Praha - procházky městem - 2. den - cca 6 km: Staré zámecké schody, Pražský hrad, Nerudova ul., pivovar Mikuláš, zahrady Na valech, Hartigovská, Rajská, Lederburská, Pálffyovská, Kolovratská, Malá Fürstenberská; pivovar Kolkovna

V 1 hodinu jsme okno zavřeli. Ne kvůli letadlům, ale už od okna docela táhlo. I já jsem kupodivu spala dobře, letadla nás ráno nebudila. Asi okna pěkně těsní.

Včera tvrdili, že má ráno začít pršet, deštivo má být celý den. Začalo pršet už po půlnoci. Když se Ota v 9 hodin probudil, neprší, ale je zataženo. Předpovědi se liší. Podle jedné má pršet jen dopoledne, podle druhé jen odpoledne. Čemu máme věřit?

Já se překvapivě po včerejšku cítím dobře, ani koleno víc nebolí. Nejhůř jsou na tom dlaně. Od francouzských holí se mi tam začínají dělat mozoly. Ale to se nechá přežít.

Pracně vybíráme výlet na dnešní den. Chceme něco kratšího, odpoledne – k večeru se chceme jít podívat na vnučku. Je jí 6 týdnů, tak ať se s ní potěšíme. Vyhrála etapa přes zámecké parky. Doufáme, že nás cestou déšť nespláchne.

Vyrážíme dlouho, plánujeme odjezd autobusem č. 168 v 11,25 hodin. Nevím, kde byl problém. Autobus jel v 11,08 hodin, další jede až v 11,38 hod. To jsem myslela, že už budeme někde na Zámeckých schodech. Po chvíli jsme zjistili, kde je problém. Ne v jízdním řádu, ale v nás. Stojíme totiž na zastávce správného autobusu, ale ve špatném směru. Samozřejmě nám autobus v 11,25 ujel. Na další už se nám půl hodiny čekat nechce. Není tu příjemné prostředí, je tu velký provoz, spousta kraválu. Raději se budeme vozit metrem. Autobusem 225, který právě přijel, jedeme na zastávku Stodůlky, pokračujeme metrem na zastávku Můstek, přestupujeme na trasu A a pokračujeme na zast. Malostranská.

Tohle nám tedy moc nevyšlo, ale nedá se nic dělat. Naštěstí jezdíme zadarmo a času máme dost. Tedy to si myslíme.

Konečně jsme v cíli naší jízdní trasy a už se řídíme připraveným itinerářem. Zatím neprší. Chceme se projít po Starých zámeckých schodech, kde jsem byla snad jako malá holka, a zdejšími zahradami, kde jsme nebyli ani jeden. Počítáme s tím, že tady se to bez lidí neobejde, i když doufáme, že v dešti tam bude lidí méně.

Od metra jdeme po hlavní silnici. Vpravo míjíme Klárův ústav – původně ústav pro zaopatřování a zaměstnání dospělých slepců. Založil ho r. 1832 český profesor Univerzity Karlovy Alois Klar v malém domku na Velkopřevorském náměstí pro čtyři chovance. Se stavbou současné pozdně empírové budovy začal po jeho smrti v letech 1836 - 1844 jeho syn. Do dnešní podoby byl dostavěn v letech 1884-85 jeho vnukem. Dnes zde sídlí Česká geologická služba. Veřejnosti je přístupná pouze bývalá kaple archanděla Rafaela, když se zde pořádají koncerty.

Vedle je novoklasicistní Zengerova transformační stanice. Byla postavena v letech 1930 – 1931 pro potřebu Elektrických podniků města Prahy. Po modernizaci r. 2000 bylo zařízení transformační stanice umístěno do suterénu. V budově tak vznikl prostor pro moderní a současné umění Kunsthalle Praha.

