Příbram – poutní areál Svatá Hora (Svatohorské schody, bazilika Nanebevzetí Panny Marie, křížová cesta), Hostomice (Velká Baba, Fabiánovo lože)

V noci bylo srovnatelně jako včera. K ránu bylo necelých 18. stupňů. Vstáváme v devět. Spala jsem dobře, jen koleno jsem v noci cítila, když jsem se otáčela. Ale žádná tragédie to není, na to jsem zvyklá. Jen ráno ho raději bandážuju. Lýtko mne nebolí, to se zklidnilo, tak to snad bude dobré.

Tvrdila jsem, že vstávám, až budeme mít u auta sluníčko. Parkujeme tak nešťastně, že tu nebude ani v poledne. Ota odmítá na sluníčko popojet, že tam bude horko. Sedíme tedy v zimě u auta, docela studeně to fouká, já jsem patřičně nabalená.
Ráno nespěcháme, v klidu si dávám kávu a nejradši bych nikam nešla. Jen Ota tady nervózně popochází. To je celý on. Potřebuje ještě víc pohybu než já. Bylo mi však jasné, že to tak dopadne. Stejně tak mi je jasné, že za hodinu už bych nevěděla, jak si sednout, co dělat. Tak mizerně se necítím, koleno se docela rozhýbalo.

Už včera večer jsme si naplánovali, že se zajdeme podívat na Svatou Horu. Přes ni sice vede naše poutní Vintířova stezka, kterou se snažíme projít, jenže takhle budeme mít času na prohlídku určitě víc. Tento poutní areál mne láká už dávno.

Parkovat nahoře za 50,- Ķč se nám nechce. Snad zvládnu tam vyšlápnout. Stejně nechceme zůstat jen na vrcholu.

Nejdřív trošku z historie. Téměř na vrcholu je pramen, dnes Mariánská studánka. Ta byla cílem poutí ještě dřív, než zde byl postaven kostel. První kaple Panny Marie byla postavena pravděpodobně již r. 1260. Ve 14. století místo prý navštívil Karel IV.. Potvrzeno je, že na přelomu 15. a 16. století zde byla malá svatyně se soškou Panny Marie, kterou do Příbrami přinesl ve 14. století arcibiskup Arnošt z Pardubic. Kostel Nanebevzetí Panny Marie na jejím místě postavili jezuité, kteří se po r. 1620 v Příbrami usadili. Od r. 1648 byl poutní areál přestavován. Konaly se zde velké poutě, areál bylo nutno rozšiřovat a upravovat až do 20. století. R. 1732 zde byla velká barokní slavnost, kdy byla poutní socha Panny Marie Svatohorské slavnostně korunována.

Dnes bazilika stojí na kamenné terase a je obklopena ambity s kaplemi. K ambitům přiléhá bývalá jezuitská rezidence (Svatohorská rezidence). I tu v 17. století založili jezuité. Budova byla postupně rozšiřována a využívána k různým účelům. Bylo tam proboštství, klášter, internát i hospodářské křídlo. Sídlil tam provinciál jezuitů. Dnes je tam informační centrum s muzeem a reprezentační prostory.

Tuto trasu jsem předem připravenou neměla, netušila jsem, že na vrchol z města vedou Svatohorské schody, dokonce jsem si jich nevšimla, když jsem hledala, kudy se nahoru dostaneme. Proto jsme auto zaparkovali v Alešově ulici, dokonce ve stínu, a vzhůru jsme se chtěli vydat po nějaké pěšince. Naštěstí jsme zde potkali 2 chlapy. Když viděli, že před kopcem trošku váháme, doporučili nám pohodlnější cestu právě po těchto schodech. Nemáme to k nim daleko.

Původně tu byly nezastřešené schody, které byly postaveny po r. 1658 současně s ambitem. Z důvodu nevyhovujícího stavu byly v letech 1727 – 1728 nahrazeny touto stavbou. Podle projektu K. I. Dientzenhofera mělo mít schodiště dvě kaple. Z důvodu velké finanční náročnosti byly postaveny ve zjednodušené, značně zredukované podobě s převahou lomového kamene. Vedou z historického centra z uličky, která je kolmá na Dlouhou ulici. Vzhledem k tomu, že se schody na noc zamykají, vypadá tento vstup jako malá kaplička s nikou, kde je umístěna socha Panny Marie Svatohorské. I když název je Svatohorské schody, je to spíš chodba, kde se schodiště střídají s pozvolna stoupající chodbou. Celá délka této stavby je 460 m. Během té doby vystoupáte 343 schody. Je to prý ojedinělá a možná jedinečná památka svého druhu.

