Podzimní výlet na kola jsme tradičně nemohli vynechat. A protože sv. Václav roku 2019 se odporoučel na nedělní termín, nemuseli jsme nijak zvlášť vymýšlet skloubení do prodlouženého termínu a nechali jsme to na prostředek září.

Anketa mezi výletníky vybrala místo ne příliš vzdálené našemu bydlišti, ačkoliv možná atraktivnost lokality byla celkem slušná, vyskytly se komplikace, které celkový dojem poněkud zhoršily. Ale nepředbíhejme, pozorný čtenář si problému jistě brzy povšimne.

12.9.2019

Ještě několik dní před výpravou se počet výletníků přibližoval počtu zhruba 15, na což byl domluvena i rezervace na počet ubytovaných v penzionu Velké sedlo. Název záměrně připomíná jeden socialistický, poměrně populární TV seriál s poněkud zakřiknutým hrázným. Seriál tenkrát vyprodukovala ostravská televize a možná i záměrně nezvolili tvůrci lokalitu poblíž tehdy severomoravské metropole (tedy Beskyd), ale poněkud vzdálenějšího Nízkého Jeseníku, tedy Kružberk a okolí. Zas taková náhoda to samozřejmě nebyla, přehrada na Moravici byla a je významným dodavatele pitné vody pro ostravskou aglomeraci.

Jako tradičně se dopravujeme každý podle možností, ale i s ohledem na možnosti dalších cyklistických výletů. Takže pár nás jede i jen tak na kole, batohy nám vezou automobilisté. Protože potřebuju něco dodělat v práci (sazbu novin), vyjíždím až po pracovní době, vlakem na Olomouc a přestup do Moravského Berouna. Do Olomouce nám jede rychlovlak po hlavním koridoru, z Olomouce je to takový kodrcálek (byť se nazývá jako spěšný vlak), ale kdo zná údolí Bystřice, ví že je to dosti klikatá a ne zrovna nejmodernější trať, nicméně line se půvabným údolím a prostupuje několika tunely na náhorní plošinu Nízkého Jeseníku. Však taky začátek údolí někam po Hrubou Vodu je oblíbenou rekreační oblastí Olomoučanů,

Z Moravského Berouna to mám necelých 25 km, ale přeci jen v půlce září je den už kratší, tak bez větších zastávek, ač by tu něco k vidění i bylo. Kopce v okolí sice nějaké jsou, ale spíš táhlé než prudké. Čeká mě tedy nejdřív výjezd na Starou Libavou, kde je mírný houpáček a pak ještě další kopec na dnešní nejvyšší místo křižovatku k Rejcharticím (to nejsou ty co máme u Šumperka). Místo mi není zcela neznámé, popisoval jsem tu jednou stavbu vysoké větrné elektrárny. Původně nějakou dobu tu stála osaměle, dnes už je tu slušný větrný park 7 větrníků. Ještě než sjedu do Guntramovic, udělám si malou zastávku na Cestě Česko-německého porozumění. Je to takový pomník nejen na bývalé obyvatelstvo Sudet, ale i upomínka na válečné události z dřívějších dob. U Guntramovic totiž proběhla jedna z bitev, spíše šarvátek Sedmileté války. To byla válka navazující na předchozí Rakousko-Pruskou válku o Habsburské dědictví. Velký Fricek (pruský král Bedřich II. zvaný Veliký) si chtěl ještě něco ukrojit z Habsburských držav, Dolní Slezsko mu zřejmě nestačilo. Naštěstí vláda Marie Terezie se už celkem konsolidovala, s tím i hospodářství a armáda. Rakouské vojsko pod velením Ernesta Gideona Laudona tu úspěšně přepadlo zásobovací kolonu, která vezla zásoby, posily i žold obléhatelům Olomouce. Olomouc tak byla zachráněna a prušáci museli odtáhnout. Malou pikantériií je ne zcela známý osud pokladny s žoldy. Pomník je vlastně takový chodníček, kde si jednotliví dárci můžou přidat i nějakou tu dlaždici. Pod křížem je hromadný hrob padlých, k areálu přiléhá i nová kaple, kterou jsem tu viděl poprvé.

