Podbeskydskou pahorkatinou - 2.Přes Rouské a Malhotice do Opatovic
Hodinku před polednem opouštím velkou obec Všechovice a po mírně stoupající silničce lemované stinnou alejí kráčím vstříc k dědince Rouské. Od Všechovic je to k ní jen něco přes kilometr. Vesnice rozložená na plochém odlesněném návrší je sice sídlem dosti malým, ale z těch, které jsem na dnešní túře viděl, ji řadím k nejmalebnějším. Na začátku Rouského mne přivítala pěkná „uvítací“ tabule a ze svažité komunikace jsem si prohlédl stupňovitě uspořádanou zahrádku hezké vily, kterou oživovala replika miniaturní hradní zříceniny a větrného mlýna.Při příchodu nahoru do vsi na hlavní křižovatku pak pobdivoval památný strom - Lípu Jana Jiskry z Brandýsa.
Místní pověst vypráví, že když se tento husitský bojovník Léta Páně 1431 v čele svých vojsk navracel z Horních Uher domů, zastavil se k odpočinku v Rouském. Okouzlen okolní krajinou a v náhlém hnutí mysli tu nechal zasadit lípu.
Roku 1902 byla při příležitosti šedesátiletého panování císaře Františka Josefa I. vedle ní vysazena lípa nová a k výročí vydán pamětní list. Jenže roku 1962 musel mladší strom ustoupit rozšiřování silnice a zůstala tu stát jen lípa „babička.“ Místní jsou na ni velmi hrdi a s láskou jí opečovávají. Koruna stromu byla několikrát ošetřena, dutina lípy zastřešena a krásný strom se stal živým symbolem obce. Dnes dosahuje výše 26 metrů a obvod kmene činí 687 centimetrů. Podle legendy má mít 600 let, ale odbornící její stáří odhadují „jen“ na 300 až 400 roků. V roce 2006 vybrána do regionální soutěže „Strom roku“, v níž suverénně vyhrála.
V sousedství lípy stojí sloupová Boží muka zrobená v 17.století neznámým lidovým umělcem z jediného kusu dubového dřeva. Roku 2004 byla restaurována p.Šlezarem z Olomouce tak, aby spolu strom i památka tvořily společné romantické zákoutí.
Obec Rouské je v análech poprvé zmiňována Léta Páně 1320. Začátkem 16.století ve vsi vyrostla tvrz, kterou si tu nechal vystavět slezský šlechtic Jan Starší Okrouhlík z Lipultovic, purkrabí na hradu Drahotuše. Držitelé rouského „týna“ se často střídali. Když pak byl v polovině 17.století místní hospodářský dvůr připojen ke kelečskému panství, pozbyla tvrz významu a zanikla. Stávala v místech bývalého arcibiskupského dvora.
Dnes v Rouském žije 270 obyvatel a po pěším „průzkumu“ větší části obce jsem dospěl k názoru, že je sídlem jako stvořeným k příjemnému životu. Což dokazuje nejen upravené centrum vsi, ale i všechna stavení, mnohdy doplněná líbivými předzahrádkami. Na každém kroku bylo poznat, že místní mají svou vesničku moc rádi. A o různé turistické zajímavosti zde také není nouze:
Poblíž obecního úřadu stojí na parčíkové travnaté ploše dosti cenná pozdně barokní socha sv.Jana Nepomuckého datovaná letopočtem 1781. Vedle sochy je umístěn skromný Pomník padlým v 1.světové válce.
Místní kaple Povýšení sv.kříže je menší sakrální stavbou umístěnou v centru obce. Pověst vypráví, že vznikla díky soudní při mezi dvěma sousedy. Ten, co prohrál, měl druhému vyplatit značný finanční obnos, jenže soused penízky nepoužil pro vlastní potřebu, ale nechal za ně vystavět kapličku. Ať už to bylo tak či onak, výstavba církevního objektu je datována do roku 1850, kdy nahradila původní zvoničku. Dnes je kaple ve vlastnictví obce a místní se o ni vzorně starají. Roku 2005 bylo ruční zvonění nahrazeno elektrickým. V adventním období bývá prostranství před kaplí ozdobeno betlémem, který spolu s vedlejší nasvícenou lípou dotváří tu správnou předvánoční atmosféru. Každý rok zde probíhá také adventní koncert.