Odbočujeme tedy do Purkyňovy ulice a Smetanovou ulicí se vracíme jeden blok. Přicházíme k malému bočnímu vchodu. Schodů je děsně, mezi nimi je vždy dlážděna cesta do kopce. Je to nekonečné, ale výhoda je, že tu není horko. Ota je samozřejmě přede mnou. Čeká na mne u dalšího bočního vchodu, kde mi oznamuje, že mi tam připravil lavičku. To je od něj hezké. Ve stínu chvilku odpočívám. Pohledem do mapy zjišťuji, že už nemusíme dal po schodech. Když půjdeme po téměř rovné cestě dál dojdeme k bunkru (bývalé pozorovatelně civilní obrany), kde je vyhlídka a cestou do mírného kopce okolo křížů křížové cesty se dostaneme nahoru.

Dostali jsme se tedy na naprosto ideální místo. Tam jsme se chtěli podívat. Vyhlídka na město je ještě dřív než od bunkru, tam však máme před sebou město jak na dlani.

Pokračujeme dál alejí. Je tady většinou stín, slabě to fouká a je tu příjemně. Přicházíme ke křížové cestě. Plány na její zřízení byly již v pol. 17. století, byly příliš velkolepé, aby se mohly uskutečnit. Tato prostá křížová cesta byla vybudována ve 30. letech 20. století. Tvořilo ji 14 jednoduchých vysokých křížů. Postupem času ztrouchnivěly a cesta zanikla. Obnovena byla r. 2000, nynější kříže jsou z r. 2018.

Už vidíme vchod do poutního areálu. Ještě netušíme, že to není ten hlavní. Ten je až za rohem. Ale i tenhle je krásně zdobený. Vcházíme dovnitř a nevíme, kam se dřív podívat. Procházíme ambity s nádhernou freskovou a štukovou výzdobou. V rozích jsou kaple – Plzeňská, Mníšecká, Pražská a Březnická. Před námi na 3 m vysoké terase z tesaných kvádrů se čtyřmi schodišti a se 62 sochami stojí poutní chrám – bazilika Nanebevzetí Panny Marie. Má stříbrný oltář s bohatou štukovou výzdobu.

Areál opouštíme hlavním vstupem. Tam je Pražský portál od Jana Brokoffa se sochou Panny Marie Svatohorské od Kiliána Ignáce Dienzenhofera. Dostali jsme se tak na velké nádvoří, uprostřed stojí raně barokní Mariánský sloup z r. 1661. Na vrcholku je pozlacená soška Panny Marie Svatohorské.

Prošli jsme skoro vše, co jsme mohli, vše jsme si v klidu prohlédli. Až později jsme zjistili, že jsme se z nádvoří nezašli podívat do lesíka, kde je barokní pískovcové sousoší Kalvárie z r. 1692. Kdybychom na Svatou Horu přišli od severovýchodu po zelené, viděli bychom dub sv. Václava, tzv. Svatohorský. Je to údajně potomek původního Svatohorského dubu, který je opředen legendami, např. o rytíři Malovci, který se v něm ukryl před lupiči, a o zázračném uzdravení žebráka Jana. Je poškozený, ale pečlivě udržovaný. Stále je chráněnou přírodní dominantou kraje.

Neviděli jsme tedy úplně vše, ale to se nedá nic dělat. To nejkrásnější jsme určitě viděli. Kromě informací o celém areálu jsme si v jedné z kaplí přečetli o tragédii, kterou 27. dubna 1978 způsobili čtyři hrající se děti. Byla jim zima, tak se rozhodly, že si na Svatohorských schodech udělají ohýnek. Určitě netušily, co tím způsobí. Když viděly, že z ohníčku je velký oheň, že už hoří náletová křoviska vedle chodby, tak utekly a ze strachu nic nenahlásily. Mohla být škoda výrazně menší.

