Vintířova stezka - 10. trasa – 12 km: Příbram, Zdaboř – Zavržice (židovský hřbitov) - Milín, Kamenná (zámek, kaple sv. Jana Nepomuckého, Podrejžský mlýn) – naučná stezka Džbány - Tochovice

Spalo se dobře, ani nevíme, jak dlouho pršelo. V noci se vyjasnilo, hvězdičky svítily. K ránu se ochladilo na 16 stupňů. Vstáváme v půl 9. Venku už je zase vše jinak  na obloze je jednolitá světlá šeď.

Ráno nemusíme spěchat. Když jsem včera na rozhledně zjistila, že má být dnes max. 26 stupňů, ponechali jsme původní plán. Autobus na místo startu dnešního dne jede brzy ráno a pak v 11,19 hodin. To je pro nás ideální. Myslím si, že 12 km bych mohla zvládnout. Podle profilu trasy to vypadá dobře. Snad 2 km do kopečka a pak po rovině nebo mírně z kopečka. Sice má být deštivo, ale to je lepší než ta vedra. Snad nebude ten liják tak hrozný jako včera. Zatím je příjemně chladno, bezvětří. Na výlet ideální počasí.

V klidu snídáme, v klidu si dávám i svou ranní kávu s koláčkem, který jsem si včera koupila v Příbrami. Moc jsem si pochutnala. Dnes mne však káva moc nenakopla. Jsem jak praštěná. Budu to muset rozchodit.
Ještě jsme neodjeli, vyjasňuje se a začíná být dusno. Tak to je ta horší kombinace. Bohužel větru a dešti neporučíme.

Byli jsme hotovi, tak jsme se rozhodli, že do Tochovic, cíle dnešního výletu, vyrazíme s předstihem a raději počkáme v blízkosti autobusové zastávky. Naštěstí se nechá zaparkovat v její blízkosti. Ota šel zkontrolovat odjezd autobusu a zjistit otevírací dobu nedalekého COOPu. Na večer nemá pivo, tak ho zajímá, zda si zvládne něco koupit, až se sem vrátíme.

Problém máme hned na začátku. Ota zkontroloval autobus, jen prohlásil, že je to jiné číslo a že jede o minutu později. Ale že jede do Příbrami, Zdaboř. Už neupřesnil, že jede do Příbrami, Zdaboř, Brodská. Mně bylo divné, že je to jiné číslo a tak jsem koukla na mapu a zjistila, že tato zastávka je Tochovice, obecní úřad - psáno je to jen na mapě. V obci na zastávce toto označení chybí. Na konci obce je zastávka Tochovice – odtud bychom měli jet tím naším autobusem. Jenže Ota nevydrží stát, má pocit, že je vše jasné a odešel na procházku. Tudíž jsem to neřešila – autobus jede tam, kam potřebujeme, to je to hlavní. Asi to bude vyhlídková jízda, protože jede delší dobu.

Až v autobusu na světelné tabuli jsem zjistila, že nestaví v zastávce Příbram, Zdaboř, ale zcela někde jinde. Otu prý nenapadlo, že to mohou být dvě různé zastávky, tak proč by mi to říkal. Že jsem řekla, ze jedeme odtud, kde máme zaparkované auto. No prostě mohu za to já, ne on jako kontrola. Ještě v autobusu jsem na mapě zjistila, že to budeme mít pravděpodobně o 2 km delší. Z toho jsem nebyla nadšená. Ale pak jsem turistickou trasu změnila na rychlou, mapy mi našly cestičky a najednou to bylo delší jen o 0,5 km. Tak to už tak velký rozdíl není.

Největší problém byl dostat se na zastávce Příbram, Zdaboř, Brodská na druhou stranu silnice. Silný provoz byl v obou směrech. Druhý problém byl najít tu cestičku, která pumpu obchází zleva a dokonce i zprava. Ota průzkumník nejdřív nenašel ani jednu, ale na druhý pokus se to povedlo. Pupmpu obcházíme zprava po hodně maskované pěšince. Úzké vyšlapané cestičky na sebe navazovaly, až jsme se dostaly na modrou značku, po které vede Vintířova stezka a po které jsme šli už v pondělí. To jsme zjistili, že pokračuje přes staveniště. Dnes jsme už předem měli strach, zda po včerejším dešti nebude samé bláto, ale kupodivu není. Vypadá to tu, jako kdyby tady nepršelo.

Za chvíli jsme v lese a jsme spokojeni. Jen Ota vlastně ne. Už by chtěl, aby rostly houby, vždyť pršelo. To je celý on, pořád si něco vymýšlí.

Snad skoro 3 km jdeme do mírného kopce a pak už jen po rovině nebo z pozvolného kopečka. Šlo se fajn, i když jsme si mysleli, že bude chladněji. Ale občas to zafoukalo, občas jsme šli lesem, tak to bylo fajn. Tady v lese je vidět, že pršelo. Cesta je někdy pod vodou, ale nechá se to lesem pohodlně obejít, takže s tím žádný problém nemáme. Les je tady řídký, jsou tu mechy i borůvčí, jen borůvky tu postrádáme. Když jsme vyšli z lesa, otevírají se i daleké výhledy, bohužel lehce zamlžené. Ale líbí se nám tu moc.

