Jedeme na dovolenou do Broumova

Již někdy na podzim mne zaujala nabídka na Slevomatu - 5 dnů v Broumově s polopenzí za velice sympatickou cenu. V těchto místech jsme ještě nebyli, stále to plánujeme, ale nějak nám to nevychází. Takže perfektní nabídka. Ještě jsme přizvali syna Standu s manželkou Janou a 18 měsíčním synkem Tomáškem. Ať si to taky užijí. Termín jsme naplánovali na období květnových svátků - od 4. do 8. 5. , to by už snad mohlo být hezky. My si to ještě protáhneme a před a hlavně potom někde cestou ještě přespíme v autě. Jen jsem byla zvědava, jaké výšlapy zvládnu. Po na jaře prodělaném zápalu plic jsem dost unavená a zadýchávám se víc než dřív, takže docela hodně. Jana se těšila, jen měla strach, jak synek zvládne tu dlouhou cestu. Zrovna moc rád se v autě nevozí. Je po mamině – neustále potřebuje být v pohybu.

Vzhledem k tomu, že jsme 1. května večer byli v Plzni v amfiteatru na muzice a spát jsme šli až po půlnoci, vyjíždíme až v poledne. Než jsme to vše dobalili, naložili do auta, koupili chleba a vyzvedli peníze, dřív jsme to prostě nezvládli. Startujeme, svítí dvě oranžové kontrolky - žhavení a něco jako konvička. Oranžové kontrolky prý neznamenají žádnou tragédii, tak snad to nebude nic vážného. Ale dobrý pocit z toho nemáme. Už dřív se občas rozsvítily, ale po chvíli zhasly. Tentokrát svítí stále. Po chvíli zjišťujeme, že auto moc netáhne. My snad nikdy nevyjedeme bez problémů. Ota zastavuje a kouká pod kapotu. I ten největší laik by poznal, že máme přetrženou jednu z mnoha hadiček. Naštěstí v tom není nic, tedy žádná kapalina. Spojujeme to elektrikářskou páskou, kontrolky zhasly, auto už jede dobře. Takže docela úspěch. Pro jistotu zastavujeme v Mýtě v servisu. Ochotný majitel neměl ani čas se na to jít podívat. Prý nestíhají. Naštěstí podle mapy za dvěma rohy má být soukromý servis. Na místě zjišťujeme, že je to karosářství. Nenecháváme se tím odradit. Máme štěstí, chlap ochotně přeruší práci, koukne na to a uklidní nás. V hadičce se vytváří podtlak, naše provizorní oprava je dostačující. Žádná tragédie nastat nemůže. Zatím je oprava zbytečná a hlavně časově náročná. Takže nás potěšil a můžeme spokojeně pokračovat dle plánu.

Oběd jsem chtěla někde cestou připravit, ale protože máme neustále zdržující zastávky, zastavujeme na oběd v Otově oblíbeném řeznictví v Žebráku a s minimálním zdržením pokračujeme.

Je vedro, Praha je odpoledne po okruhu silně zablokovaná. Jedeme pomalu. Na odpoledne jsme měli ještě nějaké plány, ale vidíme, že to nestačíme. Měníme tedy program a hledáme v relativní blízkosti naší trasy místo, kde by to mohlo být zajímavé a kde by se snad nechalo i přespat. Našli jsme městys Lázně Toušeň, kde má být naučná stezka a soutok Jizery s Labem. Také tam však chystají pouť. Naštěstí teprve chystají, v opačném případě by tu klid určitě nebyl. Zatím parkujeme u řeky, cestou k soutoku se zastavujeme v hospůdce U Jezevců - Ota na Kozla, já na malinovku. Věděli jsme, že se tu ještě nějaký čas zdržíme.

Přešli jsme po moderním mostě z 21. století, vlevo došli k soutoku, vpravo k vodárně v Káraném, kde jsme se dočetli, že je to stále funkční unikát. Tato vodárna zahájila svůj provoz r. 1914 a byla první vodárnou, která zásobovala Prahu a která stále slouží svému účelu. Dokonce k ní od brodu vedla v té době vybudovaná cesta, která i dnes je lemovaná starými patníky. Jen tu na mapě malovanou naučnou stezku jsme zde nikde nenašli.

Z mostu jsme zahlédli, že jen kousek od místa, kde parkujeme, je lepší místo, kde můžeme zůstat přes noc. Než jsme se zabydleli, přijel místní motorkář, starší pán a vysvětlil nám řadu věcí z místní historie. Tady u vody však byla spousta komárů, rychle jsme něco malého pojedli a vyrazili okolo sportovního areálu na pivo. Bylo teplo, tak jsme mohli posedět i venku.

Horko bylo zpočátku i v noci, a to jsme neměli ani pořádně dovřené dveře. Až k ránu se ochladilo a konečně se dobře spalo. Vzbudili jsme se v šest, zdálo se nám však, že je brzy, tak jsme to ještě zalomili a vstávali skoro v půl desáté. Kousek od nás spali Švýcaři. Byli na tom skoro stejně. Taky snídali.

