Čtvrtek 16. 7. 2026
Ve dvě jsem se vzbudila horkem. Chci pořádně otevřít dveře, jenže venku začínají padat kapky, v dálce se silně blýská. Chvíli čekáme, co z toho bude. Za chvíli se rozpršelo, dveře se musí zavřít.
Moc nenapršelo, ale teplota v autě klesla aspoň ke 20 stupňům. Spala jsem hodně přerušovaně. Ještě k ránu jsem otevírala dveře. V dálce ještě blýská, ale slabě. Do toho Ota oznámil, že má klíště. Letos už páté. V noci ho vyndaváme. Já na tom budu asi jako vloni. Tehdy jsem říkala, ze chemoterapie klíšťatům smrdí. Podobně je to asi i s bioléčbou. Letos jsem ještě klíště neměla. Snad to nezakřiknu.
Vstáváme před devátou, to už je zase horko. Po nočním dešti není ani památky. Venku je obloha jak vymetená. Vedro je už i ve stínu.
Snídáme ve stínu auta, ještěže máme velké. Dnes opět nemusíme pospíchat. Trasu 15 km jsme rozdělili na dvě. V těch vedrech odmítám chodit delší trasy.
Tentokrát pojedeme vlakem z Březnice do Tochovic. Ten jede až v 11,42 hod, takže času máme hodně. Autobus nejede o moc dřív. Budeme mít aspoň změnu. Vlakem jezdíme raději.
Jenže čím máme víc času, tím je to snad horší. Užíváme klidu, pohody, popíjím kávu, povídáme si a najednou zjišťujeme, že už bychom měli odjet. Ale nakonec jsme to zvládli. Auto snadno zaparkovali jen kousek od nádraží. Přijeli jsme tak včas, že jsme si zvládli na nádraží koupit v automatu jízdenky, i když jsme si mysleli, že je budeme kupovat až ve vlaku. Problém jsme měli po nástupu s jejich označením. Zapojil se do toho i samotný strojvůdce, až nakonec řekl, že je asi označený. Nějak jim to tam moc nefungovalo.Vystupujeme na
zastávce Tochovice. Hned vedle je
pomalovaný vechtr a železniční skanzen.
Včera jsme to viděli ze silnice – mysleli jsme si, že tak vypadá zastávka. Skanzen je však oplocen, nikde není napsáno, jak je otevřeno. Jen je tam QR kód na příspěvek. Vypadá to pěkně, ale nebudu přispívat na něco, co téměř není vidět.
Již tady vidíme modrou značku. Po ní dnes půjdeme až do cíle. Tak bychom neměli zabloudit. Mráčky se honí, lehce to fouká, ve stínu je docela příjemně, ale na sluníčku je hrozné vedro. Jsem ráda, že jsme trasu rozdělili. Takhle mohu jít vycházkovým tempem, rozhlížet se po kopečkách a užívat si to.
Naše první zastávka je ještě v obci u kostela sv. Martina. Z původně gotického kostela z přelomu 13. - 14. století se dochovalo kněžiště s žebrovou klenbou a profilovaný portál do severní části lodi. Novogotická přestavba byla provedena v letech 1898 – 1899. V té době byla v severovýchodním rohu hřbitova postavena malá márnice. U kostela je starý hřbitov s ohradní zdí z lomového kamene, která byla na západní a jihozápadní straně nahrazena kovaným plotem na nízké kamenné podezdívce s cihelnými pilířky. Nový hřbitov má cihlovou neomítanou zeď.
Modrá značka, ani poutní cesta nevede k zámku. Chtěli jsme se tam jít podívat, ale máme smůlu. Nedostaneme se k němu. Jen ho tak trošku vidíme přes rybník Pančák. Barokní zámek nyl postaven na místě tvrze ze 13. století. Její pozůstatky nejsou nikde vidět. Raně klasicistní přestavba s empírovými prvky je z 1. čtvrtiny 19. století. Do zámeckého areálu nepatří jen jednopatrová trojkřídlá zámecká budova, ale také dům správce, hospodářské budovy a anglický park s ohradní zdí s branami. Posledním majitelem je Arnošt Schwarzenberk. Po r. 1948 mu byl zabaven. V 90. letech 20. století byl jeho dceři vrácen. V současné době je nepřístupný.
Obec opouštíme po modré, jdeme podle trati okolo hezky opravené vlakové stanice Tochovice. Po chvíli trať přecházíme a vcházíme do malé obce Horčápsko. Její počátky sahají až do doby před r. 1300. Po r. 1313 obec vlastnil ostrovský klášter, který v obci a okolí založil několik rybníků. Většina z nich později zanikla. Dnes je zde největším rybníkem Horčápský, jehož historie bohužel není známa.
Na severním okraji obce u prvního domu je Horčápská hrušeň, která patří mezi chráněné památné stromy. Je 10 m vysoká, kmen má obvod 402 cm.
O kousek dál na opačné straně je oplocené hřiště. Vně hradby je zastřešený přístřešek. Využíváme ho k malé pauze na občerstvení.