 

Stále jdeme po modré turistické trase. Když přicházíme na okraj lesa, podle kterého se cesta stáčí vpravo, vidíme kamenné torzo bývalého kříže s kamenem, který má asi kříž připomínat. Hned vedle je umělecké kovové dílo ve tvaru kříže.
Pokračujeme po modré. Přicházíme na cestu, která vede z osady Vojna až do Zavržic. Podél této cesty byla na podzim r. 2021 vysazena Alej svobody, kterou tvoří 11 lip a 89 javorů. Akce se zúčastnilo 400 dobrovolníků. Je to symbolická snaha o napravení křivd, ke kterým docházelo v nedalekých Lešeticích - v táboře pro politické odpůrce. Dnes je v těchto chmurných prostorách památník Vojna a cesta k němu za chvilku odbočuje. Po této cestě lemované alejí kousek jdeme i my přes rozcestí Pod Vojnou. Právě odtud vede žlutá turistická trasa ke zmiňovanému památníku, v jehož blízkosti jsme si zřídili nocležiště. Současně zjišťujeme, že Vojna je vlastně kopec (667 m), po jehož okraji jsme procházeli.

Opouštíme alej, ale stále jdeme po modré. Hledáme vpravo odbočující neznačenou cestičku, která vede k židovskému hřbitovu - má to být kousek do kopečka a rovně, ale na mapě není vidět, že by až tam cesta vedla. Ota si je rád prohlíží. Rozdělujeme se. Ota jde hledat hřbitov, já pokračuji po poutní cestě s tím, že se sejdeme v nedaleké obci Kamenná.

Hřbitov byl založen někdy kolem let 1760 - 1765. Je tam asi 200 náhrobků, nejstarší z doby založení hřbitova. Občas je prý čištěn od zarůstající vegetace. Cesta až k němu skutečně však nevede. Ota hřbitov viděl, obcházel ho, hledal k němu odbočku. Nenašel. Vydal se tedy k němu lesem. Podařilo se mu najít částečně pobořenou ohradní zeď, dostal se tedy dokonce i dovnitř. Pak na druhé straně viděl i vchod, ale ten byl uzamčen.

 

Přicházím do obce. Vlevo má být zámek. Čekala jsem něco zachovalejšího. Renesanční patrový zámek obdélného půdorysu byl postaven ve 2. pol. 16. století, v 18. století byl barokně přestavěn a v 1. pol. 19. století rozšířen. Ještě na poč. 20. století proběhla modernizace interiérů, ale od 2. pol. 20. století chátrá. Nyní tu stojí jen rozpadající se zdi, střecha chybí. Moc to nechápu, je chráněnou kulturní památkou, je v soukromém vlastnictví a takhle vypadá. Mám dojem, že ho nemůže už nic zachránit. I když bych se ráda mýlila.

Zámek obklopuje rozsáhlý barokní dvůr a anglický park – ten prý obec Milín postupně revitalizuje. Ale nic moc zachráněného jsem neviděla, i když jsem kousek zámku obešla. Kdybych pokračovala v cestě okolo zámku, došla bych k pomníku letecké nehody - při cvičném letu v říjnu 1946 tady zahynuli oba členové posádky. Tam jsem samozřejmě nešla, protože jsem měla strach, aby mne Ota nehledal. Myslela jsem, že přijde brzy. Navíc začíná poprchávat.

Jdu kousek dál do obce. Vpravo je dětské hřiště a lavička. Tam jsem chtěla na Otu počkat. Myslela jsem, že si napíšu kousek deníčku. Stále prší jen tak nenápadně, ale pak přidává. Jdu se schovat pod strom.

Když přišel Ota, zdá se, že je po dešti. Ale jen po tu dobu, aby stačil vyndat svačinu. V ten moment se rozpršelo a pořádně. Tentokrát jdeme pod thuje k památníku, tis má hodně husté větve, tam téměř neprší, jen není kam si sednout. Nakonec obědváme ve stoje.

Konečně přestává, vylézá sluníčko, jsme najedeni. Odcházíme. Je dusno jako v prádelně. Sotva jdu. Mám pocit, že nohy táhnu za sebou. A před sebou máme ještě asi 5 km. Samozřejmě na památník letecké nehody jsem si ani nevzpomněla.

Po modré pocházíme obcí, vlevo vidíme poměrně zachovalé zdi zámeckého hospodářského dvora. Za chvilku jsme u malé kaple sv. Jana Nepomuckého, která byla r. 2019 opravena. Tady je lavička. To je to, co potřebuji. Na chvíli si sedáme. Kupodivu ne na dlouho. Za chvíli vyrážíme a já se cítím o moc lépe. Vím, že mi stačí 5 -10 minut, abych se vzpamatovala. Navíc to začalo i trošku foukat. Jen přemýšlím, zda stačíme do 17. hodiny dojít k autu – do COOPu. Další odpočinek jsem si zakázala. Snad to zvládnu.

