Praha - procházky městem - 6. den: Pražský Semnering; Košíře - park Cibulka - cca 4 km: usedlost Cibulka - Čínský pavilon – vyhlídková věž – novogotická hájovna – socha Diany – kaplička se studánkou - poustevna; Nové Město - pivovar Fuze

Až na jednu výjimku tu spím dobře. I když se v noci vzbudím, téměř okamžitě usínám. Tak to je super. Dokonce mne v noci ani noha už nebolí.

Dnes jsme se rozhodli opustit přelidněné centrum, projet se Pražským Semneringem. Název je odvozen od trati v Rakousku, která vede přes horské sedlo Semmering a spojuje Dolní Rakousy a Štýrsko. Typická je pro ni smyčka, kdy se trať vrací o více než 180°. Podobné je to i tady, i když kratší. Trať z Prahy-Smíchova přes Prahu-Žvahov do Prahy-Jinonic má prudké zákruty a vede hlubokými zářezy ve vápencových skalách. Tato trať byla postavena v letech 1868 - 1872 a byla součástí tehdejší trasy Smíchovské společné nádraží - Hostivice. Je dlouhá 8 km a překonává výškový rozdíl 93 m. Vede přes dva kamenné viadukty, které překonávají Hlubočepské údolí a trať Praha-Smíchov – Beroun.

Domnívali jsme se, že tato trať je oddělená od Českých drah, zvlášť když jsem našla i samostatný jiždní řád, kde bylo psáno, že vlak jede ze Smíchova např. v 9,47 a pak každou hodinu. Je to však trošku jinak. Je to vlak ČD, který jede do Rudné u Prahy, ale jen některé vlaky jedou touto trasou semmeringu.

Jsme hrozní vejpravové. Nejsme schopni vstát dřív. Věděli jsme, že vlak v 10,47 hodin nemáme šanci stačit, proto nespěcháme. Neuvědomili jsme si však, že je neděle a že autobusy od nás mohou jezdit jinak, i když včera byl jízdní řád stejný jako ve všední den Aspoň ty spoje, kterými jsme včera jeli. Proto jsme nehledali spojení. Jenže dnes má autobus delší pauzy, jede po 20 minutách. Naštěstí jsme vyrazili s předstihem, tak to snad stačíme. Přestupujeme na metro ve Stodůlkách a jedeme na Smíchov. Tady máme ještě 15 minut času na zakoupení jízdenky a nalezení vlaku. Je to jednoduché. Jízdenku prý nepotřebujeme, stačí nám občanka. Jaká je to výhoda, když už je nám tolik let. Vlak jsme také našli snadno. Nádraží se přestavuje, modernizuje, moc kolejí v provozu není.

Stojí tu jeden vagon, před námi nastupuje skupinka pěti lidí a pak my. To je vše. A to jsme měli strach, abychom nemuseli stát. Než se vlak ze Smíchova dostane na řádnou trať, 2x zastavuje, strojvůdce prochází vagonem na druhou stranu a kousek se vrací. Konečně jedeme plynule. Projíždíme okolo skalisek, zdá se, ze je to vysekané jen pro trať. Jsou to však tzv. Hlubočepské plotny, které vznikly při těžbě vápence. Je tu hezky. Lze se jen kochat, těžko bych to vyfotila.

Vystupujeme až na zastávce Praha – Cibulka. Na dnešek hlásí teplo a bez deště. Jenže to studeně fouká a nad námi se občas objevují černé mraky. Jdeme nalehko, samozřejmě bez deštníku i bez pláštěnky. To jsem zvědava, jak dopadneme.

Zastávka je blízko parku Cibulka, který vznikl r. 1815 na místě původního hospodářského dvora. Vzhledem k tomu, že je zde kamenná rozhledna, byli jsme tady jíž před 8 lety. Tehdy jsme upřednostňovali výlety k rozhlednám. Již tehdy jsme si řekli, že je zde hezky, že sem někdy musíme vyrazit. Dnes je tedy ta vhodná doba. Je to tam sice trošku kopcovitější, půjdu pomalu, ale doufáme, ze to není tolik turisticky zajímavá oblast, aby se tam davy z centra přesunuly.

