Praha - procházky městem - 4. den – odpoledne - cca 4 km: Malá Strana - Valdštejnská zahrada; Hradčany - Jelení příkop, Pražský hrad, Zlatá ulička

Po dobrém obědě v pivovaru a restauraci Šohajka odjíždíme tramvají č. 9. Potřebujeme se z centra města dostat na Malou Stranu. Vystupujeme na Václavském náměstí. Jako Koňský trh bylo založeno r. 1348. Dnes je to významný pražský bulvár, kde se konají různé demonstrace a oslavy. Nyní je horní část k Muzeu rozkopaná, dolní část je skoro přelidněná. Tim, že tam není provoz, chodí se i po silnici, tak se ten dav přece jen trošku rozptýlí. Přicházíme na metro na zastávku Můstek. Přejíždíme jen kousek - na zastávku Malostranská.

Tady jsme byli ve středu, to jsme tudy jen procházeli. Dnes se chceme jít podívat na Valdštejnskou zahradu. Tvrdí, že je to jedna z nejkrásnějších raně barokních zahrad. Byla založena v letech 1623 - 30 současně s Valdštejnským palácem, který sousedí se zahradou na západní straně. Je zde poměrně větší vodní nádrž s různými druhy ryb a s kopií původní sochy Herkula. Originál odvezli Švédové po třicetileté válce. Herkules zápasící s Kentaurem zdobí nedalekou kašnu, na další je sousoší Venuše s Amorem. V parku je řada bronzových soch – opět se jedná o kopie. Originály byly odvezeny také Švédy. V zahradě je i sala terrena s nádhernou freskovou výzdobou, kde je znázorněna mytologií řeckého Olympu, a umělá krápníková stěna a ptačí voliéra.

Vstup do zahrady je zdarma, lidí je tu dost, ale nechá se volně procházet i fotit. Kdysi jsme tady spolu byli, ale spíš jsme jen nakoukli. Ota ji zná, aspoň si to myslel, ale část s vodní nádrží nezná. Já si nepamatovala ani tu krápníkovou stěnu. U ní jsme určitě nebyli. Myslím si. Dnes jsme si to vše prošli, každý se zastavil jinde, až jsme se sobě ztratili. Ještěže existují ty mobily. Ota vyšel ven přes Valdštejnský palác, já se vracela zahradou.

Dopadlo to dobře, našli jsme se. Společně se volným tempem přesouváme k Jelenímu příkopu. Na mapě jsem našla přístupovou cestu podle silnice hned od Starých zámeckých schodů. Ota tuto cestu nezná, je proto silně nedůvěřivý. Jdeme úzkou pěšinkou. Už jsme u zamykatelné branky (vstup do příkopu je zdarma, ale zamyká se v 19 hodin, o prázdninách ve 20 hodin), odkud vede cesta k Jelenímu příkopu. Ani teď Ota nechce uvěřit tomu, že jdeme správně. Jsou tu mostky, pro lidi s francouzskými holemi dost nevhodné. Ale protože si na nohu už mohu trochu stoupnout, zvládám to. Když se blížíme k prudkým schodům vzhůru, Ota jeví zjevnou nespokojenost. Je přesvědčen, že jdeme špatně a že se budeme vracet. Schodiště vede vzhůru kamsi do neznáma. Uprostřed odbočuje zajímavě upravená cesta s dřevěným rošty, po které scházíme do Jeleního příkopu. To už je Ota spokojený, přesto tvrdí, že existuje pohodlnější cesta. Je to možné, ale tahle byla určitě dobrodružnější.

Je něco před 17. hodinou, je nádherně, ale i tady jsme skoro sami. Divíme se, ale nevadí nám to.

Jelení příkop je skutečně příkop, kterým protéká potok Brusnice, po obou stranách jsou jsou svahy zarostlé zelení. Vždy sloužil k obraně hradu, který se vypíná nad jižním svahem rokle. Císař Rudolf II. do ní vysadil jeleny. Za 1. republiky v ní žili medvědi, které obdržel prezident Masaryk jako dar. Chovali je tam až do 60. let 20. století.

Dnes je příkop oblíbeným místem procházek. Po necelých 100 metrech přicházíme na rozcestí, kdy zleva i zprava do příkopu vede prudce klesající cesta, pravděpodobně další přístupová cesta. Z našeho pohledu jsou vlevo nad námi vidět věže a občas i hradby hradu.

