Pardubice na přelomu let 2025 a 2026 - 2. den - trasa 7,5 km: Larischova vila, památník Zámeček, pivovar U Vojtěchů, Židé ve městě, Automatické mlýny (Gočárova galerie), interaktivní loďka Davida Černého, pivnice U Toulavé pípy

Večer jsem usnula rychle, ale v noci jsem se vzbudila a nemohla zabrat. Nevím proč. Navíc mne celou noc pobolívala hlava. Na to netrpím. Nakonec jsem usnula a spali jsme do devíti. Hlava mne bolí stále, dokonce i Otu. Když jsme odtáhli závěsy, bylo nám to jasné. Včera odpoledne i večer bylo zataženo, poprchávalo nebo padal mokrý sníh. Dnes ráno je jasno a nádherně.

Po snídani si dávám kávu, Ota jde pro chleba a do infocentra, které včera bylo zavřené. Hledala jsem mu spoj, jak se tam co nejrychleji dostat. Přišel za hodinu, že šel obě trasy pěšky. Prý nevěděl, kde by měl vystoupit. To je celý on. Ničemu nevěří, nejraději spoléhá na sebe.

Mezitím jsem naplánovala program na dnešek. Věděla jsem, že Ota bude spokojen. Seznámila jsem ho s ním až po chvíli. Nejdřív jsme spěchali na autobus. Popojeli jsme 5 zastávek na zastávku Zámeček. Stále je krásně, jen to docela fouká.

K nechvalně známé Larischově vile, známé pod označením Zámeček, to máme kousek. Byla postavena na okraji lesa a louky v romantickém historizujícím stylu r. 1885 pro potomka slavného uhlobaronského rodu z Karvinska Jiřího Larische-Mönicha. Ve svém sídle chtěl hostit evropskou šlechtu, hlavně v době slavných honů a Velké pardubické. Dominantou je neogotická dvoupatrová věž, ochoz má zděné zábradlí. V areálu se nacházely i hospodářské objekty. Částečně se zachovaly v prostoru vedlejšího průmyslového podniku. Kolem r. 1909 byla provedena elektrifikace.

Za 2. světové války tady měla sídlo Schutzpolizei. Zde byli vězněni a vyslýcháni obyvatelé Ležáků před popravou, ale i ostatní odpůrci nacistů. Po atentátu na říšského protektora R. Heydricha zde byli vyslýcháni i spolupracovníci výsadkářů ze skupiny SILVER A. Všichni byli vězněni ve sklepích této vily. Oběti byly vtěsnány do malých kobek, později byli zavřeni v bývalých konírnách.

Popravy se konaly na jejich střelnici - o kousek dál. Tam je dnes Památník Zámeček. Ve dnech 3. 6. - 9. 7. 1942 tam bylo zastřeleno 194 českých vlastenců. Nejmladší byla patnáctiletá Helenka. Po skončení 2. světové války se jinak hezká vila stala jedním ze symbolů hrůz nacistické krutovlády. Už dne 1. 9. 1945 byla uspořádána smuteční pouť na bývalé popraviště.

Vila byla následně majetkem pardubické Tesly a později Foxconnu. Nikdo z nich vilu neudržoval, vila chátrala. Snad někdy okolo r. 2020 byla převedena na Československou obec legionářskou a začala její rekonstrukce. Je tedy šance že bude zachráněna a bude nadále připomínkou těch hrůzných činů. Celý areál je uzavřen, vila je vidět pouze přes plot. Areál obcházíme.

Naše další kroky vedou k památníku této hrůzy - k Památníku Zámeček. Vlastně obcházíme areál Larischovy vily na jeho opačnou stranu. Byl otevřen 31. 10. 1949. R. 1972 byl nově upraven a rozšířen. Dne 23. 4. 1995 byly u Památníku zasazeny 2 lípy: Strom svobody a Strom republiky. Hned u vstupu je plánek areálu. Památník (je v podzemí) je v zimě otevřen jen v sobotu a v neděli. Musím přiznat, že mi to nevadilo. Dovnitř bych nešla. Působí na mne už jen pobyt na místě takových a podobných tragédii. Takže mi to stačí. Víc vidět nemusím. Uznávám ale heslo autora, že Máme-li zlu předcházet, musíme jej napřed poznat. Expozice nabízí nové a často překvapivé historické souvislosti. Písemné dokumenty jsou z českých, ale překvapivě i zahraničních archivů. Součástí expozice je také krátký úvodní film o přerodu prvorepublikové atmosféry do nacistického teroru. Jsou vidět předměty dochované z popraviště, dochoval se deník muže, který odvážel z popraviště mrtvé. Natočený je i krátký film se svědectvím přeživších a pamětníků. Je možno si poslechnout záznamy protektorátního rozhlasu i vysílání BBC z Londýna. Přístupná je pracovna gestapa. Expozice je interaktivní a prý srozumitelná pro všechny generace.