Kamenný kříž před domem č.31 rovněž pochází z poloviny 19.století. Jenže tohoto kříže jsem si jaksi nepovšimnul, neboť mé zraky byly plně zaujaty hledáním „exponátů“ zdejšího unikátního souboru slunečních hodin, nacházejících se buď na domech anebo na hospodářských staveních.
Až do 13.století, kdy začaly poznenáhlu ustupovat mechanickým, byly u nás sluneční hodiny časomírou nejrozšířenější. Ta byla samozřejmě funkční pouze v době, kdy svítilo slunce. V olomouckém kraji se jich přímo v Olomouci nachází 19, v Prostějově 9, v Lipníku nad Bečvou 4 (přičemž jsou hodiny na zvonici na Přerovsku těmi největšími), troje jsou v Přerově a v Hustopečích nad Bečvou. V malé vesnici Rouské se novodobých slunečních hodin nachází hned 8 (!) a pokud vezmeme v úvahu počet jedinců v dědince žijících, je v přepočtu na obyvatele sídlem s největší koncentrací slunečních hodin u nás!
Všechny jsou rozmístěny na staveních v malém centru obce a jejich prohlídka nezabere víc jak dvacet minut. Bylo by ale chybou spěchat, neboť nejen hodiny, ale i již zmíněné drobné památky... a vlastně veškerá zástavba Rouského patří k tomu nemalebnějšímu, co je v této končině k vidění.
Prvními slunečními hodinami si zde v osmdesátých letech minulého století vyzdobil štít své chalupy akademický malíř Jaroslav Kupec. Jedná se o hodiny párové: na čelní stěně ukazují čas od 6 do 14 hod a na štítu pak od 15 do 18 hodin. Podobné a rovněž dvojí si na hospodářské budovy u svého domu umístil Milan Sehnal. Obdivovat jsem je mohl z uličky poblíž místní kaple. Roku 2009, kdy pan Sehnal působil ve funkci místostarosty, jej napadlo zkrášlit slunečními hodinami i do té doby strohou fasádu obecního úřadu. V tomtéž roce bylo upraveno obecní prostranství jménem „Rozárka“ a na něj umístěna plastika „Měděné slunce“, jejímž autorem se stal Jindřich Pevný. Sluneční hodiny jsou na ní hned dvoje (z čelní i zadní strany), ale počítány jen za jedny.
Vraťme se ale ještě k těm umístěným na obecním úřadu: jako jediné ve vsi totiž ukazují letní i zimní čas. Další byly zbudovány v zámkové dlažbě návsi před Obú a v tomto případě se jedná o tzv.hodiny analematické. Jejich číselník místěný v horizontální podobě na dlažbě má podobu elipsy. Poněvadž slunce během roku svou polohu na obloze mění, hodiny neukazují stejně. Analematická časomíra tento zádrhel řeší posouváním ukazatele po stupnici číselníku, přičemž je ukazovací tyčinka (stylos) nahrazena přímo lidskou bytostí. Pokud budete chtít vědět, kolik je zrovna hodin, stačí stoupnout si na aktuální měsíc roku a váš stín vám ukáže správný čas.
Z centra Rouského jsem pak mezi zástavbou pokračoval na západní okraj vsi, odkud jsem k dalšímu lidskému sídlu – Malhoticím, pokračoval po cyklotrase 5252 vedoucí nejprve mezi nedávno vysazenou ovocnou alejí k dřevěnému odpočívadlu. Chvíle oddechu ve stínu přišla vhod... a já bych se se čtenáři ještě rád podělil o informace o Rouském, které jsem pak doma vyčetl na internetu: v jižní části obce má sídlo jezdecká stáj JUKO a zájemci si mohou zamluvit vyhlídkové cesty na koních v okolí obce. Z několika míst v Rouském se otvírá výhled na Hostýnské vrchy s nejvyšším Kelčským Javorníkem a památným sv.Hostýnem, což mohu potvrdit. Jenže já se v obci vyskytl chvilku po poledni a vyhlídka avízovaným směrem nebyla proti slunci zrovna tím, na čem by si mé oči smlsly.
