Pardubice na přelomu let 2025 a 2026 - 6. den - prohlídka zámku, restaurace Staré časy, odjezd domů

Nějak jsme dnes nemohli dospat. Ani jeden. Oba jsme večer usnuli rychle a spali dobře do 5. hodiny. Pak to byl už přerušovaný spánek, pořád jsme se budili. Klasická cestovní horečka. Místo v půl deváté vstáváme už po 7. hodině. Snídáme, balíme. Hotel opouštíme v půl desáté. Venku mrzne, uvidíme, zda se budeme klouzat.

Nejhorší to bylo od hotelu na silnici, což bylo kousek. Tam to nikdo nehrabal a jak to bylo rozježděné a rozšlapané, tak to zmrzlo, že se v tom skoro nedalo ani chodit. Další cesta byla super. Kde byl sníh shrabán, tam byly chodníky suché, takže jdeme bez problémů. Prohrabaná byla i hlavní cesta v Bubeníkových sadech. Tam se nám líbí, jdeme sady, pak podle Chrudimky až k mostu. Naposledy se kocháme pohledem na Automatické mlýny. Zamávali jsme jim na rozloučenou, jdeme přes most a stáčíme se k zámku. Už vidíme, že v pohodě stačíme prohlídku v 10 hodin, tedy o hodinu dřív, než jsme plánovali. Naštěstí jsme si včera vstupenky nekoupili.

Kupujeme si je dnes, ukládáme batohy do pokladny a téměř bez čekání jdeme na prohlídku.

Původní hrad na současný zámek s mohutným opevněním přestavěl po r. 1490 Vilém z Pernštejna. Další úpravy dělali v prvé polovině 16. století jeho synové Vojtěch a Jan. Z té doby je celková dispozice zámeckého areálu, ale hlavně zbytky raně renesančních nástěnných maleb. Nejstarší malby jsou v rytířském sále. Hodnotné jsou dva malované raně renesanční kazetové stropy a vstupní zámecký portál, který pochází z r. 1529, osazen byl až r. 1541. K němu vede z nádvoří kamenný most. Zajímavé je, že ze strany, kudy do hradu vstupovalo panstvo, je krásná reliéfní výzdoba. Z druhé strany, kde chodilo hlavně služebnictvo, je výzdoba výrazně jednodušší. Po r. 1560 Pernštejnové panství prodali, sídlila zde jen správa velkostatku. Sgrafitová výzdoba fasád je z poslední rozsáhlejší přestavby v letech 1574 – 1579. Barokní úpravy v letech 1723 – 1726 již dispozici zámku výrazně neovlivnily. V 17. století vznikl při zámku pivovar, v 18. století tu byl sklad textilní manufaktury a byty vysloužilých důstojníků. Původní zařízení a výzdoba interiérů zanikla. R. 1920 zámek koupil pardubický Musejní spolek. Byly odkryty rozsáhlé nástěnné malby a byly zde umístěny sbírky. Když r. 1953 zámek přešel do vlastnictví státu, obnova se zastavila, nikdo ho neopravoval a začal chátrat. Na konci 70. let se dokonce propadly stropy ve 2. patře paláce. Až poté se začalo s generální rekonstrukcí. Šlo to pomalu, zámek víc chátral, než byl opravován. Po r. 1993 řízení oprav převzalo Východočeské muzeum a došlo k urychlení oprav. Byly zrušeny přístavby. Hodinová věž a severovýchodní bašta byly rekonstruovány do podoby z doby Valdštejnů. Fasádu opět ozdobila sgrafita. Od konce r. 1997 byl zámek konečně postupně zpřístupňován veřejnosti.

Prohlídka začíná s průvodkyní. Začaly jsme na schodišti na valy, které jsme si prošli včera, pokračovali jsme přes nádvoří a přes kamenný most do zámku. V přízemí, v nádherném velkém gotickém sále je nástěnná malba, kde je rodokmen tří generací Pernštejnů. Na podlaze je mapa panství. Tam jsou silné skleněné sloupy, na jejichž vrcholech jsou zasklené ze skla vytvořené makety jejich sídel. Je to něco nádherného, jen vyfotit to nejde. Světlo se tam moc láme.

V 1. patře zámku jsme navštívili rytířské sály - tři reprezentativní sály s částečně dochovanými původními raně renesančními nástěnnými malbami. Při úpravě interiéru v 18. století byly silně poškozeny a znovu objeveny až ve 20. letech 20. století Muzejním spolkem. V jednom ze sálů jsou původní dřevěné kazetové stropy z období mezi lety 1520 - 1530.

