Pardubice na přelomu let 2025 a 2026 - 1. den: trochu z historie města, pivovar Pernštejn, večerní procházka městem (Kamenný dům, rodinný dům Ant. Čížka, divadlo, Zelená brána, Pernštýnské nám., kostel Zvěstování Panny Marie)

V Pardubicích nebo v jejich blízkosti se pohybujeme dost často. R. 2013 jsme se zde zastavili, ale to bylo jen na skok, hlavně na oběd. Prošli jsme se přes náměstí k zámku a to bylo vše. Veškeré mé vzpomínky však překonala jedna příhoda. Ráno jsme vyjížděli z Přerova - od Hedy, Otovy sestry. Bylo hrozné horko. Když jsme odjížděli, dala mi Heda 0,5 l petku s bezbarvou tekutinou s tím, abych neměla žízeň. Právě u zámku jsem se rozhodla, že se napiji. Jenže v petce nebyla voda, jak jsem si myslela, ale slivovice. To jsem však zjistila až po pořádném loku, kdy mi málem oči vypadly z důlků. Ota se mi samozřejmě chechtal. Sestru zná a bylo mu jasné, že by mi vodu nedávala. Když jsem to Hedě líčila, také se smála. Že vody je všude dost. Tak proč by mi ji dávala. No, to jsem ji holt ještě málo znala.

Již tehdy jsme si řekli, že si prohlídku města necháme na dobu, kdy bude víc času. Trvalo to sice dost dlouho, ale letos jsme se rozhodli, že právě v Pardubicích přivítáme nový rok 2026. Měli jsme to v plánu již vloni, ale to nevyšlo. Měla jsem zarezervované ubytování, koupené jízdenky na vlak a vstupenky na Silvestrovské divadelní představení. Jenže vše dopadlo jinak. Skončila jsem v nemocnici, kde mi diagnostikovali zákeřnou nemoc. Nezbylo mi nic jiného, než ubytování zrušit, jízdenky vrátit. Dokonce i v divadle mi vyšli vstříc a z tohoto nepříjemného důvodu mi vzali vstupenky zpět a dali mi poukázku v ceně vstupenek s platností rok. Naštěstí léčba probíhá poměrně dobře, lepší se to, v létě jsme už trochu cestovali a tak jsme se rozhodli, že v Pardubicích přivítáme nový rok letos.

Pardubice jsou krajské město, které leží na soutoku Labe a Chrudimky. Od r. 1964 je jeho historické centrum vč. zámku městskou památkovou rezervací. Datum založení města se nedochovalo. Z r. 1295 je první písemná zmínka o městě, ale také o kostele sv. Bartoloměje v listině papeže Bonifáce VIII., který potvrdil založení kláštera cyriaků. Do města přišli r. 1256 a v kostele měli tehdy své sídlo. Tehdy se však nejednalo o nynější kostel sv. Bartoloměje v centru města, ale kostel toho jména stál na jihu města v dnešní části Pardubičky.

Prvním vlastníkem tehdejší obce byl na poč. 14. století Púta z Dubé. Jak bylo tehdejším zvykem, tak se majitelé střídali. Obec byla na městečko povýšena někdy v letech 1332 – 1340. Významným majitelem byl Vilém II. z Pernštejna, nejmocnější a nejbohatší velmož tehdejšího českého království, který panství koupil r. 1491. Pustil se do zvelebování města i do přestavby tehdejšího vodního hradu. V tom pokračovali i jeho synové. Vybudovali celé historické jádro, ale nakonec se zadlužili a panství r. 1560 prodali Habsburkům.

V polovině 19. století byla do města přivedena železnice. První vlak sem přijel 20. srpna 1845. To mělo za následek další rozvoj města. Byly zde založeny průmyslové podniky - lihovar, cukrovar, továrna na mlýnské stroje, Fantova rafinérie minerálních olejů a další.

Město proslavily světově známé dostihy Velká pardubická, které se konají každý rok 2. neděli v říjnu. Dostihová dráha byla založená již r. 1856. První závod se běžel 5. listopadu 1874. Dnešní podobu dráha získala až po 2. světové válce. Později byly z důvodu bezpečnosti změněny i některé překážky. Na délce 6,9 ​​km je jich celkem 31.

