Mezí posvátnou horou Říp, Dobříší a Svatou Horou nad Příbramí (přípražské retro 2002, II. část)

Říp  •  Fotografie (20)  • Foto: markyz63

Vstoupit do fotogalerie (20 fotografií)

Dobříš

Příbram

Vstoupit do fotogalerie (20 fotografií)

Hned na úvod tohoto cestopisu se musím přiznat, že byly doby, kdy mě výstupová možnost napodobení praotce Čecha nijak nelákala a středočeská Příbram pro mě byla jen nezajímavým hornickým městem, spojovaným novodobě snad maximálně s fotbalovým bossem Jardou Starkou. S klidným svědomím teď mohu veřejně přiznat, že jsem se tenkrát mýlil a vše bylo v barvách podstatně růžovějších ...

A také ještě dodám, že na návštěvu Roudnice nad Labem jsem se naopak těšil převelice … a ve finále jsem z ní neviděl téměř nic (naštěstí jsem to později – alespoň částečně - dohnal). Bohužel jsem nikdy nezahlédl ani „slavný“ novinový snímek své dcery, obdivující obraz Jana Zrzavého v roudnické galerii.

Celý tento výlet byl součástí našeho týdenního červencového pobytu v Praze roku 2002, kdy už jsme měli pocit, že je třeba se občas vydat i za hranice katastru naší Matičky stověžaté. A tak jsme nasedli na vlak a vydali se do Vražkova. Odsud nás žlutá TZ zavedla až na vrchol Řípu. Šlo se po rovině mezi poli a teprve na závěr nás čekalo stoupání přes Pražskou vyhlídku až k rotundě sv. Jiří a sv. Vojtěcha.

V té době jsem byl ještě rozumný a střídmý (už jen proto, že barevné fotografie z kinofilmů nepatřily k halířovým položkám), takže jsem vše viděné považoval za nedůležité a fotoaparát poprvé použil až na Řípu. A i to jen velice krátce. Samotnou rotundu jsme ale – pochopitelně – navštívili, už jen proto, že se jedná o románskou památku z I. poloviny 11. století. Jenom se musí člověk tak nějak přenést přes skutečnost, že byla v II. polovině 19. i 20. století přestavěna. A odsud nás pak modrá TZ zavedla až ke Galerii moderního umění v Roudnici nad Labem.

Ta je hodně zajímavou záležitostí (jen fotit se tu tenkrát nesmělo) a rozhodně má co nabídnout. Dokonce i těm, kteří se považují za ortodoxní gotiky. Navíc se zde moje dcera stala multimediální hvězdou, když s ní redaktorka Mladé fronty udělala krátký rozhovor a pár fotek pro krajskou variantu oblíbeného plátku. Pro někoho, kdo ještě zdaleka ani nedokončil základní školu, to byla dobře nastartovaná kariéra …

Na prohlídku města nám už čas nezbyl. Jen ještě rychle koupit katalog galerie a doběhnout na autobus do Prahy. A také zavolat bratrancovi a domluvit si s ním program na další den, který se tak stal jedinou spontánní akcí celého týdne. Čekala nás Dobříš a Příbram. Tam už jsem ovšem foťák rozhodně nijak nešetřil. Hornická Příbram mě totiž během naší krátké návštěvy svým způsobem téměř nadchla. A mohl za to hlavně pan Drtikol ...

První ale byla na řadě Dobříš. Nejprve jsme si prohlédli zdejší kostel Nejsvětější Trojice z konce 18. století a potom se přesunuli k nejvýznamnější památce Dobříše, tedy k zámku rodu Colloredo-Mansfeld, který byl dlouhá léta znám hlavně jako sídlo Svazu československých spisovatelů, resp. jako svazový domov důchodců (ti černohumornější zámku říkali geriatrie české kultury). Současný rozsáhlý rokokový zámek pochází z poloviny 18. století, kdy byl přestavěn podle projektu francouzského architekta Julia Roberta de Cotta. Již někdy v polovině 13. století zde ale stálo sídlo v majetku českého krále, které později různě rozšiřovali i Jan Lucemburský nebo Karel IV.

Pro nás ale bylo nejpodstatnější, že v té době na zámku sídlilo Muzeum motocyklů. Bylo to hlavně o českých strojích Jawa a ČZ a rozhodně jsme si nemohli návštěvu expozice nechat ujít. Prošli jsme si, samozřejmě, i vysoce ceněný zámecký park, na jehož výzdobě se výrazně podílel zejména významný český sochař Ignác F. Platzer. V té chvíli jsme ani netušili, že jsme se zde jen těsně minuli s Jackie Chanem a Owenem Wilsonem, kteří na zámku natáčeli některé úseky filmu Rytíři ze Šanghaje.

Za normálního stavu věci bychom asi ještě vyrazili k Huťskému rybníku zkontrolovat současnou podobu někdejšího hradu Vargač a k Čertovu mostu, ale na to již nezbýval čas. Čekala nás totiž pětatřicetitisícová Příbram, která je písemně poprvé zmiňována již v roce 1216 a kterou historicky asi nejvíce proslavilo hornictví a poutní areál spojený s městem Svatohorskými schody. A také několik osobností, které se zde narodily (František Drtikol), v Příbrami žily (Bohuslav Balbín) nebo tady zemřely (Adina Mandlová).

