Praha - procházky městem - 1. den - cca 8 km: Ruzyně - památník bitvy na Bílé hoře r. 1620, Řepy - klášter benediktinek s kostelem P. Marie Vítězné, Liboc - Obora a letohrádek Hvězda - Ruzyně

Už v zimě jsme si naplánovali týdenní pobyt v Praze. Historický střed města, Hradčany, to jsou místa, která více méně známe. Je tam však spousta nádherných míst, kde jsme ještě nebyli nebo jsme tam jen nakoukli, ale z nedostatku času jsme neprošli vše. Také tam jsou nové rozhledny. Ota by samozřejmě rád zašel i do některého z pražských pivovarů.

V Praze má sestru, synovce, syna, nyní i vnučku. Když máme v Praze nějakou akci, přespíme u nich. Být však u nich týden, to nechceme, i když sestra nám to nabídla. Jenže to bychom neměli žádné soukromí ani my, ani oni. Přes booking se mi podařilo najít poměrně levné ubytování v Sporthostelu - ubytovně Scandinavia. Pokoje nejsou velké, mají vlastní sociální vybavení, na patře je společná kuchyňka, na pokoji je malá lednice. To nám zcela na přespání stačí. Není tam televize, ale bez té se obejdeme. Doma stejně moc nebudeme. To nejdůležitější tam máme a cena cca 500,- Kč za osobu a noc se nám zdá hodně pěkná, zvlášť v Praze. Možná je to i tím, že je to na okraji Prahy – v Ruzyni, možná nás budou rušit letadla, ale v autě často spíme u železniční tratě, tak to tady určitě také zvládneme.

Tras máme naplánováno hodně, určitě na víc dnů, než tam budeme. Navíc nevím, co zvládnu. V neděli před třemi týdny jsem spadla z kola. V zatáčce na lesní cestě se mi pod kolo připletl klacek, kolo se smeklo, já letěla na zem a kolo na mne. Jen jsem cítila, že se mi noha v koleni nějak divně stočila. Ota ze mne kolo sundal a pomohl mi postavit se. Hned bylo jasné, že to dobré není. Na nohu jsem se nemohla postavit, ani ji skrčit. Opřená o kolo jsem se dobelhala na místo, kam pro mne mohl přijet autem. Rovnou mne odvezl na pohotovost. Bylo to však lepší, než jsem čekala. Zlomeného není nic, jen koleno je silně pohmožděné. Mam chodit o berlích, ledovat koleno, dva týdny nemám na nohu stoupat a až pak ji začít pomalu zatěžovat. Naštěstí nemam elektrokolo, to bych možná dopadla hůř, je výrazně těžší. I tak jsem měla nohu samou modřinu.

Léčbu jsem doplnila homeopatiky pro lepší hojení a zdálo se, že to pomohlo. Už po 1. týdnu jsem viděla výrazné zlepšení, v 2. týdnu jsem hole doma odložila a i venku jsem kratší vzdálenosti zvládla bez nich. Jen ráno nebo po delším sezení jsem si na ni nemohla pořádně stoupnout. Bolest netrvá dlouho, za chvíli se to rozchodí a jde se mi poměrně dobře. Ve 3. týdnu už chodím bez holí, délku procházky prodlužuji. Jenže jsem to prodloužila moc, kolenu se to nelíbí. V noci mne bolelo a i přes den ho cítím. Jsou to zbytky zhmoždění nebo artróza? Prý tam mám 3. stupeň. Teď budu 3 dny nohu šetřit a ono to nějak dopadne. Do Prahy se těším.

Z Plzně odjíždíme po 10. hodině. Vzhledem k tomu, že si na nohu po delším sezení stále nemohu bezbolestně postavit, tak si raději s sebou beru francouzské hole. Raději budu chodit s nimi, než abych zjistila, že nikam nedojdu. Ve stáří se holt vše hojí hůř. Neměla jsem to uspěchat. Jediný problém je ten, že má dost pršet, takže kombinace francouzské hole a deštník není ideální. Vzala jsem si sice pláštěnku, ale v té nechodím ráda. Je mi v ní horko. Zatím je krásně, teplo, jen mráčky se honí po obloze.

