Pardubice na přelomu let 2025 a 2026 - 5. den - trasa cca 11 km: okolí zámku a NS Zámecké valy, soutok Labe a Chrudimky, procházka podle Labe, Chodník slávy, Pivní ambasáda

Na dnešek jsem spala konečně zase dobře. Ota vstává už po 8. hodině, mně se nějak nechce. Máme před sebou poslední celý den ve městě. Zítra už odjíždíme.

Plány máme na dnešek velké. Musím vstát, nic jiného mi nezbývá. Doufám, že to dnes všechno dobře zvládnu.

Po snídani a ranní kávě odcházíme. Dnes je už od rána lehce nad nulou, bude to asi tát. První plánovanou zastávku máme u zámku. Jdeme však cestou, po které jsme se včera vraceli. Když jsme neuspěli v restauraci u Vatikána, tak jsme spěchali domů na pozdní oběd a nic víc nás nezajímalo. Jen jsem si všimla, že je tam zajímavý kostel. Dnes se na něj jdeme podívat. Je to kostel Panny Marie Bolestné. Tady stávala Boží muka, která byla r. 1675 nahrazena dřevěnou kapličkou. R. 1710 tady byl nákladem měšťana a kupce Jakuba Antonína Štrossa (proto se ulice jmenuje Strossova) a ze sbírky od dalších obyvatel postaven r. 1675 tento barokní tehdy hřbitovní kostel. Nejstarší památkou je oltářní mariánský obřadní obraz, který sem byl přenesen z dřevěné kaple. A. Štross je od r. 1722 pochován pod podlahou kostela. R.1787 byl kostel uzavřen, hřbitov zrušen. Hřbitov byl využíván k různým účelům, také jako skladiště. R. 1791 byl znovu otevřen k původnímu účelu. Do 50. let minulého století se k němu konala vždy 3. neděli po Velikonocích Kostelíčková pouť.

Na rohu je monumentální dům Charlotty Masarykové, kde je nyní magistrát. Byl postaven r. 1923 pro ligu proti tuberkulóze a pojmenován in memoriam na počest manželky 1. československého prezidenta. Později byla v přízemí zřízena mateřská škola, v patrech byty.

Pokračujeme Štrossovou ulicí, kde jsou další architektonicky zajímavé domy. Vpravo vidíme Automatické mlýny, které jsme si prohlédli v úterý. Přecházíme po silničním mostě, vzpomeneme si, jak se nám líbilo U Toulavé pípy, ale jdeme dál. Na Bělobranském náměstí vidíme nás zaujal pozdně barokní měšťanský dům se soškou Panny Marie Immaculaty. Náměstí opouštíme v místech, kde od r. 1507 stávala jako součást opevnění Bílá brána. Jenže překážela provozu, proto byla r. 1840 zbourána.

Odbočujeme Zámeckou ulicí k zámku. Než projdeme bránou, vidíme vpravo (Zámecká 22) jeden z nejstarších městských domů, o kterém je zmínka již z r. 1506. Narodila se v něm spisovatelka Božena Viková-Kunětická (1862-1934), která byla r. 1912 zvolena poslankyní Českého zemského sněmu - jako první žena.

Brankou procházíme na trojúhelníkový barbakán, tzv. Příhrádek, což je prostor mezi městem a zámkem. Dříve měl funkci opevněného předbraní, ale sloužil i pro hospodářské zázemí správy panství. Nyní tady sídli Galerie města a Knihovní centrum U Vokolků jako součást Krajské knihovny. Vpravo vedle vstupu je sýpka, která byla postavena ve 2. pol. 18. století. Kašna uprostřed je z 1. třetiny 19. století.

Procházíme bílou věží a pokračujeme přes bývalý vodní příkop. Původně tu byl dřevěný most. Od r. 1805 je zde hráz s kamenným mostkem. Původní vodní příkop je nyní parkově upraven. Teče tam úzký potůček a "pase" se tam ocelový kůň z r. 2019. Kamenným průjezdem vcházíme na zámecké nádvoří. Jsme plni dojmů, takže před vstupem na nádvoří naší pozornosti unikl poutní kámen Svatojakubské cesty. Je na něm napsáno, kolik kilometrů se musí odtud ještě ujít do španělského Santiaga.

