Praha-Hrdlořezy (NS Městská část Praha 9 - jihovýchodní stezka, přírodní park Smetanka, meandry Rokytky) a Praha-Libeň (pivovar Kilian)

Večer jsem usnula hned, ale v noci se vzbudila a dlouho nemohla usnout, k ránu se mi rozbolela i hlava. Občas to mám od krční páteře a přejde mne to, jak vstanu. Dnes to bylo jiné. Výrazná změna počasí v plánu není, tak nevím. Cítím se však hůř než po flámu. Kdybych včera místo 3 nealko piv vypila 3 normální piva, určitě by mi hůř nebylo. Zda je to po nealkopivu, těžko říct. Ale náladu mi to nekazí, to musí prostě přejít.

Vstáváme v devět, konečně jsem k ránu zabrala. Ani jsem neslyšela Miloše odcházet. Během snídaně se zastavil Jirka, který včera slíbil Otovi 4 vzorky svých piv, která vaří ve svém mikropivovárku v Horní Branné. Vloni jsme se tam byli podívat, když jsme jeli z Humprechtu. Tři půllitry jsou ve skle, jeden v plastu. Tak to se dnes pěkně pronese.

Po snídani pomáháme Líbě vrátit obýváku normální podobu, loučíme se a odcházíme.

Včera jsme chodili po Praze, dnes máme v plánu trochu přírody. Počasí je ještě lepší než včera, od rána svítí sluníčko a je teplo.

Tři čtvrtě kilometru jdeme na Litochlebské náměstí na autobus. Mohlo by se popojet autobusem, jenže než dojdeme na zastávku a na náměstí se přesuneme na druhý konec na zastávku autobusu 177, tak jsem tam pěšky. Jedeme půl hodiny, je to skoro přes celou Prahu. Máme to tedy jako vyhlídkovou jízdu. Vystupujeme v Hrdlořezech v zastávce Pod Táborem. Nejsme sice na okraji Prahy, ale zrovna tady to je jako na venkově. Však to taky až r. 1922 bylo připojeno k Praze.

Hned od zastávky jdeme po modré turistické značce, ještě kousek po hlavní směrem od semaforu. Tudy vede i Naučná stezka Městská část Praha 9 – jihovýchodní stezka, která spojuje Vysočany a Hrdlořezy. Je 6,1 km dlouhá, je na ní 17 zastavení s informacemi o historií, současností a dalších zajímavostech těchto městských částí. Bylo by zajímavé si ji projít, ale tolik času nemáme a na dnešek máme v plánu jít trošku jinudy. Kousek však půjdeme společně a se stezkou se ještě sejdeme.
Z hlavní odbočujeme vpravo. Vpravo míjíme dle mapy historický objekt, který je jediným dokladem původní vesnické zástavby. Statek byl postaven v době třicetileté války, v 19. století byly přistavěny další hospodářské budovy. Poslední úpravy byly provedeny po požáru r. 1932. Dnes tyto prostory využívá nějaký obchodní areál, takže toho moc přes vysoká vrata vidět není.

Procházíme bývalou návsí, je tu studna, křížek a zvonička, ale také 14. zastavení naučné stezky, které se týká bývalé obce, její krčmy a zvoničky. První zmínka o obci je z r. 1395. Byla vybudována na starobylé haberské cestě, která je známá již ze 13. století. Původní vozová cesta byla postupně proměňována - na silnici, říšskou silnici a později císařskou silnici. Spojovala Prahu s Vídní. Začátkem 16. století tady byla postavena hospoda s hostinskými pokoji, se stájemi pro koně i s kolnami na kupecké vozy. Vše se nechalo uzavřít a ochránit tak před zloději. Zde se rád zastavoval i císař Ferdinand I. na cestě z Prahy do Vídně a naopak. R. 1725, kdy krčmu vlastnil špitál sv. Pavla, byla přestavěna. Zřídili tam kovárnu i kolářskou dílnu, v šenku se čepovalo pivo i víno. Budova r. 1842 vyhořela a na zbylých základech a obvodových zdech byla postavena nová, klasicistní stavba. Ta stojí dodnes. Bohužel jsme nezjistili, která budova by to měla být.
Zato jsme nepřehlédli barokní dřevěnou zvoničku, která tady prý stávala již r. 1703. Je to prý jedna z nejdéle fungujících zvoniček v Praze. Ještě ve 20. století ohlašovala požáry či úmrtí někoho z místních. Jenže nějaký nenechavec zvon ukradl a až r. 2019 byl nahrazen novým. Dnes zvonička stojí na nevzhledném betonovém soklu, který připomíná bývalou studnu. Jen vršek je trošku upraven.