Obcí procházíme po silnici. Za obcí modrá odbočuje ze silnice vpravo podle Horčápského rybníka. Jdeme sice stále po silnici, ale s nepatrnou frekvencí. V zatáčce je v trávě schovaný kámen s nečitelnou deskou.
Pokračujeme po pohodlné cestě po modré nedaleko místa, kde jsme na dnešek spali. Zrovna si říkáme, jak je u nás krásně. Zajímavé je, že jsou prázdniny a nikde téměř nikoho nepotkáváme. Na neznačené cestě jsem se moc nedivila, ale tady na té turisticky značené cestě mne to udivuje.
Přicházíme k lesíku a prvně dnes stoupáme po svahu kopce Vinice (538 m). Na vrchol naštěstí cesta nevede. Stoupání je sice prudší, ale krátké. Za chvilku už zase klesáme okolo zajímavého morového sloupu. Zajímavé je, že stojí na pokraji lesa, daleko od civilizace. O jeho historii jsem se však nedočetla. Docela mne to mrzí.
Na rozcestí U kaple sv. Josefa odbočujeme kousek vpravo do mírného kopečka ke kapli sv. Josefa. Je postavena sice stranou hlavní cesty, ale na paloučku se pěkně vyjímá. Byla postavena r. 1908. V letech 2008 – 2010 byla provedena rekonstrukce.
Před námi už je Březnice, jejíž centrum je městskou památkovou zónou. Toto centrum si dnes chceme prohlédnout. Ještě před zámkem míjíme restauraci Šenk Špejchar. Tady jsme jednou obědvali, dnes se jdeme napít. Je sice na oběd nejvyšší cas, dokonce ještě mají polední menu, ale my v tom horku vůbec nemáme hlad. Ota si dává pivo, já ledovou kávu se zmrzlinou a šlehačkou. To je lepší než oběd.
Teď se konečně jdeme podívat k zámku a do zámecké zahrady. Již koncem 12. století zde stála gotická tvrz. Byla postavena na historické obchodní Zlaté stezce, která spojovala Čechy s Bavorskem. Na poč. 15. století dokonce krátký čas patřila králi Václavu IV.. R. 1531 byla přestavěna na renesanční zámek. I když byl později upraven barokně, svůj původní vzhled si zachoval dodnes. V zámku naleznete kamenné lomené oblouky ze 70. let 13. století se špaletovými záklenky, ale také fragmenty původního renesančního sgrafita z poloviny 16. století. Historickým unikátem je jedinečný renesanční interiér nejstarší zámecké knihovny v Čechách, která pochází z r. 1557. Dochoval se takřka v nezměněné podobě. Je tam původní trámový strop, původní výmalby stěn i původní knihovní skříně. V zámecké kapli Neposkvrněného početí Panny Marie je možno vidět příklady téměř všech vývojových fází baroka od raně barokních stavebních prvků z 1. pol. 17. století přes vrcholně barokní inventář z pol. 18. století až po funkční rokokové varhany z r. 1796.
Počátkem 16. století bylo u zámku postaveno hradebního opevnění s dělostřeleckými baštami. Interiéry byly upravovány v průběhu 18. a 19. století.
Do zámku jsme nešli, prohlédli jsme si nádvoří, prošli se anglickým parkem, kde jsou dva rybníky a množství vzácných druhů dřevin. Zajímavostí je modrý dřevěný kříž. Podle pověsti tam byl vykopán poklad.
Dokonce jsme si na chvilku sedli a pozorovali zdejší vodní plochu a život v ní. Laviček je tu hodně, lidí pár. Všichni asi jezdí do zahraničí. Co tam, když je tady tak krásně.
Pak jdeme na chvilku do města. Přes řeku Skalici přecházíme po kamenném mostě se třemi oblouky, který byl postaven r. 1899 na místě staršího mostu. Je to jeden z posledních kamenných mostů u nás. Později se již stavělo hlavně ze železobetonu. Na krajích mostu stojí čtyři pískovcové sochy – ty sem byly přeneseny z původního mostu.
Již z mostu vidíme
kostel sv. Františka a sv. Ignáce s bývalou jezuitskou kolejí. Ta vznikla r. 1630, stavba byla ukončena r. 1650, stejně jako kostel, s jehož stavbou se začalo r. 1642. Od r. 1647 zdejší jezuité spravovali
poutní místo na Svaté Hoře u Příbrami, které r. 1649 propojili Svatou cestou. R. 1654 přistavěli
gymnázium, které bylo prvním v jižních Čechách. Město se stalo vzdělávacím střediskem. Po zrušení řádu jezuitů r. 1773 nastal úpadek. V budově byla fara, kasárna, sídlo úřadů a muzea, od 50. let 20. století dřevařské učiliště a po r. 1989 průmyslové provozy. Dnes je tam Městské muzeum, Galerie Ludvíka Kuby a
infocentrum. Současně probíhá rekonstrukce. Bývalý klášter bude sloužit jako kulturní středisko.