Nejdřív jdeme do pokladny. Dnes na prohlídku jít nechceme, ale domluvili jsme se na zítra s tím, že si budeme moci nechat cestovní zavazadla na pokladně. Zítra už tady končíme a odpoledne jedeme vlakem domů. Také jsme si zamluvili pivní unikát Sluneční bárku, mají poslední 3 lahve. Tak to má Ota štěstí. Toto svrchně kvašené bylinkové pivo je vařeno podle 3000 let staré receptury, kterou sestavili vědci podle rozboru obsahu bronzového vědra. To objevili při archeologických nálezech r. 2017 u obce Kladina na Pardubicku. V pivu vařeném z prosa je celá řada bylinek. I název piva Sluneční bárka je odkazem na dobu bronzovou. Nádoba byla zdobená tepáním, které bylo spojené s kultem Slunce. Vzácné vědro je uloženo ve sbírce Východočeského muzea v Pardubicích. Pivo uvařili v pivovaru Bohdaneč, ve spolupráci s Východočeským muzeum v Pardubicích a Univerzitou Palackého v Olomouci. Teď, když to píšu, jsme zvládli pivo už vypít. Moc jsme si od toho neslibovali, ale chuť piva několikanásobně předčila naše očekávání. Samozřejmě je to něco jiného než současná piva, hořkost pelyňku je tam slabě znát. Pivo nám však chutnalo.

Dnes si prohlížíme vše, co je zde volně přístupné. Jdeme se podívat na nádvoří, ale pak jdeme na valy projít si naučnou stezku Zámecké valy. Mohutné opevnění vybudoval Vilém z Pernštejna na konci 15. století, když přebudoval hrad na čtyřkřídlý zámek. Zámek obklopoval široký vodní příkop, 6 metrů vysoká zeď a vysoký zemní val s kruhovými rondely v nárožích. Takové opevnění z té doby se nikde jinde ve střední Evropě nedochovalo. Z důvodu dobré viditelnosti na okolí byly valy zcela holé. Až r. 1778 byly bašty upraveny na služební zahrádky panských úředníků, kteří v prostorách zámku bydleli. Až r. 1836 se přestal zámek pokládat za vojenskou pevnost. Koruny valů byly rozšířeny, byly tam vytvořeny pěšiny, na svahy bylo vysazeno 1600 ovocných stromů a 1200 keřů vinné révy, později i jasany, javory, lípy či jírovce. Z prostoru valů se stal park s převahou okrasných dřevin.

Naučná stezka Zámecké valy je 1,2 km dlouhá a seznamuje nejen s historií zámku, ale i toho, co je z mohutných valů vidět. Na východní valy vstupujeme brankou a po schodech jdeme vzhůru. Nejdřív vidíme 2 pevnostní děla a čteme si povídání o tom, jak to tady dříve vypadalo, kolik děl tu bylo a pod. Další stojan s informační tabulí je otočen směrem k zámku a informuje o jeho nejstarší histrorii. Nedaleko je 3. stojan, tam si čteme o obnově zámku z 90. let 20. století, kdy byla snaha zámek uvést do původní podoby z 16. století.

Je to pěkně udělané, text je i v angličtině. Potěšilo nás to i proto, že ve městě jsme moc informačních tabulí nenašli. Tady si to vynahrazujeme. Je jich tady snad okolo dvaceti. Ale také to tady děsně fouká.

To už se blížíme k jihovýchodní baště. Ještě se však díváme vlevo do míst bývalého vodního příkopu. Ota si to vše poctivě čte, sice pomalu, ale hlavně si pak většinu toho pamatuje. Já si to rychle přečtu a jsem ráda, že to mám vyfocené, protože si z toho moc nepamatuji.