Ke společenským akcím slouží místním kulturní dům a sportovní areál. Od roku 2004 v obci působí velmi zajímavý spolek „Rousecká dráčata.“ Jedná se o sdružení maminek s dětmi a jejich babiček. Dítka se učí zpěvu, tanci, slušnému chování, jsou seznamovány se starými zvyky i pravidly silničního provozu a nechybí ani výchova k uctivému vztahu vůči přírodě.
Toť vše... a nyní už vztyk a šlapat hezky po svých po cyklostezce dál. Zanedlouho se polní cesta přimkla k okraji lesa s blahodárným stínem a o kus dál se napojila na vedlejší silničku vedoucí do 1 km vzdálených Malhotic. U křižovatky byla mezi okolními lány polí umístěna zajímavá sakrální stavbička.
V bouřlivých časech třicetileté války získal biskupský lenní statek Malhotice rod Bojakovských z Knurova. V jeho držbě se v průběhu dalších téměř 300 let vystřídalo na devět generací rodu. Sám Kryštof Bojakovský, který byl prvním vlastníkem a získal Malhotice roku 1626, si ale tohoto nově nabytého majetku příliš neužil. Ještě téhož roku byl totiž na konci října za tzv. „mansfeldské rebelie“ vojáky spojených dánských a valašských oddílů zabit.
Na místě tragické události dnes stojí barokní kaple, na jejímž průčelním štítu je vyveden chybný letopočet 1624. Před ní je do země zapuštěn starobylý pamětní kámen. Nápis na něm kvůli působení povětrnostních vlivů sice dávno zmizel, ale text zřejmě popisoval již zmíněnou smutnou událost.
Vchod do kaple je namísto dveří opatřen zajímavou kovářskou prací s křížem a mřížováním, přes nějž jde do interiéru bez problému nakouknout. Uvnitř visí na stěnách obrazy a jsou zde umístěny dvě polychromované sochy. Ta vedlejší zobrazuje svatou patronku s dlouhými vlasy, která si u boku jednou rukou přidržuje meč a ve druhé svírá zlatý kalich. Podle těchto atributů bych soudil, že se jedná o svatou Barboru. Hlavní skulpturou je Panna Marie s Ježíškem sedícím jí na ruce.
Jak jsem si při další chůzi všimnul, za kaplí se u silničky nachází také kryté turistické odpočívadlo. Tohle jsem ale minul bez zastavení a po silničce pokračoval k zástavbě Malhotic. U prvního domu jsem zaslechl nějaké tiché vrčení, ale kupodivu nepocházelo od psa a já zůstal na „tvorečka“ vydávajícího ten zvuk nevěřícně koukat: byla jím totiž malá robotická sekačka v poklidu křižující semo tamo předzahrádku domu!
Přiznám se, že jsem z ní zůstal vyvalený jak pojistka, protože něco takového znám jen z obrázků, ale má očička ji v reálu ještě nespatřila. Až jsem se divil, kolik ten „mrňousek“ odvede práce a napadlo mne, že něco takového je přímo ideálem některých soukromníků vyznávajících heslo „Drž hubu a makej!“
O kousek dál už jsem procházel plynulejší zástavbou (štít jednoho domu byl ozdoben slunečními hodinami) a klesající silnička mne přivedla na témě vyvýšeniny, na níž stál místní zámek a v jeho sousedství se rozkládal park.
Vesnice Malhotice leží asi 7 km od Hranic a dnes v ní žije 360 obyvatel. V osmdesátých letech minulého století se stala součástí Všechovic, od sametu je opět samostatnou obcí.
V kronikách je poprvé zmiňována roku 1320. O něco později si na návrší východně od středu osídlení nechal Mikuláš z Malhotic vystavět tvrz. Od roku 1626 se jejími držiteli stali baroni Bojakovští z Knurova a tvrz byla přestavěna na renesanční zámek. V 18..století okolo něj založen zámecký park a začátkem „století páry“ nechal Vilém Bojakovský sídlo upravit v empírovém stylu. Bojakovští na zámku sídlili 300 let, poslední potomek rodu – Fridrich, zemřel v roce 1925. Ještě předtím zámek do společného vlastnictví odkoupili tři místní statkáři. Po druhé světové válce zámeček přešel do majetku obce. Za minulého režimu byly jeho interiéry užívány jako kanceláře JZD a byl zde umístěn i sklad. Od devadesátých let se změnil na sídlo obecního úřadu a mateřské školky.
