Poznáváme Slovensko – 6. den - dopoledne: Levice – prohlídka zajímavostí města (synagoga, kostely, hrad, křížová cesta, rozhledna Kalvárie); Kalinčiakovo – románský kostel a zámek

V noci se skutečně ochladilo. K ránu klesla v autě teplota pod 17 stupňů. Spalo se nádherně. Zda to bylo včerejším náročnějším výletem, těžko říct. Ale cítíme se super.

Vstáváme v osm, popojíždíme o kus dál do stínu. Sluníčko už pěkně sálá.

Ranní hygienu děláme v blízkém potoce, který včera Ota objevil. Aspoň ušetříme trochu vody.

Při snídani málem Ota přišel o hrneček. Nalil si čaj a staví termosku vedle, ale už současně kouká na děvčata projíždějící na kole. Láhev postavil tak nešťastně, že se zvrhla, ta zvrhla hrneček a ještě shodila na zem. Jakým zázrakem se ten porcelánový hrnek nerozbil, to nechápu.

Dopoledne budeme ještě trochu odpočívat. Po snídani jedeme víc na jih - do Levice. Při plánování trasy jsem se dočetla, že toto město doporučují k návštěvě. Tak tam musíme, i když je to pro nás trochu z ruky. Odjíždíme, to je ještě 24 stupňů.

Přijíždíme do míst, která byla obydlena již v mladší době kamenné. Z té doby a dob pozdějších tady byly při archeologických průzkumech nalezeny obrysy obydlí, hrobové jámy, kamenné a kostěné nástroje, střepy nádob z vypálené hlíny. Z doby cca 300 př. n. l. byly nalezeny stříbrné mince - to zde žili Keltové, kteří jako první u nás používali kovové mince jako platidlo. Od konce 5. století tu žili Slované.

První písemná zmínka o osadě je z r. 1156. V té době tato osada ležela východně od současného centra města.

Současná obec, tehdy Nová Levice vznikla až založením hradu na ochranu středoslovenských důlních měst koncem 13. století na menším návrší, odkud byl daleký výhled. Ze severu byl chráněn Štiavnickými vrchy. Bažinatý terén ztěžoval přístup. R. 1410 byla obec povýšena na město. R. 1614 došlo ke spojení Staré a Nové Levice v jedno město.

Než jsme dojeli do města, je 28 stupňů. Parkujeme jen kousek od synagogy. Snažíme se pohybovat ve stínu, docela to jde.

Samozřejmě si nejdřív prohlížíme synagogu, i když je zavřená. I když zde Židé žili již r. 1713, začali se sem stěhovat ve větší míře ve 30. letech 19. století. R. 1840 si zde založili náboženskou obec a židovskou školu, o dva roky později i židovský hřbitov. Romanticko-klasicistní budova synagogy byla postavená r. 1883. Později byla zvětšena.

Po válce synagoga chátrala. Město ji r. 1991 odkoupilo. Až r. 2012 dokončilo rekonstrukci. Během té doby byla nalezena lékařská láhev se dvěma mincemi – uherskou zlatkou Františka Josefa I. z r. 1883 a desetikrejcar. To byla mince s nejnižší nominální hodnotou, jakou bylo v té době možné platit. V současnosti objekt slouží k pořádání kulturně společenských akcí, koncertů a divadelních představení.

Pokračujeme ulicí Kálmána Kitternbergera okolo budovy bývalého piaristického gymnázia, ke které byl položen základní kámen 1. června 1885 na místě hradního příkopu. Hlavní schodiště je ze vzácného bílého mramoru. Dnes zde sídlí obchodní akademie.

U sloupu Nejsvětější trojice, který byl postaven r. 1777 a r. 2014 opraven, se stáčíme vlevo.

Jdeme ulicí sv. Michala. Vlevo je římskokatolický kostel sv. Josefa, který spolu s klášterem postavili františkáni – minorité v letech 1714 – 1720. Patrovou budovu kláštera dostavěli r. 1740. Po zrušení klášterů Josefem II. byl používán pro školní výuku. R. 1814 ho převzali piaristé a otevřeli zde gymnázium.

Tady je téměř kostel vedle kostela. V dalším bloku je kalvínský kostel – kostel reformované církve. Tady byl r. 1660 postaven dřevěný kalvínský kostel, který byl r. 1735 v tak špatném stavu, že musel být zbourán. Hned se začalo se stavbou nového kostela, ale musel být na příkaz místodržitele zbourán. Až v letech 1785 – 1788 tu byl postaven klasicistický toleranční kostel, který nesměl mít věž. Ta byla přistavěna až r. 1824.