Pardubice jsou známy také jako město perníku. Tradice perníkářství začala už v 16. století. Ale až na poč. 20. století zde bylo založeno několik firem, které tento skořicí vonící perník vyrábí. Vyrábí nejen klasické perníky, ale i různé krásně zdobené perníkové chaloupky a pohádkové postavičky. Na zámku se prý pravidelně konají Slavnosti perníku (naposledy to bylo 8. května 2025), kde je možno ochutnat různé varianty tohoto tradičního perníku a dozvědět se něco i o jeho historii.

Pokud v autě nespíme, tak se snažíme volit jiný způsob dopravy. Jedeme proto vlakem. Odjezd z Plzně - Zastávka jsme si naplánovali na 8,17 hodin. Mrzne, je jasno, sluníčko svítí, zdá se, že bude nádherně. Aspoň v Plzni. V Pardubicích tak pěkná předpověď není. Odjíždíme se 7 minutovým zpožděním. Není to tak moc. Jenže v Praze máme na přestup 15 minut. Jízdenky si kupujeme přes e-shop, kde je většinou uveden konkrétní vlak, který máme jet. Jízdenka lze zrušit, ale asi max. 15 minut před plánovaným odjezdem. Uvažujeme, jak dopadneme. Potěšila nás však průvodčí. Pokud nám vlak ujede kvůli zpoždění, určitě můžeme jet dalším spojem. Ten jede za 40 minut, takže to zase není za moc dlouho.

Nakonec to dopadlo dobře. Do Prahy jsme dojeli jen se 4 minutami zpoždění a na vlak do Pardubic jsme v pohodě přestoupili. Venku je pěkně zataženo.

Větší překvapení na nás čekalo v Pardubicích. Že je zataženo, to nás nepřekvapilo. Naplánovali jsme si však prohlídku historické budovy nádraží. Není to první nádražní budova ve městě. Ta první, která byla postavena r. 1845 při zavedení železnice do města, stála o kousek dál východním směrem. Když byla dokončena stavba dráhy z Pardubic do Liberce, bylo postaveno a 15. 4. 1859 dáno do provozu nádraží přibližně na současném místě. Během 2. světové vály bylo těžce poškozeno. I když už r. 1946 tisk hlásal, že Pardubice budou mít nové nádraží, tak rychlé to nebylo. Nové nádraží bylo otevřeno až 1. 5. 1958. Prostorná hala je zdobena mozaikou. Tam jsou pokladny, ale i restaurace a prodejní stánky. Funkcionalistické nádraží i s prostorem před nádražím patřilo mezi nejkrásnější nádraží u nás.

Jenže nádraží se opravuje, v hale je lešení a dřevěné bednění, které umožňuje projít k pokladnám, k restauraci a ven. Stánky tady žádné nejsou. Nádraží je zakryté i z venku. Sice jsme uvnitř mozaiku tak trochu zahlédli, ale jen její kousek. Takže prohlídka nádraží se nekoná.

Jenže nastal ještě jeden problém.V hale nádraží má mít výčep pivovar Bahno. Ota se už ve vlaku těšil, jak ochutná další pivo. Jenže má smůlu. Nejen že výčep v hale není, ale jak jsme později zjistili, prý se z haly kamsi odstěhoval, ale prý už nefunguje.

Při cestě z nádraží jsme si všimli bronzového pomníku Jana Pernera, projektanta a stavitele železničních tratí, který stavěl trať z České Třebové přes Pardubice do Prahy. Socha byla odhalena r. 2017 před nádražím při rekonstrukci náměstí Jana Pernera. Na budově nádraží je umístěna pamětní deska. Ani ta však není vidět.

Tohle tedy nevyšlo, doufáme, že vyjde to další. Nedaleko nádraží v budově bývalého Pardubického pivovaru má být restaurace. Rádi bychom si dali oběd a Ota samozřejmě pivo.

