Mezí posvátnou horou Říp, Dobříší a Svatou Horou nad Příbramí (přípražské retro 2002, II. část)
Hned na úvod tohoto cestopisu se musím přiznat, že byly doby, kdy mě výstupová možnost napodobení praotce Čecha nijak nelákala a středočeská Příbram pro mě byla jen nezajímavým hornickým městem, spojovaným novodobě snad maximálně s fotbalovým bossem Jardou Starkou. S klidným svědomím teď mohu veřejně přiznat, že jsem se tenkrát mýlil a vše bylo v barvách podstatně růžovějších ...
A také ještě dodám, že na návštěvu Roudnice nad Labem jsem se naopak těšil převelice … a ve finále jsem z ní neviděl téměř nic (naštěstí jsem to později – alespoň částečně - dohnal). Bohužel jsem nikdy nezahlédl ani „slavný“ novinový snímek své dcery, obdivující obraz Jana Zrzavého v roudnické galerii.
Celý tento výlet byl součástí našeho týdenního červencového pobytu v Praze roku 2002, kdy už jsme měli pocit, že je třeba se občas vydat i za hranice katastru naší Matičky stověžaté. A tak jsme nasedli na vlak a vydali se do Vražkova. Odsud nás žlutá TZ zavedla až na vrchol Řípu. Šlo se po rovině mezi poli a teprve na závěr nás čekalo stoupání přes Pražskou vyhlídku až k rotundě sv. Jiří a sv. Vojtěcha.
V té době jsem byl ještě rozumný a střídmý (už jen proto, že barevné fotografie z kinofilmů nepatřily k halířovým položkám), takže jsem vše viděné považoval za nedůležité a fotoaparát poprvé použil až na Řípu. A i to jen velice krátce. Samotnou rotundu jsme ale – pochopitelně – navštívili, už jen proto, že se jedná o románskou památku z I. poloviny 11. století. Jenom se musí člověk tak nějak přenést přes skutečnost, že byla v II. polovině 19. i 20. století přestavěna. A odsud nás pak modrá TZ zavedla až ke Galerii moderního umění v Roudnici nad Labem.
Ta je hodně zajímavou záležitostí (jen fotit se tu tenkrát nesmělo) a rozhodně má co nabídnout. Dokonce i těm, kteří se považují za ortodoxní gotiky. Navíc se zde moje dcera stala multimediální hvězdou, když s ní redaktorka Mladé fronty udělala krátký rozhovor a pár fotek pro krajskou variantu oblíbeného plátku. Pro někoho, kdo ještě zdaleka ani nedokončil základní školu, to byla dobře nastartovaná kariéra …
Na prohlídku města nám už čas nezbyl. Jen ještě rychle koupit katalog galerie a doběhnout na autobus do Prahy. A také zavolat bratrancovi a domluvit si s ním program na další den, který se tak stal jedinou spontánní akcí celého týdne. Čekala nás Dobříš a Příbram. Tam už jsem ovšem foťák rozhodně nijak nešetřil. Hornická Příbram mě totiž během naší krátké návštěvy svým způsobem téměř nadchla. A mohl za to hlavně pan Drtikol ...
První ale byla na řadě Dobříš. Nejprve jsme si prohlédli zdejší kostel Nejsvětější Trojice z konce 18. století a potom se přesunuli k nejvýznamnější památce Dobříše, tedy k zámku rodu Colloredo-Mansfeld, který byl dlouhá léta znám hlavně jako sídlo Svazu československých spisovatelů, resp. jako svazový domov důchodců (ti černohumornější zámku říkali geriatrie české kultury). Současný rozsáhlý rokokový zámek pochází z poloviny 18. století, kdy byl přestavěn podle projektu francouzského architekta Julia Roberta de Cotta. Již někdy v polovině 13. století zde ale stálo sídlo v majetku českého krále, které později různě rozšiřovali i Jan Lucemburský nebo Karel IV.
Pro nás ale bylo nejpodstatnější, že v té době na zámku sídlilo Muzeum motocyklů. Bylo to hlavně o českých strojích Jawa a ČZ a rozhodně jsme si nemohli návštěvu expozice nechat ujít. Prošli jsme si, samozřejmě, i vysoce ceněný zámecký park, na jehož výzdobě se výrazně podílel zejména významný český sochař Ignác F. Platzer. V té chvíli jsme ani netušili, že jsme se zde jen těsně minuli s Jackie Chanem a Owenem Wilsonem, kteří na zámku natáčeli některé úseky filmu Rytíři ze Šanghaje.
Za normálního stavu věci bychom asi ještě vyrazili k Huťskému rybníku zkontrolovat současnou podobu někdejšího hradu Vargač a k Čertovu mostu, ale na to již nezbýval čas. Čekala nás totiž pětatřicetitisícová Příbram, která je písemně poprvé zmiňována již v roce 1216 a kterou historicky asi nejvíce proslavilo hornictví a poutní areál spojený s městem Svatohorskými schody. A také několik osobností, které se zde narodily (František Drtikol), v Příbrami žily (Bohuslav Balbín) nebo tady zemřely (Adina Mandlová).