Značky nás vedou k Rokytce a po mostě na druhou stranu. Dostáváme se do přírodního parku Smetanka. Byl založen r. 2010 k ochraně vrchu Smetanka a okolí a také Hořejšího rybníka. Obě značky zde odbočují vlevo, silnička odbočuje vpravo. My jdeme po vlastní neznačené cestě. Pěšiny tu jsou dvě. Ta víc vlevo vede do prudkého kopce na vrchol Smetanka (243 m), nám stačí ta cesta vpravo, která nás dovede na jen o metr nižší vrchol Tábor (242 m). Tady je stoupání výrazně pozvolnější.

Po zdolání vrcholu jdeme po hřebenovce. Moc se nám tu líbí. Je to asi i tím, že svítí sluníčko a vše je krásně jarně zelené. Je to nádhera, která na těch fotkách moc nevynikne. My si to však užíváme. Když se blížíme na konec tohoto našeho hřebene, tak se nám otevírají výhledy na chatovou osadu pod námi a na Vysočany, kde se něco staví, a ještě o kus dál. Při pohledu víc vlevo je vidět cesta, po které za chvíli půjdeme podle Rokytky.

Na konci hřebene se pokračovat rovně už nedá. Odbočujeme vlevo a hodně prudce klesáme k Rokytce. To je nejhorší úsek cesty, naštěstí není dlouhý. U potoka přicházíme na chvilku opět na modrou a naučnou stezku. Tady je zastavení č. 13 Bitva u Štěrbohol. Překvapuje mne to, Štěrboholy jsou přece odtud kus. Přesto tady se prý odehrávala jedna z nejkrvavějších bitev Sedmileté války. Na dvou tabulích je zde bitva popsána.

Dnes je výhoda, že se sice stromy začínají zelenat, ale ještě jsou lístky malé a proto je krásně vidět železniční viadukt, po kterém vedou dvě tratě. Mně se dnes líbí vše.

Podcházíme pod viaduktem. Naučná stezka s modrou značkou vedou dál rovně po této straně potoka, my přecházíme přes Rokytku po lávce pro pěší. Jen na chvilku se jdeme podívat vpravo k Hořejšímu rybníku, který byl vybudován již v 16. století. Žije tu prý mnoho druhů motýlů a ptáků. My jsme jich moc neviděli.

Za chvilku se vracíme po tomto břehu zpátky. Po silnici podcházíme viadukt, ale držíme se vody. Na mapě je vyznačena jedna široká písčitá cesta, ale blíž k vodě vede ještě úzká pěšina. Z té jsou meandry Rokytky víc vidět. Ještě na poč 21. století bylo koryto toku vybetonováno. Mezi lety 2008 – 2019 proběhla revitalizace a byl obnoven přirozenější meandrující tok, který se při velkých deštích může rozlít do louky. Tak právě tady mi chybí nějaká nižší rozhledna, ze které by ty meandry byly lépe vidět. Ale i tak si to tady užíváme.

Na dvou místech se nechá Rokytka přejít na asfaltku na druhé straně potoka. My se jen jdeme podívat na tok z lávky a zase se vracíme na naši pěšinku. Tady přístupné meandry nejsou dlouhé, je to sotva kilometr, ale je tu fakt krásně. A opět je možná výhoda, že tráva je ještě nízká, že je tok lépe vidět.

Vpravo od nás jsou ve svahu vily, některé už leccos pamatují. O té asi nejstarší - historické Jiránkově vile, ze které je z cesty vidět pouze stupňovitá zahrada s terasami, si informace čteme na naučné stezce, ke které jsme se dostali po přejití 2. lávky. Pravděpodobně někdy po r. 1600 zde byla založena zemědělská usedlost. Budova obytného stavení je patrně z poč. 18. století. Na poč. 20. let 20. století areál koupil Antonín Jiránek. R. 1923 ho přestavěl na továrnu na výrobu cukrovinek, čokolády a trvanlivého pečiva. Dnešní podobu s vysokou ohradní zdí a balustrádami mu dali postupně jeho bratři Ladislav, mecenáš umění, a Miloš, impresionistický malíř. V domě byla sbírka obrazů a uměleckých předmětů. R. 1945 sbírku převzala Národní galerie v Praze. R. 1950 byla výrobna a vlastně celý areál vyvlastněn. Objekt začal chátrat. Po r. 2006 byla provedena rekonstrukce a začala se využívat k bydlení. Nahoru vedou z údolí schody, asi by se k ní nechalo dojít. Ale přiznám se, že ty prudké schody nás nelákají. Navíc si nejsme jisti, zda bychom vůbec něco viděli. Shodli jsme se na tom, že nám stačí, že díky stále ještě málo olistěným stromům vidíme tu ohradní zeď s balustrádami.

Pokračujeme po naší straně Rokytky. Cesta nás od vody odvádí vpravo na malé náměstíčko, parkoviště, nevím, jak to nazvat. My se vydáváme druhou cestou vpravo do kopce až na vrch Třešňovka. Tady bývaly pastviny, pole a louky, po 2. světové válce zde byla vysazena třešňovka. R. 1992 tady byl poslední řízený sběr třešní. Pak začal sad zarůstat nálety. Stromy stárly, bylo skoro nebezpečné třešně trhat. R. 2015 byl sad obnoven téměř v původních hranicích. Staré stromy byly nahrazeny novými stromky. Mezi stromy vedou pěšiny.