Před dvanáctou vystupujeme na Smíchově. Jdeme na metro a směřujeme k ubytování, kam bychom měli dorazit po 14. hodině. Autobus nám tam jede ze zastávky metra Stodůlky. Tam to známe, právě tam jsme ukončili naší 1. etapu Vintířovy stezky. Je tam restaurace Kolkovna, kde točí pivo tohoto pivovaru. Mají tam i polední menu v ceně do 200,-Kč. To je na Prahu pěkná cena. Tam jsme jedli, když jsme zde začínali 2. etapu naší stezky. To jsme si pochutnali, proto tam jdeme opět na oběd. Restaurace je v poledne plná, sotva jsme našli volný stolek. Obsluha je rychlá. Zase jsme si pochutnali.

Teď už musíme jen najít zastávku autobusu 225. Potřebujeme vyrazit směrem sídliště Na Dědině. Restaurace je na špatné straně. Nejdřív musíme sejít pod silnici a zase po schodech vyšlapat vzhůru. Jinudy to nejde. Přechod tu není, dokonce jsou všude svodidla, aby lidi nelákalo přebíhat přes silnici.

Autobus přijel za chvíli, správně vystoupit na zast. Staré náměstí a najít hostel Sportisimo už nebyl problém. Recepční je příjemná paní a za chvíli stoupáme po nízkých schodech do patra. Pokojík je malý, ale je tu stolek, skříň, jedno křeslo. Dvě by se sem už nevešly. Stejně doma moc nebudeme, tak nám to stačí.

Věcí moc nemáme, rychle jsme vybalili a vyrážíme na náš 1. výlet. Vybíráme trasu, kterou máme nejblíž. Já samozřejmě s francouzskými holemi. Jsem zvědava, jak to zvládnu. Vím, že bych v tomhle věku už měla mít rozum a nic nepřehánět, jenže to je to, co mi chybí. Venku je nádherně, přece nebudu sedět doma. Půjdeme pomalu, za odpoledne snad 8 km zvládnu, i když je tam poměrně prudké, i když snad krátké převýšení. Moc se těším.

Jdeme pěšky okolo zastávky, kde jsme vystupovali. Pokračujeme vesnickou památkovou rezervací Ruzyně, kde je významný soubor lidové architektury se zděnými stavbami a branami z 18. a 19. století. Mezi ně patří při hlavní silnici stojící Kubrův statek, nejstarší usedlost v této části Prahy. První zmínka je z r. 1568. Vždy ho vlastnili významné rody, rychtáři. Původně barokní stavba byla asi r. 1731 klasicistně upravena. Dnes zde je pouze obytná budova s dřevěnou pavlačí, stodola a brána s částí ohradní zdi. Ostatní budovy byly zbourány kvůli stavbě hotelu Meritum. Podle vývěsního štítu tu pravděpodobně byla hospůdka, ale je asi už delší dobu zavřena. Škoda, bylo by to blízko.

Dojem vesnice ruší za hranicí rezervace vazební věznice Ruzyně. Na tomto místě byl v 19. století postaven jeden z prvních cukrovarů u nás. Po 100 letech provozu byla jeho činnost ukončena a r. 1935 sem byly přesunuti první vězni. Současná podoba je z doby po r. 1948.

Bývalou náves opouštíme u Husova pomníku a začínáme stoupat. Nejdřív je to jen taková menší rozcvička, ale závěr za to stojí. Před námi je dlouhé schodiště, dozvídáme se, že jdeme po Ruzyňském schodišti. Schody naštěstí nejsou moc vysoké, statečně a pomalu stoupám, až se sama divím, jak mi to jde. Konečně jsme na rovnější planině, odkud se otevírají pěkné výhledy. Vidíme část Prahy, letohrádek Hvězda (tam chceme dnes dojít), v pozadí kopečky Českého středohoří. Je tu hezky. Před námi je malý vrcholek - tam je nejvyšší bod (381 m). Tam byla r. 1920 umístěna kamenná mohyla - pomník bitvy na Bílé hoře dne 8.11. 1620. V těchto místech se konala rozhodující bitva třicetileté války. Česká královská armáda byla poražena spojenými vojsky císaře Ferdinanda II. Habsburského a Katolické ligy. To znamenalo likvidaci Stavovského povstání. Tím se České království stalo pevnou součástí Habsburské říše.  Tady je panel s povídáním o bitvě a samozřejmě lavička. Dlouho však neodpočívám.