To už směřujeme na Staré zámecké schody. Již v 9. století tudy vedla Stará cesta na Pražský hrad. Schody tu byly vybudovány pravděpodobně již v 16. století. Dnešní podoba je z r. 1835- Na 150 m je 121 pohodlných schodů, proložených vydlážděnou cestou do mírného kopečka. Za vysokou zdí vpravo se rozkládá Svatováclavská vinice - jedna z nejstarších vinic v Praze. Vlevo je nižší zeď, která umožňuje nádherné výhledy na Prahu.

Hned na začátku vidíme vpravo pamětní desku z černého mramoru s reliéfem hlavy Eduarda Vojana, českého herce, který v tomto domě r. 1920 zemřel. V horní části schodů byl r. 2009 odhalen kamenný pomník skladatele, zpěváka a herce Karla Hašlera, který je mimo jiné i autorem písničky Po starých zámeckých schodech.

Pomalu stoupáme vzhůru. Lidí je tu poměrně dost, ale přímo nával tu není. Zvládli jsme se zastavovat a kochat se výhledy na Prahu. V horní části schodů je vpravo placený vstup do Velké Fürstenberské zahrady. My máme v plánu do ní vstoupit zdola. Jdeme se ujistit, zda to skutečně lze. Paní nám to potvrzuje, jen tvrdí, že je tam spousta schodů a že neví, zda to s těmi holemi zvládnu. Uvidíme.

Konečně jsme nahoře. Tady je těch lidí asi nejvíc. Je tady vyhlídka na město, odtud vede cesta ke hradu, ale také se nechá projít zahradou Na valech podle jižní částí hradu. Tudy se vydáme i my, ale nejdřív jsme se tu trošku porozhlédli. Uprostřed prostranství stojí Plečnikův stožár, který je kopií originálního sloupu od Jože Plečnika. Ten stojí v Lublani. Kopii jsme dostali darem od Slovinců r. 1996 při příležitosti Plečnikovy výstavy. Jože Plečnik byl slovinský architekt, r. 1920 se stal oficiálním hradním architektem. Významně tak přispěl k současnému vzhledu Pražského hradu.

Vpravo nahlížíme do uzamčeného areálu. Tam vidíme hrad z východní strany. Dominantou je válcová věž Daliborka, která byla postavena na konci 15. století jako součást opevnění. Byl v ní i žalář. Právě tam byl údajně vězněn Dalibor z Kozojed, o kterém píše A. Jirásek ve Starých pověstech českých. Je i hlavní postavou opery B. Smetany.

Jen kousek jdeme průchodem dál do Jiřské ulice, kde vpravo vstupujeme do části východní části hradu. Tam vidíme Černou věž - zbytek románského opevnění z 12. století. Vlevo je Lobkowiczký palác - jediný palác na hradě, který je v soukromém vlastnictví. Byl postaven v 16. století. Posledními majiteli byli Lobkowiczové, kteří ho od r. 2002 opět vlastní. R. 2007 zde zpřístupnili rodinné muzeum.

 

Dál už nejdeme. Obcházíme Lobkowiczký palác z jižní strany a vstupujeme do zahrady Na valech. Byla založena kolem r. 1550, kdy byl zasypán obranný příkop. R. 1920 tyto prostory upravil Jože Plečnik na žádost prezidenta Masaryka. Teď nevím, kam se dřív koukat. Vlevo se otevírají vždy nádherné výhledy na Prahu, vpravo vidíme jižní stranu hradu, kde je vidět rukopis Plečnika. Ota mne upozorňuje, co vše je od něj. Tady je výrazně méně lidí. Většina asi šla na hrad. Nějak jsem přehlédla bustu Joži Plečnika, která byla odhalena r. 2006. Hradu ji věnovalo Muzeum architektury v Lublani.

Přicházíme na malé odpočinkové prostranství s lavičkami, kam byla r. 1923 umístěna kašna s raně barokní sochou Herkula podle náverhu J. Plečnika. Zdálky to vypadá jako čůrající Herkules, ale voda teče z tlamy lva, kterého drží. Podstavec je ozdoben znakem Slovenska.