Nejdřív vidíme válcovou věž Daliborku, kterou nechal postavit na konci 15. století Vladislav Jagellonský jako součást opevnění. Původně byla o 2 patra vyšší, ale horní část vyhořela a již nikdy nebyla dostavěna do původní výše. Zdi jsou silné 2 m, využívala se proto i jako žalář - doslova obávaný a nedobytný. Z něho nebylo úniku. Dnes je součástí prohlídkového okruhu Pražského hradu.
Mezi zelení jen slabě vykukuje Bílá věž. Byla postavena po r. 1486 při výstavbě severní části opevnění hradu. Chránila vstup do hradu od západu. Je 27,5 m vysoká, má 5 podlaží. V přízemí je mučírna a vstup do spodního vězení a hladomorny. V horních patrech je řada kreseb a nápisů vězňů ze 16. a 17. století.
Poslední ze tří hradních věží je 27,4 m vysoká Prašná věž. To už vidíme i špičky katedrály sv. Víta. Tato věž je nejstarší. Pochází z románského opevnění hradu ve 12. století. R. 1538 vyhořela a horní část se zřítila. V 16. století v ní byla tajná zbrojní laboratoř, později sklad střelného prachu. 
U potoka podél cesty jsou kamenné plastiky (Maska a Pyramidální trpaslík) od sochaře Kurta Gebauera, který je vyrobil z hořického pískovce r. 1992.

Tím jsme se dostali na konec Dolního příkopu. Ve skutečnosti jsou tady totiž příkopy dva, které byly v letech 1999–2002 propojeny 84 m dlouhým tunelem, který byl proražen ve valu, který vede ke hradu. Iniciátorem této stavby byl prezident Václav Havel, který chtěl Jelení příkop zpřístupnit veřejnosti. Stěny jsou obloženy tmavě červenými pálenými režnými cihlami, jedna polovina podlahy je betonový chodník s protiskluzovou úpravou, ve druhé polovině je železný rošt, pod kterým teče koryto Brusnice. Vypadá to úžasně.

Procházíme tunelem a dostáváme se do Horní jeleního příkopu. Tady nás vítá pískovcová socha Krakonoše od Fr. Stúpecké. O kousek dál je u lavičky pískovcová socha Ponocného, kterou vytvořil ještě jako student pozdější významný sochař Franta Úprka prezidentovi T. G. Masarykovi k jeho 75. narozeninám. Tady jsou dokonce v bývalém domku medvědáře toalety.
S Otou jsme dnes zničeni oba. Jak uviděl lavičku, hned se na ni usadil, což u něj není obvyklé. Vždy sedím já a on se okolo prochází. Podle plánu jsme si chtěli vyšlápnout na Masarykovu vyhlídku, kterou pro prezidenta navrhl Josip Plečnik, odkud je krásný panoramatický výhled na Hradčany a okolí. Dříve byla součástí střeženého vojenského pásma, dnes je volbě přístupná. Kdyby to bylo po rovině asi bych se přesvědčila, ale do kopce se mi také nechce. Stačilo mi, když jsem kousek popošla a ten kopec viděla. Chvilku sedíme na lavičce a užíváme si toho klidu.

Náhle se zatáhlo a okamžitě začínají padat ojedinělé kapky. Zvedáme se a jdeme do kopce, ale ke hradu. Jinam už to snad ani nejde. To už opravdu prší. Abych mohla fotit, roztahuje Ota deštník. Jenže zpravidla je jinde, než kde bych ho potřebovala.

Přecházíme po valu, který v letech 1769 – 1770 nahradil r. 1757 shořelý dvoupatrový Prašný most (ještě před tím zde byl od r. 1535 dřevěný) a vcházíme do Pražského hradu. Shodli jsme se na tom, že nejlépe je na tom čestná stráž, která má pěkné domečky, kam jim neprší.

Dostali jsme se na II. hradní nádvoří s hradní studnou a s Kohlovou kašnou z r. 1686. Zdrojem vody je prastarý hradní vodovod, který získává vodu z Brusnice a z rybníka pod letohrádkem Hvězda. Na konci nádvoří je vidět půlkruhová apsida kaple sv. Kříže, která byla postavena v letech 1756 až 1764.

