Ráno na Dobraji i v jiných koutech Českého středohoří.

Konečně nastal den, který byl ideální na pozorování východu slunce. Žádná oblačnost, jednoduše lepší už to ani nemohlo být. Východ slunce jsem se už předchozí den rozhodl sledovat z vrchu Dobrá, námi domácími zvaný Dobraj. Chvíli před šestou ráno jsem i ve společnosti Riny ( co jiného by jste asi tak mohli čekat, když jsem vyrážel z Hrušovky) jsem tedy vyrazil na zmíněný vrch. Na východním obzoru už se první paprsky sluníčka začali objevovat. Rina na mě dělala dojem, že ten východ sluníčka nechce za žádnou cenu propásnout, tak hnala, ale musel jsem ji brzdit, jestli Rina se dokáže hned po ránu dostat do plné provozní teploty, tak moje maličkost tento talent nevlastní, já se musím zahřívat pomaleji.

Po průchodu obcí Chotiměř jsme se ocitli na kraji Dobraje, zde jsem Rinu k její spokojenosti pustil z vodítka, jenže netrvalo dlouho a už opět na vodítku skončila, po Dobraji se totiž pohybovalo několik stád srnek, takže jsem nehodlal spoléhat na to, že Rina je nebude chtít pronásledovat. Kousek před zahrádkářskou kolonií jsem ji ale už opět pustil. Na východě už bylo čím dál zřetelnější že nás asi čeká další pěkný den. Obzor zbarvený do ruda mě úplně fascinoval, jednoduše, východ slunce, či západ je něco úchvatného.

Po průchodu zahrádkářskou kolonií jsme dorazili na nově vybudovanou vyhlídku na východním svahu Dobraje, dá se taktéž nazvat nad Malými Žernosekami. Zde už jsme s Rinou počkali na úplný východ sluníčka. Ten východ byl parádní. Sluníčko se pomalu začalo vynořovat zpoza Hory Radobýl, paprsky se začali pomalinku rozprostírat po okolní krajině, no jednoduše úchvatné. Místo toho, než abych se rozplynul z toho nádherného divadla, raději jsem se s Rinou přesunul do jiného ,,hlediště“. Přeběhli jsme rychle na hlavní skalní vyhlídku levého břehu Labe, abychom dále mohli sledovat pokračování divadelního představení, v jehož hlavní roli hrálo sluníčko. Opravdu, z té hlavní skalní vyhlídky byl opět krásný pohled na východ sluníčka, doplněné ještě leskem klidné hladiny majestátné řeky Labe linoucí se hlubokým údolím. Nastal tedy další krásný předjarní den.

Od vyhlídky jsme to vzali k cestě, spojující vrchol Dobraje se serpentinami nad vsí Litochovice. U této cesty stojí pro mě záhadné stavby. Jsou to malé obdélníkové boudy, v již havarijním stavu. K čemu sloužili, jen předpokládám, nejspíš v nich dříve přebývali hlídači, kteří dohlíželi na to, aby někdo před sklizní neukradl to, co ke sklizni bylo určeno. Je to ale jen moje domněnka. Uvidím, zkusím zjistit více.

Cesta nás po chvíli zavedla do lesa a pak k již zmíněným serpentinám. Zde mě překvapilo, jak staré je už elektrické vedení, které tudy prochází, na betonovém podstavci byl totiž ještě zřetelný německý nápis, i z německy pojmenovanou obcí Prackovice. Měl jsem za to, že to vedení tak staré není, ale jak je vidět, je. Nic, dále už jsme to z Rinou brali po stráni vedle serpentin po staré, již neudržované cestě až k dálničnímu mostu u Dobkoviček. Nedaleko mostu jsme ale museli z cesty sejít, protože byla zcela neprůchodná díky křoviskům, takže k mostu jsme došli tak trochu ,,cik cak“. Dále jsme prošli blízkou Dobkovičskou vsí. Abychom to ráno zakončili, jak se patří, místo průchodu hruškovým sadem jsme šli horní cestou, tak abych se mohl podívat na ty naše malebné středohorské kopečky, potom už jsme zdárně došli kam, no přece na Hrušovku.

Tak co, je tohle už doopravdy jaro, mám dojem, že ano, kvetoucí podléšky (jaterníky), sněženky, talovíny by toho mohli být důkazem, ale abychom se ještě nedivili, nechci sejčkovat, ale vše už tu v minulosti bylo, jen ta lidská paměť je poměrně krátká vůči tomu, co tato zeměkoule pamatuje.