V Mázhausu zaujme velká nástěnná malba, představující Starý a Nový zákon. Vznikla po r. 1530. Dolní levá část malby je bílá. Není to proto, že by byla tak zničená, že by nešla obnovit. Důvod je ten, že v těchto místech byly místnosti probourány kvůli naprosto necitelným stavebním úpravám zámku. Dochovaly se zde cenné goticko-renesanční portály i dřevěný kazetový strop ze 16. století.

Pernštejnové měli ve znaku zubří hlavu, proto se tato hlava objevuje skoro všude, kde je to jen možné. I na gotických svornících .

Ve Vojtěchově sále jsou na stěnách fragmenty malovaných portálů a okenních nik, i namalované sloupy s antickými vzory. Monumentální je nástěnná renesanční malba ze starozákonního biblického příběhu Samsona a Dalily z r. 1532. Zde je také ženský akt Štěstěny vrtkavé.

Dominantou Sloupového sálu je tesaný sloup v prostoru mezi okny, kamenná ostění dveří a krbu. I tady se dochovaly fragmenty figurální a ornamentální výzdoby a původní raně renesanční malovaný kazetový strop.

Paní nás vzala i do Zámecké kaple v původně věžovitém objektu z konce 15. až počátku 16. století. Restaurování této místnosti bylo ukončeno až r. 2013. Centrální novogotický oltář je z 19. století. V prostoru pod kaplí byla objevena pernštejnská truhla jako jediná dochovaná součást pozdně gotického mobiliáře zámku. Měla charakter středověkého trezoru. Byla nalezena prázdná, ale i tak je velmi cenná, protože podobně velkou a tak starou truhlu v českých zemích nenajdeme.

Paní průvodkyně povídala moc hezky, upozorňovala nás na spoustu detailů, kterých bychom si možná ani nevšimli. Asi po hodinové společné prohlídce, jsme si vše (mimo kaple) mohli znova projít ještě sami a vše si v klidu přečíst. Původní vybavení zde není, ale znovu objevené fresky vynahradí vše.

Pak jsme šli už sami ještě na věž. Nechal ji vybudovat na konci 16. století ve vrcholně renesančním stylu Vilém z Pernštejna. Do té doby tady věž nebyla. Zpřístupněna je od července 2022. Je vysoká 50 m, vyhlídkové patro je ve výši 30 m, vede tam 172 pohodlných točitých schodů. Moc jsem si nevěřila, ale průvodkyně mi řekla, že cestou je možno si odpočinout. Schody vedou přes 8 podlaží, ve 3. patře je expozice archeologie, ve 4. depozitář textilu, v 5. a 6. expozice zoologie, paleontologie a ornitologie. V posledním patře je vyhlídka. Zvládla jsem to. Jsem spokojená. Jsou zde pěkné výhledy a popsaná panoramata se zakreslenými dominantami krajiny. Je možno si zdarma půjčit dalekohled. Je vidět cca na vzdálenost až 20 km. Je vidět Kunětická hora s hradem, elektrárna Opatovice nad Labem a Chvaletice, Hradec Králové, Železné hory a zbytky rybniční soustavy kolem Lázní Bohdaneč. Je možno si prohlédnout historické jádro Pardubic, Zelené Předměstí a sídliště Polabiny. Na světelných panelech jsou zajímavosti o městě a přírodě, pro děti je tady kuličková dráha. A nejen pro ně. Když odešly děti, také jsem si zahrála.

Vstupenka nám platila ještě do zbrojnice, kam se šel Ota rád podívat. Není to velké, dlouho se tam nezdržel. Před 12. hodinou si na pokladně vyzvedáváme zavazadla a kupujeme si včera rezervované speciální pivo. Nic víc tady už vidět nechceme. Jsme rádi, že jsme to vše zvládli a že před sebou máme víc jak 2,5 hodiny času na přesun na oběd a na nádraží.

Je sobota, dnes menu nikde nebude. Na oběd jsem vytypovala restauraci Staré časy. Je to blízko nádraží a za 200,- Kč se tam nechá jídlo vybrat. Mají samozřejmě i výrazně dražší.

Času máme dost, nemusíme spěchat. To mi vyhovuje. Jdeme okolo jihovýchodní bašty. Do centra vcházíme u kostela sv. Bartoloměje. Okolo jsme šli už ve čtvrtek - to bylo na Nový rok. Kostel byl zavřený. Včera sem zašel Ota sám. Mně se to zdálo daleko. Čekala jsem na něj v infocentru. Dnes si to tedy mohu uvnitř prohlédnout já. Včera i dnes byly otevřené jen vstupní dveře, dalšímu vstupu do kostela brání další kované dveře. Ale interiér je trochu vidět.

