Opět po čase v Čiernom Balogu

Tak jsem se zase po čase, tedy přesně po roce, pěti měsících a pár dní, vypravil do obce Čierny Balog a jejího okolí. Chtěl jsem se ještě svézt vláčkem na Čiernohronské železnici, jejímž centrem je právě Čierny Balog. Bez změny, jako vždy, když jsem na Slovensku, jsem cestu započal v Tisovci, odtud jsem se svezl klasickým vlakem do Brezna a odtud autobusem do Čierneho Balogu. Ještě ale k té cestě vlakem z Tisovce. Ráno, když jsem vlakem odjížděl k cíli mé cesty, bylo hezky, sluníčko svítilo, ale jak se vlak blížil na vrchol tratě na Zbojskou, tak se vynořila taková mlha, že ani zbojnický dvůr na Zbojské nebyl vidět a že je celkem blízko od tratě. Dělal jsem si naději, že to je jen tu na hoře a že než zase dojedeme dolů do Brezna, tak se mlha rozpustí, ale to byl omyl. V Brezně to bylo ještě horší a k tomu tu byla ještě pěkná zima. Do Čierneho Balogu jsem se ale přes tuto mlhovou patálii nakonec stejně vydal s vírou v to, že než tam autobusem dojedu, tak se mlha rozpustí a kdyby ne, tak na místě něco dodatečně vymyslím. Mlha se ale nade mnou usmířila a už při příjezdu do Čierného Balogu se téměř rozpustila a sluníčko už mě opět vítalo svými hřejícími paprsky. Takže putování po Čiernom Balogu mohlo v klidu začít.

Po příjezdu na autobusovou zastávku u staničky Čiernohronské železničky jsem se vydal poinformovat, kdy odjíždí vláček do Dobroče. Byl jsem informován, že až v 11:00h. Z hlediska toho, že bylo něco kolem deváté, jsem dospěl k rozhodnutí, že se do Dobroče vydám pěšky po kolejích, jak taky jinak pro železničního fanouška, jako je moje maličkost. Ale ještě než sem se vypravil na cestu, jsem si všiml, jak se na staničce něco ,,dýmá“. Moje tušení, že je to parní mašinka, byla správná. Od mladé příjemné dívky na staničce jsem se dozvěděl, že byla objednaná jízda nějakou partou právě s touto mašinkou a že právě v jedenáct hodin má odjíždět do Dobroče. Tak jsem si nejdřív Mašinku nafotil na staničce a potom už razil do Dobroče.

Cestou na horu (Dobroč je o nějakých deset metrů víš, než samotný Čierny Balog) jsem pomalinku kráčel a užíval si ranní atmosféry, to jak se mlha rozpouštěla, kopce se z ní vynořovaly, do toho hřejivé sluneční paprsky, krásný pocit. Najednou jsem ale narazil na problém v podobě zavřených vrat přes koleje. Důvod je ale jasný, proč to tak bylo. Dobročská větev Čiernohronské železničky je výjimečná tím, že prochází areálem fotbalového hřiště místního fotbalového klubu a areál je v dobu ,,klidu“ uzavřen a otevírá se jen na dobu, kdy po trati jede vlak a ten měl ještě dost času k průjezdu. Tak jsem areál obešel kolem vesnicí a hned za ním jsem se vrátil na koleje, po kterých jsem dorazil až bez problémů do Dobroče. Zde jsem započal poznávání této místní části Čierneho Balogu, protože jsem se tu až na jednu výjimku ještě nikdy nevyskytl.

Nejdříve jsem zamířil k místnímu hezkému kostelu a od něj sem se vypravil stále výš směrem k oblasti zvané Šaling, kam za dob plného provozu Čiernohronské železničky (za její slavných dob svážení dřeva se jmenovala Čiernohronská lesná dráha) vedla jedna z dalších jejich větví. Dělal sem si naději, že ještě rozpoznám na Dobroči, kudy dříve trať vedla, ale žel až na pár domněnek jsem nic neobjevil. Tak jsem to dále neřešil a pokračoval jsem tedy v poznávání samotné Dobroče. Po chvíli jsem narazil na turistický rozcestník informující, že Dobroč se nachází ve výšce 565 m.n.m. Rozcestník jsem ale nechal být a pokračoval dál k Šalingu.