 

Kromě parku si prohlédneme i zajímavosti v této části města. Hned po vystoupení z vlaku nás překvapili zdejší domy. Nejsou všechny zcela stejné, ale hodně podobné, liší se téměř jen v detailech. Je vidět, že se jedná o kolonii. Jak jsem později zjistila, tak jsou v těchto místech dvě kolonie. Ta starší vznikla v letech 1919–1922 mezi ulicemi Píseckého, Fabiánovou, Schodovou a Musílkovou. Tehdy zde bylo postaveno 27 samostatně stojících malých nájemních domů pro čtyři rodiny. Až tam jsme nešli. Procházíme novější částí, které byly postaveny v letech 1924–1926. Navazují na západě na areál usedlosti Cibulka, na jihu na železniční trať a na severu a východě na starší kolonii. Tyto domy se nám líbí.

Kolonií procházíme na sever, kde je jako historická budova uvedena funkcionalistická dvojvila U tenisu z r. 1929. Vyniká kvalitním provedením a zachovanými původními prvky. Typická je nečleněná fasáda a terasy s přerušeným loubím. Jedna část domu má zasklenou verandu se zimní zahradou. Vilu jsme našli snadno, levou část zakrývají stromy, pravá část by potřebovala novou fasádu. V tomto stavu nás vila moc nenadchla.

Do parku míříme okolo usedlosti Cibulka, jejíž historie sahá až do 14. století. Její součástí byl i rozlehlý park. V 19. století usedlost získal kníže-biskup Leopold Thun, který ji v letech 1817-1826 přestavěl na empírový zámeček s romantickým parkem s cennými uměleckými díly. Pravděpodobně v té době byly postaveny na východním okraji Severní a Jižní pavilon. Během následujících let usedlost a objekty v parku chátraly, něco postihl požár, park rozdělila železnice. R. 2021 usedlost koupila Nadace rodiny Vlčkových. Chce ji zrekonstruovat na centrum péče pro rodiny s vážně nemocnými dětmi a komunitní centrum. Vše je v začátcích, ale je vidět, že se tu něco děje.

Na jihozápadě od usedlosti by měla být otevřená kavárna, ale tam jsme neměli v plánu jít. Chtěli jsme se jít podívat k Čínskému pavilonu, který byl postaven při přestavbě zámečku. Z dálky vypadá, že je pěkně opravený. Lepší by bylo jít k němu podle severní zdi usedlosti, to by bylo skoro po rovině a pak bychom museli jen vyšlapat na kopec, kde právě stojíme. Jenže na to jsme nepomysleli. Když jsem to plánovala, měla jsem nohu v pořádku a nějaký kopeček by nám nevadil. Teď když vidím, jaká cesta k němu vede a kudy bychom se museli zase vracet, touha zajít se tam podívat mne přešla. Stačí, že ho vidíme z dálky. Navíc po skoro týdenním putování po Praze s francouzskými holemi jsem docela unavená.

Samozřejmě se jdeme podívat na rozhlednu, zda se tam něco změnilo. Tato uměle vytvořená zřícenina je z poč. 19. století. Na vyhlídkovou plošinu ve výši 13 m se jde po 76 schodech úzkým vnějším schodištěm. To jsem si odpustila, navíc je otázka, zda bych se tam s těmi holemi vůbec vešla. Ota mi vše vyfotil. Změna je na plošině zcela viditelná. Je počmáraná různými sprejery. Výhledy jsou asi srovnatelné. Moc toho vidět není.

Severně od rozhledny je stále pěkně opravená novogotická hájovna. Dnes je vidět, že to tam žije. Dokonce mají zajímavé plemeno slepic. Mají tak husté peří, že to z dálky vypadá jako když mají bílý kožíšek. Jsou to pěkní fešáci.