Před námi je velký téměř rovný prostor s lavičkami, dnes je vše hezky zasněžené. Pro mne to je o důvod víc nechodit moc na kraj, abych se neskutálela z valu. Cesta tu samozřejmě znát není. Na informační tabuli si čteme zajímavosti z míst, kudy jsme do zámku přišli. Také se dozvídáme, že odtud vidíme zadní fasády domů v Kostelní a Zámecké ulici, původně gotické, později renesančně přestavěné. Tato část města je nazývána pardubickým Norimberkem, snad právě pro podobnost s historickou zástavbou německého města. Zajímavostí je, že obě města mají dlouhou a stále živou tradici výroby perníku. Na opačné straně rondelu je stojan s informační tabulí otočenou k městu, kde vidíme kostel sv. Bartoloměje, Zelenou bránu, radnici a jiné objekty. Tady se o nich dozvídáme další informace. Není jich zrovna málo.

Na jižní straně valů se dozvídáme o unikátním systému opevnění zámku, ale také o dřívějším hradu a současném interiéru.

I na jihozápadním baště jsou dvě odpočinková místa a dvě informační tabule. Jedna je o výstavě tělesné výchovy a sportu r. 1931, kterou navštívil i prezident T. G. Masaryk. Ta druhá je o Tyršových sadech, které se nachází na západní straně valů na místě bývalého zámeckého příkopu. Tady byly i výstavní prostory výše uvedené výstavy.

Na západní straně valů, kde je také možnost posezení, si čteme o historii zeleně na valech, o ovocných stromech, které zde byly vysazeny, ale také o zvířatech. které zde žili. Dokonce tady běhali i lišky.

Konečně na nás občas slabě zasvítí sluníčko a tak čekáme, co vyhraje. Sluníčko by bylo příjemné. Přicházíme na severozápadní baštu. Čteme si o ptácích a savcích, které žijí na starých stromech, a o bezobratlých živočiších. Děti si zde mohou rozšířit znalosti z přírodopisu. A možná nejen děti.

Další tabule na nás čekají na severní straně valů. Pod námi vidíme cestu, která je lemována lipovou alejí, která byla vybudována kolem r. 1850. Dříve se cesta využívala pro zásobování zámku a přilehlých budov. Na konci severní strany bašty se dozvídáme, že v severovýchodní baště (dnes nepřístupné) se r. 1953 začalo se stavbou utajovaného krytu. Dnes si prý skupina s min. 5 lidmi může prohlídku krytu objednat.

Další stojan s informacemi je u této bašty, kde zjišťujeme, že od r. 2006 je využívána jako výběh a pastva pro kozy. Cesta pokračuje ještě kousek na východní straně valů a končí u zadní části budovy, kde je pokladna pro vstup do zámku. Tady je i poslední zastavení, kde se dozvídáme o hospodářských budovách zámku, jak řekl Ota, samozřejmě i o zdejším pivovaru, která svoji činnost ukončil r. 1909.
Tudy sejít z valů nejde, musíme se kousek vrátit a sejít po cestě, kterou nelze přehlédnout. Vracíme se do míst, odkud jsme na naučnou stezku vyrazili. Přišel se s námi rozloučit páv, ale ocas nám odmítl rozložit.

Z vnější strany okolo valů a částečně v historické centru je 2,5 km dlouhá naučná stezka Viléma z Pernštejna s 10 informačními tabulemi. Centrum jsme postupně prošli celé, ale na tabule této stezky jsme buď nenarazili nebo si to ani neuvědomili. Do centra se vracet nechceme, ale ani zámecké valy si nechceme celé procházet. Uvidíme, zda budeme mít zítra čas.

Mysleli jsme, že ze severovýchodní bašty uvidíme soutok Chrudimky a Labe. Jenže bašta byla zavřená. Jdeme tedy k soutoku, ten chceme vidět. Proto jsme prošli kousek této naučné stezky ulicí Pod Zámkem a pěšinou vedle. Je to tady upravené jako Podzámecký park. Jdeme Zámeckou lipovou alejí. Myslela jsem, že parkem protéká potůček. Je to však snad jen nějaké rameno, jsou tu lávky. Je tu hezky i v zimě. V létě to musí být pěkné místo k odpočinku. Na informační tabulích si čteme o Podzámecké biotopu, ale ještě jednou o Tyršových sadech.