Naše první kroky vedly do kostel sv. Jakuba Většího, kde se zrovna uklízelo po (nebo před) nějaké akci a kam nám umožnili vstup s poměrně podrobnou prohlídkou. Kostel je jednou z dominant města a bývá také označován za zdejší nejstarší památku. Původní gotická stavba totiž zřejmě vznikla v I. polovině 13. století a svým způsobem byla součástí městského obranného systému. V 18. století byl kostel barokně přestavěn a převážně barokní je i jeho mobiliář (za zmínku stojí zejména dvě polychromované Platzerovy dřevořezby). Současná podoba kostela však vznikla až v roce 1869.
No a potom už přišla na řadu - alespoň pro mě - hlavní atrakce dne, tedy zámeček Ernestinum, o jehož prostory se v té době dělil MěÚ s Galerií Františka Drtikola. Ernestinum je považováno za jednu z historicky nejvýznamnějších staveb v Příbrami a jeho přestavba z dřevěné purkrabské tvrze na kamenný hrádek je nejčastěji spojována s nejslavnějším majitelem zdejšího panství, tedy s arcibiskupem Arnoštem z Pardubic. Objekt se později přejmenoval na Marienburg a v současné době je jeho oficiální název Zámeček-Ernestinum. Stavbu postupně poškodili husité, Třicetiletá válka i četné pozdější nevhodné stavební úpravy, takže se z původní podoby dochoval pouze východní gotický arkýř kaple s žebrovou klenbou a několik dalších architektonických prvků.
Za zmínku jistě stojí fakt, že v roce 1849 se stal Zámeček, který tehdy prošel rozsáhlou přestavbou, prvním sídlem učiliště, které se později stalo báňskou akademií a ještě později Vysokou školou báňskou (ta zde sídlila až do školního roku 1945/1946). No a potom už se pomalu přiblížil čas sem umístit Galerii Františka Drtikola se stálou expozicí děl tohoto geniálního fotografa, malíře a mystika. Já byl nadšen, ostatní minimálně velmi spokojeni. Ani ty faksimile ve velikosti originálu nikomu nevadily a film o životě a díle Františka Drtikola jsme shlédli všichni a poctivě. Já dokonce pro jistotu dvakrát.
Je potřeba si uvědomit, že František Drtikol byl první český fotograf, který získal již za svého života celosvětové uznání. Součástí expozice jsou secesní dílka z období Drtikolova školení v Mnichově, z časů prvního ateliéru v Příbrami i z počátků jeho pražské praxe. Vystaveny jsou také fotografie ve stylu art deco i avantgardy a také snímky ovlivněné duchovní naukou východu. Divácky nejatraktivnější jsou – pochopitelně - slavné psychologické portréty a jedinečné akty.
Těžko se mi se slavným příbramským rodákem loučilo, ale všichni jsme chtěli vidět také zdejší nejvýznamnější pamětihodnost, tedy národní kulturní památku Svatá Hora. Toto mariánské poutní místo a barokní architektonický skvost se tyčí nad městem a je spojováno s legendou, že dřevěnou sošku Panny Marie Svatohorské vyřezal sám arcibiskup Arnošt z Pardubic v polovině 14. století.
Nejvýznamnější období v historii Svaté Hory „odstartovala“ polovina 17. století, kdy zde jezuité začali podle plánů Carla Luraga a Benjaminaa Schleyera budovat na místě starší kaple nový honosný chrám. Hlavní část výstavby pak proběhla v letech 1658 až 1675. Postupně nad Příbramí vzniklo poutní místo, které je považováno také za velmi významné evropské centrum mariánského kultu. Na jeho výzdobě se podíleli mnozí špičkoví barokní umělců v čele se sochařem Janem Brokoffem a malířem Petrem Brandlem. Chloubou chrámu je hlavní oltář, vyrobený celý ze stříbra.
Zapomenout nesmíme na Svatohorské schody, které jsou dlouhé 450 m a spojují poutní chrám s městem. Toto schodiště bylo původně odkryté (dokončili ho nejpozději roku 1685) a zastřešeno až dodatečně. Jeho konečná podoba vznikla teprve v letech 1727 až 1728 a podílel se na ní i veleslavný K. I. Dientzenhofer. Součástí areálu na Svaté Hoře jsou i různé drobné památky, např. kamenný sloup se zlacenou sochou Panny Marie Svatohorské, sousoší Kalvárie z roku 1692 nebo křížová cesta.
Potom již nastal čas se s Příbramí rozloučit a vrátit se do Prahy. Po zbytek dovolené jsme už z Matičky stověžaté nevytáhli paty ani na minutu. I tak to byl náročný týden a viděli jsme toho více než dost. Nechci působit na závěr dojmem staromilce, ale zpětně mě fascinuje, jak se tenkrát všechno lehce zvládalo jen za pomocí vlaků a autobusů (bez chytrého mobili a s velmi omezeným přístupem k internetu) nebo jak bylo všude podstatně méně lidí i aut.
Na závěr ještě malá omluva. Fotogalerie k cestopisu je tvořena pouze skeny více než dvě desetiletí starých fotografií 13 x 9 cm, takže její kvalita není nejvyšší.
podle starých cestovatelských poznámek a děravé paměti napsáno v květnu 2024
Přidat do oblibených uživatelů
Příbram
Mapa
Ubytování
Počasí
Chaty a ChalupyPříspěvky z okolí Mezí posvátnou horou Říp, Dobříší a Svatou Horou nad Příbramí (přípražské retro 2002, II. část)