To už naši pozornost na protějším roku přitahuje kostel sv. Michala Archanděla. Postavila ho rodina Esterházyových v letech 1773 – 1780, když původní středověký, údajně opevněný kostel zde vyhořel. Po dalším požáru r. 1831 byl obnoven a byla k němu přistavěna dřevěná zvonice. Je to jednolodní podélný kostel s obdélníkovým presbytářem, po obou stranách se sakristiemi a nad hlavním štítovým průčelím s dvojicí věží, které bylo vybudováno až r. 1902. Pozoruhodné jsou pozdně barokní vyřezávané lavice z pol. 18. století s výjevy ze života sv. Františka. V kostele se zachoval klasicistický epitaf Esterházyových s plastickým erbem a nápisem z r. 1786.

Když jsme se k němu blížili, končila mše. Počkali jsme až většina lidí vyšla a šli se podívat dovnitř. Tak to je nádhera. Zase máme štěstí.

Teď na chvíli opustíme církevní památky a jdeme se podívat k Schoellerovu mlýnu. Tehdy vodní mlýn postavili v letech 1879 - 1882 na místě starého kamenného mlýna z dob Esterházyových. R. 1889 vyhořel, ale byl znovu postaven a stal se největším průmyslovým objektem v okolí. R. 1900 byl upraven na parní pohon. R. 1928 byl napojen na rozvodnou síť Středoslovenských elektráren. V té době bylo postaveno čtyřpatrové silo na delší uskladňování obilí. Jeho výrobky se proslavily po celém Slovensku. Nyní se mlýn rekonstruuje. Hlavní budova se využívá pro podnikatelské účely. Je to dominanta, která každého zaujme.

Vracíme se a směřujeme k Dobóovskému zámku, který se nachází v areálu Levického hradu. Tuto renesanční budovu si nechal postavit Štefan Dobó, který se proslavil ve válkách proti Turkům. Dokončil ho až jeho syn r. 1571. Do zámečku se vstupovalo přes padací most nad neobvykle širokým vodním příkopem. V 17. století byl zámeček barokně upraven. Dnes je v bývalém příkopu hradní park. Zámečku se využívá k depozitním a výstavním účelům Tekovského muzea. Tam jsou renesanční křížové a lunetové klenby ze 16. a 17. století.

Poslední zastávku jsme naplánovali u zbytků kamenného hradu, který je nejstarší památkou města. Byl postaven koncem 13. století. R. 1321 se stal na čas majetkem krále Karola Róberta. R. 1543 se stal jedním z 15 protitureckých pevností. R. 1635 bylo zpevněno opevnění, do příkopu zavedena voda, byly vybudovány dělové bašty a padací most. Útoky Turků byly stále častější, až jim byl hrad r. 1663 vydán.

Po roce císařské vojsko dobilo město a Turci museli město opustit. Sice ho chtěli získat zpátky, ale to se jim nepodařilo. Konec hradu přivodilo stavovské povstání proti Habsburkům. R. 1696 byl těžce poškozen. Když Rákózciho vojáci r. 1709 ustupovali z města, hrad podpálili, prachárnu vyhodili do povětří, příkopy a studnu zasypali. Nikdy víc už nebyl obnoven. Nyní je volně přístupný. Hradní rotunda byla přestavěna na restauraci s ubytováním.

Od hradu se vracíme k autu. Na severním okraji města je křížová cesta, dokonce s rozhlednou. Je však hrozné horko, pěšky se nám po městě chodit nechce. Popojíždíme autem, které chceme nechat ve Vysoké ulici, jen kousek od parku, ve kterém je křížová cesta. Neparkujeme před vrátky, přesto jsme ještě z auta nevystoupili, už přiběhla paní domácí, že tady parkovat nemůžeme. Že budeme do půl hodiny pryč, to ji nezajímalo. Kdyby potřebovali třeba volat sanitku nebo hasiče, tak ať je tady víc místa. Pomysleli jsme si své a odjeli o kousek dál.

Nejdřív jsme se zašli podívat na hezky upravené vyhlídkové místo s panoramatickou tabulí. Je vidět severozápadní část města a kopečky a jižní část Štiavnických vrchů.