Pivo se ve městě vařilo již na počátku 14. století. Když r. 1491 koupil Vilém z Pernštejna zdejší panství, koupil s ním samozřejmě i pivovar. Zveleboval město, přestavoval hrad a na počátku 16. století začal rozvíjet i pivovarnictví. R. 1531 pivovar předal do majetku obce. Právo vařit pivo měl každý, kdo vlastnil ve městě dům. Pivo vařili kvalitní, byly stanoveny hospody, které nesměly odebírat jiné pivo než zdejší. Ve 2. pol. 19. století se rozhodli založit Akciový pivovar Pardubice, který bude vařit pivo v novém parostrojním pivovaru. Stavba, jak ji známe dodnes, byla dokončena 1. dubna 1872 a hned se zde začalo vařit pivo. Později byl pivovar přejmenován na Pivovar Pernštejn, r. 2010 na Pardubický pivovar, který r. 2019 zakoupila skupina Pivovary Staropramen. Až do konce března 2023 se zde vařila piva značky Pernštejn a speciální pivo Porter. Protože se pivovar v důsledku pandemie a vypuknutí války na Ukrajině nemohl dál rozvíjet podle svého plánu, tak naprosto nelogicky (to není jen můj názor) tady pivo přestali vařit. I když prý později tady radní chtěli obnovit vaření piva, jak říkají místní, postavili se k tomu zadem a pivo Pernštejn se i nadále vaří v Ostravě

V prostoru bývalého pivovaru je nyní prodejna piva Pardubická pivovarka, kde prodávají piva v lahvích i sudech. Momentálně má otevřeno jen v týdnu od pondělí do pátku od 9 do 16,30 hodin s pauzou na oběd od 11,30 do 12 hodin. Kupovat nic nechceme, něco málo si Ota veze z domova. Nejdeme proto ani dovnitř.

Hned vedle je restaurace Pardubický PUB. Jak sami tvrdí, poprvé za více jak 150 let má Pardubický pivovar vlastní restauraci. Nabízí zde i polední menu v ceně okolo 150,- Kč. Nic jiného nehledáme, jdeme na oběd. Ota ho zapíjí Arnoštovou hořkou desítkou a Vilémem (jedenáctka), já si dala nealko Staropramen. Nic jiného tu nemají. Pochutnali jsme si, nespěcháme. Do hotelu, kam máme dorazit nejdřív ve 14 hodin, to je 2,5 km. Po 13. hodině restauraci opouštíme.

Ještě chvíli pátrám. Hlavní vchod do bývalého pivovaru je otevřený, dokonce tam sedí vrátná. Kdesi jsem se dočetla, že v tomto areálu má od r. 2016 sídlit pivovar Arnošt. Má to být minipivovar, který je určen pro jednorázové - pokusné várky Pardubického pivovaru. Není tady však žádná cedule, ani ve vrátnici o tom nic neví. Nejspíš zanikl současně z Pardubickým pivovarem.

Na nádvoří pivovaru má být pomník Aloise Šimonka, který měl zásadní význam pro Pardubický pivovar, ale všeobecně i pro tuzemské pivovarnictví. Ani jsem si netroufla se vrátné na to pozeptat. Neměla jsem z ní zrovna ten nejlepší pocit, navíc bez pohledu na pomník to přežiji.

Vracíme se na hlavní Palackého třídu, po které máme jít rovně. Přicházíme na velkou světelnou křižovatku. Tady stávala synagoga, postavená v letech 1878 - 1880 v novorománském slohu. Po válce se využívala jako galerie, r. 1959 byla zbourána, aby tam mohl být postaven Dům služeb. Plánuje se zde vytvoření pietního místa.

