Velký okruh Rumunskem aneb mezi Drákulovou Transylvánií a Ceaușescovou Bukureští III. (pohoří Bucegi s Babkami a Sfingou, hrad Bran, opevněný kostel Harman, Brašov)
Ač se to někomu možná nelíbilo, byli jsme jen stovku metrů pod dvěma tisíci těch nadmořských a čekala nás cesta vzhůru. Po svých samozřejmě. Jihokarpatské pohoří Bucegi se ovšem nevyznačuje skalními štíty alpského typu, ale spíše rozlehlými pláněmi s přijatelně pozvolným stoupáním. Naše následující kroky vedly z 1.900 m do nějakých 2.215 m a mohli jsme si vybrat tři trasy. Hlavně z časových důvodů jsme si vybrali tu nejkratší a nejprudší, která měřila jen něco málo přes 3,1 km. Čekala nás – pochopitelně – dvakrát.
Krávy postupně zcela zmizely, zatímco řady dárkyň rouna houstly až téměř zaplavily obzor. Asi se jim líbily kabiny lanovky, lehce se pohupující nad jejich kudrnatými hlavami. Výhledy se střídavě otevíraly a mizely v nízké oblačnosti a my po nějaké době dorazili k horské chatě Cabana Babele. Ono Babele znamená Babky či Stařenky a odkazuje k nedalekému stejnojmennému skalnímu útvaru, který je – i díky dostupnosti lanovkou – vyhlášenou turistickou atrakcí.
Babky jsou vzhledově něco mezi pokličkami a skalními hřiby a vznikly diferencovanou erozí křídových slepenců. Jsou považovány za tajemné až mýtické a přezdívá se jim Kyklopské oltáře Karaimanu. Nedaleká Sfinga má stejné složení i vznik, ale je velkým kamenným blokem (8 x 12 m). Je přitom zajímavé, že oné hlavy a tím i jisté podobnosti s egyptskou Sfingou si „celosvětově“ poprvé všiml až „jakýsi Peruánec“ v době, kdy se svět zajímal spíše o Beatles, válku ve Vietnamu a Woodstock. Docela to chápu, protože ani my tu podobu moc neviděli a mnohé okolní skály a skalky nám přišly mnohem atraktivnější. Nejstarší fotografie tzv. Bucegské Sfingy ovšem pochází z roku 1900.
Pak ještě rychle jedno plechovkové u stánku vedle chaty Babele a vyrazit zpět do výšky 1.900 m, kde nás čekala zaparkovaná auta. Cestou se začal stále častěji ozývat nepříjemný dunivý zvuk, který stále sílil. Někteří se pokoušeli sice tvrdit, že se jedná o kamenolom, ale mně bylo naprosto jasné, že prachsprostě hřmí. V té chvíli jsme ještě netušili, že dole v údolí už nebe otevřelo stavidla a silnice se změnily v řeky. Dojezd na hotel se pak stal docela dobrodružnou záležitostí. Brzy se však vyjasnilo a my tak bez problému zvládli dokoupit zásoby a skočit si na pivo. Jeho kvalitou, cenou ani rychlostí obsluhy jsme ovšem nijak zvlášť uspokojeni nebyli. Ale byli jsme ve známém horském středisku a klimatických lázních, takže to až tak moc překvapit nemohlo. Večer jsme ještě něco málo zkonzumovali v supervelkém pokoji těch šťastnějších a dokonce se u toho v noťasu podívali na evropské fotbalové snažení jednoho slezského týmu, který má ve svém skutečném názvu i velmi sprosté slovo ...
A potom již nastal poslední den dovolené, tedy pátek 8. srpna. Ten začal zcela zbytečnou programovou fotografickou zastávkou pod pevností Rašnov, která byla v té chvíli vysoko, daleko a hlavně proti slunci. Do jisté míry jsem považoval za – minimálně téměř – zbytečnou i zastávku následující, tedy hrad Bran. Slavné sídlo hraběte Draculy, které ve skutečnosti legendární Vlad nikdy ani nenavštívil. Údajně ho snad možná 2-3x v životě zdálky zahlédl ze sedla svého koně.
Dnes je to atrakce, která připomíná zřejmě nejvíce něco mezi hernou v Las Vegas a lunaparkem se strašidelným hradem. Abych ale nebyl zcela nespravedlivý, tak Bran rozhodně není stavbou nevzhlednou, spíše naopak. Bývá sice označován za historizující a lehce srovnáván třeba s naším Bouzovem, ale v základě je to skutečně středověká pevnost, která vznikala postupně již ve 13. a 14. století. A za to, co se zde stalo později hrad Bran opravdu nemůže.