Do Guntramovic je to takový příjemný sjezd, vlastně až do Budišova nad Budišovkou. To už se začíná smrákat, takže zkratkou kolem Svatoňovického kopce k přehradě, bez zastávky u Lobníku přímo k hrázi a pak dolů pod hráz k penzionu.

Jak už to bývá, penzion vypadá lépe na obrázcích v internetu a poněkud vypečená „hoteliér“ nám nakonec když zjistil, že někteří nepřijedou zamluvené místnosti zredukoval na ještě menší prostor. To že jsou sprchy a toalety společné na chodbách zas tak při ceně 190,- Kč na osobu tak nevadí, ale prostor na pokojích cca 3 m2 i s postelí na osobu je přeci jen relativně těsný….

Nakonec i hospodu dnes zavírá celkem brzo, takže nezbývá než pokračovat z vlastních zásob na chodbě v divanech a po sléze ještě na pokoji, kde se musíme ale natěsnat i více.

13.9.2019

Jediným kladem čerstvého rána je naštěstí příslib slunečného počasí. Penzion je blízko od řeky a už po ránu sem přijíždí další výletníci, zejména kvůli protějšímu břehu. Tam se totiž vypíná skalní masiv Žabího koně. Tedy přesněji skal z břidlicové horniny, které je v okolí Kružberka (vlastně v celém Nízkém Jeseníku) spousty. Skály jsou častým dostaveníčkem horolezců z okolí a i v pátek už sem přijíždí nejedna skupina šplhavců.

Kolem skály tedy vyrážíme na dnešní pouť i my. Na druhou stranu máme totiž hned u naší základny lávku na levý břeh Moravice. Na hráz to není daleko, logicky poměrně strmě vzhůru. Však betonová hráz má výšku nějakých 40 m. O stavbě přehrady se uvažovalo již počátkem 20. století, ke stavbě se ale přikročilo až po II. světové válce a hotová byla v roce 1955. Přehrada slouží takřka výhradně k vodohospodářským účelům, takže koupat se tu nedá, smí se ovšem rybařit. V okolé Kružberka je vytýčena NS pojmenována po hlavním projektantovi „Čermákova stezka“. Ta se nevěnuje jen přehradě, ale i okolní přírodě. Přehrada tu stojí tedy už víc než 60 let a i díky tomu je okolí jezera pěkně lemováno lesy, které sestupují až ke břehům. Po nezbytném kochání a fotografiích směřujeme na druhou stranu, tedy pravý břeh přehrady. Lesní asfaltkou, kterou jsem vlastně včera dojížděl kroužíme nad jezerem k menší zadržovací přehradě Lobník, která slouží k zachycení nečistot z okolních polí nad jezerem. Na protějším svahu za hrází je k vidění zajímavě vyvinutá vrásovitost břidlic a vlastně pokračuje i příjemná asfaltka nad zátopou jezera. Tou ještě nějakou dobu pokračujeme do odbočky na údolní cestu podle potoka od Soudního vrchu.

Okolí vodní plocha má výhodu, že je tu vyšší vlhkost, tudíž porost má více vláhy. Jak ale vyjíždíme do vyšších poloh dál od vody, i zde trpí krajina suchem a podobně jako např. V nedalekém vojenském prostoru Libavá tady řádí kůro požírající brouček. Na jedné takové mýtině objevujem zbytky kaple ze zaniklé vesnice Lesy (nebo Herčivald). Opodám měl být i hřbitov Jednoty Bratrské, ale to je spíš zajížďka. Nakonec ještě nejsme na kopci, takže pokračujeme v serpentinách k dalším vrcholkům.

Prvním zamýšleným cílem jsou Dvorce. Uvádí se jako vesnice, ale svou dispozicí s náměstím spíše připomínají město nebo městečko. Však to také město bylo, ve 30. letech minulého století měly (s přifařenými vesnicemi) přes 3500 obyvatel, po odsunu Němců a dosídlení sotva polovinu (aktuálně asi 1500).

Hlavním důvodem zastávky je samozřejmě nějaká svačina, která se nakonec protáhne v regulérní oběd (no je taky půl dvanácté). K tomu poslouží celkem přívětivá restaurace, která je součástí moderního turistického a sportovního centra (taková moderní sokolovna). Strava chutná ceny mírné, tak jsem nakonec poseděli přes hodinu.