Vpravo nahoře vidíme kousek gotického kostela Všech svatých, který byl stavěn v letech 1372 – 1386. Dokončen byl podle projektu Petra Parléře.

O kousek dál si nemůžeme nevšimnout Starého královského paláce – na přelomu 9. a 10. století zde bylo dřevěné sídlo českých knížat a králů. Kamenný palác v románském slohu nechal postavit kníže Soběslav ve 12. století. Karel IV. ho v 1. pol. 14. století rozšířil goticky. Dvě kolmá křídla nechal dostavět jeho syn Václav. Ten upravil i kapli Všech svatých. Poslední úpravy jsou od krále Vladislava Jagellonského, kdy vnikl známý Vladislavský sál. Habsburkové prostory využívali pro korunovační slavnosti a sněmy.

Ke koukání je tu toho skutečně hodně. Obelisk před Starým palácem připomíná 3. pražskou defenestraci, při které byli dne 23. 5. 1618 vyhozeni z okna královští místodržící. Měli štěstí. Všichni tři pád přežili.

Téměř naproti je Plečnikova vyhlídka – vznikla na místě původní hradební bašty. Je odtud nádherný výhled na Prahu s dominantou chrámu sv. Mikuláše. Dole vpravo pod vyhlídkou je Hartigovská zahrada s Hudebním pavilonem od J. Plečnika. Je to nejmenší ze zahrad Pražského hradu. Byla založena po r. 1670. Tam má být pět antických soch od Antonína Brauna. Vstup do ní je dnes uzavřen.

Opouštíme zahradu Na valech a vcházíme do Rajské zahrady z 16. století. Na terase je Matyášův pavilon s unikátním stropem, který zdobí znaky třicetidevíti zemí, kterým císař Matyáš vládl. Pavilon je uzavřen, uvnitř toho moc nevidíme.

Tím jsme obešli celou jižní stranu hradu, vidíme vlající prezidentskou zástavu. Po širokém schodišti přicházíme na Valdštejnské náměstí, odkud vede hlavní brána do Pražského hradu. Vidíme ji, stejně jako Arcibiskupský palác, který je od r. 1561 sídlem pražských arcibiskupů. Na náměstí se nezdržujeme, je to místo oblíbené návštěvníky Prahy. My jsme tam byli už mockrát. Mezi davy se nehrneme, pokud to není nutné.

Jenže tentokrát se davům nevyhneme nikde. Náměstí opouštíme po schodech, vpravo nahoře vidíme psaníčky mohutně zdobený Schwarzenberský palác z let 1545 – 1567, jednu z nejlépe dochovaných renesančních staveb u nás. Cenné renesanční nástěnné malby se dochovaly i uvnitř.

Scházíme do Nerudovy ulice. Původně byla součástí Královské cesty. Zdejší středověké domy byly postupně přestavovány, mají renesanční prvky, barokní nebo klasicistní fasádu. Jméno má po Janu Nerudovi, který žil v domě U Dvou slunců v horní části ulice. Tam má i pamětní desku.
Patří mezi nejnavštěvovanější ulice. I dnes je zde samozřejmě obrovské množství lidí. Pro mne je to nejtěžší úsek dnešní cesty. Vede z prudkého kopce a to se mému kolenu a tím pádem ani mým zápěstím vůbec nelíbí. Jdu pomalu, občas fotím – to si aspoň trochu odpočinu, ale hlavně musím dávat pozor, abych se s někým nesrazila nebo mne nezajelo auto. Chodí se tu všude, ale občas se snaží auto projet. Navíc začíná poprchávat. Není to nic hrozného, ale chůze po vlhké dlažbě se mi jeví jako nebezpečná. Mám strach, aby mi gumové konce holí neuklouzly. Jdu proto pomalu, zastavuji se, abych se mohla v klidu rozhlédnout.

