Cyklovýlet k vodopádu Bílá strž
Počasí na přelomu dubna a května se nedalo odolat a tak jsem v neděli (29.4.) sundal kolo z háků v garáži a jal se splnit hned několik pošetilých nápadů. Pojedu se podívat na jediný šumavský vodopád, který od nás z Loučimi není až tak daleko – bratru kolem třiceti kilometrů, to byl nápad první. Tím si splním cíl pro letošní rok a to zvládnout na jeden zátah tolik kiláků, kolik mi bude v květnu let (65). To byl nápad druhý, třetí pak se nabízel sám - nafotit vodopád pokud možno jinak, než jej fotí všichni. Jak to dopadlo, o tom následující otextované fotografie.
Fotografovat vodu v pohybu je nejlépe delším expozičním časem ze stativu, takže do fotobatohu jsem kromě dvoustovky objektivu, malé svačiny, lahve (taky malé) s údajně energetickým nápojem přibalil zapouzdřený stativ a ráno po osmé vyrazil známou trasou přes Pocinovice do Nýrska. Počasí ideální a poněvadž jsem nemínil fotit pouze vodopád, zastavil jsem hned po výjezdu z lesíka nad Hadravou.
Ta je na panoramatickém snímku s vrcholy jihozápadní Šumavy vpravo, vidět je pouze její část.
Před devátou hodinou se chalupy kolem silnice teprve probouzely a tak jsem podél potoka Andělice před Pocinovicemi chvilku závodil s dvěma srnami (kdopak asi vyhrál?), kus dál vyběhl z lesa zajíc a po sjezdu k Nýrsku zaplácala mi nad hlavou křídly barevná kačena.
Městem jsem projel kolem Úhlavy k parádně obnovenému a plně funkčnímu Lesnímu divadlu, kde se člověk může oddávat nejen umění divadelnímu a výtvarnému (přes sezónu jsou zde k vidění zajímavé výstavy v plenéru), ale v příjemném interiéru hospůdky u vchodu také praktičtějším aspektům života a tedy jídlu a dobře vychlazenému pivečku a upaloval jsem ještě kousek po silnici lesem, abych po necelém kilometru odbočil na cyklotrasu 2049, kde moje upalování na dlouhou dobu skončilo. Začalo totiž stoupání a kdybych tušil, že až do výšky 1015 metrů, možná bych svoje plány pozměnil. Stráně zarostlé lesem, občas paseka nebo svažitá louka, do toho jedna dvě upravené chalupy… jelo se hezky, byť do kopce.
Na obrázku jsou Horní Polánky kousek za Nýrskem. Když se člověk porozhlédne, je to krásný kout šumavského podhůří a nebude to žádná novinka pro spoustu lidí. Značení Cyklotrasy překrývá penzion, kde bylo určitě plno, zrovna tak jako v dalším ubytovacím zařízení, které jsem míjel hned po nasednutí na kolo.
Silnice vlevo vede nahoru do kopce, za mnou pokračuje rovina k přehradě na pitnou vodu. Než jsem nafotil, profrčeli tudy dva cyklisté, jeden je na snímku, druhý jel chvíli po něm a oba jeli pochopitelně rovně. Na mně podle mapy čekala cesta do kopce. Nu což, dal jsem se na vojnu, tak jedeme!
Necelý kilometr se ovšem naskytnul další krásný výhled, takže zastavit, nafotit… fotozastávky jsou zároveň malým odpočinkem. Na snímku vlevo na pozadí Nýrská přehrada.
Do kopců to byla jízda docela pomalá, nemínil jsem se zchvátit v první třetině cesty a tak jsem šlapal na nejlehčí převody – což bylo pomalu, alespoň ale o chlup rychleji než jít pěšky, K tomu došlo po pár kilometrech. Prostě jsem v nejprudším stoupání slezl a kus šlapal šourem. Tak jsem se dostal na rozcestí Pod Hraničářem do výšky 782 metrů.
Dal jsem si předsevzetí vyfotit všechny rozcestníky, takže i tady jsem slezl a pořídil pár snímků. Než se tak stalo, vynořili se z lesa dva chlapi na kole – velký a malý, přijeli od Nýrska po modré značce a tudíž jinudy než já. Zeptal jsem se, kudy dál ke strži, větší chlap (táta) mi odsouhlasil směr a taky mojí obavu, že to bude ještě docela dobře do kopce.