Jak jsme se ke křižovatce přiblížili, už jsem viděla pekařství. Potřebujeme koupit chleba, takže to se hodí. Jenže já jak vejdu do budovy, tak okamžitě ztrácím orientaci. Přes křižovatku jsme měli projít ještě kousek rovně a pak odbočit vpravo ke kostelu. Takže jsem vyrazila a myslela jsem, že pokračuji ve správném směru. Jen ta odbočka ke kostelu tam nebyla. Koukám do mapy a je mi to jasné. Naštěstí jsme si zašli tak asi jen cca 200 m. Vracíme se na křižovatku a za chvilku už odbočujeme k původně hřbitovnímu kostelu sv. Jana Křtitele. Byl postaven spolu se špitálem při největším rozvoji města Vilémem z Pernštejna r. 1510, v letech 1563 - 67 byl rozšířen. Tato gotická stavba má renesanční prvky. Štít kostela je ozdoben ozubím, které je typické pro pernštejnské kostely. Od r. 1903 jsou v kostele barevná okna. Na stropě jsou namalovány erby rodů, spřízněných s Pernštejny. Okolo kostela byl hlavní městský hřbitov. Při rozšiřování kostela byla postavena v rohu hřbitova kostnice. Byla zbourána r. 1788 a na jejích základech byla postavena pozdně barokní zvonice. Dnes je součástí zástavby. Hřbitov byl zrušen r. 1904. Některé náhrobky ze 16. a 17. století jsou nyní na vnější straně kostela.

Vracíme se na hlavní nyní třídu Míru, kde je od r. 2017 bronzová socha Jana Kašpara, pardubického rodáka, průkopníka letectví a nejznámějšího z prvních českých leteckých konstruktérů a pilotů. Byla sem umístěna k 90. výročí jeho úmrtí. Před ní je časová osa, kde jsou znázorněny všechny jeho větší úspěchy.

Pokud bychom pokračovali po hlavní, došli bychom do infocentra. Jenže to má dnes zavřeno, musíme tam jindy. Odbočujeme vpravo do Sladkovského ulice a kličkujeme vedlejšími ulicemi. I tam nás překvapila zajímavá architektura. Blížíme se k řece. Najednou je před námi historická budova Sokolovny. Sokol byl ve městě založen r. 1863. Už po šesti letech zatoužili po vlastní tělocvičně. Stavba byla zahájena až 18. 4. 1922. Slavnostně byla otevřena 23. 6. 1923. Na stavbu se přišel podívat prezident T. G. Masaryk při své návštěvě Pardubic 24. 9. 1922.

 

Po lávce pro pěší přecházíme Chrudimku, procházíme Bubeníkovými sady a částečně obcházíme Matiční jezero. Na protějším břehu vidíme zajímavou stavbu restaurace Na Staré Rybárně. Budeme to tam mít kousek, tak nám to snad vyjde se tam zastavit. Odbočujeme do Škroupovy ulice a ve vnitrobloku za hlavní ulicí je náš hotel Kristl. Koukáme na hodinky a nevěříme vlastním očím. Je 13,59 hod. Recepční tu už není, ale ráno mi z hotelu do mailu poslali Pin, díky kterému jsme se bez problému dostali ke klíči. Je to univerzál k pokoji i ke vchodu do hotelu. Pokoj je v 1. patře. Schodů není moc, ale jsou docela vysoké. Pokoj není veliký, ale na přespání stačí. Důležité je, že je tu samostatná sprcha a samostatné WC i s umyvadlem, oboje přístupné z předsíňky. Je tady i televize. Líbila by se nám křesílka, ale musíme se smířit se dvěma taburetkami.

Jídlo, které jsem přivezla z domova v malé thermotašce, jsem i s taškou dala za okno. Pivo jsem raději nechala vevnitř u nedovřeného okna, aby venku nezmrzlo. V pokoji je vedro, nebudeme okno zcela dovírat. Pak jsem odpadla. Ráno jsme vstávali brzy, jsem celá zničená. Když jsem se vzbudila, zjistila jsem, že Ota také spí. A to si stačil ještě pustit v televizi běh na lyžích.