Vrchol hory opouštíme na protější straně. Nyní nás čeká poměrně rovina. Procházíme mezi vilkami, které byly postaveny v místech bývalého bojiště. Sleduji cestu v tabletu, ať si zbytečně nezajdeme. Směřujeme ke klášterů benediktinek. Cestou míjíme VIII. kapli hájecké cesty. Už víme, že tyto kaple byly postaveny v letech 1720 – 1726 na trase poutní cesty z Prahy do kláštera s Loretánskou kaplí v Hájku. Se IV. kaplí jsme se setkali v Břevnově u Ladronky. Tato kaple se původně nacházela na hranici Řep a Ruzyně, sem byla přemístěna r. 2009.

To už vidíme ohrazení poutního místa – kláštera. V letech 1622 – 1624 po bitvě na Bílé hoře tady byla postavena kaple sv. Václava, která sloužila pro uložení ostatků zde padlých vojáků, kteří nebyli řádně pohřbeni a kteří se stále nacházeli na bojišti. R. 1628 se začalo se stavbou kláštera Servitů s kostelem Panny Marie Vítězné, který měl připomínat slavné vítězství císařských vojsk. Nebyl však dostavěn a budovy byly využity jiným způsobem.

V letech 1704 - 30 byl tento zpustlý komplex obnoven. Nárožní kaple a kostelní kopule je pravděpodobně podle návrhu Jana Aichla Santiniho. Vstupní portál je od K. I. Dientzenhofera. Od r. 2007 zde je zde ženský klášter benediktinek.

Máme štěstí. Jsme ve správnou chvíli na správném místě. V kapli právě končí pohřeb. Přišli jsme, když se smuteční hosté rozcházeli. Měli jsme tak možnost se dovnitř podívat. Za chvilku už přišel kostelník kostel zamknout. Areál s ambity zůstal otevřený. Mohli jsme si tak vše prohlédnout. Některé nástropní fresky jsou již krásně opravené, některé na svoji opravu čekají. Opravená a otevřená je nárožní kaple sv. Jana Nepomuckého. V jednom z ambitů jsou modely, které dokumentují vývoj zdejšího kláštera – od kaple sv. Václava až po současnost.

Je tu dlouhé povídaní o Bílé Hoře, o historii kláštera. Ota si to čte, já chvilku odpočívám a užívám si zdejšího klidu. Zůstali jsme tady sami. Současně přemýšlím, co mne bude zítra bolet víc. Zda koleno nebo zápěstí od holí. Zatím mi nejvíc vadí horko.

Od kláštera jdeme k letohrádku Hvězda. Jdeme cestou, po které jsme šli zhruba před 2 měsíci. To jsme tudy šli při naší 1. etapě Vintířovy poutní stezky. Tehdy jsme neměli tolik času, abychom si zdejší klášter a letohrádek prohlédli. Už jsme však věděli, že se sem chystáme a že budeme mít dost času na prohlídku.

Procházíme zdejší klidnou vilovou čtvrtí. Bělohorskou bránou vcházíme do obory Hvězda. Směřujeme k hlavní cestě, která vede oborou k letohrádku. Obora Hvězda byla založena r. 1534 králem Ferdinandem I. Habsburským jako královská honitba. V letech 1555 – 1558 byl postaven renesanční letohrádek, který byl využíván jako zázemí při lovu a pro odpočinek. Cesty (široké aleje) k němu vedou od tří bran - Libocké, Břevnovské a Bělohorské, u letohrádku se sbíhají. Během 17. a 18. století byla obora zdevastována, sloužila jako tábořiště pro vojsko a také jako zdroj dřeva a zvěře. Další devastace proběhla za 2. světové války, po r. 1945 se zde utábořila sovětská armáda. Od 90. let probíhá rekonstrukce letohrádku, obory i dalších malých staveb. Jednou z nich je studniční domek na cestě, která spojuje Libockou bránu s Bělohorskou. Před povětrnostními vlivy tam byla ukryta přes 30 m hluboká studna. Domek je zavřený, ale uvnitř je vidět rumpál, který sloužil k čerpání vody.