„Je to trochu zvlněné, ale víc do kopce, dostanete se vlastně přes tisíc metrů…“ ukončil řeč s úsměvem, popřál mi pěkný výlet a oba odjeli tam, odkud já jsem přijel.
Z kopce, pochopitelně.
Další rozcestí bylo po dvou a půl kilometrech – u zaniklé obce Zadní chalupy. Potvrdila se předpověď zvlněné cesty, tady jsem byl ve výšce 731 metrů. Pokračování k cíli bylo po červené turistické značce 9,5 kilometrů na rozcestí Stateček, odtud ke strži už jen coby kamenem dohodil a zbytek došel, nabízela se ovšem také možnost jet po červené v opačném směru do Svaté Kateřiny a domů. Bylo 10.20, stihnul bych v pohodě nedělní oběd… jenomže bych si nesplnil předsevzetí a tak jsem nasedl a jel dál.
Cesta vedla ve stínu lesa, ze strání zurčely potůčky a já se konečně dostal do nejvyššího bodu svého putování – na rozcestí Lomnice do výšky 1015 metrů. Od posledního focení jsem ujel 3 kilometry za víc než půl hodiny, protože možná polovinu jsem šlapal pěšourem. Do cíle zbývalo ještě sedm kilometrů a že se nějaký kopeček ještě naskytne jsem nepochyboval ani na chvíli.
Vyfotil jsem kolo zaparkované u zbytku sněhové závěje, což byl důkaz počasí letošního jara – na sobě krátké kalhoty a dres s krátkými rukávy a v příkopech kolem cesty sníh, při pohledu zdola byl vidět sníh i na holých pláních pod Ostrým!
Další zastávka byla na křižovatce Stateček ve výšce 958 metrů a to už jsem byl skoro u cíle, k Rozcestí Bílá strž scházelo už jen 1,2 kilometru!
Stateček je křižovatka pěti cest – odtud se pokračuje na vrchol Velkého Ostrého (tahat sebou kolo se nedoporučuje, cesta je krkolomná a místy je nutno kolo nejen tlačit, ale dokonce nést na zádech) a do Bavorska. Po další cestě jsem přijel z Nýrska, ta pokračuje dolů v Černému a Čertovu jezeru na Špičák. Vlevo se jede dolů z prudkého kopce do Hamrů, kolem Bílého potoka, pátá cesta vede taky dolů, Hamrům se ale vyhýbá. Název dala křižovatce stará usedlost, která zde stávala do roku 1953. A ještě zmínka z informační tabule – do zdejšího romantického a divokého kouta Královského hvozdu umístil hudební skladatel Carl Maria Weber děl své romantické opery „Čarostřelec“.
Tohle jsem si přečetl na informační ceduli, zašel jsem 100 metrů po pěšině k lavičce a pořídil odtud snímek údolí, kde pod zalesněnými stráněmi leží Hamry (při pohledu na fotku spíš než údolí jsou vidět kopce).
Po návratu k rozcestníku jsem otázkou k vodopádu nebo už zpátky oslovil cyklistický pár v přilbách, usmáli se a odpověděli anglicky. Bylo jasné, že tady si nepokecám a tak jsem špápl do pedálů a z mírného, na místní poměry velmi mírného kopečku jsem po ujetí 1,2 km byl na místě.
Na počítači 33 krušných kilometrů, před sebou fotografování vodopádu, krátký odpočinek a cestu zpátky.
Následující dojmy z téměř hodinového pobytu lze shrnout do jediné věty - zklamání. Nikoliv z jedinečného přírodního úkazu, ten opravdu stojí za podívání. Zklamání se týká především jeho prezentace.
Na snímku vpravo je cesta od Špičáku a Černého jezera. Velice prostý přístřešek s lavičkou a prkenným stolkem umožní sice úkryt před deštěm (pokud někdo nutně musí absolvovat tůru k vodopádu v pláštěnce nebo s deštníkem nad hlavou), útulné to místo není ani trochu.
Na obrázku vlevo je vidět kousek dřevěného zábradlí, k němuž je možno přivázat kolo při sestupu dolů v vodopádu. V době mé návštěvy ležel přes zábradlí padlý kmen a poněkud vadil v přístupu.Nepamatuji, kdy naposledy foukal tak vělký vítr, aby zlomil tak silný kmen. S jeho odstraněním zřejmě nikdo z kompetentních evidentně nespěchal...