Po snídani jdeme ještě na procházku k lázeňské budově, kde má být skleněný dům a krásný park. S tím druhým souhlasím. Jejich skleněný dům měl pouze poměrně hodně prosklenou nástavbu. Nebo jsme ten správný dům nenašli.

Přejíždíme do nedalekých Kounic, kde je pivovar. Přes den v kanceláři prodávají Petky. Koupili jsme dvě, víc bohužel neměli, ale Ota sehnal tácek, děsnou spoustu etiket a magnetku s otvírákem. To vše sice za stovku (proto byla paní tak ochotná), ale i tak je spokojený. Na místě jsme zjistili, že vedle je večer otevřená i jejich hospůdka. Pivo vaří v bývalém zámeckém pivovaře, naproti je chátrající zámek a kostel s nádhernou gotickou věží.

Jen kousek jsme popojeli do Klášterní Skalice, kde stojí obrovský sloup - zřícenina kláštera. O tom povídali v Toulavé kameře. Je to fakt něco naprosto neuvěřitelného - a v centru obce.

Dnes to máme vše kousek od sebe. V Cerhenicích je vyhlídková věž. Skoro to není ani rozhledna, ale podle mapy ano. Je součástí pěkného parku na bývalé skládce – areál není pouze pro děti. Je tu i jezírko a bludiště, dokonce i Toika. Mám docela hlad, dala bych oběd. Na rozdíl od Oty. Nevadí, dávám jogurt a jablko a nějaký čas vydržím.

Projíždíme Poděbrady. Asi před dvěma lety jsme tu byli, tehdy ještě vlastní pivo neměli, resp. měli, ale vařili jim ho jinde. Nyní je již pivovar otevřený a pivo si vaří sami. Zastavujeme, abychom si něco koupili a mohli později ochutnat. Něco mají natočeného, ale zrovna ne IPU. Klidně by nám ji i natočili, nemají však petky. Ale to nás nezaskočilo. Máme vlastní. Dobře jsme udělali - později jsme zjistili, že z jejich piv byla právě IPA nejlepší.

Už se těšíme na pořádnou rozhlednu - v Hrubém Jeseníku je Romanka. Bohužel je otevřena v květnu jen o víkendu. Moje předběžné informace byly špatné. Je to škoda, je moc hezká. Na přípravu oběda však nevhodná. I když je teplo, tady fouká skutečně ledový vítr. Já zatím hlad stále nemám, Otovi to nevadí.

Jedeme dál. Skoro při cestě je pivovar Mžany. O tom ani Ota ještě neslyšel. Mají to tu hezké, kupujeme petky, já dokonce ochutnala šípkovou desítku. Koupit petku jsme neměli odvahu. Překvapivě je skutečně dobrá. Kupujeme dokonce i nealko limonádu. Až dáme v Broumově bierfest, bude mít i Jana co pít. Ota dává nealko Svijany, vlastní nealko nemají, limonádu nechce.

Je už však skoro 5 odpoledne. V autě máme ze Žebráka klobásy, chce to je sníst. Přejíždíme k rozhledně Hořický chlum nad Hořicemi. Tady víme, že je rozhledna zavřená, aspoň tu bude klid. Vaříme oběd (nebo už večeři?) a dělám základní očistu. Lidí se tu motá docela dost, ale nějak jsem to zvládla.

Když jsme začínali vařit, vypadalo to na pěkný slejvák, než jsme se najedli, mraky zmizely a svítilo zase krásně sluníčko.

Na silnici na křižovatce je odbočka na druhou stranu na Masarykovu věž spravedlnosti. Chtěla jsem to objet po silnici , ale neuspěla jsem. Zákaz tu nebyl, ale cesta to byla spíš jako tankodrom, ani na tak hrbolatá, ale úzká a hluboká, že jsem měla strach, že někde uvízneme. Nebyli jsme však první, stopy kol naznačovaly, že se tudy jezdí. Ostatně v okolí jsou i chaty. Přijeli jsme včas, abych mohla udělat fotky budovy nasvícené zapadajícím sluníčkem. Samozřejmě už bylo zavřeno, ale ráno se tu ještě zastavíme. Rozhledna je otevřená od 9,30 hodin. Pojedeme okolo a dřív stejně nevyjedeme. Naštěstí jsme se nemuseli vracet po tankodromu, na normální silnici to bylo kousek.

Vracíme se do Hořic. Mají tu pivovar. Je to nádherný objekt, který byl postaven v letech 1885 - 1895, kde zhruba po 40 letech obnovili vaření piva. Teď jen, kde přespat, abychom to neměli k autu daleko, lépe řečeno, abychom to neměli daleko na pivo. Petky už kupovat nechceme. Máme jich dost. Naštěstí jen o kousek dál je odbočka ke sportovnímu areálu. Je tam parkoviště, vlevo pěkný park. Tam to bude fajn, jen na snídaní budeme muset jinam.