Zámek je jednopatrovou budovou vystavěnou na půdorysu obdélníka s hladkými venkovními fasádami. V přízemí z objektu vystupuje krytý vchod, na němž je v patře umístěn balkón. Budovu, která dnes již bývalé feudální sídlo připomíná jen s lehkým přimhouřením očí, obklopuje zbytek zámeckého parku, v němž bylo zbudováno dětské hřiště.
Roku 2008 prošel zámeček důslednou rekonstrukcí, po níž získal podobu dle historické fotografie z roku 1943. Od té doby je znovu sídlem obecního úřadu a mateřské školky, dále sem byla z bývalé školy přestěhována místní knihovna a nachází se zde i klubovna, využívaná místními spolky. Po rekonstrukci obec pořádala „Dny otevřených dveří“, při nichž si mohla veřejnost prohlédnout novou podobu interiéru. Ve vstupní hale se nachází vyšívaný erb obce a originál sochy Panny Marie. Ta zde stávala až do roku 1968, ale normalizačním papalášům vadila, a tak ji nechali přestěhovat do malhotické kaple.
O vstupní hale se vypráví pověst, že z ní v minulosti vedla tajná chodba až k téměř 1000 m vzdálené kapličce na jižním okraji obce. Říká se, že na „každém šprochu“ je pravdy trochu: nějaká chodba zde skutečně byla, jenže pak byla zazděna, ale tu vzdálenost uváděnou místní lidovou slovesností by mohl kopat leda tak blázen.
Za vstupní halou se údajně nachází zasedací místnost obecního úřadu, další prostoru zabírá knihovna a poslední slouží místním spolkům. Ještě v roce 2008 ji začal využívat Kroužek mladých myslivců a Občanské sdružení pod vedením ředitelky mateřské školy. Ta chtěla docílit toho, aby se tu různě staré děti věnovaly výtvarnému umění, ručním pracím a hraní divadla. V prvním patře zámečku je umístěna Mateřská školka.
U silničky klesající dolů do centra obce stojí naproti zámku památný strom – Robotní lípa. Podle pověsti název dostala v časech, kdy museli místní „robotovat,“ tj.nuceně pracovat na panských pozemcích. Nástup na rachotu dráb oznamoval údery kovovou tyčí na železnou desku, připevněnou k větvi lípy. Právě pod ní byl pak v září 1848 oznámen zákon o zrušení této poddanými tolik nenáviděné pracovní povinnosti. Strom je významnou a chráněnou krajinnou dominantou a jeho koruna byla v dnešní době upravena. Je svázána vazbou složenou ze dvou traverz spojených kovovou tyčí. Rovněž byly zakonzervovány praskliny a opraveno zastřešení centrální dutiny. Stáří stromu je odhadnuto na 445 až 600 let. Její výška dosahuje 28 m, průměr kmene činí 260 cm, obvod 833 centimetrů a je pravděpodobně nejstarší lípou v celém regionu „Záhoří.“
Od stromu jsem seběhl k velkému shluku svátečně ustrojených místních lidiček, kmitajících vedle líbivého stavení s názvem „Lidový dům“ stojícího poblíž požární nádrže. Podle několika jedinců navlečených do modrých uniforem jsem usoudil, že si novomanželský chomout právě chystá navléknout člen místního Sboru dobrovolných hasičů... a aby mne rozohnění svatebčané neušlapali, raději jsem se přesunul k malhotické návsi zkrášlené sakrální stavbou s vysokou věží a vedlejším Pomníkem padlým s bustou prvorepublikového prezidenta.
Slavnostní odhalení pomníku se uskutečnilo v září 1938. Ve druhé světové válce přišli Němci s nařízením, aby byla busta prezidenta a bronzové reliéfy legionářů i s jejich jmény odstraněny. Tehdejší starosta příkaz uposlechl, jenže tyto schoval do stodoly a k odevzdání na hejtmanství do Hranic připravil sádrové repliky natřené bronzovou barvou. Po válce se originály vrátily na své místo. Dlouho tam ale nevydržely, neboť se staly trnem v oku komunistům. Masarykova busta se ztratila a na své místo navrácena až po sametu. A to jen díky tomu, že se nacházela v balíku, který se zničehožnic objevil před místní poštou. Poté byl pomník opraven a přizpůsoben vzhledu v době jeho vzniku.
