Přes Trutnov do Javorníků - 12. den: Bruntál-pivovar Hasič; okruh cca 8 km: Jánské Koupele - Svatojakubská cesta - kaple 14 svatých Pomocníků v nouzi - NS Břidlicová - NS Dědictví břidlice - pomník Carla Weisshuhna - Zálužná - Imaginárium břidlice

Dnes to byla nějaká divná noc. Usnula jsem skoro hned, ale vzbudila se horkem. Tak to bylo skoro celou noc - usínala jsem a budila se. A to jsme dveře měli pootevřené. Až k ránu teplota klesla k 21 stupňům. Jenže mne začala bolet hlava. Proč? Co bude zase za změnu? Než jsem to domyslela, začalo pršet. Jak dlouho pršelo nevím, konečně jsem pořádně usnula. Budíme se v 8 hodin, venku jsou krátké přeháňky. Vstávat se nám nechce. Když už asi po třetí přestalo, vstáváme. Venku se to jasní, lehce to fouká.

Opět podle tradice tady u koupaliště v Bludově, kam jsme včera večer dorazili, začínáme den koupelí. Jsme tam sami, plavky nepotřebujeme, Aspoň je nebudeme muset sušit. Tentokrát jsem tam vlezla trochu rychleji než včera, ale o moc dál jsem neplavala. Bylo to však příjemné. Když šel po snídani Ota pro vodu, přišel s tím, že máme strach, aby někdo nepřišel, když se koupeme nazí, ale že tam jsou starší manželé a oba se na lavičce opalují vysvlečení. A to tam je už pár lidí.

Dnes si dáme zase trochu větší výlet, dokonce přes kopečky, tak snad to zvládnu. Budu muset, už se těším. Předtím však máme delší přejezd.

Při průjezdu Sobotínem nás zaujala prodejna sýrů a klobás. Samozřejmě zastavujeme. Já miluji sýry, Ota zase klobásy. Vybral si klobásu se syrečky a druhou s ořechy. To vypadá zajímavě. Já jsem si koupila v jednom balení 6 druhů sýra a Ota ještě jedno balení pivního sýra. Když si všiml, že tu mají i pivo, kupuje si Sommer Ale z pivovaru Zlosin a jedenáctku ležák z pivovaru Albert. Kupodivu nekoupil vše, co měli v nabídce. Asi i proto, že máme v plánu zastávku v Bruntále v pivovaře Hasič, i když jsme tam byli před čtyřmi roky. To jsme se tam i dobře najedli. Jenže dnes okolo jedné tam není skoro nikdo. V nabídce mají Burgry a něco smaženého - z názvu nelze poznat co. Cenově je to přijatelné, ale nic nás nezaujalo. Však také restaurace v budově pivovaru se jmenuje Enko by Nix. Takže tady si oběd nedáme. Ota si kupuje aspoň jednu lahev svrchně kvašeného piva Ale.

Na oběd se zastavujeme v Razové v Hospodě pod Kaštany. Udělali jsme dobře. Mají tu domácí kuchyni. Ota si dal knedlo vepřo zelo, já smažený květák s tatarkou a oblohou. Obslouženi jsme byli brzy. Oba jsme si pochutnali. I s pitím a diškem to máme dohromady za 400,- Kč. Na současné ceny to jde.

Po obědě už jedeme rovnou do Jánských Koupelí, kde si chceme udělat 8 km dlouhý výlet. Budu muset dělat nějaké pauzy, jsou tam kopečky, bude to asi náročnější.
Myslela jsem si, že to jsou lázně. Bývaly. Jánské koupele jsou dnes součástí Starých Těchanovic. První zmínky o zdejších minerálních pramenech jsou z r. 1640, kdy je jezuité z Melče používali k léčebným koupelím. Proto se jim dříve říkalo Melčské lázně. První lázeňský dům byl postaven r. 1811. To byl také začátek rozvoje lázeňského městečka. Léčivé prameny Janův, Pavlův, Marie a Lesní byly využívány k léčbě různých onemocnění. Léčily se zde choroby srdce, oběhového a dýchacího ústrojí, onemocnění kůže, dna, revmatismus a další. Zdejší kyselka byla také stáčena do lahví a exportována. Během 19. a poč. 20. století lázně zažily období rozkvětu. Po 2. světové válce byly znárodněny, byla zde dětská ozdravovna a naposledy jako rekreační středisko. Od r. 1994 jsou všechny budovy prázdné a celý areál chátrá. Teď je v žalostném stavu. Z toho, co zde zbylo, je vidět, že to byly krásné budovy s dřevěným patrem, některé se štukovou výzdobou a také to, že to nebyly zrovna malinkaté lázničky. Od r. 2020 je prý vlastníkem nový majitel, ale nezdá se, že by se zde něco dělo.