Je tu celá řada nádherných domů, dá se říct, že snad všechny mají nějakou zajímavou historii. Abych vše nafotila, to bychom nikam nedošli. Ani popsat se vše nedá. Vpravo míjíme již zmiňovaný dům U Dvou slunců. Před křižovatkou je velký nárožní původně gotický Bretfeldovský palác. Dnešní barokní vzhled je z let 1711 – 1723. R. 1765 ho koupil významný právník a univerzitní profesor František Josef Bretfeld, který byl vášnivým sběratelem umění. Tady se setkávali i významné osobnosti, např. Wolfgang Amadeus Mozart nebo Giacomo Casanova.

Součástí zdejší zástavby je kostel Panny Marie Matky ustavičné pomoci a sv. Kajetána. Tady bývala Strahovská brána a právě u ní byl kostel v letech 1691 - 1717 postaven. Stavba byla částečně upravena Janem Aichlem Santinim. Vybavení interiéru je převážně barokní.

S kostelem sousedí monumentální vrcholně barokní Kolovratský palác. Byl postaven pro Norberta Vincence Libštejnského, hraběte z Kolovrat v letech 1716 – 1721. Stavbu navrhl architekt Jan Blažej Santini, sochařská výzdoba je od Matyáše Bernarda Brauna. Od r. 1924 patří palác italské vládě, která si zde zřídila velvyslanectví.

Téměř naproti je Morzinský palác, další monumentální vrcholně barokní palác od architekta Jana Blažeje Santiniho. Stavba probíhala v v letech 1713 - 1714 pro hraběte Václava z Morzinu. Dominantou je hlavní průčelí s balkonem, který podpírá dvojice mouřenínů. Vedle balkonu jsou busty znázorňující Noc a Den. Dnes zde sídlí zastupitelský úřad Rumunska.

Na konci Nerudovy ulice vlevo jsou původně středověké domy U červeného orla, U Tří červených jelínků a U černého orla.

Tady odbočujeme vpravo na Malostranské náměstí, dřívější rink, kde naši pozornost upoutal barokní kostel sv. Mikuláše. S jeho stavbou se začalo ve 2. pol 17. století na místě původního gotického kostela ze 13. století. K dokončení stavby došlo až v 1. pol. 18. století pravděpodobně podle plánů Kryštofa Dientzenhofera. Dostavbu dokončoval jeho syn Kilián Ignác Dientzenhofer. Chtěli jsme se jen nakouknout, ale vstup je zpoplatněn (90,- Kč). Na delší prohlídku dnes čas nemáme. Máme hlad, spěcháme na oběd. Máme tedy smůlu.
Před kostelem stojí vrcholně barokní sloup Nejsvětější Trojice. Byl postaven jako poděkování za odvrácení moru v letech 1713 - 1715.

V Karmelitské ulici je pivovar Mikuláš – dnešní polední cíl. Cesta je stále z kopečka, i když je to už mírnější. Už se však těším, jak si konečně sednu a odpočinu. Je to jediný pivovar na Malé Straně. Byl založen r. 2022, vaří tady piva spodně i svrchně kvašená.

Ota ví, že tady nabízí polední menu, jen neví, do kolika hodin. Do 15. hodiny moc nechybí, ale stačili jsme to. Ota si dal klasiku řízek s bramborem, já rajskou. Tak vynikající omáčku jsem v restauraci nečekala. Moc jsem si pochutnala. Dokonce jsem si dala i pivo. Točí tady šestistupňové svrchně kvašené. Tento druh piva mám ráda. Ani to nezklamalo. Ota zvládl ochutnat všechna 3 další jejich piva, já si dala po obědě kávu a spokojeně se chystáme k odchodu. Jenže nastal problém. Ota zapomněl synovi potvrdit návštěvu na dnešní den. Zapomněl i na to, že mu to nepotvrdil. Když mu volal, že přijdeme po 6. hodině, synka překvapil. Už s tím nepočítali a na dnešek už mají jiný program. Domlouváme se na zítra. Naštěstí to vyhovuje všem.

