Jedeme do Hartmanic - 1. den - dopoledne: Střelské Hoštice - zámek a muzeum, Katovice - NS Kněží hora

Když jsem teď plánovala výlety do míst, odkud bychom se poměrně rychle zvládli vrátit domů, pokud by nás pozvali na očkování proti covidu, zjistila jsem, že např. ve Strakonicích jsme byli, ale na Turistika.cz je hledám marně. I když tvrdím, že ve svém archivu nikdy nic nenajdu, povedlo se mi najít fotky a dokonce i podklady ke zpracování cestopisu. Protože tras na cestování mám v šuplíku připraveno na dalších několik let, tak jdu dotvořit cestopis starý již téměř 10 let. Je tedy dost dobře možné, že něco už vypadá trochu jinak, ale aspoň letošní návštěvníci to budou moci porovnat.

Tehdy jsme měli mít v sobotu pravidelnou grilovačku u kamaráda v Hartmanicích. Podle předpovědi počasí měl být víkend nádherný a tak jsme svátek spojili s víkendem a vyrazili na pět dnů do jižních a západních Čech. Původní záměr vzít s sebou kolo jsme zavrhli, protože na trase jsme naplánovali tolik zastávek i kratších procházek, že by kolo bylo spíš přítěží.

Ráno děláme poslední přípravy a odjíždíme. Máme tři dny na to, abychom dojeli do Hartmanic. V přímém směru je to zhruba 80 km, ale samozřejmě přímo nejedeme. Cestou si chceme prohlédnout spoustu zajímavostí. Dnes to tedy pojmeme více méně jako poznávací výlet.

Nejedeme z Plzně přímo na jih, ale na jihozápad. První zastávku děláme v Oselcích. Již dřív sem se dočetla, že tu má být Muzeum pivovarnictví. Posílala jsem mail na tamější OÚ s žádostí o sdělení otevírací doby o svátku, ale bohužel dost pozdě. Odpověď jsem si přečetla až po návratu domů. To už jsme si jen potvrdili naši domněnku, že muzeum zrušili. Při průjezdu obcí jsme totiž nic takového nenašli.

Pokračujeme do Střelských Hoštic, které se rozkládají na obou březích řeky Otavy, na jejíž březích se rýžovalo zlato,  sloužila ke splavování dřeva, lovily se zde i perlorodky. Oblast této obce byla osídlena jíž ke konci starší doby kamenné, tj. 15 000 – 5 000 let př. n. l.. Ve starší době železné zde bylo již trvalejší osídlení – z té doby se zde našly pozůstatky vesnických sídlišť a mohylové hroby. Ve 14. století zde pravděpodobně byl jen panský dvorec. Okolo r. 1500 tu byla vybudována tvrz – přesné datum však známo není. Na renesanční zámek byla přestavěna po r. 1569. Ve 20. letech 18. století byly přistavěny hospodářské budovy, vč. pivovaru. Zámek byl přestavěn v barokním slohu. Po celou dobu se majitelé často střídali. R. 1923 ho koupil Haléřový fond dělnictva Škodových závodů v Plzni a zámecké budovy upravil na dětskou a ženskou ozdravovnu. V letech 1927–1928 přistavěli 2. patro. Po 2. světové válce tady byla vojenská posádka, která si zde udělala stavební úpravy podle vlastních představ - odstranili dlažby, vyměnili historická okna a dveře, některá hospodářská stavení zbourali a postavili si ošetřovnu, kino a ubytovnu. Nedochovala se ani psaníčková sgrafita na fasádě. Později sem zavedli ústřední topení. Když zámek získala obec, pustili se do rekonstrukce, aby zámku vrátili aspoň částečně původní podobu. Od r. 2006 zde sídli Muzeum řeky Otavy a voroplavby. Sem jsme zašli. Tehdy za 20,- Kč na osobu jsme posbírali celou řadu informací. K rozšíření voroplavby napomohlo r. 1793 vybudování Schwarzenberského plavebního kanálu r. 1793. Cesta do Prahy trvala dva dny. Ještě po 2. světové válce se vory po řece plavily. V muzeu jsme objevili i malou výstavu pivovarnictví – měli tady pivní tácky, lahve apod. To si ten můj pivař a pivní sběratel opravdu užil. Ještě jsme si zámek prohlédli z venku, zašli se podívat k řece, tam jsme v klidu snědli svačinu a popojeli už jen kousek - do Katovic.