Shodli jsme se na tom, že musíme na chvíli ven. Ota navrhl jít se podívat na večerní město, já navrhla cestu trošku oklikou okolo několika zajímavých objektů. Na hlavní Štrossově ulici odbočujeme vlevo a v ulici U Kamenné vily vpravo. Tam je zajímavá vila Berta, menší kamenný domek a na rohu historická Kamenná vila. Je to nejvýznamnější soukromá stavba města. Z neomítnutého kamene byla stavěna původně pro biskupa Josefa Doubravu, nikoli však pro bydlení, ale jako muzeum. Měla zde být kolekce církevního umění. Stavbu, která byla zahájena r. 1913, přerušila 1. světová válka. Před jejím dokončení biskup zemřel. I když budova nebyla dostavěna, nařídila městská rada místnosti pronajmout lidem bez bytu. Arch. Bóža Dvořák, který vilu stavěl a vlastnil proti tomu marně protestoval. R. 1922 ji se zahradou prodal. Nový majitel nájemníky vystěhoval a vilu si nechal dostavět. Vila má bohatou původní reliéfní výzdobu. Zajímavostí je na průčelí domu smrtka, která hraje na housle. Vedlejší malá kamenná vila je stavěná ve stejném stylu. Je to bývalá konírna a kočárovna.

Jdeme dál k řece. Míjíme památný dub letní, který je 17 m vysoký s obvodem 340 cm. Někdy si říkám, že to má svou výhodu, cestovat v době, kdy jsou stromy bez listí. Majestátnost stromu tak vynikne.

U řeky odbočujeme vpravo a pokračujeme mezi řekou a Matičním jezerem až k lávce pro pěší, po které jsme už jednou šli. Ještě nejdeme do města, ale podle plaveckého bazénu odbočujeme vlevo k rodinnému domu Ant. Čížka, který patří mezi slavné vily Pardubického kraje. Je to patrová dvougenerační vila ředitele Občanské záložny. V té době se jednalo o avantgardní návrh na rozmezí puristické a funkcionalistické stavby. V suterénu je malý byt domovníka, je tam i sklep, prádelna, kotelna ústředního topení a garáž. Dnešní majitelé na domě v podstatě nic nezměnili, mnohé původní prvky v něm plní nadále svou funkci.

Od centra se dál vzdalovat nechceme. Nejdeme však ani tou nejkratší cestou. Ráda bych chtěla projít Zelenou bránou. Zastavujeme se na chvilku u kostela Husova sboru. Zajímavé je, že když se zde r. 1926 pokládal základní kámen, dovezený z Kunětické hory, bylo tu ještě pusto. Budova byla víceúčelová. V přízemí byl divadelní sál, kde vystupoval církevní pěvecký sbor i divadelní ochotníci. I v současné době se zde občas konají koncerty.

Pokračujeme ulicí Karla IV., až jsme se dostali na Smetanovo náměstí. Vpravo je historická monumentální budova Nové reálky, která byla postavena v letech 1925 - 1929. Budova má dominantní nárožní věž s postavou studenta. Od r. 1965 zde sídlí Střední průmyslová škola elektrotechnická.

Smetanovu náměstí dominuje secesní budova Východočeského divadla. Z parku je však vidět její východní část. Nádherný secesní vstup do divadla je ze severu z náměstí Republiky. Bylo postaveno v letech 1906 - 1909. Průčelí zdobí mozaiky Libušin soud a Žižka před Prahou. Na vrcholu průčelí je socha Genia. Fasádu zdobí medailony českých hudebních skladatelů a dramatiků.

Ze Smetanova náměstí na divadlo vzhlíží busta B. Smetany, která byla odhalena r. 1979 při příležitosti výstavy Pardubice - město kultury a sportu.

K Zelené bráně to máme kousek. Vlevo je historická budova Paláce Hybských. Druhý den jsem prohlásila, že nasvícený dům vypadal lépe. Byl postaven r. 1898. Pojmenován je po Josefu Hybském, který obchodní palác koupil r. 1904 a r. 1905 secesně upravil.