Než jsme se najedli, sprchlo. Teď už zase svítí sluníčko. Tak to nám to vyšlo perfektně. Máme trochu víc času, tak si to tady ještě trošku procházíme. Okolo kostela se vracíme k Nerudovce a procházíme severní stranou Malostranského náměstí. Kam se koukneme, všude jsou nádherné domy. Procházíme okolo bývalého jezuitského gymnázia. Původní areál byl r. 1711 rozšířen za dohledu stavitele Kryštofa Dientzenhofera. Další rekonstrukce byla podle projektu Kiliána Ignáce Dientzenhofera ve 20. letech 18. století. Studenti se zde nejen učili, ale také stravovali a mohli se zde ubytovat. Byla tam místnost pro nemocné, kaple a velký divadelní sál. Jeho činnost byla ukončena r. 1773 zrušením jezuitského řádu.

Předposlední dům na severní straně náměstí je zajímavá stavba Šternberského paláce z r. 1703. Dnes patří mezi budovy Poslanecké sněmovny Parlamentu ČR. Na fasádě je zachován obraz Korunování Panny Marie a šternberský rodový erb.

Ještě se jdeme podívat ke kostelu sv. Tomáše. Je to jeden z největších a nejnákladněji vybavených pražských kostelů. Postavili ho ve dvou etapách - v letech 1285 – 1316 a do r. 1379. R. 1730 vyhořel. Pak ho barokně upravil Kilián Ignác Dientzenhofer.

Vracíme se do Tomášské ulice a opouštíme Malostranské náměstí. Zatáčíme vpravo do Thunovské ulice. Ve Sněmovní ulici vidíme bývalý místodržitelský palác, který byl postaven v letech 1783 - 1787 spojením dvou budov. Byl zde nejvyšší zemský správní úřad - české zemské gubernium. Po jeho zániku r. 1849 až do r. 1918 zde bylo sídlo českého zemského místodržitelství. Dnes je zde poslanecká sněmovna.

Pokračujeme Thunovskou ulicí k Thunovskému paláci. Původně renesanční palác prošel barokními i klasicistními úpravami. Zajímavostí je, že r. 1787 zde bydleli manželé Mozartovi. Po skončení 1. světové války ho koupila Velká Británie, která si v něm zřídila velvyslanectví.

Vracíme se kousek zpátky a pokračujeme Sněmovní ulicí, kde jsou opět nádherné paláce. Vlevo je např. honorární konzulát Monackého knížectví a velvyslanectví Albánské republiky. Naproti celý blok domů slouží pro potřeby Parlamentu ČR.

Přicházíme na malé trojúhelníkové historické Pětikostelní náměstí. Podle názvu se zdá, že tu snad v minulosti bylo 5 kostelů. Ale pravda to není. Stával tady dům U Pěti kostelů. Takže možná v minulosti tu skutečně nějaké kostely byly. Jen se o nich nikde nepíše. Dnes je dominantou hotel s pro mne nic neříkajícím názvem Alchymist Prague Castle Suites. Jeho historie sahá až do 15. století, kdy byla první zmínka o tomto panském sídle. Jako většina domů byl různě přestavován. V letec 1681 – 1687 v domě žil a pracoval známý barokní malíř Petr Brandl. V té době ho jeho rodiče dokonce vlastnili. Po smrti manžela ho vdova právě r. 1687 prodává. Majitelé se střídali, dům se různě přestavoval. R. 1903 ho kupuje Josef Fanta, český secesní architekt, návrhář nábytku, sochař a malíř (on je např. autorem Fantovy kavárny na pražském Hlavním nádraží). Zde žil a pracoval až do r. 1954. Oba tito umělci mají na domě pamětní desky.

 

Přicházíme na Valdštejnské náměstí, jehož východní stranu zabírá Valdštejnský palác, jedna z nejvýznamnějších staveb českého raného baroka. Palácem se nechá projít do Valdštejnské zahrady, její prohlídku necháváme na jindy. Celý tento areál nechal postavit v letech 1623 – 1630 Albrecht Václav Eusebius z Valdštejna. V současné době je v paláci sídlo Senátu Parlamentu České republiky.

