Vintířova stezka - 12. trasa – 8 km: Březnice (kostel sv. Rocha) – Martinice (Simínský mlýn) – Hudčice; odjezd domů

Ještěže jsme včera zaparkovali víc u lesa. Celou noc jsme měli otevřené dveře právě směrem do lesa, ale teplota v autě klesla až k ránu ke 20 stupňům. Nespalo se proto nejlépe. Dnes má byt přes den chladněji, odpoledne přeháňky. Zatím to nevypadá ani na jedno. V 10 hodin je už 26 stupňů, o 15 minut později 27 stupňů. Včera bylo touhle dobou příjemněji. Dnes však fouká silný vítr, ale je skoro horký. Nic příjemného.

Vstali jsme v půl deváté, vlak z Hudčic nám jede až v 11,31 hodin. Času máme spoustu. V klidu si dávám ranní kávu.

Jsme hotovi, vyjíždíme s předstihem. Aspoň nejsme nervózní, když z Březnice musíme po objížďce. Naštěstí provoz je veden po cyklostezce, tak jsme se ani moc nezdrželi. Horší je to se zaparkováním. Je tu jen malá zastávka a křižovatka čtyř úzkých silnic. Parkoviště tu samozřejmě není. U hradby nějaké haly jsou v trávě vidět vyjeté koleje. Nebudeme první, kdo tam parkuje. Je 20 minut do odjezdu a jsme připraveni. Naštěstí jsme si včas všimli, že vlak má výluku. Jenže autobus sem nezajíždí, zastavuje na hlavní silnici u kaplicky o 700 m dál. Tak o to to budeme mít dnes delší. Auto tu necháváme, tady bude naše dnešní cesta končit. Cestou míjíme na návsi malý rybníček s nádhernými lekníny.

Je zataženo, teplota už nestoupá, vítr se trochu uklidnil, o to je větší dusno. Sotva jdu. Naštěstí trasa je i s těmi 700 m 8,3 km, tak to snad do večera zvládnu. Nebo pro mne Ota někam dojede. Vždy to ráno vidím černě, ale pak si to užívám. Doufám, že to tak bude i dnes.

Autobus přijíždí s malým zpožděním, jízdenky se tu neprodávají. Aspoň máme jednu výhodu, jedeme zadarmo. Ptala jsem se, zda náhodou nezastaví na náměstí. Tak to máme smůlu. A to bychom nebyli jediní, kdo by tam vystoupil.

Z nádraží v Březnici, kde jsme včera končili, jdeme z mírného kopečka. Trošku jsem se rozhýbala. Jde se mi lépe. Zastavila jsem se v infocentru, podívat se na aktuální předpověď počasí. Jen nevím, zda to je lepší. Začátek deště posunuli na 17. hodinu. Tak možná nezmokneme. Ale do té doby půjdeme v dusnu. No něco za něco.

Náměstí opouštíme po červené Blatenskou ulicí, kde dělají nový asfalt. Tak to je hrozná kombinace: smrad a horko. Chudáci chlapi, co tu dělají. Prohlásila jsem, že to snad cestáři měli dřív lepší.

Jen malou odbočku děláme k raně baroknímu hřbitovnímu kostelu sv. Rocha. Byl postaven v letech 1643 – 1649 u již založeného hřbitova. Zajímavostí je obraz na hlavním oltáři. V jeho dolní části je zachycena Březnice r. 1651 se všemi významnými budovami města.

Historický městský hřbitov byl založen r. 1640. Mimo jiné připomíná i osudy německých rodin po odsunu. U vchodu je velká tabule, kde jsou napsány hroby významných lidí. My jsme to tak pečlivě neprocházeli, jen jsme se všimli hrobu Jana Muziky a jeho rodiny. Byl to významný občan města, český železniční stavitel a podnikatel, také zakladatel soukromé železniční společnosti České obchodní dráhy.

Vracíme se na hlavní a pokračujeme po červené. U historického kamenného rozcestníku se červená odděluje od hlavní silnice. Pokračujeme po Drahenické ulici ven z města.