Daleko zajímavější stavbou ale byl sousední objekt. Na mapách.com je označován jako kaple Neposkvrněného početí Panny Marie, ve skutečnosti se ale jedná o filiální kostelík.
Byl zbudován ve stylu secese a s prvky moderny v letech 1914 až 1916 na místě, kde předtím na návsi stávala stará dřevěná zvonice. Jedná se o jednolodní kostel, na jehož konci se nachází polygonálně uzavřené kněžiště. K němu byla z levé strany přistavěna sakristie. Vysoká hranolová věž zvonice předstupuje před hmotu kostela a jejím přízemím vede do interiéru svatyně hlavní vstup. Po pravé straně věže se tyčí vížka, umožňující vevnitř výstup točitými schody až do podkroví. Zvonice je římsami členěna na tři nestejně vysoké části. Venkovní fasádu chrámu tvoří střídající se plochy hladké bílé omítky a barevného břizolitu.
V interiéru se nachází hodnotný a bohatě zdobený mobiliář. Ve volně přístupné předsíni je na stěně sousoší s Kristem na kříži, vedle stojící a rukama spínající Pannou Marii a další smutnící ženskou postavou, zřejmě Máří Magdalenou. Z předsíně je možno nahlédnout do vnitřních prostor chrámu. Presbytář je oddělen velkým obloukem a po jeho stranách už na zdech chrámové lodi zkrášlen freskami. V nejdelších stěnách lodi je naproti sobě umístěna trojice oken s barevnými vitrážemi a pod nimi obrazy křížové cesty. Vitrážemi jsou ozdobeny i kruhovitá okna kněžiště. Na jeho členitém stropu je vymalováno vševidoucí Božské oko. Nad oltářem se nachází nika se sochou Panny Marie s Ježíškem, po stranách na zdi doplněna štukovými výjevy veselících se andílků. Netuším, zdali byla skulptura Madony s jezulátkem zrobena z mramoru (na tu dálku to nešlo v kostelním příšeří rozeznat), v každém případě se ale jedná o precizně odvedené a velmi cenné umělecké dílo.
Po velmi uspojivé prohlídce interiéru jsem zamířil po prudce stoupající silničce na západní okraj obce, minul kříž přizdobený množstvím květin a dál již mnohem mírněji po silničce pokračoval k holému temeni kopce, jemuž dominovala vodárenská věž. Přes horní část kopčiska procházela i trasa mně již dobře známé cyklostezky č.5252 a za silnicí stál na pastvině přístřešek. Jedná se o prosté dřevěné odpočivadlo se dvěma lavicemi a stolem, chráněné sedlovou střechou podepřenou dvěma dřevěnými sloupky. Je umístěno v nadmořské výši 345 m. O kousek dál směrem k jihozápadu ze 350 m vysokého vrcholu hřebene vystupovala impozantní hmota věžového vodojemu. Ten starý byl firmou „Vodovody a kanalizace Přerov“ roku 2021 upraven a rozšířen do dnešní podoby. Jeho objem činí 2000 metrů krychlových a je součástí tzv. „Záhorského“ vodovodu.
Směrem k jihu byl od odpočívadla výhled přes lány polí na malhotický zemědělský areál a za ním horizont vyplňovala hradba Hostýnských vrchů s jejich nejvyšší kótou – 865 m vysokým Kelčským Javorníkem. Severozápadním směrem byla pode mnou vidět zástavba Opatovic, lemovaná zleva klesajícími zalesněnými vrchy pohoříčka Maleníku. Půlnočním směrem se někde v zalesněném terénu za obcí skrýval veliký kráter opatovického zatopeného lomu. (Ten bohužel dnes neprozkoumám, protože už za necelou hodinu mi z Opatovic odjíždí bus k domovu a navíc si noženky stěžují, že toho mají dost!)
