Pardubice na přelomu let 2025 a 2026 - 4. den - 1. část: Pardubice - Městská naučná stezka převážně po historických objektech

 

Večer jsem nemohla usnout. Ani nemohu říct, že jsem to přehnala s alkoholem, když nic nesmím pít. Dokonce i dělbuchy venku dávno utichly. Spíš to bylo asi změnou počasí. Tlak už odpoledne začal klesat a klesá dál, začíná se oteplovat. Včera přes den mrzlo, teď tam jsou 2 nad nulou. Tyhle změny mi nedělají dobře. Pořádně jsem usnula ve tři. To byl také důvod, proč vstáváme až v 10 hodin.
Večer jsme zaregistrovali, že na hotelu nejsme sami, ještě ve dvě si někdo vedle nás povídal, ale teď je tady ticho. Zdá se, že všichni už odjeli.

V klidu jsme se nasnídali a po mé ranní kávě něco před polednem jsme vyrazili. Doma jsem si připravila trasu okolo zdejších historických vil. V infocentru jsme dokonce sehnali brožuru Městská naučná stezka. Některé z vil jsme již viděli v pondělí. Projít to vše najednou bychom asi nezvládli. Zámek a určitě ještě něco si necháme na zítra.

Hotel opouštíme standardní cestou k Matičnímu jezeru, které vzniklo v letech 1909 - 1911 oddělením slepého ramene Chrudimky při regulaci řeky. Na břehu byla dřevěná restaurace, kterou spravovala Matice školská. Podle ní pak jezero dostalo své jméno.

V Bulharské ulici jsou dvě vily, okolo kterých jsme chodili, aniž bychom tušili, že jsou to historické objekty. Mateřská škola Koníček má své sídlo v pseudorománské Messanyho vile. Byla postavena z kamenných kvádrů a nikdy nebyla omítnuta. Po jejím dokončení ji koupil známý chirurg MUDr. František Messany. Za 1. světové války byl operatérem ve zdejší vojenské nemocnici. V letech 1903 - 1927 byl primářem pardubické nemocnice. V nízké přilehlé rotundě bývala soukromá kaple. Necitlivou přestavbou na dětské jesle v 50. letech 20. století ztratila částečně svoji hodnotu.

V Bulharské ulici č. 655 je dvoupodlažní rodinná vila Viktora Kříže, postavená v letech 1925 - 1926 s prvky art deco, líbí se nám i sousední rohová vila.

Konečně za světla procházíme Bubeníkovými sady. Je to první veřejný městský park. Byl založen v letech 1879 - 1880 na pravém břehu Chrudimky. Je pojmenován podle prvního starosty města. Je zde zahradní restaurace i dětské hřiště, ale i další zajímavosti. Mezi ně patří netradiční moderně řešená betonová fontána z r. 1995 s vysokými rohy, ze kterých tryská voda. Je hodně členitá, takže se zde tvoří asi různé bazénky, které využívají hlavně děti. Teď je bohužel částečně pod sněhem. Detaily moc vidět nejsou. Za tmy se nám moc líbila, ale fotka byla příšerně rozmazaná. Jen kousek od fontány je betonová stěna se šesti plastikami, které vytvořil Alva Hajn r. 1973. Na severním okraji sadů je pomník Václava Bubeníka, který nejen že byl starostou, ale stál u zrodu pardubického Sokola, zasloužil se o založení měšťanské besedy. Obelisk, který jsem hezky nasvícený vyfotila již v úterý, byl součástí Bubeníkova náhrobku na hřbitově u sv. Jana. Sem byl přesunut po r. 1918.

Stejně jako v pondělí přecházíme po silničním Prokopově mostě, míjíme starou reálku i kostel Zvěstování Panny Marie. Tentokrát naší pozornosti neunikla hezky zrestaurovaná zelenkavá vila Pavla.

Okolo Nové reálky procházíme opět k divadlu. V pondělí jsme si to tady prošli, ale za denního světla vypadá vše jinak. Některých medailonků jsme si ani nevšimli. Dnes obcházíme celou budovu.

Na chvilku se vzdalujeme historickému centru. Od divadla odcházíme ulicí U Divadla, odbočujeme vlevo do Jindřišské ulice a hned vpravo do Smilovy ulice. I když zde nejsou budovy označené jako historické, tak je zde několik architektonicky zajímavých budov. Potřebujeme se dostat do ulice Bratranců Veverkových, kde proti budově základní školy je pomník bratranců Veverkových, vynálezců ruchadla. R. 1883 byl postaven na křižovatce na dnešním Masarykovo náměstí před tehdejší synagogou. Na současné místo byl přestěhován r. 1958, kdy byla synagoga zbourána. Jsme opět v místech, kde jsme se pohybovali v pondělí, jen na tento památník jsme zapomněli.

