Mezinárodní institut figurálního divadla a v roce 2010 vinárna Ulita. Zároveň zde sídlí penzion Amátka, o němž se lze více dozvědět zde: https://www.amatka.cz. Závěrem ještě dodejme, že roku 1998 zde byla navíc osazena obdélná bronzová pamětní deska s písmem z téhož materiálu, jež oznamuje: „V tomto domě žil, pracoval a zemřel Václav František Červený, světoznámý vynálezce hudebních nástrojů, čestný občan Hradce Králové“.

Dům čp. 120 na Malém náměstí v Hradci Králové na mapě