Dům čp. 112 na Malém náměstí v Hradci Králové

Jde o původně renesanční dům s valbovou střechou, který nesl staré čp. 213 a byl vybudován během 2. poloviny 16. století na místě původní gotické zástavby. Později byl barokně přestavěn a jeho poslední úprava průčelí pochází z 19. století. Dříve byl znám tím, že se zde nacházel zájezdní hostinec „U Ponců“ (1855-1884), který byl přezdíván podle domovního znamení v podobě zlatého hroznu jako „U Zlatého hroznu“.

V roce 1790 byl majitelem domu Josef Med, roku 1806 František Ponetz (později psán jako Ponec), v roce 1826 Josef Ponec, který o 10 let později předal dům synu Janu Poncovi. V roce 1836 dům vyhořel. O 11 let později si pronajal hospodskou živnost Filip Jošt, který se stal obětí cholery po prusko-rakouské válce. Hostinec se zahrádkou před domem držela Poncova rodina do roku 1881, kdy koupil celý dům židovský obchodník N. Nettl a první jeho akcí se stala stavba prádelny, jež mu byla povolena ještě v témže roce. Jinak měl v objektu kořaleční výrobnu a sklad.

O objektu i výše zmíněných událostech vypovídá rovněž Jiří Vladimír Tolman ve svých „Vzpomínkách na starý Hradec Králové“: „Dům čp. 112 u Ponců se zájezdním hostincem u Zlatého hroznu a s krásnou hostinskou zahrádkou náležel tlustému Poncovi. Zde se scházeli truhlář Kohout, čalouník Kutřina, otec zdejší švadleny, fiakrista Štros a bednář Titelbach, většinou samí měšťané a živnostníci. Společnost tu bývala vždy animovaná. Hostinský Ponec zrovna jako jeho hosté, zábavy nikdy nepokazil, všichni byli veselí. Čalouník Kutřina, dobrý a velice šetrný pán, rád se dobře najedl a napil, hlavně bylo-li to zadarmo. Společnost se umluvila jednou, že pan Ponec uspořádá prasečí hody. Stalo se, sešli se všichni v dommění, že to skutečně nic nebude stát. Kutřina dal si dvojí večeři, vypil pár holeb piva, při odchodu domů musil vše jako druzí zaplatit. Zkoušel pak od ostatních výsměch po dlouhou dobu, půjde-li zas někdy na prasečí hody. U Ponců se též rozhodovalo o reparátech na pedagogiu a darech kandidátů učitelství pro kuchyň profesora Vorbesa, hlavně přísné jeho paní, jako metr. Dům Poncovský koupil Nettl, měl zde sklad a výrobu kořalek, na domě vázne služebnost stavění oltáře o Božím Těle, což si stará paní Nettlová, ač Israelitka považovala za poctu a vyznamenání. Dcera téže, Elsa, provdala se za nadporučíka Schnoppela od dělostřelců, synové studovali. Jeden byl štábním lékařem. Dům přešel i s obchodem do vlastnictví fy Bratří Boháčkové.“

Určitou dobu zde žil Václav Kliment Klicpera. Jeho první žena Anna, roz. Švamberková, zde zemřela. Se druhou ženou Jano, roz. Trnkovou, se přestěhoval později do domu čp. 129. Od roku 1867 tu bydlel rovněž profesor Jan Květoslav Klumpar, který se na penzi nastěhoval v roce 1888 do domu čp. 310 na Eliščině nábřeží. Roku 1911 v domě žili: studující gymnázia Eduard Bureš, vdova po řídícím učiteli Hana Burešová, kočí František Částek, kočí Josef Hlavatý, služka Antonie Jaklová, podomek František Liška, vdova a majitelka výroby lihovin Josefa Nettlová, krámská Růžena Neumannová, švadlena Anna Pavelková, povozník a fiakrista Josef Procházka, kočí Josef Švorc, správkyně městského ústavu pro výrobu dětského mléka Anna Vavřinová, prodavačka Františka Vavřinová, vdova po advokátním solicitátoru, dámská krejčová Marie Vavřinová a malíř pokojů a dekorací Bernard Volf, jenž tu měl i vlastní dílnu. V té době byla jedinou majitelkou domu Josefina Nettlová.

V roce 1913 došlo k opravě fasády. Její změna byla povolena na žádost Josefa Strassera a Karla Boháčka. Přenesena byla rovněž koncese k čepování vín, pálení lihových nápojů a jiných teplých nápojů, a to na Josefa Strassera. O 13 let později bylo nařízeno Josefu Šindelářovi, provozujícímu od téhož roku výčep lihovin, vybudovat v domě zděnou splachovací, hygienicky bezvadnou toaletu, neboť se tu nacházela potravinářská výrobna a tato věc byla nařízena tehdejším živnostenským řádem. V roce 1928 získala objekt firma Bratři Boháčkové, továrna likérů a hořčice a velkoobchod vínem. V té době byl zdejším obchodníkem a hostinským František Guth („U Boháčků“, přenesení výčepnické koncese povoleno v roce 1931). Roku 1931 v domě bydleli: obchodní příručí Antonín Hlaváček, policejní strážmistr Jar. Holubec, zedník Josef Malík, policejní strážmistr Oldřich Malík, strojmistr Karel Prášil, zprostředkovatel realit František Richter, soukromník Josef Šindelář, vdova Marie Vavřinová a soukromnice Marie Vojtěchová. V témže roce bylo nařízeno zbourání staré prádelny, která hrozila zřícením. Roku 1933 bylo Josefu Barvoví povoleno umístit na dům výkladní skřiů. O rok později se do domu přistěhoval klempíř a instalatér Jaroslav Vokřál, jenž požádal magistrát o povolení k vyvěšení reklamního praporce na domě. To mu bylo povoleno, ale jen v případě, že se dohodne s majitelem nemovitosti. Tím byl v roce 1936 obchodník František Guth a po něm roku 1941 Eva Guthová. Oba zde vyráběli během německé okupace lihoviny. Od roku 1945 bydlela v zadním domě a později i v tom předním služka a následně trhovkyně Marie Burešová, která se sem nastěhovala z domu čp. 203. V jiném bytě předního domu bydlel Jaroslav Nekvasil.

Později se dostala tato nemovitost do rukou státu. 14. ledna 1964 byl objekt zapsán do státního seznamu kulturních památek. V roce 1984 došlo k opravě domu. Během ní došlo k sejmutí domovního znamení v podobě zlatého hroznu a ten se již na své místo nevrátil. Také byl zbořen dvorní objekt. Od té doby tu sídlil okresní a městský výbor Socialistického svazu mládeže, od roku 1990 Svazu mládeže. Při dělení bývalého majetku SSM se dostal objekt v roce 1992 do soukromého vlastnictví. Dnes je jeho majitelem roku 1991 vzniklá Hradecká agentura mladých - Hradec Králové z. s. Více o tomto objektu lze najít zde: https://pamatkovykatalog.cz/mestansky-dum-12541400.