Pak už se jdeme projít po křížové cestě. Je téměř na rovině, tak to nás potěšilo. Dokonce i trochu stínu tu je. Na vrcholu začal řád františkánů s budováním areálu křížové cesty již v letech 1675 – 1786. Část svahů byla rozdělena na vinice. Křížová cesta byla dlouhá 350 m a měla 14 zastavení. Na vrcholku byla postavena kaplička, která byla r. 1821 přestavěna na klasicistní kamenný kostelík Povýšení sv. Kříže s dřevěnou věžičkou s kamennou zídkou okolo. Zdejší areál byl těžce poškozen na konci 2. světové války. Zbytky staveb byly postupně rozebírány na stavební materiál. Telekomunikační společnost si zde postavila věž.

R. 2007 dal ing. arch. Jozef Frtús při příležitosti svého životního jubilea městu projekt na obnovu – spíš novou výstavbu křížové cesty. Postupně tu bylo postaveno 14 kapliček s keramickými reliéfy. Torzo historického kostelíka bylo zastřešeno.

Na závěr – r. 2010 byla telekomunikační věž upravena na rozhlednu s křížem na vrcholu. Je 7 m vysoká. Ta byla bohužel zavřená. Je otevřena jen od května do října, ale pouze v neděli od 14. do 16. hodiny. Je to tu hezky udělané, je zde dokonce i veřejné osvětlení.

To, co jsme chtěli vidět, jsme zvládli a ani ne za půl hodiny odjíždíme.

Popojíždíme jen pár kilometrů na východ do Kalinčiakova, dnes části Levice. První zmínka o této dříve samostatné obci je z r. 1242.

Parkujeme u kostela a jeho prohlídkou začínáme.

Již od pol. 12. století zde stál románský kostel Reformované křesťanské církve. Po požáru r. 1832, který zničil i faru a školu, dostal kostel šindelovou střechu. Věž byla opravena a zvýšena. Začátkem 20. století se stav kostela zhoršil. Byla poškozená střecha, kostel vlhnul, věž popraskala. K rekonstrukci došlo až po 1. světové válce r. 1932, další oprava byla v letech 1958 – 59, kdy byly odstraněny válečné škody. Poslední rekonstrukce proběhly v letech 2003 – 2004, když byl kostel zasažen bleskem. I přes tyto opravy patří kostel ke vzácným románským památkám na Slovensku.

Kostel je malý a moc hezký, ale pohled zezadu přes románskou apsidu – ten je skutečně nádherný.

V této bývalé obci je ještě zámek. Není to daleko, jdeme tam pěšky. Již v 15. století zde stálo zeměpanské sídlo. Na jeho základech byl postaven na konci 17. století zámeček v barokním stylu a na přelomu 18. a 19. století byl klasicistně přestavěn. Byla přistavěna dvě křídla, která jsou s budovou propojena krytou kolonádou. Do zámku se vcházelo prostřední budovou, před kterou je otevřená sloupová hala. V bočních křídlech je trojice empírových oken se čtveřicí sloupků.

Od r. 1816 se zámek využíval jen jako letní sídlo. Když se majitelé odstěhovali do Bratislavy, byl zámek upraven na byty a skladové prostory, později dokonce jako kulturní dům, když se v hlavní budově vybudovalo jeviště. R. 1924 byla v zámku zprovozněna slovenská lidová škola. Zámek v dezolátním stavu zachránila rekonstrukce v 70. letech 20. století. Prostory zámku využívá rolnické družstvo. Jako kulturní dům pravděpodobně funguje i nyní. I když stav zámku z mého pohledu není zrovna nejlepší, prý se stále jedná o důležitou historickou památku.

Vše jsme perfektně zvládli za dopoledne. Vyrážíme zpátky na sever. Na uvaření oběda jsem vytypovala místo v obci Horša za potokem Sikenica u vodojemu. Je to tady perfektní, jsme ve stínu, klidně by se tu nechalo i přespat. Jenže teď je brzy a vracet se sem, to by bylo moc daleko.

Po obědě se přesouváme 30 km téměř severním směrem k Počúvadlianskému jazeru, odkud chceme vyrazit na cca 8 km dlouhý výlet.

Poznáváme Slovensko – 6. den - dopoledne: Levice – prohlídka zajímavostí města (synagoga, kostely, hrad, křížová cesta, rozhledna Kalvárie); Kalinčiakovo – románský kostel a zámek na mapě