Naše první kroky vedly do kostel sv. Jakuba Většího, kde se zrovna uklízelo po (nebo před) nějaké akci a kam nám umožnili vstup s poměrně podrobnou prohlídkou. Kostel je jednou z dominant města a bývá také označován za zdejší nejstarší památku. Původní gotická stavba totiž zřejmě vznikla v I. polovině 13. století a svým způsobem byla součástí městského obranného systému. V 18. století byl kostel barokně přestavěn a převážně barokní je i jeho mobiliář (za zmínku stojí zejména dvě polychromované Platzerovy dřevořezby). Současná podoba kostela však vznikla až v roce 1869.

No a potom už přišla na řadu - alespoň pro mě - hlavní atrakce dne, tedy zámeček Ernestinum, o jehož prostory se v té době dělil MěÚ s Galerií Františka Drtikola. Ernestinum je považováno za jednu z historicky nejvýznamnějších staveb v Příbrami a jeho přestavba z dřevěné purkrabské tvrze na kamenný hrádek je nejčastěji spojována s nejslavnějším majitelem zdejšího panství, tedy s arcibiskupem Arnoštem z Pardubic. Objekt se později přejmenoval na Marienburg a v současné době je jeho oficiální název Zámeček-Ernestinum. Stavbu postupně poškodili husité, Třicetiletá válka i četné pozdější nevhodné stavební úpravy, takže se z původní podoby dochoval pouze východní gotický arkýř kaple s žebrovou klenbou a několik dalších architektonických prvků.

Za zmínku jistě stojí fakt, že v roce 1849 se stal Zámeček, který tehdy prošel rozsáhlou přestavbou, prvním sídlem učiliště, které se později stalo báňskou akademií a ještě později Vysokou školou báňskou (ta zde sídlila až do školního roku 1945/1946). No a potom už se pomalu přiblížil čas sem umístit Galerii Františka Drtikola se stálou expozicí děl tohoto geniálního fotografa, malíře a mystika. Já byl nadšen, ostatní minimálně velmi spokojeni. Ani ty faksimile ve velikosti originálu nikomu nevadily a film o životě a díle Františka Drtikola jsme shlédli všichni a poctivě. Já dokonce pro jistotu dvakrát.

Je potřeba si uvědomit, že František Drtikol byl první český fotograf, který získal již za svého života celosvětové uznání. Součástí expozice jsou secesní dílka z období Drtikolova školení v Mnichově, z časů prvního ateliéru v Příbrami i z počátků jeho pražské praxe. Vystaveny jsou také fotografie ve stylu art deco i avantgardy a také snímky ovlivněné duchovní naukou východu. Divácky nejatraktivnější jsou – pochopitelně - slavné psychologické portréty a jedinečné akty.

Těžko se mi se slavným příbramským rodákem loučilo, ale všichni jsme chtěli vidět také zdejší nejvýznamnější pamětihodnost, tedy národní kulturní památku Svatá Hora. Toto mariánské poutní místo a barokní architektonický skvost se tyčí nad městem a je spojováno s legendou, že dřevěnou sošku Panny Marie Svatohorské vyřezal sám arcibiskup Arnošt z Pardubic v polovině 14. století.

Nejvýznamnější období v historii Svaté Hory „odstartovala“ polovina 17. století, kdy zde jezuité začali podle plánů Carla Luraga a Benjaminaa Schleyera budovat na místě starší kaple nový honosný chrám. Hlavní část výstavby pak proběhla v letech 1658 až 1675. Postupně nad Příbramí vzniklo poutní místo, které je považováno také za velmi významné evropské centrum mariánského kultu. Na jeho výzdobě se podíleli mnozí špičkoví barokní umělců v čele se sochařem Janem Brokoffem a malířem Petrem Brandlem. Chloubou chrámu je hlavní oltář, vyrobený celý ze stříbra.

Zapomenout nesmíme na Svatohorské schody, které jsou dlouhé 450 m a spojují poutní chrám s městem. Toto schodiště bylo původně odkryté (dokončili ho nejpozději roku 1685) a zastřešeno až dodatečně. Jeho konečná podoba vznikla teprve v letech 1727 až 1728 a podílel se na ní i veleslavný K. I. Dientzenhofer. Součástí areálu na Svaté Hoře jsou i různé drobné památky, např. kamenný sloup se zlacenou sochou Panny Marie Svatohorské, sousoší Kalvárie z roku 1692 nebo křížová cesta.

Potom již nastal čas se s Příbramí rozloučit a vrátit se do Prahy. Po zbytek dovolené jsme už z Matičky stověžaté nevytáhli paty ani na minutu. I tak to byl náročný týden a viděli jsme toho více než dost. Nechci působit na závěr dojmem staromilce, ale zpětně mě fascinuje, jak se tenkrát všechno lehce zvládalo jen za pomocí vlaků a autobusů (bez chytrého mobili a s velmi omezeným přístupem k internetu) nebo jak bylo všude podstatně méně lidí i aut.

Na závěr ještě malá omluva. Fotogalerie k cestopisu je tvořena pouze skeny více než dvě desetiletí starých fotografií 13 x 9 cm, takže její kvalita není nejvyšší.

podle starých cestovatelských poznámek a děravé paměti napsáno v květnu 2024

Autor: markyz63

Další články autora: 3938

hodnotit kvalitu příspěvku | nahlásit příspěvek redakci

Sdílet s přáteli