 

Pak už jdeme nám známou třídou Míru okolo infocentra (dnes je opět zavřeno). Za nám známou rušnou křižovatkou ještě pokračujeme směrem k nádraží a na jedné ze světelných křižovatek odbočujeme vlevo do Havlíčkovy ulice. Tam ve 3. bloku je vlevo restaurace Staré časy. Nabízí i ubytování. Nejvíc nás udivil v restauraci vestavěný kamrlík s cedulí Recepce. Tam seděl pán, který měla asi funkci recepčního, ale hlavně to byl vrchní v restauraci. Hned nám nabídl stůl, přinesl jídelníček. Já si dala jen opečené fazolky s rozpečenou bagetou - to mám moc ráda. K tomu domácí limonádu z černého rybízu. Ota si dal krkovici s fazolkami a opečeným bramborem. Podle jídelníčku to mělo být s rozpečenou bagetou, ale nenapadlo nás říct, že ty brambory chce místo bagety. Takže dosral o obojí. Bude mít doma večeři - to jsme si mysleli. Nakonec jsem ji snědla ve vlaku. Na jídle jsme si pochutnali, ale zdejší Prazdroj mu tady moc nechutná. I nějak divně voní, spíš smrdí. Další si nedává. Času máme dost, zajdeme na pivo do bufetu na nádraží. Ten tam snad funguje jako jediný.

Jsme tam za 10 minut, do odjezdu vlaku máme skoro hodinu. K velkému Otovu překvapení tady točí mimo jiné i choceňskou jedenáctku. Tak mu chutnala, že zvládl zatuplovat. Byla to prý jen 0,4 l. To je málo.

Já si dala kávu a po chvíli váhání k ní piškotovou bublaninu s meruňkami. U oběda jsem se najedla tak akorát, tak jsem se musela dorazit, skoro se dá říct, že přejíst. Byl to docela velký kus.

K našemu překvapení je tady v bufetu odjezdová tabule vlaků. Máme tedy přehled, z jakého nástupiště pojedeme, příp. zda vlak nemá zpoždění. Měl - 5 minut, ale to tam naběhlo na poslední chvíli, když už čekáme na nástupišti. Tu chvilku tu vydržíme.

Vlak je poměrně plný, ale je povinně místenkový, takže místo máme zajištěné. Šla jsem si ale sednout sama, s našimi zavazadly bychom tam překáželi. Je to ten vagon, kdy jsou sedadla za sebou jako v letadle. Jenže tam se dají zavazadla do společných postor. Tady na ně místo není nikde. Když je necháme v uličce, už nikdo neprojde. Nahoru se vejde max. příruční batůžek. 
Ota s nimi zůstal v místech, kde jsme nastupovali, tedy v prostoru pro kola. Je tam volno, v lednu se s koly moc nejezdí. Nakonec si tam přisedl ještě jeden chlap, bývalý nádražák, tedy jako Ota, tak si pěkně popovídali.

V Praze jsme za hodinu. Vlak další zpoždění nenabírá, tak bychom měli přestup v Praze zvládnout. Otův nový kamarád nám ještě zjistil, z jakého nástupiště nám vlak odjíždí, tak to bylo s plným komfortem.

Stačili jsme to v pohodě. I do tohoto vlaku jsme měli místenku, ale vlak byl kupodivu poměrně volný. Až v Rokycanech se to trochu zaplnilo.

Jedeme na naši oblíbenou Zastávku, domů to máme pěšky asi 15 minut. To máme rádi, než se s taškami cpát ještě do trolejbusu nebo tramvaje.

Když jsme v pondělí odjížděli, trochu jsme ztlumili plynové topení, máme tu docela zimu. Ale pustila jsem to na maximum a za chvíli tady je teplo. Je večer, čas na večeři. O tu jsem se ještě postarala. Jídlo, co jsme dovezli (moc toho nebylo), jsem uložila do lednice a prohlásila, že vybalování mi neuteče. Zítra je také den. Mám toho docela dost. Ten týden byl docela náročný.

Jsme spokojeni, jak nám to vše vyšlo. Moc sluníčka jsme si neužili, ale je zima, co bychom chtěli. Hlavně že nepršelo. 

Pardubice na přelomu let 2025 a 2026 - 6. den - prohlídka zámku, restaurace Staré časy, odjezd domů na mapě