Scházíme z kopce k trati, tentokrát to zas tak náročné není. Podcházíme pod tratí na hlavní Českomoravskou ulici. Po té se přesouváme do pražské čtvrtě Libeň. Tady bývaly vinice, později se zde vybudovalo významné průmyslové centrum. Podepsala se zde i historie. A to doslova. R. 1608 tu byl podepsán Libeňský mír a r. 1942 spáchán atentát na Reinharda Heydricha. Čtvrť je spojena i se jménem spisovatele Bohumila Hrabala, který zde žil. Jeho dům stával na náměstí Bohumila Hrabala u zastávky Palmovka (metro B). Tady ho připomíná barevná koláž, kde jsou kočky, které spisovatel miloval, knihovna s jeho oblíbenými knihami nebo jeho psací stroj Perkeo.

My si chceme tady někde dát jídlo a dostat se do pivovaru Kilián. Tam sice vaří, nabízí i polední menu za 200,- až 250,- Kč. Jenže mají jen 3 jídla na výběr, běžné jídlo je řádově o stovku dražší. Do toho jít nechceme. Chceme dojít do obchodního centra Harfa, tam by se snad něco dalo sehnat. Nakonec jsme cestou objevili bagetérii Boulevard. Ještě jsme čerstvou bagetu neměli, jdeme to zkusit. Nabídka byla velká. Já si dala bezmasou variantu za 130,- Kč, Ota s roastbeefem za 150,- Kč a moc jsme si pochutnali. Bagety byly křupavé, velké a všeho vevnitř bylo tak akorát. Ani to netrvalo dlouho, než nám ji připravili. Myslela jsem, že to nemohu sníst, ale nakonec jsem to zvládla. Studená už by určitě nebyla tak dobrá.

Teď už by si Ota dal jen pořádné pivo. Popojíždíme 2 zastávky tramvají na zastávku Balabenka. Do pivovaru Kilian je to cca 500 m. Když jsme sem dorazili, hned si Ota uvědomil, že tady jsme už byli na jaře před 7 lety, ale to tu byl pivovar Kolčavka. Jak jsme zjistili, ten se r. 2020 přestěhoval do nově zrekonstruovaného multifunkčního areálu v Lihovarské ulici 1060/12A. Je to odtud kousek. Touhle dobou mají však ještě zavřeno. Otevírají až v 16,30 hodin, to už snad půjdeme na vlak.

Tento pivovar Kilian byl založen r. 2021. Své jméno si dal podle již zmiňovaného, nedaleko žijícího Bohumila Hrabala, jehož vlastní jméno je Bohumil František Kilian. Na čepu měli jen Bohouškův ležák. Ten Otovi chutnal, ve skleněné lahvi 0,75 l měli ještě ALE Jarmilku. Pitra má v batohu málo piv, kupuje si ho. Já jsem si dala kávu, protože mne stále lehce pobolívá hlava, navrch dávám limonádu. Nespěcháme. Shodli jsme se na tom, že bychom měli co dělat, abychom jeli domů vlakem v 16,15 hodin. Přestaneme se honit, odpočineme si a pojedeme o hodinu později. Je tu wifi, kupuji jízdenky. Mají tu výhodu, že k tomu zdarma získáme místenky.

Z pivovaru jdeme již volným tempem na zastávku metra Českomoravská a bez přestupu jedeme na Smíchov. Máme ještě čas, tak se díváme, jak postupují zdejší stavební práce. Byli jsme tu přibližně před 14 dny, už vidíme, kde bude nástupiště, jsou už zastřešená, je tam osvětlení. Tentokrát se to docela pohnulo.

Současně zjišťujeme, že je fajn, že máme místenky. Lidí je tady spousta, vlak je narvaný. Jede na čas. Jedeme na naši Zastávku. V 19 hodin na zprávy jsme doma. Tak to je naprosto ideální.

Dnešek se opravdu zase povedl. Nakonec jsme za celý ušli opět skoro 10 km. A to jsem říkala, že to bude krátké, že okruh okolo Rokytky bude jen 4 km. Jenže jsme nepočítali s tím, že půjdeme ráno pěšky na autobus, a že od Rokytky půjdeme ještě kus cesty pěšky. Bylo však pěkně, užili jsme si to. A to je jedině dobře. Teď budu mít delší dobu pauzu. V pondělí jdu na bioléčbu a pak se budu určitě déle jak týden vzpamatovávat. Tak uvidíme, kdy vyrazíme na pokračování naší poutní Vintířovy stezky. Také záleží na počasí. A to je skoro každý den jiné. Teď nám to však vyšlo bezvadně.

Praha-Hrdlořezy (NS Městská část Praha 9 - jihovýchodní stezka, přírodní park Smetanka, meandry Rokytky) a Praha-Libeň (pivovar Kilian) na mapě