Silnice s minimálním provozem nás dovedla do Martinic. Cestou se otevírají opět zajímavé výhledy. V obci, jejíž historie sahá do r. 1384, jsou historické usedlosti, ale také moderní jezdecký Equitana Hotel Resort. Nabízí komfortní ubytování, luxusně vybavené wellness s bazénem. Nabízí lekce jízdy na koních. V areálu hotelu je i rybník.

My jsme zaregistrovali velké množství aut s přívěsy pro koně. Možná se zde chystají závody v parkurovém skákání a drezuře, které se zde prý často konají.

Pomalu procházíme okolo, pozorujeme koně, někdy i jezdce. Je vedro, brali bychom nějaké posezení, Ota samozřejmě u piva. Vidíme hotel, Ota se jde podívat, zda je otevřeno a jak to vypadá. Vrací se za chvilku. Je to prý takový luxus, že tam rozhodně na pivo nechce. Takže ani neví, zda ta možnost je. Je mi to jasné. Lepší by byla nějaká normální hospůdka. Tu nevidíme, jdeme dál.

Na turistickém rozcestí Martinice je kaple a u ní ve stínu lavička. Do cíle máme 4 km, přesto si jdu aspoň na chvilku sednout a pohodlně se napít ze svých zásob. Už věřím, že do cíle v pohodě dojdu.

Jak jsme se zvedli a vyšli na kopeček, spadlo asi 10 kapek, ale kupodivu začal foukat chladnější větřík. Najednou je příjemně, jde se pěkně. Držíme se červené značky. Kousek nad cestou vidíme vysílač. Podle mapy to vypadá, že do jeho blízkosti vede silnice. Ota se jde podívat, zda by se tam nedalo přespat. Často jsme už u vysílačů spali.

Já pokračuji dál okolo areálu bývalého Simínského mlýna. První zmínka o něm je z 1. pol. 16. století. Patřil mezi 18 mlýnů na říčce Žehrovce. R. 1821 koupil mlýn mlynář Franz Skála. Jeho rodina zde hospodařila po pět generací. Po r. 1918 zdejší pekárna dokonce zásobovala pečivem i okolní vesnice. Do poslední podoby byl mlýn přestavěn r. 1937. R. 1951 jim byl zabaven a úředně uzavřen.

V restituci potomci posledního mlynáře získali pár hektarů zemědělské i lesní půdy a ruiny stále ještě zařízeného mlýna. Otec nynějšího majitele vše vyřídil, ale po 41 dnech společného podnikání se zabil v autě. Na vše zůstal Bořek Bierhanzl sám, bratrovi bylo teprve 17 let. Jak píše: „Prvních osm let bylo strašných. Ráno jsem dělal vedoucího a objednával zboží, přes den skladníka a vydával zboží, večer šoféra, to jsem zboží rozvážel. K tomu práce na farmě. A když jsme rozjeli první pilu, tak jsme měli postaráno o druhou směnu i o víkendy.“

R. 1997 otevřeli firmu Pila Martinice. Firma se zaměřuje na výrobu a dodávky kvalitního stavebního řeziva, včetně krovů. R. 2008 začali s přesným obráběním dřevěných prvků pro stavební účely, od r. 2010 dodávají montované rodinné domy, víceúčelové haly a další stavby. Dnes svým klientům nabízí komplexní servis při jakékoliv stavbě: poradenství, projekt i zajištění stavebních povolení a případných dotačních jednání.

Je to tady pěkné. Zajímavě udělali i hradbu u silnice. Popsat to moc neumím, snad foto ukáže víc.

Vše nasvědčuje tomu, že je zajímá i širší okolí. Přecházíme přes potok, který propojuje zdejší rybníky. Na rybníce vlevo je vidět uměle vytvořený poloostrov s dřevěným altánkem, za potokem na okraji lesa je dřevěný přístřešek. Ani jedno na mapy.com zakreslené ještě není, ani to není vidět při leteckém pohledu. Určitě je to tedy nově vyrobené.

Právě pod přístřeškem na okraji lesa čekám na Otu. Přichází s dobrou zprávou. U vysílače se určitě nechá přespat. Zdá se, že by tam mohl být klid. Krátce odpočíváme, občerstvujeme se. Z rozcestí Simínský mlýn to máme do cíle 2 km. To je dobrá zpráva. Trošku horší je, že asi víc než polovina cesty vede přes kopeček. Snad nebude moc prudký. Trošku to profukuje, snad nepřestane.