Pojednou jsem si všiml, že nad Dobroč vede nějaká cesta, tak jsem se jí vydal a to jsem udělal dobře. Z této cesty je téměř celá Dobroč jako na dlani a jsou odtud krásné výhledy. Pak jsem se podíval na to, kolik je hodin a usoudil sem, že bych se měl vrátit zpátky na staničku, spíše zastávku Čiernohronky, abych fotograficky zachytil příjezd vláčku na Dobroč i z parní mašinkou v čele. Po chvíli jsem tedy dorazil zpět na zastávku a zde si počkal, až vláček přijede. Při jeho příjezdu jsem pár snímků udělal a po chvíli jeho pobytu jsem se s ním vrátil na staničku v Čiernom Balogu. Zde jsem vystoupil a nějakou chvíli sledoval ,,šibování“ na staničce a potom jsem ještě pospíchal k mostu na kraji obce, abych z něho nafotil odjezd vláčku dolů na výhybnu Šánske. Ovšem nestihl jsem se včas vydrápat na horu na silniční most, tak jsem pár fotek udělal alespoň od tratě. Pak jsem se vrátil zpět do centra obce a vydal jsem se na místní hřbitov, odkud jsou krásné výhledy na Čierny Balog a jeho okolí. Jenže při pobytu na hřbitově mě nepříjemně zaujalo houkání. Jak se ukázalo, tak to nejdřív byla sanitka, potom hasiči, policie a opět sanitka. Vše to mířilo do Vydrova, další části Čierneho Balogu. Tušil jsem, že se tam něco zlého stalo a to se mi také potvrdilo. Když jsem do Vydrova později došel, z části po kolejničkách, tak jsem viděl, co se stalo. Těžká autonehoda. Auto se nejspíš snažilo vjet na hlavní silnici, ale jeho řidič neodhadl místo a nejspíš narazil do betonové stěny mostu a od té se odrazil dolů až skoro na koleje. Co jsem viděl, tak řidič byl zaklíněný a hasiči i se záchranáři se ho snažily vyprostit. No Hrůza, neměl jsem na to nervy sledovat lidské neštěstí a raději pokračoval do Vydrova, odkud jsem se raději vrátil do Balogu po naučném chodníku vedený lesem, tak abych nemusel znovu procházet kolem místa neštěstí. Trochu mi to na chvíli zakalilo tak hezký den, ale žel i to se stává, že se někdo vybourá. Doufám, že při té nehodě nebyly žádní mrtví.

Snažil jsem se na událost ve Vydrove nemyslet a dále jsem se zabýval železničkou, protože na staničce v Čiernom Balohu se konaly další ,,pohyby“. Mašinka si zajela k potoku pro vodu a potom při napojení na soupravu se vydala do Vydrova. Ještě jsem natočil její odjezd a potom jsem už pospíchal na autobus, který ,,měl“ jet do Brezna. Měl to být jeden ze dvou ideálních spojů do Tisovce. Ovšem ouha, autobus ne a ne se objevit. Pak jsem zjistil to, že autobus měl jet o dvě minuty dřív, než bylo psáno v jízdním řádu na internetu. To mě pěkně ,,nakrklo“. Člověk si řekne, že na internetu se dá sehnat přesné spojení veřejné Dopravy. Na to se ale očividně nedá moc spoléhat. Ale co, i to jsem nakonec vyřešil. Po dlouhé době jsem se rozhodl využít autostopu. Chvíli to trvalo, než jsem někoho stopl, ale přeci jsem měl štěstí a jednoho řidiče se mi podařilo přesvědčit, aby mě svezl do Brezna. Očividně jsem měl štěstí na příjemného pána. Ten mě odvezl až na náměstí v Brezně, kde jsem z dík pro něho vystoupil a v klidu pokračoval na autobusovou stanici nacházející se hned u té železniční. Poslední vlak do Tisovce už byl pryč, tak sem nakonec jel autobusem. Ovšem díky tomu, že to byl dálkový mezinárodní spoj, tak mi za asi 33 km naúčtoval řidič 2,20 euro. Raději tu výši ceny nebudu komentovat, byl jsem rád, že jsem se alespoň nějak a v pořádku dostal zpět do Tisovce.

Shrnutí na závěr. Zase jedna úspěšná návštěva Čierneho Balogu a jeho okolí za sebou. Poznal jsem zase něco nového a zároveň se vrátil do míst, kde už můžu v klidu říct, tedy spíše lépe napsat, že to docela dobře znám. Čiernohroní je opravdu úžasná oblast.