Volně přístupné je pietní místo na místě cvičné střelnice, později popraviště. Tomu dominuje žulový pomník, který byl slavnostně odhalen r. 1949. Uvnitř je dutina, do které byly vloženy tři urny s popelem obětí.

Smutně odcházíme. Bohužel i tohle patří do historie. Na to by se nemělo zapomenout.

Pokračujeme už pěšky. Musíme se dostat na druhou stranu tratě, kde v ulici Pod Lipami je pivovar. Zítra i na Nový rok mají zavřeno. Proto jsem na dnešek naplánovala tento okruh s tím, že do pivovaru zajdeme na oběd. Máme to zhruba 1,5 km. Ráno jasná obloha se začíná zatahovat.

V blízkosti pivovaru je kamenný kříž se sochou Madony, kterou vytvořil r. 1997 místní sochař podle původní fotodokumentace. Hned vedle je od. r. 1960 tři metry vysoká zvonička. Otu samozřejmě už zajímá pivovar U Vojtěchů. Je to rodinný podnik. Od r. 1924 tady mají restauraci. Zhruba po 100 letech, r. 2020 se rozhodli u restaurace postavit pivovar, jehož sládkem je Martin Vojtěch. Uvnitř restaurace je možno posedět i ve dvou saloncích, mají venkovní posezení. Myslí i na děti. Specializují se na českou kuchyni. Každý den točí svoje tři druhy piv, jejichž nabídka se obměňuje. Do 14,30 hodin nabízí denní menu, až do 21 hodin je možno si objednat minutky.

Dorazili jsme před půl jednou, uvnitř bylo plno. Byli jsme rádi, že jsme objevili jeden malý volný stolek akorát pro dva lidi. Menu měli za 150 - 170,- Kč. Vybrali jsme si snadno a moc jsme si pochutnali. Ota ochutnal všechna 3 piva, co měli na čepu, koupil si etikety, srdce sběratele zaplesalo. Získal jich dost. Já si dala bezinkovou limonádu a jsem také spokojená.

Až tady jsme se domluvili na dalším programu. Na autobus je to odtud poměrně daleko, půjdeme pěšky. Projdeme přes Židov, jenže jen název této čtvrtě připomíná dnes původní osídlení. Židé však neměli tady své ghetto. Bydleli různě ve městě. Synagogu měli v centru a zničena nebyla během okupace, ale až r. 1958 za socialismu. Město tam plánuje vybudovat pomník.

Tady byl židovský hřbitov od r. 1624. I když ho město r. 1723 chtělo zlikvidovat, aby tak omezilo počet Židů ve městě, používal se až do r. 1883, kdy byl založen nový hřbitov téměř na opačném konci města. Ve 30. letech 20. století navrhla sama Židovská obec jeho zrušení, ale až r. 1939 byly ostatky z hrobů převezeny a rituálně pochovány do společného hrobu na novém hřbitově. Byla tam přesunuta i část pomníků. Tyto nejstarší náhrobky jsou umístěny vlevo od vstupu. Ze starého hřbitova je dnes park se vzrostlými stromy.

Jedinou vzpomínkou na židovskou komunitu jsou Kameny zmizelých - mosazné destičky velikosti dlažební kostky s vyrytými jmény lidí, kteří byli během holokaustu donuceni opustit své domovy. V Pardubicích jich je celkem 40.

Na fasádě obchodní akademie ve Štefánikově ulici je pamětní deska připomíná události z prosince 1942. Zde byli Židé z Pardubic a okolí shromážděni a drženi tři dny před transportem do Terezína. Z 1258 Židů přežilo jen 92 osob.

Procházíme vilovou čtvrtí, o chvíli později naše kroky vedou okolo věznice, která svoji činnost zahájila r. 1891 jako Pardubická zemská donucovací pracovna.

Procházíme to až ke kanálu Halda. Tam je to samá technická památka. Halda je cca 10 km dlouhý umělý kanál z r. 1495 - 1496, který byl vybudován k pohonu mlýnů. Vede z řeky Loučná. Nedaleké Labe a Chrudimka neměly dostatečný spád. Voda kanálu se vrací do Labe s pozoruhodným 5metrovým rozdílem hladin.