My se stáčíme vpravo do renesanční Zelené brány. Máme však smůlu. Ta je v rekonstrukci, vidíme jen plátno s malbou, jak brána vypadá, které je nataženo přes lešení.
První brána tady byla postavena někdy v letech 1330 – 1340, kdy bylo prvně opevněno nové město. Zelená brána a na severovýchodě Bílá brána byly vybudovány r. 1507 Vilémem z Pernštejna, který zpevňoval opevnění a dal město obehnat hradbami s příkopem. Před bránou byl vodní příkop se dvěma padacími mosty a lávkou pro pěší. Po požáru r. 1538 byly obě brány přestavěny. V průběhu 19. století byla Bílá věž zbourána. Šedesát metrů vysoká Zelená brána dnes představuje jednu z nejvýznamnějších dominant města a jediný celistvý zbytek městského opevnění. Ve věži bydlel trubač a hlásný. Nad vstupem do brány je od r. 1906 reliéf podle návrhu Mikoláše Alše, dnes bohužel zakrytý. Až k její špičce měří 59 m. Pokud bránu neopravují, je možno na ni vystoupat a rozhlédnout se po okolí.

I když je brána v lešení, je možno okolo projít na Pernštýnské náměstí, do nejstarší části města. Je tady pár stánků a krásně nasvícený stromeček. Procházíme se zde, fotím historické domy i nádherný Mariánský sloup. Zda to bude za něco stát, to poznám později. U stánku si Ota dal svařák, já hořkou čokoládu.

Drobně sněží, ale taje to. Shodli jsme se, že jsme toho dnes viděli dost, jdeme domů. Jdeme snad tou nejkratší cestou. Jdeme okolo kostela Zvěstování Panny Marie, který patří mezi nejstarší stavby ve městě. Byl založen před r. 1359. Po požáru r. 1507, kdy byl téměř zničen, byl r. 1515 obnoven v pozdně gotickém slohu. Uvnitř je prý krásná sklípková klenba, kostel je bohužel zavřený. V letech 1616 - 1784 ho využíval zdejší klášter minoritů, který se zasloužil o jeho obnovu po Třicetileté válce. V kryptě pod kostelem byli pohřbíváni mniši i měšťané. Za 2. světové války byla upravena na protiletecký kryt. Po r. 1943 byl často využívaný.
Procházíme průchodem v krajském úřadě - bývalé Staré reálce, která byla postavena v letech 1884 - 1886 a sloužila svému účelu až do r. 1929. To se škola přestěhovala do nové budovy (u divadla). Tato budova chátrala, hrozilo její zbourání. Až r. 2010 ji Pardubický kraj zrekonstruoval pro potřeby svého úřadu.

To už jsme u řeky, přecházíme silniční železobetonový Prokopův most, který byl postaven r. 1935 a pojmenován po majiteli továrny na mlýnské stroje a zdejším starostovi Josefu Prokopovi, který se zasloužil o regulaci obou řek, které městem protékají. Most nahradil starší ocelový most, který byl demontován a znovu postaven nedaleko ve vojenském prostoru jako Červeňák.
Setmělými Bubeníkovými sady jdeme domů. Otu láká restaurace Na Staré Rybárně. Má žízeň. Sice by bylo lepší dát si doma nejdřív večeři a pak zajít na pivo, ale to se nám už nikam nebude chtít. Dává dva ležáky Pernštejn 12, já bezkofeinové laté. Spokojenost je na obou stranách.

Domů jsme došli akorát na zprávy. Jak jsem se najedla, najednou ze mne spadla únava. Jenže to netrvalo dlouho. Při Četníkovi ze Saint Tropez na mne zase padla. Vlastně na oba. Vstávali jsme na nás nezvykle brzy a docela jsme toho dost prochodili. Jen nevím, kde jsem všude běhala. Tady po městě to bylo skoro 8 km, ale na krocích mi to ukázalo 18000 kroků. To je dost. Ale to bylo i doma s cestou na vlak, v Praze s přestupem, jednou jsme tady zabloudili, ono se to nezdá, ale je to tak.

Pardubice na přelomu let 2025 a 2026 - 1. den: trochu z historie města, pivovar Pernštejn, večerní procházka městem (Kamenný dům, rodinný dům Ant. Čížka, divadlo, Zelená brána, Pernštýnské nám., kostel Zvěstování Panny Marie) na mapě