Palác obcházíme Valdštejnskou ulicí. Zajímavých historických domů je tu všude hrozně moc, vyfotila jsem jen něco. I tak je toho myslím víc než dost. Zajímavé je, že v uličkách, kudy jsme procházeli jsme byli téměř sami.

Z Valdštejnské ulice vcházíme do zahrad pod Pražským hradem. Už jen vstup na vás dýchne takovou nádhernou klidnou atmosférou. I když i v ulicích byl klid, tady je to najednou něco jiného. Jen kousek od vchodu byla r. 2015 odhalena busta francouzského prezidenta Françoise Mitterranda. K pokladně se musí po poměrně dlouhém schodišti. Zajímavé je, že schody mi téměř nevadí. Nejhorší je cesta z kopce. Proto se ani neděsím toho, že po těch schodech budu muset jít zase zpátky. Tyto zahrady neznáme ani jeden, překvapují nás tu dvě věci. Prý se tudy nedá projít ke Hradu a vstupné je 140,- Kč. Když jsme ráno šli po Starých zámeckých schodech, byli jsme u vstupu do zahrad, platilo se tam 50,- Kč a nechalo se sejít až dolů na Valdštejnskou ulici. Od paní pokladní se dozvídáme, jak to tady s těmi zahradami pod hradem je. Tady jsme u vstupu do pěti zahrad – do zahrady Lederburské, Malé a Velké Pálffyovské, Kolovratské a Malé Fürstenberské. Ty spravuje Národní památkový ústav. O kousek dál je vstup za těch 50,- Kč, to je vstup pouze do Velké Fürstenberské zahrady, tu vlastní město a tou se nechá projít až nahoru ke hradu. Nemohu to posoudit, ale prý tyto zahrady jsou hezčí. Vzhledem k tomu, že se nechceme dostat zpátky ke hradu, volíme podle našeho plánu tyto zahrady. Samozřejmě i ty jsou ve svahu, je tam spousta schodů – na to mne paní pokladní upozorňuje a doporučuje, kudy mám jít, abych toho co nejvíc viděla a nemusela tolik po schodech. Bylo to od ní milé, ale zbytečné. Mne neodradila, moc se sem těším.

Tyto zahrady se rozkládají pod hradem na jižním svahu. Ve středověku tu bylo opevnění, jehož stopy se zachovaly. Později zde byly užitkové zahrady i reprezentativní barokní květinové partery, které patřily ke šlechtickým palácům. Přírodní zákoutí doplňují drobné stavby, jsou tady fontány, terasy, schodiště i tajemné průchody, gloriety. Ze zahrad jsou nádherné výhledy na město. Jednotlivé zahrady nejsou velké, jsou vzájemně propojené. V každé je krátké povídání s mapkou a popisem, takže u těchto plánků lze zjistit odkud a kam sahá která ta zahrada. Dohromady však tvoří nádherný celek.

Prošli jsme všechno, Ota skutečně každou cestičku, každou terasu. Já jsem občas něco málo vynechala. Ale skutečně jen maličko. Došla jsem dokonce až úplně nahoru. Jsou zde lavičky, je možno si sednout a kochat se tou nádherou. Občas ji využivám, ale dlouho to nevydržím. Zvědavost mne žene kupředu. Moc se mi tu líbí. Jsou tady záhony krásných a voňavých růží, jsou zde stromky – meruňky a broskvoně a je vidět, že úroda bude veliká. Na jedné vyhlídkové terase je na dvou panelech podrobně popsáno a na mapce zvýrazněno, kde je Národní divadlo a která věž patří k jakému kostelu. Nahoru se mi šlo dobře, dolů musím. Schody jsou docela prudké a docela úzké, jdu hodně pomalu. Kolenu to moc nevadí, ale já mám strach, abych hůlky špatně nepostavila moc na kraj a nesletěla jsem dolů. Navíc se neustále rozhlížím.