Na nádvoří je běžně spousta lidí, ale je už k večeru a prší, takže je tu téměř liduprázdno. O to se nám tady líbí víc. Procházíme vlevo na III. hradní nádvoří. Lidé jsou převážně schovaní v průchodech, do deště se jim nechce. Naši pozornost vpravo upoutá Staré probošství. Původní dřevěný biskupský palác zde byl postaven po r. 976 pro prvního pražského biskupa Dětmara, resp. sv. Vojtěcha. Později byl přestavěn a rozšířen. V době kolem r. 1660 byl barokně upraven do dnešní podoby.
Dominantou tohoto nádvoří je však světoznámá katedrála sv. Víta, Václava a Vojtěcha. Zajímavé je, že známější je jen jako katedrála sv. Víta. Jeden se stále dozvídá něco nového. Je to nejvýznamnější český kostel, jehož historie začala již v 10. století, kdy byl zdejší kostel sídlem biskupa pražské diecéze. Když byla r. 1344 povýšena na arcidiecézi, začalo se se stavbou trojlodní gotické katedrály se třemi věžemi. Kompletní stavba byla však dokončena až r. 1929. Katedrála vždy byla místem korunovace českých králů. Jsou zde i hrobky českých králů.

Stezkou sv. Ludmily obcházíme katedrálu zleva. Vlevo míjíme Kapitulní děkanství. Původní renesanční stavba byla v letech 1705-1706 barokně přestavěna dle návrhu architekta Santiniho-Aichela. Uvnitř je sál bývalé kapitulní knihovny s cennými malbami z r. 1725.

Na tuto budovu navazují Mockerovy domy, které byly postaveny v letech 1879 – 1881, v době, když vrcholila dostavba katedrály. Byly pojmenovány právě podle tehdejšího architekta Josefa Mockera. Později objekty sloužily jako obydlí kanovníků.

To už jsme na náměstí U Svatého Jiří, které svůj název dostalo podle zde stojící baziliky s. Jiří. Původní stavba pocházela z doby před r. 921. Karel IV. ji nechal přestavět ve stylu vrcholné gotiky. Od r. 1688 má barokní podobu. Zde jsou pohřbena česká knížata. 

 

Vlevo na náměstí je z režného zdiva postavené novogotické Nové probošství z let 1877 - 1888 podle návrhu Josefa Mockera.

Při pohledu vpravo je tak trošku schovaný původně gotický kostel Všech svatých. Byl postaven v letech r. 1372 - 1386 podle projektu Petra Parléře. Později byl renesančně upraven.

Pokračujeme Jiřskou ulicí okolo baziliky a odbočujeme do Zlaté uličky. Přes den je přístupná jen v rámci placeného hradního okruhu. Po 17. hodině (snad do 23 hodin) je možno si ji projít samostatně a zdarma. Jsou tu malé domky s malými okénky i nízkými dveřmi v pastelových barvách. Jsou to jako miniatury v pohádce. A přece se v nich dřív žilo – bydleli zde různí řemeslníci a zlatotepci Rudolfa II.. Právě podle zlatotepců se od 70. let 16. století používá název Zlatá ulička. Dnes tu jsou galerie, originální krámky a různé expozice. To vše se prý v 17 hodin zavírá. Asi proto, aby neplatící návštěvníci toho zase tolik neviděli.

Přestává pršet. Lidé schovaní různě pod stromy nebo v průchodech své úkryty opouštějí a připojují se k nám. Naštěstí někteří pokračují dál ke Starým zámeckým schodům, takže do Zlaté uličky se velké davy nehrnou.
Byla jsem tady snad jako školačka, je to hrozně dávno. Dnes jsem překvapená. Myslela jsem, že je delší a oba si myslíme, že se uličkou dřív nechalo projít. Dnes se ulička musí opustit směrem, kudy jsme přišli, i když podle mapy.com je průchod stále možný. Snad je to možné jen pro platící návštěvníky. Ulička je krátká, je tu jen pár domků, ale hezkých. Až na malé výjimky jsou domky zavřené. Vlevo v nejzadnější části je otevřená kavárna. Proti vstupu do uličky je otevřen malý domek – vedle okna je malá, snadno přehlédnutelná pamětní deska, která návštěvníky upozorňuje, že v tomto domku žil spisovatel Franz Kafka. V domku se prodává vše, co má (i nemá) s F. Kafkou něco společného – jsou tam různé knihy, pohlednice, ale také různé reklamní předměty s označením Kafka, také např. lázeňské oplatky s obrázkem Kafky.