I tento městys se rozkládá podél Otavy. Nejstarší osídlení bylo v oblasti Kněží hory - v době halštatské pod ní vedla solná stezka. Byly tam nalezeny pozůstatky rozlehlého slovanského hradiště z 9. století, které pravděpodobně vyhořelo. Místy se dochovaly čtyřnásobné ochranné valy.

Katovice byly původně rýžovnickou osadou - zlato zde rýžovali již Keltové, v 10. - 11. století se přeměnila na trhovou. Po povýšení na městečko získaly městský znak, právo mýta, cla a právo tržní - směli se zde konat dva trhy za rok. Získaly i právo pečetní – dochovalo se dokonce i pečetidlo, které je uloženo v Okresním archivu ve Strakonicích. Po zbudování Schwarzenberského plavebního kanálu se tady vázaly vory. Od r. 1867 tudy vedla dráha, ale plavení dřeva po vodě pokračovalo.

Tady jsme si naplánovali asi 4 km dlouhou procházku – po jednosměrné NS Kněží hora, na které je 5 zastavení s informacemi o historii, geologii a přírodních zajímavostech v okolí. Zaparkovali jsme v centru na parkovišti u restaurace. Našli jsme turistické ukazatele, značení pro cyklisty, ale značení naučné stezky ani náhodou. Nějak se nám dnes nevede. No, snad budeme mít štěstí a najdeme, co hledáme. Tentokrát jsme se nenechali neúspěchem odradit. Tehdy jsem ještě neměla tablet, zašli jsme tedy pro informace do restaurace. K naší radosti tam točili pivo Klostermann, což je naše oblíbené, takže jsme neodolali. Tu stezku musíme najít. Jenže ani tady o NS nikdo nic nevěděl, ale poradili nám, že se musíme dostat k řece a ke Kněží hoře vyrazit proti proudu. To nám stačilo - chceme se hlavně trochu rozhýbat.

Nejdřív jsme se zastavili u kostela sv. Filipa a Jakuba, který byl ve 2. polovině 13. století postaven v raně gotickém stylu. V 18. století byl upraven barokně upraven. Věž byla zvýšena ještě později. Pak jsme se pokochali několika domy, které si uchovaly styl selského baroka a už jsme scházeli k řece. Ani tam značka nebyla, ale bylo tam hezky. Trochu jsme se prošli podle řeky, došli k soutoku Březového potoka s Otavou. Odbočku na hradiště na Kněží hoře jsme nenašli a tak jsme se zase vraceli po stejné cestě. Nedošli jsme ani k Žižkovu mostu - kamennému klenutému mostu s nejasným obdobím vzniku. Dnes dokonce nevede ani přes potok - ten byl ve 20. letech 20. století napřímen. Kdybych již tehdy měla tablet, bylo by to rozhodně jednodušší. Také proto jsem si ho později pořídila a mapy v něm si nemohu vynachválit. Chvíli jsme postáli u jezu, prohlédli si vodácké tábořiště, prošli uličkou k silničnímu mostu a ještě kousek dál podle řeky.

Až když jsme se vraceli zpátky k autu - po vedlejší silničce z druhé strany restaurace, objevili jsme konečně informační tabuli, kde jsme se dočetli o zdejší naučné stezce a také o dalších zajímavostech. No, mají to pěkně schované. Ale nám procházka stačila a tak jsme sedli do auta a pokračovali dál na východ - do Strakonic.