Od kapličky modrá pokračuje dál rovně, my odbočujeme vpravo po neznačené cestě. Raději často kouknu do mapy, abychom nezabloudili. Míjíme Podrejžský rybník. Ota stejně jako jindy jde rychleji. Na každém rozcestí čeká na mne, ale také na další pokyny. Najednou opouštíme pohodlnou cestu a uhýbáme do lesa po úzké cestičce z prudkého kopečka. Pak hned nahoru, dolů a nahoru. Kopečky nejsou dlouhé, o to jsou prudší. Přemýšlím, zda mi to nepodjede a neskončím na zadku. Ale podařilo se, zvládla jsem to. Zase jdeme po pohodlné pěšině.

Kdesi pod námi je Podrejžský mlýn, o kterém jsou zmínky již v letech 1764 – 1768. Ale vidět není. Stejně je nepřístupný.

Stejně tak jsou v lese ukryté keltské rýžovnické sejpy – ani k nim žádná pěšinka nevede. V souvislosti s rýžováním zlata zde vznikala čtyřúhelníková valová ohrazení. Předpokládám, že tam toho asi moc k vidění nezbylo.

Pokračujeme po pohodlné travnaté cestě okolo Bláhova kříže. Tam je i posezení, jde se mi však dobře. Jdeme dál. Jsme dokonce na naučné stezce Džbány. Na mapě vyznačená není, ale míjíme řadu informačních tabulí, kde jsou informace z přírody - stopy zvířat, o louce a o tom, co tam žije, ale také o lese – o suchu a kůrovci a řada dalších informací o zdejší přírodě. Přicházíme k rybníku Džbánek, který byl na Lazském potoce vybudován r. 1971. Je využíván pro sportovní rybolov. Tady je rybářská chata Džbánek – tady je začátek dávných zlatonosných rýžovišť zlata. Vždy na podzim se tudy běží svatomartinský posvícenský krosový závod okolo Podrejžského mlýna do osady Kamenná. Je zařazen do Brdského běžeckého poháru. Tady dokonce začíná naučná stezka Podrejží.

Přicházíme do Tochovic, které jsou proslulé především chovem koní a jezdeckým sportem. Cesta má vést okolo fotbalového hřiště – podél potoka a Horního rybníka. Nic podobného cestě tu však není. Jdeme kus po hřišti, naštěstí se tu fotbal nehraje. Kus cesty jdeme i vysokou trávou a najednou je tu cesta, dokonce i posezení, ale to už nepotřebuji. K autu už to je relativně kousek. Konečně jdeme po normální cestě. Jdeme kousek od trati – tam vidíme historické vagony, semafory – až druhý den jsme zjistili, že je tam malé soukromé železniční muzeum.

To už jsme v obci a ve 3/4 na pět vcházíme do prodejny COOPu. Zvládli jsme to, ale mám toho tak akorát dost. Docela jsem ke konci i pospíchala. Pitra si kupuje vzorky piv, já vzorky nealko piv neochucených i ochucených. Ať máme co pít. Jen mně to určitě vydrží déle než Otovi.

V autě plánujeme, kde budeme spát. Nejdřív však zajíždíme na vlakové nádraží v Tochovicích zjistit, kdy sem zítra přijede vlak z Březnice. Pak jedeme do nedalekého Horčápska. Pokračujeme z obce dál po modré a čekáme, kam nás to autem pustí. Za Horčápským rybníkem odbočujeme vpravo po úzké silničce a kousek za odbočkou modré trasy parkujeme. Je zde dlouhý kus rozšířené silnice. Tady by se vyhnuly i teď minimálně 2 auta. Tady nikomu nepřekážíme. Tady zůstaneme.

Nejdřív se jdu pořádně umýt. Zase se honí mraky, tak ať nedopadnu jako včera. Pak jdu ohřát večeři a začíná ta pravá večerní pohodička.

Chvilku jsme slyšeli bouřku, na chvíli mraky zmizely a zase vylezly. Uvidíme, jak bude v noci a zítra. To máme v plánu jen asi 7,5 km dlouhou trasu s prohlídkou městské památkové zóny Březnice.

Dnes je teplo, ale fouká silný studený vítr, který kazí dobrý pocit z večerního posezení. Raději jsme v kabině, ale v autě větráme. Všude je horko.

Jdeme spát v 10 hodin, v autě je 23 stupňů, od západu se sem ženou mraky. Být někde na samotě, nechali bychom zcela otevřené zadní dveře, ale tady u silnice se nám to nezdá nejlepší, i když provoz je minimální. Necháváme tedy jen malou větrací mezerku.

Vintířova stezka - 10. trasa – 12 km: Příbram, Zdaboř – Zavržice (židovský hřbitov) - Milín, Kamenná (zámek, kaple sv. Jana Nepomuckého, Podrejžský mlýn) – naučná stezka Džbány - Tochovice na mapě