Před zdymadlem odbočujeme po pěšině podle Labe vpravo a za chvilinku jsme u soutoku. Chrudimka je zasněžená, takže asi zamrzla dřív než Labe, to teče, ale u krajů je vidět led. Kousek od soutoku přes Chrudimku vede pro pěší lávka Na Špici, jdeme se na soutok podívat i z jiného úhlu. Na Chrudimce se u kraje děti kloužou. Snad je led silný a děti tam nespadnou. Nejsou tam sami, jsou tam i dospěláci.

Vracíme se zpátky ke zdymadlu na Labi, které bylo budováno v letech 1964 - 1974. Od r. 1978 je zde malá vodní elektrárna, je tady i plavební komora. Údajně tady začíná vodní cesta s lodní dopravou. Všechny jezy jsou nesjízdné a je nutné dodržovat Řád plavební bezpečnosti. Na některých zdymadlech na trase je prý ochotná obsluha, která vás pustí i s kanoí. Ale asi ne všude. Přes zdymadlo se nechá projít pěšky nebo projet na kole. Přecházíme tudy na pravý břeh Labe a scházíme k řece. Po silnici se nám jít nechce. Je lehce nad nulou, ale taje to jen tam, kde je to posolené. Silnice už jsou suché, na pěšině u řeky je sníh, jde se tam dobře. Teď už to fouká všude a hodně. Uvědomili jsme si, že to předpovídali. Jsme však teple oblečeni, tak nám to moc nevadí. Jen to sluníčko nám chybí. Neprosadilo se. Je zajímavé, jak se na Labi dělají vlny proti směru toku. To jsme ještě neviděli.

Na dalším - silničním mostě se vracíme na levý břeh Labe. Je to most Pavla Wonky, který byl otevřen r. 1960. Je dlouhý 172,5 m a široký téměř 25 m. Je opravován, takže procházíme po úzkém prostoru, nic nevidíme, dokonce je uzavřený přechod na druhou stranu silnice. Nikam tedy neodbočujeme, pokračujeme rovně přes nám známou křižovatku do ulice Bratranců Veverkových. Už jdu zase pomalounku, únava je znát. Ve Smilově ulici je restaurace Podkova, kde nabízí do 14 hodin polední menu (výběr ze tří jídel) za neuvěřitelných 135,- Kč i s polévkou. To je taková super cena, že to chceme vyzkoušet. Já si dala bramborovou kaši se smaženým plněným kuřecím řízkem, Ota krkovici na grilu s americkým bramborem. Porce nebyla extra velká, ale s hustou polévkou běžné porce toho bylo až až. Podstatné je i to, že jsme si pochutnali. Ota dává pivo, já si aspoň odpočinu.

Po 2. hodině odcházíme. Od čtyř otvírá vedlejší pivnice Pivní ambasáda s nabídkou piv od malých pivovarů. Tam by se Ota samozřejmě rád zastavil.

Máme tedy před sebou 2 hodiny času. Mám připravený okruh cca 4 km. Vracíme se k Labi. Nejdřív jsme chtěli na nám známé křižovatce koupit chleba, jenže ouvej, pekařství dnes neotevřelo. Tak snad něco někde seženeme. Před mostem P. Wonky je zimní stadion a u něj bronzová socha hokejisty z r. 1988. Tady má být i chodník slávy, který má upozornit na legendy pardubického sportu. Ota se směje, jak ho budu pod sněhem hledat. Jenže je udělán naprosto svérázným způsobem. Kousek od sochy hokejisty je v chodníku upevněný stříbrný válec, kde jsou tři otvory jako na obličej a nad nimi nápisy ZLATO, STŘÍBRO, BRONZ. Když se otvorem podíváte do válce, tak vidíte seznam nejúspěšnějších sportovců města podle kategorií za uplynulý rok, zatím ještě za rok 2024.
Netušili jsme, že skutečně na chodníku je další typický chodník slávy. Na žulových dlaždicích jsou uvedeny osobnosti z řad sportovců, trenérů a sportovních funkcionářů, kteří byli v průběhu let uvedeni do Síně slávy pardubického sportu. Na každé dlaždici je jméno, rok narození a piktogram dané sportovní disciplíny. Chodník slávy se bude každoročně rozšiřovat. I když sníh místy chyběl, dlaždic jsme si nevšimli.