Kopečky jsou dva, ale poměrně krátké, trošku prudší je klesání do vsi. To se mi začíná ozývat koleno. Jdu proto pomalu a docela si to užívám. K tomu se kochám výhledy. V dálce se zatahuje. Do té doby budeme určitě u auta.

Trošku mi je smutno, že dnes končíme s výlety po Vintířově stezce. Líbí se nám to. Procházíme hezkým prostředím, málo navštěvovanými místy. Doslova si to užíváme. Zítra však balíme a jedeme domů. Za týden máme v Přerově rodinnou sešlost. Slíbili jsme, že přijedeme už ve čtvrtek večer a pomůžeme s přípravou. Mimo jiné je nutno natáhnout elektriku, aby se nechalo venku večer svítit. To je práce hlavně pro toho mého elektrikáře.

Takže si doma trochu odpočineme, zvlášť já, zcivilizujeme se, vyměníme špinavé šatstvo za čisté, doplníme zásoby a na zhruba 14 dnů odjedeme. Zda se na Vintířovu stezku dostaneme na podzim nebo až příští rok, to zatím neplánujeme.

V pohodě jsme došli k autu. Už jsme domluveni, že jedeme k vysílači. Je to blízko a máme hlad. Ať nedopadneme jako včera, kdy jsme oběd úplně vynechali.

Když jsme tam dorazili, zjistili jsme, že jsou krásně vidět hlavně na Brdy a že je pěkně zataženo. Zdá se, že už v dálce prší. Pustili jsme se do vaření. Brambory a vaječná omeleta s pórkem – to je za chvilku.

Brdy se nám ztrácí v deštivém oparu, Jsou skoro 4 hodiny, jdeme konečně obědvat – stále jsme venku, jen vše ostatní jsme před deštěm ukryli.

Najíst se jsme však nestačili. Velké kapky nás zahnaly do kabiny. Chvilku to vypadalo, že to byl planý poplach, ale pak to spustilo. Nejdřív děsné povětří a pak liják. Pořádný. Lilo pěkně. Když jsme se najedli, chtěla jsem do deště vyběhnout a nechat se osprchovat. Ota se smál, že mne natočí. Ještě jsem se nesvlékla, zablýsklo se a za chvíli hrom. Bouřka je náhle blízko. Tak to ne. V bouřce se sprchovat nebudu.

Sluníčko začalo za chvíli prorážet mraky, stále však prší. Máme skoro kruhový výhled, ale duhu jsme neviděli. Za chvíli je po dešti, bouřka odchází kamsi do dáli a u nás je už zase vedro. Vzpomněli jsme si, jak před pár lety byly takovéhle letní bouřky, ale vždy se silně a trvale ochladilo. Tentokrát je to jiné. Je vedro, přijde bouřka, na chvilku se ochladí, ale po půl hodině je zase teplíčko.
Napršelo cca 2 cm. Nádobí jsem nechala na stolku, ať oprší. Ted jsem ho domyla, uklidila a máme hotovo. Užíváme si poslední den venku, balit budu až zítra. Spoustu věcí necháme ještě v autě. Bude to hned.

Je půl 7, zase je to nad Brdy černé a pomalu nám mizí před očima. Zvláštní je, že v jednom kuse v dálce bouři. Je to jako když někdo válí sudy, žádné velké hromobití. Ani blesky nevidíme. Mraky se rychle blíží, raději vše uklízíme a stěhujeme se do auta. Brdy už nejsou vidět, u nás už také prší, tedy zatím padají velké kapky v malém množství. V dálce už vidíme blesky. Situace se opakuje jako odpoledne. Vítr a liják. Ještě větší než před chvílí. Ještěže tu nejsou žádné stromy.

Najednou do toho začaly padat kroupy – nejdřív malé, pak až 2 cm velké. To už jsem měla strach o přední sklo, protože tentokrát je to přímý zásah na sklo. Nečekám, zda budou padat větší. Máme v autě něco jako alumetku na zastínění okna před sluncem. Honem vybíhám ven, abychom to dali na okno. Doufám, že by to dopad krup mohlo ztlumit. Zvládli jsme to, naštěstí se větší kroupy nepřidaly. Za tu chvilku jsem měla spoustu krup i na sedačce. Jen na chvilku byly dveře otevřené.