My se jdeme podívat na jinou technickou památku - na kamenný akvadukt, který převádí vodu kanálu Halda přes 7,1 km dlouhý Spojilský odpad, který odvodňuje území bývalých rybníků Staročernský, Strejček a Spojil. Byl vybudován Pernštejny r. 1496 společně s kanálem Halda jako součást pernštejnského pardubického vodního systému, kam patřily rybníky a umělé kanály. Přiváděl vodu k několika mlýnům, svého času dokonce napájel rybí sádky na pardubickém Bílém Předměstí.

Jenže jsme akvadukt nějak nemohli najít. Jednak na tuto památku neupozorňuje žádná cedulka, ale akvadukt vede pod cestou, po které jsme šli a ještě pod kanálem Halda. Ten jsme registrovali. Je poměrně široký a byl zamrzlý. Až když jsme se přiblížili pod dálnici, bylo mi jasné, že jsme to přešli. Až při zpáteční cestě a pečlivém zkoumání okolí (je to zarostlé stromy) jsme to našli. Abychom to lépe viděli, museli jsme sejít z cesty, lze říct dokonce z prudkého kopce. Ale povedlo se. Akvadukt byl v 80. letech 20. století zrekonstruován, takže vypadá moc hezky.

Mezitím se mraky rozplynuly, zase je hezky, ale už je to každou chvíli jinak. Vítr mraky občas přifoukne, jindy je odfoukne. Když jdeme okolo dnes vypuštěného rybníka Velké jezero, který je napájen vodním kanálem Halda, začíná lehce sněžit. I to se střídá se sluníčkem, že se ptám, zda může být duha, když sněží. Nebyla.

Cesta nás vzdaluje od rybníka, vpravo je nějaký průmyslový areál, Jdeme po ulici Na Ležánkách, když najednou vidíme Automatické mlýny, známé také jako Winternitzovy mlýny. Z této strany to vypadá spíš jako staveniště. Areál mlýnů je ohrazen vlnitým plechem. Nevíme, zda se odtud dovnitř dostaneme. Ale povedlo se.

V letech 1909 - 1911 podle návrhu arch. Gočára postavili bratří Winternitzové, nejznámější pardubičtí židovští průmyslníci, blízko historického centra na pravém břehu Chrudimky jen kousek před soutokem s Labem moderní – automatické mlýny. Bylo to v době, kdy došlo k regulaci Chrudimky. V důsledku toho většina starších mlýnů zanikla. Bohužel již r. 1919 mlýn vyhořel, ale byl hned obnoven. Dokonce bylo přistaveno další patro. V té době bylo podle návrhu arch. Gočára postaveno stejně vysoké nové obilní silo jako samostatná budova - s mlýnem bylo propojeno dopravníkovým mostem na klenutém oblouku. Mlýn byl z počátku poháněn vodní turbínou. O vodu se dělily s hydroelektrárnou u Záhorského jezu. Později mlýn přešel na elektrický pohon. Winternitzové mlýn r. 1937 prodali, ale sebe zachránit se jim nepodařilo. Holokaust přežil jen syn mladšího z bratrů František, který sloužil během války v zahraniční armádě.

Po r. 1948 byl mlýn znárodněn. V 60. letech 20. století byla na severní straně stavba rozšířena. Sice je vidět, že to není zcela totéž, ale je to uděláno tak, aby to k sobě ladilo.

V březnu 2013 byla činnost mlýna ukončena. V té době vznikla občanská iniciativa Mlýny městu!, která si vzala za úkol mlýny zachránit. Nechtěli, aby to byl uzavřený prostor, ale aby to zde žilo. Ještě téhož roku se zde uskutečnily festivaly Automatické kulturní mlýny.