Původně jsem se chtěla k němu jít podívat, ale nakonec tam posílám Otu, ať mi ho vyfotí. Potřebuji si na chvilku sednout a odpočinout si. Zatím mi nejvíc bolí ruce.

Tady je poměrně rušno. Nejvíc je tu však běžců - různého pohlaví i věku. Různé mají i běžecké styly.

Společně se pak blížíme k letohrádku. K našemu velkému překvapení je uvnitř otevřena kavárna, kde točí i pivo. Ota neodolal, dává jedno, já si dala malinovku. K tomu sedíme v příjemném venkovním prostředí.

Teď nás čekají poslední 3 km, převážně z kopečka. Cest je tu hodně, jsou zakresleny i na mapě, ale ne všechny jsou v pohodě schůdné. Já jsem pro cestu zpět pravě takovou jednu zvolila. Je uzounká, sotva viditelná. Musíme jinudy. Abychom se dostali na naši cestu spouštíme se jeden krátký úsek z hodně prudkého kopce. Skoro jsem se bála, že mi to uklouzne, ale obcházet se mi to nechtělo.

Došli jsme k dalšímu studničnímu domku. Stojí jižně od letohrádku v místě, kde pramení potok. V době svého vzniku r. 1603 měl tvar šestibokého domku. V podzemí je štola pro sběr vody a její odvod do vodovodního systému, který zásoboval Pražský hrad pitnou vodou. Současný funkcionalistický domek vznikl v době působení Josipa Plečnika na Hradě.

Cesta, kterou jsem se odtud chtěla vydat zpět, ve skutečnosti neexistuje. Musíme jít po jiné široké pohodlné cestě, ale docela jsme si zašli. Od letohrádku jsme mohli jít jinudy a už bychom byli možná dole. I když i to je otázka, jak by ta cesta vypadala. Konečně opouštíme malou brankou oboru, ale já se musím přiznat, že už toho začínám mít dost. Lavičky jsou v nedohlednu, do hotelu je to víc jak 1 km. Normálně by to byla legrace, ale s holemi je to horší. Bolí mne ruce i koleno. Ploužím se tak, že pomaleji už to nejde. Ale jdu. Ono mi taky nic jiného nezbývá.

Míjíme nějaké malé potraviny. Ota si jde koupit pivo, aby měl čím zapít večeři, já se na chvilku posadila. Ani se mi nechtělo se zvedat, když přišel. Už jdeme okolo věznice. Je to tedy už jen kousek.

K našemu velkému překvapení je při cestě otevřená restaurace Best pizza. Zavírají ve 22 hodin. Ota už plánuje, jak si po večeři zajde na točené.

Už jsme v místech, kudy jsem před pár hodinami šli, za chvíli přicházíme do hotelu. Nejdřív sundavám gumové punčochy, které bych měla nosit, ale v tom horku to nebylo příjemné. Za chvíli jsem se oklepala, vzpamatovala a večeříme. Ota jde na pivo, já do sprchy a najednou je ze mne jiný člověk. Neříkám, že mne nic nebolí, ale radost z výletu už převazuje.

Zítra má pršet, tak uvidíme, jak to bude vypadat, co podnikneme.

Sleduji v tabletu, jak si náš tenista Menšík počíná ve čtvrtfinále. Ještě neskončil 2. set, Ota je zpátky, a to vyhrožoval, že tam bude do zavíračky. Prazdroj mu tam ale nechutnal.

Taky se osprchoval a když Menšík vyhrál 3 : 0, jdeme spokojeně spát. Letecký provoz lehce utichl, necháváme pootevřené okno a brzy usínáme.

Praha - procházky městem - 1. den - cca 8 km: Ruzyně - památník bitvy na Bílé hoře r. 1620, Řepy - klášter benediktinek s kostelem P. Marie Vítězné, Liboc - Obora a letohrádek Hvězda - Ruzyně na mapě