Parkujeme v centru poblíž turistického rozcestí Jánské koupele-bus a vydáváme se do kopečka po červené mezi domy bývalých lázní. Z jejich stavu je nám trochu smutno. Kdysi hezké domy mají vymlácená okna, z balkonů zbyly jen kousky podlah. Pokud bylo ostatní dřevěné, určitě se to hodilo na topení. Plechy ze stropu garáží jsou vytrhané. Že se zachovalo dřevěné patro je snad tím, že je to vysoko. Oknem je vidět, jak je zdevastovaný vnitřek. Kdysi pěkný altán zarůstá zelení, ze skleněných tabulek zbyly jen střepy.

Konečně po červené opouštíme toto smutné místo a míříme do lesů, zatím stále do kopečka. Míjíme skaliska a odbočujeme po červené k vyhlídce, kde je šestiboký altán. Kupodivu je jen málo poničený. Má být odtud pěkný výhled na údolí řeky Moravice a na okolní lesy. Okolní stromy jsou však už vysoké, údolí jen tušíme, vidíme protější zalesněné kopce a před nimi několik domků obce Moravice.

Ještě kus šlapeme do kopečka stále po červené, ale současně i po Svatojakubské cestě. Není to nic hrozného, nechá se to zvládnout. Je sice vedro, ale fouká to a jdeme ve stínu. Ani nedělám pauzy a statečně stoupám. Jenže nemůžeme jít po rovině. Téměř ihned poměrně prudce klesáme až k rozcestí U Mokřinek. Tady to vypadá na chatovou osadu. Zhruba 200 m od rozcestí je kousek od řeky restaurace U Brodu. Ota se jde podívat, jestli je otevřeno. Nevrací se, znamená to, že je otevřeno. Jdu za ním. Je prý zavřeno, ale šéf tam je a když vidí žíznivého pocestného, který chce jen pivo, natočí mu ho. Já mám ještě co pít, takže nic nechci. Aspoň si odpočinu. Do cíle je 6 km, zatím jsem v pohodě, vždyť máme za sebou jen 2 km.

Po odpočinku a občerstvení nás čeká necelý kilometr stoupání cestou 14 Pomocníků v nouzi - cestu lemují barevné obrázky svatých. Tohle stoupání je náročnější. Přicházíme na dnešní nejvyšší bod. Je zde poutní kaple 14 svatých Pomocníků v nouzi. Dřevěná kaple zde byla postavena pravděpodobně v 1. pol. 17. století na zemské stezce spojující Slezsko s Moravou. Podle ústního podání místních k ní chodilo procesí již okolo r. 1600. Nikde není psáno, kdy přesně byla postavena ta současná kamenná kaple. Bohužel i procesí k této kapli byla josefínskou reformou na konci 18. století zakázána. Byla obnovena po mnoha desetiletích na sv. Jana a Pavla r. 1830. Na přelomu 19. a 20. století vznikla nová silniční síť, stará zemská cesta přestala být používána. Kaple však nezanikla. Starali se o ni majitelé Jánských Koupelí až do r. 1940, kdy byl lázeňský provoz zastaven a z lázní se stal zajatecký tábor. Po válce byly němečtí obyvatelé odsunuti, na kapli se zapomnělo a ta začala chátrat. Zřítila se střecha i štít s nikou, kde byla soška jedné ze svatých pomocnic v nouzi. Později se propadla i klenba. R. 2008 se začalo s její obnovou a r. 2012 byly obnoveny i červnové poutě.