Jdeme se podívat k rybníčku, u kterého je pískovcová socha Diany, bohyně lovu, pravděpodobně z r. 1820. Rybníčkem má protékat potok, ale v současném suchu voda téměř neteče. Možná i to je důvod, proč je voda v rybníčku tak špinavá. Jdeme se ještě podívat ke Studánce nad Dianou a ke Kapličce nad studánkou. Voda tu neteče, studánku jsme nenašli, jen ta kaplička je tu.
Vracíme se zpátky k jezírku a jdeme vlevo. Chceme se zajít podívat k poustevně. Kopečky střídají rovinku, ale jinak se nám zde líbí. Cestou míjíme poměrně velké dětské hřiště. Poustevna je o kousek dál. Je to přesná kopie stavby v saském Meiningenu. Před vchodem leží neuvázaný pes a dvojice lidí tam něco vytrvale zkoumají. K odchodu se nemají, takže se ani dovnitř podívat nejdu. S nepřivázanými psy nemám dobré zkušenosti. Čím jsou menší, tím je to snad horší.

Za poustevnou jsem chtěla odbočit po pěšince vlevo, ale nevypadá moc schůdně. Radši jdeme po stávající cestě dolů na okraj parku a pak už se téměř po rovině dáváme vlevo podle nějakého sportovního střediska. Je tu hezky, klid, jen občas někoho potkáme. Jsou tady nádherné staré duby. To jsou hodně majestátní stromy. Však také tři z nich jsou označené jako významné stromy - hraniční duby letní. Jsou vysoké 16 – 18 m a jejich obvod je 3,38 – 5,04 m. Dva z nich patří k nejmohutnějším v Praze.

Cesta se s námi stáčí k jihu, přicházíme k trati a podle ní jdeme vlevo. Za chvilku přecházíme přes trať a začínáme váhat. Původně jsem chtěla jít vpravo přes část přírodní památky Vidoule. Toto chráněné území zahrnuje tři samostatné plochy na úbočí tabulové hory. My bychom prošli tu severní část, kde jsou až 30 metrů vysoké pískovcové stěny. Ty mne samozřejmě lákají. Cítím se dobře, ale je to cca o 2 km delší, což je při mé rychlosti s francouzskými holemi skoro hodina. Máme už hlad.

Po chvíli váhání jsme se rozhodli pro kratší cestu. Budeme-li mít štěstí, stačíme vlak ve 14,43 hodin. Snažila jsem se jít v mezích možnosti rychle a vyplatilo se. Ještě jsme chvilku na vlak čekali.

Teď už jen řešíme, kam na oběd. V hospodách u Smíchovského nádraží v neděli buď nevaří nebo mají zavřeno. Do vietnamské nebo čínské restaurace jít nechceme. Ota nemusí ani pizzu. Nakonec jsme se rozhodli. Na oběd půjdeme do pivovaru Fuze na Florenci. Metrem popojedeme na zastávku Náměstí Republiky. Je to bez přestupu a pak je to pěšky jen kousek. Všechno vypadalo ideálně. Problém pro mne nastal při cestě z metra na povrch. Dlouho jsem sbírala odvahu. Dlouhé schody jely hrozně rychle a já se nemohla odhodlat nastoupit. Snad 2 minuty jsem tam váhala. Ota mi sice chtěl pomoct, jenže já nevěřila, že by mne udržel. Naštěstí nikdo nechtěl jet nahoru, tak jsem tu nikomu nedělala divadlo. Asi 2x jsem už nohu zvedala, ale zase to vzdala. Na 3. pokus jsem konečně vyrazila. To jsem si řekla teď nebo nikdy. Ota byl v pohotovosti. Takže když jsem se při nástupu lehce zakymácela, to už mne zachytil. Ale možná bych se srovnala i sama. Ale bylo to milé. Nahoře jsem naštěstí vystoupila bez problémů. Také proto, že mi nic jiného nezbývalo. Mám štěstí, že si na nohu už trochu mohu postavit, jinak bych musela volit jinou trasu. Má to ten Ota se mnou problémy. Ale zvládá to. Ono ani jemu nic jiného nezbývá.