Na levém břehu jsme sešli řece, procházíme nádherným dubovým stromořadím. Zhruba před 150 lety zde bylo vysazeno 34 dubů letních. Stromy jsou vysoké okolo 25 m s obvodem kmene víc než 3 metry. Když jsou stromy teď bez listí, jejich nádherná koruna vynikne ještě víc.

Na pobřeží míjíme restauraci Rotunda - není to nic historického, ale její jedna část kulatou rotundu skutečně připomíná. Řeku tady z výšky hlídá socha Poseidona. Pokračujeme téměř až k dalšímu mostu - k mostu kapitána Bartoše, který je pojmenován po veliteli výsadkové skupiny Silver A, o kterém jsem se zmiňovala včera. Ocelový most je dlouhý 84 m a široký 6 m.

Vracíme se zpátky sídlištěm a doufáme, že někde koupíme chleba. Další pekařství má zavřeno, až jsme nakonec byli rádi, že Vietnamci mají otevřeno. Už tam toho moc nemají, ale 1/2 chleba tam na nás čekal.

Do čtyř hodin je ještě spousta času. Ota navrhuje zajít se podívat do kostela s. Bartoloměje, nebude-li mít otevřeno. Poslala jsem ho samotného, že čekám v infocentru, bude-li otevřeno. Je to super, má otevřeno, je tam teplo. Domluvila jsem se, že tam mohu počkat. Je tu i pěkně posezení. Také jsem zjistila, že tady mají docela pěknou nabídku perníků. Vzpomněla jsem si, že jsme je chtěli dovézt vnoučatům a málem jsme zapomněli. Když Ota přišel, vybrali jsme perníky pro vnoučata, sobě jsem koupila malou sadu perníkových dortíků. A už směrujeme do pivnice. Ještě jsme se stavěli vedle v cukrárně, kde měli krásně vypadající, neskutečně velké dorty za jednotnou cenu 50,- Kč. Nevím, zda je to nějaký výprodej, ale za tu cenu jsem je už dlouho neviděla. U nás mají menší a výrazně dražší. Dokonce i Ota si jeden koupil. Nechali jsme si je však zabalit. Dáme si je až doma po večeři. Před pivem na ně chuť nemáme. A prý už ani čas. Hlavně Ota se už těší na pivo.

Je krátce po 16. hodině a jako první vcházíme do pivnice Pivní ambasáda. Tady se líbí i mně, mají nealko pšenici Maisels Weisse a nealko Ipu Kristuse z pivovaru Clock. Ota za tu dobu zvládl vypít čtyři piva: Apu 11 z Malešova, Sour Ale 11 Siberii (černý rybíz), ležák Spasitel 12 od Mordýře a na závěr double Ipa Leshy 27 z pivovaru Švabín. Tu už netočí do půllitru. Naštěstí. Nevím, zda by ho to nepoložilo. Dnes si to vynahradil, včera na Silvestra měl doma jen dvě piva. Dopadlo to dobře, pochutnali jsme si oba. 

Sice jsem tvrdila, že pojedu domů trolejbusem, že už jsem toho nachodila dost, jenže na zastávku je to 0,5 km, na hotel 1,5 km. Pokud mi to ujede před nosem, vyjde to časově stejně. Navíc jsem si odpočinula, doplnila energii, cítím se dobře. Jdu s Otou pěšky. Šlo se mi tak dobře, že jsem se divila. Dokonce i docela rychle.

Doma večeříme, něco balíme, ať toho na ráno nemáme moc a můžeme si trošku přispat. Pak si v klidu a pohodě dáváme koupený dortík. Je vynikající. Je to krásný závěr našeho pobytu - pivo i ten dortík. Spokojenost je velká.

Já vyznačuji trasu na zítra, abychom věděli, jak je to daleko, aby nám nakonec vlak neujel. To by nebylo dobré. Užíváme si poslední večer a říkáme si, jak nám to vše pěkně vyšlo, jak jsme si to užili. Viděli jsme snad vše, co jsmesi naplánovali.

Pardubice na přelomu let 2025 a 2026 - 5. den - trasa cca 11 km: okolí zámku a NS Zámecké valy, soutok Labe a Chrudimky, procházka podle Labe, Chodník slávy, Pivní ambasáda na mapě