V infocentru jsme se samozřejmě zastavili a mimo jiné zjistili, že následující 3 dny se má ochlazovat a předpovídají poměrně silné deště. To není nic moc pěkného. Ale určitě to také přežijeme. Navíc ne vždy se předpovědi vyplní.
Kostel je dominantou Náměstí, kde je několik zajímavých domů, fontána a vlevo i vpravo od ní historické meteorologické sloupy.
Z Náměstí odbočujeme vpravo k
synagoze.
Když jsme zde byli r. 2016, byla sice opravená, ale zavřená. Dnes máme štěstí. Je otevřená. Ota jde dovnitř. Na prohlídku má 0,5 hodiny. Já se rozhodla pro odpočinek. V protější hospodě U dědy Jehudy z Lokšan si dávám domácí bezinkovou limonádu. Je s plátky citronu a pomeranče a s kousky malin. Jen je hrozně sladká, tak jsem si ji zředila vlastní vodou a konečně mi chutná.
Tím končíme program dnešního dne. Na Náměstí si Ota kupuje vychlazené pivo. Lednička už to chladit nezvládá. Horko je i v noci a moc toho nenajezdíme. Ještě jsme koupili akční nektarinky. Vypadaly dobře, však je brzy sníme.
Ota spěchá k autu, aby mu pivo cestou moc nezteplalo. Já jdu pomalu za ním. Nemám důvod spěchat, navíc je stále hrozné horko.
Míjím bývalý barokní zámecký pivovar, který byl postaven po r. 1725. Jednopatrová trojkřídlá budova obklopuje prostorné nádvoří. Zachovaly se i rozsáhlé barokní pivovarské sklepy. Pivovar patřil ve své době k nejvýstavnějším v zemi. Na nejvyšší úrovni bylo i jeho technické vybavení. Jižní křídlo bylo na poč. 20. století přestavěno a po požáru r. 1907 byla postavena nová stáčírna.
Po r. 1989 si ho vyhlédl Výzkumný ústav pivovarský a sladařský v Praze, čímž ho zachránil od zrušení. V červnu 1990 byla zahájena modernizace a vznikl zde nový pivovar Herold. Od r. 2008 je pivovar v soukromém vlastnictví. V jedné části budovy se vaří pivo Herold. Ve 2. polovině se plánuje rekonstrukce. Objekt by se měl využít pro kulturní a komunitní aktivity. Ještě r. 2021 tam uvařili Výroční speciál 1506 k výročí 515 let pivovaru. R. 2025 byl provoz pivovaru přerušen kvůli rostoucím nákladů na provoz. Prý shání partnery pro obnovu pivovaru. Zatím je objekt opuštěný.
V cihlové hradbě pivovaru je zazděný záhadný kříž, vysoký 78 cm a široký 57 cm. Je to asi nejstarší drobná sakrální památka ve městě. S největší pravděpodobností jde o smírčí kříž. Jeho doba vzniku se odhaduje na 15. až 17. století. Na tomto místě stál i původně, proto byl druhotně vezděn do hradby.
Podle kroků jsme dnes nachodily cca 12 km, což je docela dost. Ale byly pauzy, už na poutní trase, pak i ve městě. Tak se necítím ani příliš zničená, i když jsem se k autu vlekla. Jenže v tom horku se mi vůbec nelíbí.
Na noc jedeme na naše dnešní nocležiště nedaleko Horčápského rybníka. Tam je to vyzkoušené. Jen zajiždíme kousek dál k lesu. Tam bude ještě větší klid. Přijíždíme sem ve 3/4 na šest. Sice jsme dnes vlastně nic nejedli, ale vařit nebudeme. V tom horku stále hlad nemáme. Jako včera, jdu se nejdřív umýt, pak si dáváme chleba se sádlem a s cibulí, sedíme ve stínu auta a jsme spokojeni. Občas slunko zaleze za mraky, Ota zajásá, tvrdí, že už bude pršet, ale za chvíli je mrak pryč.
Zítra se prý má ochladit, ale delší trasu neplánujeme. Dnes večer je větší teplo než včera, kdo ví, zda předpověď vyjde. Na déšť to nevypadá, dveře necháváme otevřené a jdeme spát.
Poslední aktualizace: 12.9.2026
Vintířova stezka - 11. trasa – 9 km: Tochovice (muzeum U Kolejí, kostel sv.Martina, zámek) - Březnice (morový sloup, kaple sv.Josefa) a městská památková zóna (zámek, klášter s kostelem sv.Ignáce a sv.Františka, kamenný most, synagoga), pivovar Herold na mapě
Diskuse a komentáře k Vintířova stezka - 11. trasa – 9 km: Tochovice (muzeum U Kolejí, kostel sv.Martina, zámek) - Březnice (morový sloup, kaple sv.Josefa) a městská památková zóna (zámek, klášter s kostelem sv.Ignáce a sv.Františka, kamenný most, synagoga), pivovar Herold
Žádné příspěvky v diskusi, buďte první!