Oheň se rychle šířil, zničil střechu kláštera, proboštství a severní části ambitů včetně věže s hodinami. Poškodil věže nad Mníšeckou a Plzeňskou kaplí i nástropní malby. Celé město tehdy s hrůzou sledovalo, jak živel ničí posvátné místo. K požáru postupně přijelo přes 300 hasičů z více než čtyřiceti profesionálních i dobrovolných sborů. Tři dny jim trvalo, než požár definitivně uhasili.

Škody byly obrovské. Byla vyhlášena sbírka. Hned toho roku se vybralo více než milion korun. Část nákladů pokryla i částka z pojistky. Lidé přispívali penězi, ale chodili tam i pomáhat. A podařilo se. Poutní místo doslova vstalo z popele.

Svatou Horu opouštíme po zelené a také po Vintířově stezce. Měla jsem strach, že tady v sobotu bude spousta lidí, ale překvapivě je nás tady doslova pár. To je ještě příjemnější.

Na cestě máme zděnou kapli s cibulovou střechou - Mariánskou studnu s pramenem údajně zázračné léčivé vody. Původní studnu vykopal r. 1634 slepý poustevník, jemuž voda z pramene zázračně vrátila zrak. Později byla prohloubena do 18 metrů, dnes je hluboká 78 metrů. R. 1673 byl nad studánku umístěn dřevěný příkrov, který byl r. 1673 nahrazen kapličkou. Stavební úprava do dnešní podoby je z r. 1687.

Ještě odbočujeme na louku, kde je vysoký Toufarův kříž, který je symbolickou vzpomínkou na mučednickou smrt kněze Josefa Toufara.
Pak už pokračujeme po zelené Svatohorskou alejí z kopečka. V Mixově ulici odbočujeme vpravo, Smetanovou ulicí jdeme do Alšovy ulice  a za chvilku jsme u auta. Je znát, že jsem po včerejšku unavená. Jsem ráda, že už nikam nejdeme.

Jen potřebujeme nakoupit, hlavně chleba a brambory, ale také naftu. Povedlo se. Lídl a OMV jsou vedle sebe na okraji města. Dokonce mají nové brambory v akci s 50 % slevou. Kupujeme pár dalších věcí.

U pumpy se domlouváme, jak dnes s obědem. Snídali jsme dlouho, ale už máme hlad. Kam však na oběd. Do města se nám zpátky nechce. Brala bych i párek v rohlíku, ale ten tady nemají. Paní nám nabídla cosi jiného – luxusní nic neříkající název v sobě ukrýval bagetu s párkem a se sýrem nebo s mexickou směsí. Ještě nám to ohřála. Současně jsme zjistili, že to můžeme koupit za body, které máme nastřádané za nákup nafty. Bylo toho dost, bylo to dobré, takže jsme spokojeni dvojnásob.

Opět se vracíme na naše vyzkoušené místo - do Hostomic na rozcestí Pod Velkou Babou. Je to sice dál, ale je to jistota a lednice se aspoň trochu vychladí. Už to potřebuje.

Po 16. hodině jsme na místě a já konečně relaxuji. Zítřejší stezku jsem zkrátila na 8 km. Včera mne můj stav docela vyděsil. Nesmím se přepínat.

Ota si mezitím vyšlápl na Velkou Babu (615 m) Místo je opředeno mnoha legendami o loupežníkovi Fabiánovi, který zde měl ukrytý hrad. Ten nechala zmizet zlá čarodějnice - jeho zavržená milenka. Na místě hradu je vidět jen Fabiánovo lože - skalku z velkých kamenů. Tam údajně odpočívá jeho duch. Je jen kousek za vrcholem na modré trase.
Již cestou se otevíraly pěkné vyhlídky do kraje. Z vrcholové vyhlídky viděl Plešivec. Vrací se spokojen.

Konečně večeříme v normální dobu a užíváme zdejšího klidu. Cítím se konečně dobře. Čteme si, ve 21 hodin pouštíme ČR dvojku a pořad s Koptou. V 22 hodin jdeme spát. Je opět těsně nad 20 stupňů, to se bude dobře spát.

Příbram – poutní areál Svatá Hora (Svatohorské schody, bazilika Nanebevzetí Panny Marie, křížová cesta), Hostomice (Velká Baba, Fabiánovo lože) na mapě