Já se chtěla osprchovat, teď jsem to zvládla – v tričku a v ponožkách. Ota tu má naštěstí ručník, mám se čím utřít a na co si sednout. Z vlasů mi kape voda. Ještěže je v kabině stále docela teplo. Díváme se z auta. Z obou stran okolo nás tečou potoky vody a to jsme vlastně skoro na vrcholu. Ta voda neměla odkud přitéct. Jen napršela.

Je půl osmé, nad Brdy svítí sluníčko, svítí až na mne do auta, příjemně hřeje, ale nad námi je černý mrak. A prší a lije a prší. Opět vyhlížíme duhu, ale jak je možné, že ta dnes vidět není. Až když přestalo okolo osmé pršet a já vylezla z auta, tak jsem ji objevila. Je přesně za autem. Asi byla hezčí, ale i tak jsem ráda, že ji vidím.

Rychle chystám večeři. Dávám sušit mokré svršky, ale asi zbytečně. Trochu to fouká, ale je 17 stupňů. Těžko to uschne. Spíš zase začne pršet. Mraky jsou blízko a nízko. Otovi vyndávám další 2 klíšťata.

V 10 jdeme spát, prádlo neuschlo, i když nepršelo. V dálce neustále blýská. Příjemně se ochlazuje, tak se snad bude spát dobře, i když dveře budeme muset zabouchnout.

Sotva jsme je zabouchli, rozpršelo se. A zase silně. Za deště oba usínáme.

Dnes jsem spala dobře. V noci se ochladilo na 16 stupňů, venku svítily hvězdičky. K ránu se najednou oteplilo až na 19 stupňů a 3x krátce sprchlo. Budím se po 9. hodině. Jen se mi nechce vstávat. A to bylo jedině dobře. Zase se rozpršelo. Pršelo dost, ale krátce. Vstáváme, dokonce se to jasní. Vidíme modř. Všude je tu bláto. Shodli jsme se na tom, že tady snídat nebudeme. Nešly by vyndat stoličky ani stolek. Bylo tady však fajn. Krásně jsme pozorovali, jak bouřka postupuje, jak kde prší.

Přejíždíme na naše osvědčené místo u Horčápského rybníka, odkud jsme včera vyjeli. Je to sice kus zpátky, ale to zase tak moc nevadí. Tam je asfalt. Nejdřív jsem vodou z louže umyla smetáčkem schod u bočních dveří i podlahu v kabině. Než se najíme, bude to suché. Docela fouká.

Pak balíme. Moc toho není. Doma to vyndáme snadno. Spoustu věcí tu necháme. Ještě jsem si dala v klidu kávu. Najednou je hezky, svítí sluníčko. Dlouho se však nezdržujeme. Potřebujeme oba něco náhlého doma ještě zařídit.

V Březnici se zastavujeme v Penny, nemáme chleba, kupujeme i rajčata a levné papriky, chci udělat šopský salát.

Pak už jedeme rovnou domů. Vždy jsme plni očekávaní, zda v ulici zaparkujeme.

Je však dobře, že jsme naše putovaní přerušili. Cítím na sobě, že potřebuji pořádný odpočinek. Ten u auta nikdy nemám. Vždy nám je líto jen tak nečinně sedět a tak někam vyrazíme. Doma to je jiné. V našem věku je těch 14 dnů cestování bez větší pauzy asi tak akorát. Ota je na tom podobně.

Doma se nám povedlo. Místo v ulici je rovnou pod oknem. To je snad to nejlepší místo, které bychom si mohli přát. Stěhujeme věci domů, je toho skutečně pár a pak jdeme na oběd. Dnes se mi vařit nechce. Jsem nějaká zničená. Doma jsem si po obědě dala kávu a ta mne postavila na nohy. Dokonce jsem vyprala a pověsila dvě pračky, ať jsme připraveni na další výjezd – v pondělí nebo v úterý. Uvidíme.

Vintířova stezka - 12. trasa – 8 km: Březnice (kostel sv. Rocha) – Martinice (Simínský mlýn) – Hudčice; odjezd domů na mapě