Jdeme okolo Masarykova nádraží. Je to první nádraží parostrojní železnice v Praze, které bylo postaveno v letech 1844 – 1845. Nyní se rekonstruuje a rozšiřuje. Jdeme se tam podívat. Zajímají mne hlavně ty opravené starší části. Odtud jsme vždy jezdívali k babičce.

Vedle nově stavěných nástupišť je nová zajímavá moderní budova s názvem Masaryčka. Až bude zprovozněno celé nádraží, zdá se, že snad bude jeho součástí. Právě v této budově je mimo jiné restaurace a pivovar Fuze. Restaurace byla otevřena v dubnu 2024, tehdy pro ně pivo vařil pivovar Zichovec, protože ještě neměli povolení k vaření piva. Dnes už snad vaří pivo ve své varně. Mají zde dokonce skleněnou varnu, která je jediná u nás. Dřív byla v pivovaru v centru Prahy, tam snad pivovar zrušili. Nyní ji mají zde. Bohužel dnes v ní zrovna pivo nevaří.

Je neděle, poledni menu do 200,- Kč tu nemají, ale s tím jsme počítali. Některé ceny jsou tedy hodně vysoké. Já si vybrala snad jedno z nejlevnějších – těstoviny plněné jemnou kuřecí směsí, zapečené v hříbkové omáčce, s grilovanou hlívou ústřičnou. Rozhodující nebyla cena, ale těstoviny mám ráda na každý způsob. Jak plní těstoviny, to mne zajímalo. Protože těstoviny tu dělají sami, udělali těstovinový plát a ten naplnili. Moc hezky to vypadalo a výborně chutnalo. Ota si dal oblíbená grilovaná žebra. To už bylo trochu dražší, ale podstatné je, že si taky pochutnal.

K mému překvapení vaří i nealko svrchně kvašené pivo, dala jsem dokonce dvě, Ota dal 3 půllitrové vzorky. Tady si na pivu pochutnal. Proto si na večer kupuje ještě dva vzorky v plechovce. Bohužel nealko v plechovce (ani v lahvi) nemají.

Končíme, jdeme na tramvaj. Zastávku tady má tramvaj č. 20, to je skoro ideální spojení k nám domů. Přestupujeme na zast. Ciolkovského. Autobus 225 přijel téměř hned a v půl sedmé jsme už doma. Na nás tedy je to docela nezvykle brzy. Však také proto jde Ota ještě na procházku. Kousek od nás je vlakové nádraží Ruzyně. Celý týden říká, že se tam chce jít podívat. Dnes má poslední možnost. Zítra tady končíme a odjíždíme.

Já zůstávám doma, myslím si, že mi to dnes už stačilo. V parku to bylo chvilkami dost náročné, po rovině jsem to zkoušela už bez holí. Zvládla jsem to a koleno nebolí. Jen když dlouho sedím, to špatně rozcházím. Snad i to se trochu ještě zlepší.

Musíme se sbalit, ale to bude docela rychlé. Moc věcí jsme s sebou nebrali. Ještě vybírám trasu na zítra, chtěli bychom dojít Prokopským údolím do pivovaru Prokopávka a domů jet až k večeru.

Dnes jdeme spát ve 22 hodin, jsem z toho cestovaní už nějaká unavená. Těším se, jak si doma pořádně odpočinu a snad definitivně odložím ty francouzské hole. Bylo však dobře, že jsem si je vzala s sebou. Bez nich bych toho určitě tolik neušla.

Praha - procházky městem - 6. den: Pražský Semnering; Košíře - park Cibulka - cca 4 km: usedlost Cibulka - Čínský pavilon – vyhlídková věž – novogotická hájovna – socha Diany – kaplička se studánkou - poustevna; Nové Město - pivovar Fuze na mapě