Dále k severu za odsud rovněž neviditelným korytem Bečvy nad fádnějšími a ploššími temeny Podbeskydské pahorkatiny v dálce výrazně vystupoval Starojický kopec (496 m) se zříceninou hradu Starý Jičín. Sekundovala mu Petřkovická hora (608 m) a vrch Svinec (546 m) tyčící se jižně od Nového Jičína.
Po krátkém oddechu pod tur.přístřeškem nabrán po silnici směr dolů do obce na její náves.
Tyhle Opatovice leží v Podbeskydské pahorkatině nedaleko města Hranic a v současnosti mají přes 800 obyvatel. Největší pamětihodností je socha sv.Jana Nepomuckého a kaple sv.Mořice shlížející na svah návsi z jejího východního nejvyššího konce. Zatímco barokní socha světce umístěná na vysokém sloupu pochází z roku 1733, vedlejší obdélná kaple s půlkruhovým uzávěrem byla zbudována až v poslední čtvrtině „století páry.“
Obec byla v minulosti postižena četnými požáry. Jeden z nejničivějších se odehrál 22.září 1871 a zničil velkou část zástavby. Na památku této pohromy byla o 5 let později vystavěna kaple a zasvěcena sv.Mořici, neboť právě v den jeho svátku požár propukl. Jenže ani tato kaple a věhlasný světec obec před příchody dalších „ohnivých kohoutů“ neochránili. Další ničivé plameny vyšlehly 17.července 1892 a popelem lehlo 19 stavení. O měsíc později - v srpnu, shořelo dalších 49 domů i se školou.
V roce 1894 byla naproti kapli vystavěna škola nová. V ní pak působil i národní buditel Hubert Vítězslav Karlíček, který založil nejen Čtenářsko-pěvecký kroužek „Záhořan“, ale přičinil se i o vznik místního Sboru dobrovolných hasičů.
Naproti škole a kaple sv.Mořice je za silnicí v horní části parčíkově upravené návsi umístěn Pomník padlým. Původní určený těm zahynuvšim v 1.světové válce vznikl dle návrhů opatovského rodáka Aloise Číhala v roce 1938. Po roce 1945 doplněn pamětními deskami připomínajích oběti druhého celosvětového válečného konfliktu. Pomník se skládá z obdélné základny, z níž vystupují tři kamenné kvádrovité sokly. Na prostředním nejvyšším je umístěna skulptura ukřižovaného Krista. Pod ním je na podstavec připevněna černá deska se jmény 18 místních mužů, kteří padli za císaře pána.Ústřední hranol je po stranách doplněn dvěma nižšími. Na levém se nachází sousoší dvou vojáků, kdy jeden podpírá svého smrtelně raněného druha a na pravém plastiky dvou truchlících žen - matky umírajícího a jeho manželky. Dole na soklích jsou pamětní desky připomínající 6 místních, kteří o život přišli od vypuknutí druhé světové války do roku 1945.
Ve spodní části návsi jsem si ještě prohlédl zajímavou novodobou fontánu. Kamenná kašna s mramorovou plastikou dívky je symbolem tzv. „Záhorského vodovodu“, dokončeného roku 1968. Kašna má půdorys mírně protáhlé elipsy stejně jako do ní poněkud asymetricky vložená vodní nádrž s vodotryskem. Socha nahé dívky byla umístěna na severní kamenný okraj fontány. O vánocích prý bývá zídka přizdobena barevnými koulemi spolu s chvojím a plastika „vodní víly“ doplněna andělskými křídly a kol její hlavinky i svatozáří.
Pak už jsem v půli odpoledne své uondané tělíčko složil na lavičku a vyčkal spoje, který mne zanedlouho přes jižní část Podbeskydské pahorkatiny dopravil do Bystřice pod Hostýnem. Po krátké pauze mi odsud navazoval spoj přímo do Zlína. Jelikož vedl horskou silničkou přes Tesák a Troják, jednalo se o cestu napříč Hostýnskými vrchy a tudíž velmi hezkou jízdu vyhlídkovou...
Přidat do oblibených uživatelů
Rouské
Mapa
Ubytování
Počasí
Chaty a ChalupyPříspěvky z okolí Podbeskydskou pahorkatinou - 2.Přes Rouské a Malhotice do Opatovic