Nakonec se zadařilo. Mlýny koupili manželé Smetanovy a ve spolupráci s městem Pardubice a Pardubickým krajem se do r. 2023 podařilo areál oživit. Stal se moderním kulturním a společenským centrem. Své sídlo zde má Gočárova galerie, GAMPA a Vzdělávací centrum sféra. V přízemních prostorách je café Gočár a prostorné infocentrum. Tam jsou vystaveny i předměty, které se dochovaly. U stropu je zavěšená transmise, dole je obrovský elektromotor, který ji poháněl. Je zde i sprinklerové poplachové zařízení s příslušenstvím.
V budově sila je multifunkční konferenční a umělecký prostor. Tam je i společenský sál, kde se konají divadelní představení, hudební vystoupení, trhy nebo workshopy. Veřejná prostranství slouží k setkávání lidí. Ze střešní terasy je krásný výhled na historické centrum města.
Na prohlídku pater jsme nešli, už jsem docela unavená. Navíc nemusíme vše vidět. Stačí nám, co jsme viděli. Z areálu se nechá vyjít k řece, my se vracíme zpátky na mohutné nádvoří a podcházíme dopravníkový most na klenutém oblouku. Přicházíme k interaktivní loďce od umělce Davida Černého. I na tu jsme byli zvědavi. Je to pohyblivá socha papírové loďky. Zaplacením částky podpoříte pardubickou speciální školu Svítání pro děti se zdravotním a mentálním postižením a současně se můžete kochat tím, jak jste loďku rozhoupali. Má připomínat, že pro někoho se život houpe jinak. Začíná zapadat sluníčko a mlýny nám krásně nasvěcuje.

Přecházíme přes Chrudimku po silničním mostě. Na břehu je postavena loď Otava, která nabízí občerstvení. Dnes je zavřeno. Hned vedle na rohu je otevřená pivnice U Toulavé pípy. Původně jsme měli v plánu dojít až k zámku, ale jsem to nakonec já, která tahá Otu na pivo. Potřebuji si někde sednout, odpočinout. V nohou máme aspoň 6,5 km, to mi dnes stačí. Ještě musím dojít domů. Ota to samozřejmě uvítal, prohlídku zámku a okolí odkládáme na jindy. Já bych to stejně už nezvládla.

V této pivnici točí dle sezóny 10 - 20 druhů piv z různých řemeslných malých pivovarů. Točí tady ležáky, svrchně kvašená piva, pšenici i kyseláče. Dnes mají těch deset druhů, ale to Otovi stačí. Už takhle má problém, co si vybrat. Mají tady zajímavou nabídku. Spokojená jsem i já. Mají tady nealko Bernard grep. Ten mi chutná, ale většinou na něj narazím jen v obchodě. Ota dal dvě piva. Další dvě si nese s sebou, aby měl zítra co pít. V plechovkách nebo lahvích velkou nabídku nemají. Prý mu to bude stačit. Je přesvědčený, že zítra během dne ještě nějaká hospůdka bude mít otevřeno. Já tomu moc nevěřím. Počítám, že neseženeme ani, kde bychom si dali oběd. Chleba máme i něco k tomu, hlady neumřeme.

Venku se přehnala další sněhová přeháňka. Se začínajícím stmíváním se rozsvěcují venku světla. Automatické mlýny jsou pěkně nasvícené. Zase jsme na správném místě ve správnou dobu. Je to hezké.

Domů jdeme podle Chrudimky, nejdřív po levém břehu. Stejně jako včera přecházíme silniční Prokopův most a procházíme Bubeníkovými sady, jen po jiné pěšině než včera. Bohužel je tma. Jsou tu zajímavé památníky, ještě zajímavější kašna. Snad to tady někdy zvládneme za světla.

Za občasných sněhových přeháněk přicházíme domů. Je 6 hodin, akorát je čas na večeři. Jsme spokojeni, dnešek se nám povedl. Jen já to přehnala asi se sladkým. Mam reflux, ale nějak mne to zvlášť netrápí. Dnes jsem v poledne měla limonádu, ten Bernard grep je také trochu sladší. Ota dopoledne koupil nejen chleba, ale i koláč, tak jsme si po večeři ještě dali moučník. A já už cítím, jak mne pálí žáha. Beru si jedlou sodu, ale moc to nepomáhá. Další si vezmu ještě na noc. Takový problém jsem už dlouho neměla. Ale i tak jsem spokojená. Tohle mi přece nemůže dnešek zkazit.

Během psaní deníčku s dnešními zážitky na mne padla únava, že jsem usnula s tabletem v ruce. Vzbudila jsem se asi za 15 minut. To jsem zvědava, jak budu spát v noci.
Abych se probrala, jdu se osprchovat a pak koukáme na Četníka v New Yorku.

Já se při tom pokouším vymyslet zítřejší program. Nějaké okruhy jsem měla připravené, ale něco z nich jsme už prošli. Musím to pojmout rozumně, k večeru jdeme do divadla, tak ať tam neusnu.

Pardubice na přelomu let 2025 a 2026 - 2. den - trasa 7,5 km: Larischova vila, památník Zámeček, pivovar U Vojtěchů, Židé ve městě, Automatické mlýny (Gočárova galerie), interaktivní loďka Davida Černého, pivnice U Toulavé pípy na mapě