Hlavním cíl byl ale ještě o nějakých 5 km dál, cestou se ale stala nehoda. Problém byl že ke Slezské Hartě (kam jsme chtěli) nevede nějaká přímější vedlejší cesta ale pouze hlavní č. 46 (Olomouc–Opava). Vlastně stačilo ujet nějaké 3–4km do Bílčic. Za Dvorci je ale takový prudší kousek a jedna členka výpravy se poněkud opozdila, chtěla asi zrychlit, takže cestou ji smetl kamion. Tedy ne smrtelně spíš závan vzduchu ji dohodil z krajnice. Čelo výpravy bylo vlastně už na konci blízké osady Májůvka (Bílčice na dohled), když obdržíme telefon od Martiny, že mamce teče krev a je celá odřená. A volá záchranku. Tak se vracíme za děvčaty. Když se volá záchranka, přijedou i policajti. Nejdřív obvoďáci pak i dopravka. Zranění jsou naštěstí jen povrchová a i „doktoři (myslím že to byl jen zdravotník) jsou v pohodě. Dopraváci musí udělat kompletní vyšetřování (nevím kde chtějí ve škváře a asfaltu hledat stopy lehkého kola). Policisté doufají, že by to mohl být i nějaký velký případ, ovšem alkoholtester ukázal nulu. Po právě desítku jsem měli ve Dvorcích měli všichni, ale tou dobou už bylo snad přes dvě hodiny po požití. Obvoďáci poměrně rychle zmizeli a zůstala jen dopravka. Pokud jsou dva policajti, vždy se dělí na hodného s zlého. Hodný obhlédl a vyfotil kolo, bylo-li funkční – kvůli případné výši škody, která se zdála ale malá. Po odjezdu záchranky se zdálo, že už je všemu konec, ovšem ten zlý ještě prohlásil: „Spolu jsme ještě neskončili paní…..“. Takže musel přijít ještě nějaký trest. Odbylo se t nakonec stovkou, za nepřizpůsobení jízdy stavu vozovky a vlastním schopnostem. (Kdyby odmítla, tak by musela jezdit do Bruntálu na nějaké vyšetřování a t by stálo asi víc). Nicméně co jsme ostatní vzpomínali, předjížděl nás skutečně nějaký zhovadilý náklaďák, který – řidič – si vskutku nedal práci uhnout aspoň o půl metru…, jen jsem měli víc štěstí.

Ošetřování a vyšetřování se nám ale protáhlo, takže Hartu necháme nenavštívenou. Vracíme se k Dvorcům, ale nazpět přeci jen trošku jinudy. Do Budišova se dá dojet celkem přímou cyklotrasou č. 6146, je to zase taková lesní asfaltka, zprvu do kopce, sjezd do města. Na havarovaném kole ale objevujeme problém, který jsem v Májůvce neodhalili. Prasklá přední vidlice. No drží ale musí se jet opatrně. V podvečer jsou ale už na Penzionu dodateční výletníci, co přijeli až v pátek. Boris tak čeká na kraji Budišova a havarovanou naloží. Otázka co zítra.

My ostatní se ještě věnujeme kratšímu pobytu v městečku nad Budišovkou. Nakonec nejsmysluplnějším je bistro na náměstí s držkovou polévkou, škvarky a jinými pochoutkami. Ke Kružberku pak přes návršní trasu, to je cyklotrasa 6144, jak jsem přijel včera večer. Někteří míří rovnou na penzion, já jsem ještě musel na vyhlídku na cvičné skále. Hráz je tu k vidění v celé kráse, na protějším kopci pak další cíl, kam snad dojedeme zítra.

Nezbytný je však večírek, už kvůli prožitému traumatu, ale i faktu, že Boris dovezl nejen další děvčata, ale i burčák a víno. Zpívala s námi i sousedka vedlejšího stolu...

Pt. 2

GPS souřadnice:

uložit .gpx soubor (49.825, 17.667)

Poslední aktualizace: 20.12.2019

Vyhledání vlakového spojení na výlet