Většina turistů to bere tak, že kdo nenavštívil hrad Bran, nikdy v Transylvánii nebyl. A protože byly u vchodu nějaké problémy s „pořadateli“, kteří nás nechtěli pustit bez vstupenky ani do volně přístupných zahrad (náš průvodce snad potom dokonce podával i oficiální stížnost), rozhodl jsem se nakonec na prohlídku hradu zajít i já. U prodejních automatů ještě nebyly žádné fronty, takže to bylo docela v pohodě. Samotná prohlídka byla poměrně drahá (nebylo to sice těch 28 euro, jak se nabízí občas na netu, ale „jen“ 90 lei, což je v podstatě pětistovka a za některé prostory v hradu – např. mučírnu – si musíte ještě připlatit), k vidění toho tady moc nebylo (i když jsou tu nějaké předměty ze sbírek Habsburků, kterým hrad patří) a v některých místech nás docela popoháněli (uvádí se, že prohlídka hradu trvá 90 až 180 minut, my to „zvládli“ za minut 40). Navíc všude jdete v hučícím davu (Václavák, Karlštejn nebo Sněžka jsou proti Branu liduprázdnou destinací) a musíte počítat s četnými schody a úzkými chodbami. Přesto nemohu říct, že bych zdejší návštěvy nějak přehnaně litoval a exteriérově se mi hrad i překvapivě líbil.
Po prohlídce hradu a jeho zahrad (bohužel se v části pracovalo a v části probíhalo něco jako jarmark) jsme se přesunuli do předhradí, které pro změnu ze všeho nejvíce připomínalo vietnamskou tržnici. Pomohl jsem dvojnici své kolegyně vybrat nějaké suvenýry, koupil si pivo a hotovil se k odjezdu. Cestou jsme si znovu prohlédli pevnost Rašnov (tentokrát krásně nasvícenou, ale jen z oken jedoucího autobusu) a zanedlouho dorazili k opevněnému kostelu v obci Hărman. Zdejší chrámová pevnost byla záležitostí, na kterou jsem se z celého zájezdu těšil nějvíce … a mohu říct, že skutečnost ještě předčila moje očekávání.
Zdejší kostel byl postaven v I. polovině 13. století na základech starší baziliky, ale jeho opevnění a zvonice pochází z 15. století. Dnes celý areál funguje jako muzeum a vstup je zpoplatněn – koneckonců už se jedná o památku UNESCO. Převážně gotický evangelický kostel v Hărmanu si to rozhodně zaslouží. Původně byl zasvěcen sv. Mikuláši a jeho součástí mj. je – ve východní hradební věži umístěná – kaple s dochovanou rozsáhlou freskovou výzdobou. Je tedy jasné, že tady bych potřeboval několik hodin času a celý areál jsem si ani nestihl obejít. Byl jsem rád, že jsem stihl výstup na věž, procházku vnitřkem hradem a – díky upozornění, že už moc času nemám – i tu kapli. Prostě úžasný a nezapomenutelný zážitek.
Posledním bodem pátečního programu bylo téměř čtvrtmilionové historické město Brașov. Do něj jsem se také velice těšil, i když mi bylo jasné, že Hărman už nic nepřekoná. Vystoupili jsme u hotelu ARO Palace, který nám připomněl nejen někdejší rumunská terénní auta, ale i česká Šakalí léta, a potom pokračovali na centrální Sálové náměstí. Jeho středobodem je budova Staré radnice, která byla postavena roku 1420 a sloužila jako strážní věž i šatlava. Její současná podoba pochází z let 1770 až 1778 a sídlí v ní historické muzeum.
Přímo na náměstí Sfatului se nachází ještě několik dalších muzeí, zajímavých domů i jeden kostel, ale naše kroky neomylně mířili ke zdejší památce nejznámější, nejvýznamnější i nejcennější – k impozantnímu gotickému Černému kostelu (Biserica Neagră). Tento kostel bývá označován za největší gotickou stavbu na území jihovýchodní Evropy a jeho návštěva je opravdovým zážitkem. Některé jeho části lze označit za skutečné klenoty. O tom ale až v další části rumunského cestopisu ...
napsáno v září 2025
Přidat do oblibených uživatelů
Mapa
Ubytování
Počasí
Letenky Bran
Půjčovna autPříspěvky z okolí Velký okruh Rumunskem aneb mezi Drákulovou Transylvánií a Ceaușescovou Bukureští III. (pohoří Bucegi s Babkami a Sfingou, hrad Bran, opevněný kostel Harman, Brašov)