Okolo nám již známého kostela sv. Jana Křtitele jdeme na třídu Míru, po které se vracíme do centra. Zastavujeme se u pětipodlažního paláce Pasáž, který svým průčelím musí upoutat pozornost. Ve stylu art deco podle návrhu architekta Ladislava Machoně byl postaven r. 1925. Na krakorcích jsou balkony, které od sebe oddělují socha Rybáře, Tkalce, Truhláře a Slévače. Balkony, ale i okna zdobí keramické pásy, kde jsou ozubená kolečka nebo hřídele. Pasáž měla valené prosklené zastřešení a lunetové malby s náměty z tělovýchovy. Ty však byly v 60. letech 20. století odstraněny. V patře byly bytové jednotky, v pasáži 28 obchodů a v podzemí restaurace. Jedná se o jednu z nejvýznamnějších architektonických památek, přesto dlouho chátrala. Až v letech 2011 - 2013 se dočkala rekonstrukce. Ve skutečně nádherné pasáži jsou informační tabule, které se týkají architekta L. Makoně a staveb, které ho v Pardubicích proslavili. V budově je infocentrum.

Zajímavé jsou i naproti stojící secesní obytné a obchodní domy z r. 1908. Mají zajímavou keramickou výzdobu fasád.

Po třídě Míru se už blížíme do centra. Vlevo vidíme arciděkanský kostel sv. Bartoloměje, původně pernštejnský pohřební chrám. Stavba byla dokončena r. 1514 v pozdně gotickém slohu s renesančními prvky. Severní kamenný portál z r. 1519 je nejstarší pardubickou renesanční památkou. V presbytáři je dochován náhrobek Vojtěcha z Pernštejna z r.1534. Po vyhoření r. 1538 ho Pernštejnové znova postavili a rozšířili. R. 1912 byl opět rozšířen o předsíň a západní kapli. Na vchodem je mozaika s národními světci dle návrhu Mikoláše Alše.

Vpravo od kostela byla r. 1556 postavena zvonice. Po požáru r. 1653 byla postavena nová. Dnešní mohutná stavba byla postavena r. 1931. Byla využita původní kamenná přízemní část starší stavby. Uvnitř jsou tři zvony - nejstarší z . 1653, novější dva jsou z r. 2008.

Konečně opět procházíme Zelenou bránou (je v lešení, v pondělí jsme z ní za tmy viděli ještě méně) na Perštýnské náměstí, nejstarší náměstí ve městě, dříve nazývané Rynk. Po požáru města r. 1507 ho nechal Vilém z Pernštejna vytyčit a obestavět zděnými jednopatrovými domy v gotickém slohu. Po požáru r. 1538, kdy se zachovalo jen 7 domů, tady nechal jeho syn Jan postavit domy v renesančním slohu. Zvýšil je o 2. patro. Dnes je to nádherné náměstí s krásnými dvoupatrovými domy s renesančními štíty, z nichž jen některé jsou označeny jako historické domy.

Mezi ně patří na západní straně Dům U Zlatého beránka. Má gotické jádro, ale po požáru byl renesančně přestavěn. Klasicistní fasáda je z doby pozdější. Malý, ale výrazný zlatý beránek, podle kterého je pojmenován, je římse nad přízemím.

Wernerův nebo také Wernerovský dům stojí na severozápadním rohu. Tady bývala do r. 1515 první pardubická radnice. Nejvýznačnějším vlastníkem domu byl obchodník a koželuh Leopold Werner, který byl v letech 1879 – 1888 starostou města. V domě jako hosté byli ubytováni B. Smetana, J. Neruda. Vlevo na prampouchu nad průchodem do Bartolomějské ulice jsou v gotických výklencích obrazy rytíře, ženy a šaška z poč. 16.století.

Zhruba uprostřed severní strany je radnice - dominanta náměstí. Na tomto místě byla radnice již od r. 1759, když zde město koupilo dům čp. 1, zvaný Štefkovský. Na konci 19. století radnice nedostačovala potřebám rozvíjejícího se města. K původní parcele byly připojeny další 3 parcely, původní domy byly zbořeny a v letech 1892 - 1894 byla postavena monumentální novorenesanční radnice. Celá přední stěna je ozdobena sgrafity, v prostřední části mezi okny jsou ve 2. patře alegorické postavy Nezištnosti, Přímosti, Poctivosti a Svornosti. V bočních křídlech jsou nad okny 1. poschodí medailony hlav českých panovníků. Na štítě budovy mezi věžemi je socha Vojtěcha z Pernštejna. Na obou věžích jsou čtyři reliéfy.

Okolo radnice vede stezka Pardubicemi po stopách Silver A. Něco jsme prošli v úterý, její část máme naplánovanou i na dnešek. Tato stezka si však zaslouží samostatnou kapitolu.