Viděli jsme vše, co jsme chtěli, už nám zbývá jen se dostat k zastávce tramvaje Malostranská. Vrátili jsme se na Jiřskou ulici a jako ve středu jsme obešli Lobkoviczký palác a Černou věž. Došli jsme ke Starým zámeckým schodům, kde to stále ještě žije. Proto jsme se rozhodli sejít dolů ulicí Na Opyšli. Nikdy jsem tudy nešla, tak to poznám. Jenže to nebyl nejlepší nápad. Z cesty není nic vidět, jen vysoké zdi, navíc cesta celou dobu poměrně prudce klesá a to se kolenu vůbec nelíbí. Odlehčuju ho, jak se dá, takže v závěru nevím, co mne víc bolí, zda koleno nebo ruce. Šla jsem cik cak, i když správněji by bylo ploužila jsem se cik cak. Cestou jsme objevili vlevo v hradbě průchod – to Ota hned zajásal: Tudy se chodí do Jeleního příkopu. Má pravdu, je to jedna z cest, ale stále se tváří, jakoby se mu ta moje cesta nelíbila. Stejně by musel do kopce a pak zase z kopce. Myslím, že si jeden nevybere.

Konečně se blížíme ke konci. Vpravo nad námi vidíme kousek Richterovy vily. R. 1832 si ji nechal zemský rada Karel Emanuel Richter navrhnout od architekta Josefa Peschka. Patří k nejvýznamnějším klasicistním vilám v Praze. Jen z ní odtud toho moc vidět není. Po 2. světové válce byla zestátněna a bylo v ní sídlo kubánského velvyslanectví, později Státní bezpečnosti nebo Hradní stráže. Dnes je tam stylová restaurace. Vstupuje se k ní pravděpodobně brankou v hradbě, která byla nahoře mezi Starými zámeckými schody a ulicí Na Opyši. Nejspíš to tam bylo i psáno, ale my už nekoukali vlevo, ani vpravo a chtěli jsme už jen domů. Cesta do restaurace vede okolo vinice, jejíž historie sahá až do 10. století. Patří mezi nejstarších vinice u nás.

Už jsme na hlavní silnici a směřujeme k zastávce. Víme, že máme jet tramvají č. 20 do zastávky Cialkovského. Nástupiště je dlouhé, naše tramvaj zastavuje jako 2. v pořadí. Samozřejmě Ota je už u tramvaje a mává na mne, ať si pospíším. Dveře tramvaje se zavírají, on je neustále otevírá, ale nenastupuje. Když jsem se dobelhala k 1. dveřím tramvaje (ta první tramvaj stále ještě neodjela), tak najednou vystupuje řidič. Čekali jsme, že Otovi vynadá, proč ty dveře neustále otevírá, jenže vše bylo jinak. Dozvěděla jsem se, že jsem klidně mohla zůstat na začátku tramvajové zastávky – doslova řekl u kandelábru a holí na něj zamávat. Že je jeho povinností mi tam zastavit. Asi mu mě bylo líto, jak se snažím tramvaj „doběhnout“

Na naší přestupní stanici Cialkovského mají být potraviny Můj obchod. Zcela jsme zapomněli, že nemáme chleba. Tady je to rozkopané, obcházíme celý blok, abychom zjistili, že zbytečně. Od zastávky k němu vede v trávě vyšlapaná cestička. Mají poslední malý toustový chléb a poslední 3 housky. Hurá máme co na večeři i na snídani. Zítra snad něco seženeme.

Autobus 225 přijel za pár minut a výjimečně jsme dnes už v 19 hodin doma. K večeři jsem opekla tousty, věděla jsem, že je zde toustovač. Namazali jsme je třenou nivou, k tomu si dali papriku a vlastně jsme si udělali dobrou večeři.

Zase jsme si užili krásný den, jen jsem řekla, že budeme muset asi přibrzdit. Dnes mne noha docela bolí a mám ji i dost oteklou. Vždyť jsme toho nenachodili výrazně víc. Snad jen to klesání vše zavinilo. Vždyť včera jsem byla spokojena, jak se zlepšuje. Nebo na ni má vliv změna počasí? To poznám časem. Fakt je, že jsme ještě neměli odpočinkový den. Ale to my ani neumíme. Chceme toho vždy projít co nejvíc. Jen s těmi holemi to tak rychle nejde.

Spát jdeme na zdejší poměry brzy, výjimečně už ve 23 hodin, ale jsme sokojení. Líbí se nám vše, co jsme viděli.

Praha - procházky městem - 4. den – odpoledne - cca 4 km: Malá Strana - Valdštejnská zahrada; Hradčany - Jelení příkop, Pražský hrad, Zlatá ulička na mapě