Nejzajímavější je, že jsme tady nikoho nepotkali. Zahrady jsou otevřené denně od května do září od 10 do 19 hodin, za deště je prý zavřeno. Hodinu jsme tady procházeli. Po 18. hodině zahrady opouštíme. Jsme nadšeni, za prohlídku to určitě stojí. To mohu jedině doporučit.

Vycházíme na Valdštejnskou ulici a směřujeme na zastávku Malostranská. Vzhledem k tomu, že k vnučce dnes nejedeme, máme volný večer. Hned jsme vytvořili náhradní program. Pojedeme do pivovaru Kolkovna, který je na výstavišti.

Od metra Malostranská jedeme tramvají 15, na zastávce Čechův most přestupujeme na tramvaj 17, vystupujeme na zast. Výstaviště. Zvládli jsme to dobře a docela rychle. Dokonce i pivovar jsme našli. Je to kousek. Pivovar Kolkovna byl založen r. 2024. Sídlí v nádherné novorenesanční budově u výstaviště, kde několik desetiletí byla restaurace Pražan. Interiér zrekonstruovali. V restauraci, kde zachovali dobový interiér, je 250 míst. V létě mají otevřenou velkou venkovní zahradu.

Pitra je spokojený, má co ochutnávat. Já jsem na tom trochu hůř. Nedělají nealko pivo, nemají ani slabé cyklistické pivo. Na sladkou jejich limonádu chuť nemám. Od Oty jsem jsem se napila trošku jedenáctky, ale pak jsem si objednala pivní zmrzlinu s černým bezem, karamelovým crublem a ostružinami. Porce nebyla velká, bylo to hodně zajímavé, ale pochutnala jsem si. A to je to hlavní.

Nastává problém, jak se dostat domů. Wifi tu nemají, naštěstí má Ota ještě data. Hledám spojení. Odjedeme tramvají 1 na Petřiny a autobusem 168 domů. Nevypisovala jsem časy, ono to nějak dopadne. Jenže jsme netušili, že některá tramvaj č. 1 vyjíždí odtud z výstaviště (1x za půl hodiny), další přijíždí každých 10 minut, kdo ví odkud a zastavuje za rohem, opět na zast. Výstaviště.

Mně už byla venku zima, šla jsem napřed. Viděla jsem tramvaj vyjíždějící z konečné, zastavila těsně před plochou před výstavištěm. Tam jsem čekala na Otu. Ota šel chvíli po mně a rovnou šel na tu druhou zastávku za rohem, kde jsme vystupovali. Právě odjížděla tramvaj č. 1. Takže vše je zase špatně. Volá mi, sháníme se, mezitím odjela další tramvaj. Naštěstí nebyla poslední. Dalších 20 minut jsme čekali na Petřinách na náš autobus. Venku už byla pěkná zima.

Po 22. hodině jsme konečně dorazili na pokoj. Ani tady moc teplo nebylo. Ráno jsme nechali otevřené ventilačky. Rychle je zavíráme. Jsem však spokojena. I když se vracíme pozdě jako včera, nejsem tak unavená a zničená. Dnes jsem si to opravdu užívala. Na klesání Nerudovkou jsem už dávno zapomněla.

Dali jsme si jen malou symbolickou večeři a těsně před půlnocí jdeme konečně spát. A to jsme si ráno říkali, že musíme jít spát brzy. No nějak nám to zase nevyšlo. Jsme však spokojeni, jen to cestování MHD nějak v Praze nezvládáme. A Ota – ten jen září. Může si zapsat 2 pivovary, z Kolkovny si dokonce přivezl i etikety.

Praha - procházky městem - 2. den - cca 6 km: Staré zámecké schody, Pražský hrad, Nerudova ul., pivovar Mikuláš, zahrady Na valech, Hartigovská, Rajská, Lederburská, Pálffyovská, Kolovratská, Malá Fürstenberská; pivovar Kolkovna na mapě