U kaple je na tabuli napsána pověst, která se k tomuto místu vztahuje. Tady je i jedno ze zastavení naučné Břidlicové stezky s povídáním o historii kaple. Celá má 5 vzájemně propojených okruhů o celkové délce cca 53 km, nazvaných Krajinou břidlice. Naučné tabule informují o obcích, o břidlici a její těžbě. My jsme si část jednoho okruhu prošli před 4 lety, když jsme šli na rozhlednu Těchanovická vyhlídka. Zaujala nás, ale nějak jsme se sem do této oblasti nedostali. Dnes si projdeme její další část. Na rozcestí je umístěna vždy bílá obdélníková tabule se šipkami z břidlice a dalšími údaji pro lepší orientaci.

Je tady i přístřešek. Ota si četl, já po náročném výstupu odpočívala. Tabule jsem si ofotila, doma si to pak v klidu přečtu.

 

Jsme na nejvyšším dnešním bodě, ale bohužel to neznamená, že už budeme jen klesat. Jedno stoupání nás ještě čeká, ale teď půjdeme kousek z kopečka. Dokonce tady pokračuje cesta 14 Pomocníků v nouzi - cestu lemují další barevné obrázky svatých. Cesta je zajímavá i tím, že prakticky kam se podíváme, tam všude vidíme břidlici. Její kousky jsou na cestě, míjíme skálu, kde se břidlice lámala, je zde i bývalý břidlicový důl. Tady končí jeden z úseků naučné Břidlicové stezky. Zprava se k nám přidává naučná stezka Dědictví břidlice. Je to další naučná stezka věnovaná břidlici. Na 16. zastaveních jsou mimo jiné i informace o haldách a opuštěných štolách. Celá měří 6,8 km, my si ji však celou neprojdeme.

Z kopečka jsme došli až na hlavní silnici, kde je rozcestí Zálužné - most. Tady je také pomník slezského podnikatele Carla Weisshuhna. Je na místě, kde stálo mezi lety 1866 - 1869 sídlo jeho firmy. To nás překvapilo. S jeho jménem jsme se prvně setkali před 4 lety, kdy jsme se prošli okolo Weisshuhnova kanálu. Ten právě tento podnikatel vybudoval r. 1891 pro dopravu vody a dřeva do své nově budované papírny v Žimrovicích. Že se s jeho jménem setkáme i tady, to jsme neměli tušení.

 

Na rozcestí Zálužné - most nám červená utíká vpravo, my jdeme po frekventované silnici vlevo po naučné stezce Dědictví břidlice. Naštěstí nejdeme daleko. Přecházíme most a kousek za ním naše naučná stezka vede vpravo do poměrně prudkého, naštěstí ne moc dlouhého kopce. Před odbočkou je vpravo u silnice Památník obětem světových válek. Je naprosto netradiční - celý je vytvořen z břidlice.

Naproti vidíme otevřenou restauraci Bernard. Jsme kousek za polovinou trasy, to je naprosto ideální místo pro odpočinek. Ota se těšil na Bernarda, to má však smůlu. Toho tu netočí. Dává si řezané (Prazdroj s Kozlem) a pak ještě Prazdroj. Já si dala zmrzlinový pohár s malinami a čokoládový dortík s tekutou čokoládou a šlehačkou. Řádně jsme si odpočinuli, nabrali energii a vydáváme se na pohodlnější část naší trasy. Současně jsme si uvědomili, že máme co dělat, abychom k autu dorazili za světla. Do šesté hodiny moc nechybí. Nějak si ty přestávky prodlužujeme. Také nás zdržují tabule naučných stezek.