 

Vpravo hned vedle radnice je zelenkavý mohutně zdobený dům s plastikou sv. Václava, také Šišatkovský dům, jeden z nejstarších původně gotických domů náměstí. Byl postaven ještě dřív než město získali Pernštejnové. V domě byl velký mázhaus - průchozí prostor, který byl ve středověku využíván hlavně k výčepu piva nebo k prodeji dalšího zboží. Po r. 1538 byl renesančně přestavěn, přesto má v interiéru zachovány gotické klenby. Barokní štít je z 2. pol. 18. století, plastika sv. Václava na koni je z r. 1799. Od svého počátku byla v podzemí šatlava.

Další dva historické domy jsou na krátké východní straně náměstí. Dům U Jonáše patří mezi nejcennější měšťanské domy ve městě. Byl postaven po velkém požáru r. 1507. Přesto se z doby dřívější dochoval gotický mázhaus s krásnou sklípkovou klenbou. Průčelí zdobí štukový reliéf z r. 1797 s biblickým výjevem velryby, která polyká proroka Jonáše. Dům nyní využívá Východočeská galerie.

Hned vedle vpravo je budova Staré lékárny. Nebyla to historicky nejstarší lékárna ve městě, ale začalo se jí tak říkat, když na Zeleném předměstí byla otevřena r. 1890 konkurenční lékárna. R. 1948 byla znárodněna a r. 1970 uzavřena. Nyní je v budově soukromá galerie.

Na sousedním jihovýchodním rohu je Evropský spolkový dům. Byl postaven v letech 1890 - 1891 jako budova Občanské záložny, později tam sídlila Česká pojišťovna. Dnes poskytuje zázemí pro činnosti různých spolků, pro jejich setkávání, kulturní a vzdělávací aktivity. Působí zde zahraniční vzdělávací a kulturní instituce - britská British Centre, francouzská Alliance Francaise a německá Goethe-Zentrum

Na jižní straně náměstí je goticko-renesanční dům - restaurace U Bílého koníčka. Vznikl po požáru r. 1507 spojením dvou sousedních měšťanských domů. Již v té době zde byl šenk. Poškozen požárem byl ještě r. 1538. Původně Románovský dům byla přejmenován na dům U Bílého koníčka r. 1749. Po r. 1948 znárodněn a byly zde kanceláře. Největší zajímavostí je, že při opravách 23. 5. 1967 tady byla nalezena stříbrná mince - pražský groš z doby Vladislava II.. Restaurace byla obnovena po rekonstrukci r. 1970. V patře byly salonky a klubovny. Dnes je zde čínská restaurace, jejíž interiéry zdobí ojediněle dochované původní sklípkové klenby.

Uprostřed náměstí stojí 6 m vysoký Mariánský sloup s pozlacenou sochou Panny Marie na vrcholu. Byl postaven r. 1698 jako dík, že se r. 1680 Pardubicím vyhnula morová epidemie. Balustráda se sochami 8 svatých byla zhotovena v letech 1773 - 1777.
Tak jsme to tady pěkně procházeli, ale stejně nám unikl dům č.p. 11 v Pernštýnské ulici. Patří k nejcennějším zdejším památkám. Jeho přízemí s valeným průjezdem pravděpodobně pochází z let 1330 – 1340. V prvním poschodí byla odkryta pískovcová ostění oken. Z pozdně gotické výstavby po požáru r. 1507 pochází figurální malby ve výklencích ve štítu domu.

Náměstí jsme si obešli. Doufali jsme, že tady bude mít otevřeno aspoň jeden stánek, kde si něco koupíme k jídlu. Jenže dnes má otevřeno jen stánek s pitím. Máme hlad, ale asi oběd nebude, tedy v restauraci. Vše je zavřené. Poslední šance je na trase domů restaurace U Vatikána. Dočetla jsem se, že má dnes otevřeno. Vidíme, že se uvnitř svítí, jásáme. Otevřeno bylo, ale dnes nevaří. Na hotel to máme asi dva bloky, jdeme se najíst domů. Vzala jsem s sebou pro tento případ i instantní polévky Vitana, takže něco teplého bylo a pak chleba se sýrem. To stačí. V televizi jsou skoky na lyžích, Ota je rád, že se může podívat.

Nakonec jsme se domluvili, že nám ta dnešní procházka stačí. Ota si k Vatikánovi zašel na pivo, já jsem si doma udělala kávu, do hospody nemusím. Raději se koukám na pohádku.

Když Ota přišel, dali jsme si večeři, koukli se na Četník se žení a ještě nebylo 10 hodin, už jsme zalehli. Sice jsme toho moc nenachodili, ale jsme nějací zničení. Dokonce i Ota.

Pardubice na přelomu let 2025 a 2026 - 4. den - 1. část: Pardubice - Městská naučná stezka převážně po historických objektech na mapě