Jdeme do pivovaru. Je to obrovský úžasný objekt a mají výborné pivo. Ota dává dva druhy točeného a dva speciály v lahvi 0,3. Mně stačí jen to točené. Večer se ochladilo, snad bude v noci příjemně.

Večer jsme ještě pobavili syna. Volali jsme mu, kde vlastně spíme, že jsme voucher nechali doma. Skoro nemohl pochopit, jak můžeme někam jet, když nevíme kam. Přece od toho ty děti máme, aby pomohly a poradily. My se o ně starali, když byli malí, teď nám to musí oplatit. No pobavili jsme se nakonec všichni.

V noci byla vichřice, že jsme byli rádi, že nespíme někde v lese. K ránu se to trochu uklidnilo, ale studený vítr fouká stále. Odjíždíme snídat kousek za Hlohovou kapličku, jen kousek od Masarykovy věže. Paní dokonce otevřela dřív. Takže žádné prostoje nemáme a jdeme dovnitř. Paní nás chvilku provází dvěma místnostmi v přízemí věže, seznamuje s její historií i budoucností. Původně totiž měla být vyšší, letos 28. října začíná její dostavba. Nahoru už jdeme sami.

Jen o kousek dál jsou Dachovy, kde je historické koupaliště, hlavně staré historické šatny. Centrální budova se opravovala, ale i tak je vidět, jak je to tam pěkné. Kupodivu jsme se dostali dovnitř a dokonce byly otevřené i toalety. Ty jediné nám chyběly k radosti.

Pokračujeme dál na sever. Zastávku plánujeme v Miletíně. Je nám jasné, že pivovar dopoledne bude zavřený, ale má tam být úžasný kostel. V infocentru se dozvídáme, že hořické trubičky pečou tady, jen kousek od náměstí za mostem a tam mají i prodejnu. Jejich specialitou jsou však Erbenovy miletínské modlitbičky - pečená dobrota z perníku. Samozřejmě musím obojí ochutnat. Trubičky známe, víme, že jsou výborné, ale vynikající je i perníček.

Další zastávka je u rozhledny Raisova chata na Zvičině. Samozřejmě otvírají až odpoledne. Personál už na chatě je, zkouším to, zda nás nahoru pustí. Prý je tam ještě nepořádek. Slavnostní otevření plánují až na následující den. Vzhledem k tomu, že jejich stránky byly zrušeny, začínám se domnívat, že se změnil majitel. Je tu však hezky i výhledy od budovy jsou zajímavé.

Tady měníme plán. Chtěli jsme pokračovat víc na sever přes další rozhledny a jednu zříceninu, ale už tolik času nemáme. Stáčíme to na východ - přes Hronov a Ratibořice. Ty si však necháváme až na zpáteční cestu.

Ještě však stíháme vysoké rozhledny Žernov a Na Signálu. Jsou si trochu podobné a na obou to hrozně fouká. Ale mají jednu výhodu. Točité schodiště je s mezipatry, jak jsem prohlásila vydechovacími. Ta druhá je v blízkosti bunkrů, je vyšší a víc asi otevřená - já říkám, že hraje. Je kovová a jak tam vítr profukuje, tak to skutečně vyluzuje zajímavé zvuky. Asi jsem tím byla tak překvapená, že jsem ji zapomněla vyfotit.
Večer na hotelu máme večeři, dáváme tedy na parkovišti jen lehkou svačinu. Moc hladu ani nemáme.

Odjíždíme a tvrdíme, že už nezastavujeme a jedeme rovnou na hotel. Jenže při průjezdu Policí nad Metují vidíme, že nádherný kostel je otevřený. Vracíme se a parkujeme. Co když příště bude zavřeno. Koukli jsme se do kostela, prohlédli si sousední budovy kláštera s muzeem, zašli jsme i na náměstí, kde je info a krásná radnice. Je však neskutečné horko.

Ale pak už jedeme skutečně přímo do hotelu. Naštěstí voucher jsme nepotřebovali, překvapivě mladí tady už byli, takže všechno vyšlo perfektně. Až na jednu drobnost. U rozhledny jsem si neuvědomila, že se máme připravit na výsadek v hotelu. Takže to stěhujeme v bednách a jak se dá. V mezipauze jsme zašli na pivo - Opat není nic moc, ale lepší něco než nic. Trochu jsme se zabydleli a šli na večeři. Náš malý Tomášek se cpal jako nezavřený, polévku, maso i rýži. A tu zrovna doma moc nejí. I jemu cestou vytrávilo.

Naplánovali jsme se Standou trasu na další den, při tom vypili jednu petku z našich zásob a brzy jsme šli všichni spát.

Cestopis pokračuje 2. dílem - Dovolená na Broumovsku.

Jedeme na dovolenou do Broumova na mapě