Poslední půl kilometru dlouhé stoupání nám dává zabrat - oběma. Náhle se mění i ráz krajiny. Předtím jsme šli lesem, okolo byly samé rokle. Teď jdeme okolo opuštěných břidlicových lomů. Břidlice se tady nechá lámat všude a také se skoro ke všemu využívá. Chaty mají podezdívku z břidlice, kolna i celou stěnu. Z břidlice je venkovní schodiště i schody na trase, terasy na zahradě. Přecházíme přes hromady nalámané břidlice. To vše vidíme v obci Zálužné.

Jak jsme došli na kopeček je zase vše jinak. Jsou tu krásné louky, výhledy, scházíme do údolí řeky Moravice. Obcí Zálužné a za chvíli i obcí Melč jdeme z kopce. Před námi vidíme areál, kterému vévodí opravená budova s nápisem Bílá holubice. V této velké budově je možno si zajistit ubytování, je zde restaurace (dnes se zdá, že je zavřeno). V jedné místnosti je muzeum Imaginárium břidlice, malé hornické a geologické muzeum. Tato samooblužná expozice představuje těžbu břidlice prostřednictvím fotek, videí a zvuků. Tady naše naučná stezka Dědictví břidlice končí - tedy pro nás. Ve skutečnosti tady začíná.

My se zde moc nerozhlížíme. Areál opouštíme po silnici. Opouštíme i břidlici. Značení tady již nemáme žádné, trasu sleduji na tabletu. Nerada bych zrovna teď zabloudila. Vedle cesty jsou chaty na rovině, přicházíme k řece. Jdeme dál po silnici, provoz tu je nepatrný, to nám vyhovuje. Však také silnice vede jen k posledním domkům Moravice. Tady míjíme i velký areál Ústřední hasičské školy s možností ubytování.

Konečně jsme dorazili na rozcestí Jánské Koupele - můstek. Sem přichází ze dvou stran zelená a červená trasa a společně vedou na lávku k řece a do obce. Tam jdeme i my. Přecházíme po lávce přes náhon k bývalému mlýnu a po druhé lávce přes řeku Moravici. Je zde jez. Tady by se i hezky koupalo. Jenže dnes se sem vracet asi nebudeme. Je půl 8, za chvíli jsme u auta. Naštěstí je ještě světlo.

Už se nám nechce přejíždět na vyzkoušené nocležiště. Zjistili jsme, že kousek od nás odbočuje stará úzká asfaltka k bývalým pramenům (Jan, Lesní, Marie a Pavla). Je tu ideální rovina, žádné stromy. Ota zaparkoval u kdysi krásné hrázděné budovy, do které byly svedeny prameny Marie a Jan. Vevnitř to vypadá snad ještě hůř než zvenku.

Ještě se jdu podívat k tomu vzdálenějšímu - k pramenu Pavla. Dokonce jsem si myslela, že bychom u něj byli více schovaní. Ale sotva jsem tam došla, hned se na mne vrhli ovádi. Je to tu podmáčené. Takže tady spát nebudeme. Jen jsem se podívala do zděného domku, kam byl sveden pramen a rychle vyrazila zpátky k autu. Naštěstí ovádi se za mnou nehnali. Je tu na nás sice vidět ze silnice, ale provoz je nepatrný a za chvíli bude tma.

Voda v autě se docela ohřála, splachujeme dnešní pot, jdeme večeřet. Dnes se cítím skvěle i po 16 tisících kroků. Zato Ota je nějaký unavený. Však také ráno toho nachodil dost, když chodil pro vodu. Aby měl víc kroků, chodil vždy jen s jedním kanystrem. Pak ho možná utahala i ta ranní koupačka, kdy se mu nechtělo z vody. Plaval tam jak o závod.

Je 9 hodin, jdeme spát. V autě je 22 stupňů. Vítr ustal, zatahuje se, prý má v noci pršet. Dveře raději zavíráme. Hlavně jsme zvědavi, co nám počasí předvede zítra.

Přes Trutnov do Javorníků - 12. den: Bruntál-pivovar Hasič; okruh cca 8 km: Jánské Koupele - Svatojakubská cesta - kaple 14 svatých Pomocníků v nouzi - NS Břidlicová - NS Dědictví břidlice - pomník Carla Weisshuhna - Zálužná - Imaginárium břidlice na mapě