Z Bečova nad Teplou na Loket, 2007

Ta pravá "Bečovmánie" sice začala teprve letos, s 25. výročím znovuobjevení relikviáře sv. Maura, památky, která proslavila Bečov nejen v Čechách; my jsme o relikviáři zaslechli cosi již před třemi roky a jednoho krásného dne jsme se rozhodli, že jej nemůžeme nevidět. Vyrazili jsme autem, do nějž jsme nacpali dva synky a cestou se zastavili pro tátu v Rakovníku - sdělený zážitek je dvakrát zážitek.

Přijíždíte-li k Bečovu, otevře se vám mezi lesy nádherný pohled na celý komplex. Právem se píše státní "hrad a zámek", při prvním pohledu vidíte, že je to jako u šamponů dva v jednom. Jako by někdo "svázal" dvě rozdílné budovy, tak vedle sebe stojí starý, původní hrad, o němž nacházíme první zmínku ve 14. století a který měl zejména obrannou funkci a nová, obytná část, tzv. donjon, jeden z největších v Čechách a upravený v 16. stol. do renesanční podoby.

Stavby obklopuje překrásný park, který vznikl díky Beaufortům, kteří v této době hrad vlastnili a byl dokonce přirovnáván ke známému parku průhonickému. Po upravených pěšinkách s uhrabaným pískem se člověku ani nechce šlapat.

Protože jsme měli do prohlídky ještě dost času, prošli jsme se městečkem, objevili překrásný kostel se starým hřbitovem (ano, jsem to já, známý "úchyl" přes hřbitovy) a zjistili, že je zde stezka na Šibeniční vrch. Přestože není dlouhá, šli jsme jen na její začátek, prohlédnout si městečko a údolí pod ním z výšky. Nechtěli jsme zbytečně unavovat děti, o nichž nám bylo přehledně jasné, že nebude dlouho trvat a začnou vyžadovat nějaké požitky nejlépe sladkého rázu. Výlet za kulturou jednoho, zejména když je dítě, unaví...

A pak už hurá na prohlídku. Z již zmíněného dětského důvodu jsme zvolili jen jeden okruh, prohlídku interiéru hradu jsme oželeli a zvolili relikviář. Nejdříve jsme si vyslechli něco o historii, že pochází ze 13. století a Beaufortové jej koupili od církve v první polovině století 19. Když byli po druhé světové válce obviněni z kolaborace, relikviář schovali pod podlahu v hradní kapli. Zde se táta pochlubil sympatické a sličné průvodkyni, která si v době, kdy byl relikviář znovuobjeven možná tak hrála s panenkami, že při své poslední návštěvě jakožto školák dupal po podlaze zmíněné kaple... Kdyby byl Indiana Jones, ve správném okamžiku by se byla shnilá prkna prolomila a on by byl přistál obkročmo přímo na relikviáři... Protože není Indy, do análů se místo něj jako znovuobjevitelé zapsali v r. 1985 českoslovenští kriminalisté, kteří na základě chabých indicií usoudili, že právě tady by se mohl ukrývat blíže neurčený poklad, za nějž tehdejší české vládě nabídl Danny Douglas horentních 250.000 dolarů. Jenže kampak se nějaký Američan hrabe na české bdělé a ostražité majory Zemany.:-)))

Každopádně, unikátní relikviář domečkového typu, zdobený pozlacenými soškami, filigrány, gemami a drahými kameny, je v Bečově nad Teplou a my si ho můžeme prohlédnout. Vidíme zde i fotografie, jak zničený byl při svém nalezení, nářadí, jímž se opravoval, sádrové figurky, podl nichž se znovu dělaly pozlacené sošky. Prohlédneme si i sbírku jiných relikviářů. Napětí vrcholí a po pořádné dávce informací a spoustě prohlédnutých předmětů se konečně otevírají dveře do poslední "komnaty". V přítmí a za zvuků duchovní hudby si konečně tu nasvícenou krásu můžete prohlédnout ze všech stran. A že to stojí za to - vězte, že zážitek je nepřenosný.

Ale všechno jednou skončí... Plni dojmů jsme si ještě venku koupili turistickou známku a vydali se o kus dál na Loket. Samozřejmě až poté, co jsme v restauraci přímo u bečovského hradu nasytili sebe, ale především haranty. (Kteří doma mnoho nejedí, zato v restauracích jednomu přijdou téměř bezední.)

I Loket nás zdálky přivítal impozantním postojem na kopci (bodejť, feudál musel vidět zda se poddaný neflinká a naopak zda nepřítel není příliš činný). Mohli jsme si vybrat prohlídku s průvodcem i bez, ovšem poté, co jsme zaslechli plkat průvodce k předchozí výpravě prapodivné nesmysly, zvolili jsme okamžitě variantu druhou. Má i tu výhodu, že se zastavíte u toho, co vás zajímá a naopak přeběhnete to, oč zájem nejevíte. Všichni členové naší výpravy jevili nejspíš největší zájem o expozici útrpného práva v loketském sklepení. Po figurínách pobíhaly myši, vězni úpěli v kládách, na stěnách visely ukázky mučících nástrojů. Staršímu z dětí se rozprostřel na tvářičce blažený úsměv, nejspíš si představoval své rodiče, jak místo honění nešťastných dětí po všech koutech vlasti úpí na skřipci... Poté, co se jeden z výletníků vyjádřil, jak mohli ti lidé v tom vězení vydržet, probrali jsme téma: doba vzniku instituce vězení jakožto psychologického trestu a vysvětlili si, že tehdy člověka buď pustili nebo odeslali na věčnost. Jiná možnost nebyla...

Expozice zbraní či výstava porcelánu pak již zejména pro hochy byla jen nutnou a nudnou záležitostí, útrpné právo již nic nepřekonalo.

A protože tohle je kraj porcelánek, zavítali jsme i do prodejny porcelánu na loketském náměstí a obdivovali, co vše by se dalo pořídit, zmasírováni nabídkou uni- nevkusných hrnků z marketů. A neodešli jsme s prázdnou - maličký si vyžudlal hrnek se svým největším akčním hrdinou, Krtečkem:-)))

A protože i relikviář je na jeden den dosti silným zážitkem, jeli domů a po zážitcích dvou jako Karafiátovi Broučci spali a spali a spali. (Ale netěšte se, sil na nové výlety nabrali a brzy se vrátí:-)))