Ještě že koruna smrku nebránila sestupu po krkolomé cestičce k vodopádu!
Rozcestník a vedle informační tabule - kratší text vysvětluje, že se nacházíme v národní přírodní rezervaci Bílá Strž, delší pak upozorňuje, co všechno je tady zakázáno!
I tady je možno přivázat kola. Pár desítek metrů sestupu a vidíme atrakci, kvůli které sem přijíždí nebo přichází poměrně dost lidí, jak ostatně uvidíme na dalších fotkách.
Vodopád sám o sobě je krásný. Vysoký 14 metrů, teď předposledního dubna hojně zásobený vodou z již zmíněných tajících zasněžených plání (pozor, v suchém létu je vody velmi málo a zážitek téměř žádný), hukot kolem dokola... nejblíže se ovšem lze dostat jen do místa, odkud je následující snímek. Ruku návštěvníka jsem nechal na obrázku úmyslně pro porovnání.
Na dalším snímku je vodopád vidět poněkud lépe - muse jsem ovšem - zákaz nezákaz - podlézt zábradlí z ohoblovaných kůlů a kamzíkovitým zůsobem se za pozornosti nově příchozích turistů dostat trochu níž a najít místo, kam umístit stativ. Ani tak jsem nebyl s výsledkem příliš spokojený, i když z výhledu zmizely kmeny stromů.
Určitě by se vodopád dal nafotit z více míst a lépe, znamenalo by to vyhradit si na focení víc času a hlavně - hledat někde dole místa, odkud pořídit nový záběr. Možná by to prošlo v klidu, zřejmě by se pomocí mého novinářského průkazu dalo pořídit povolení vydat se do míst, kam vstoupit je dle tabule nahoře zakázáno... jenomže i běžný návštěvník by měl mít možnost odnést si odtud pěkné fotky!
Pohled na střední část vodopádu, foceno za stativu.
Mezi kameny hučí křišťálově čistá a ledová voda dolů do údolí k Hamrům jako Bílý potok, jenž se tady vlévá do mladé ještě Úhlavy.
Je snahou zachovat krajinu v její původní podobě - budiž. Jenomže například padlý kmen buku v levém dolním roku snímku leží na malé plošince, z níž by se vodopád dal vyfotit ještě lépe...
Účelu bylo dosaženo, člověk vidí nedotčenou přírodu...
Lidskou rukou téměř nedotčená je ovšem i přístupová cesta na vyhlídkovou plošinku a taky už bych výhrady měl. Vývratový strom vlevo zřejmě bude součástí cesty do té doby, než se uvolní podpěrné větve a kmen na na někoho spadne.
Kameny, kořeny a nerovnosti sice vypadají romanticky, jít po této cestičce dolů je o zdraví. K vodopádu se lze dostat buď pěšky nebo na kole - to je v pořádku. Je nicméně nutno počítat s tím, že většina turistů má už pár kilometrů za sebou, takže jistá únava tady je. Zvrknout si nohu na takovémto povrchu je dílem okamžiku a v tom případě je po zážitku...
Na skutečnost, že mezi turisty se najde i pár lidí seniorského věku se tady pozapomnělo úplně. A přitom zrovna na tuhle kategorii návštěvníků se prozíraví podnikatelé v poslední době zaměřují! Co si budeme ale povídat, jakákoliv státní istituce je ten nejhorší podnikatel.
A jako mám představu o přístupnosti k vodopádu? O tom závěr této fotoreportáže.
Jak je vidět, zájem turistů - a nejen českých - o vodopád v Bílé strži je velký. Co vyjde z tohoto místa na kompaktních digitálech za snímky je ovšem otázka, žádná sláva to zřejmě nebude. A je to škoda. Ke spokojenosti určitě nejen mojí by stačilo málo - upravit přístup k vyhlídkové plošině, případně ji posunout o pár metrů níž. Pohled na vodopád zdola je přece jenom poněkud jiný, než ze stávajícího místa...
Bílá strž je živým důkazem neustálého souboje ochránců přírody s jejími obdivovateli. Jedni se snaží zachovat podobné kouty hor naprosto neporušené, druzí se snaží zpřístupnit je co největšímu počtu zájemců. Stačila by vzájmená domluva...
Tohle všechno mě napadlo při cestě dolů do Hamrů po asfaltové silničce, o jejíž perfektní kvalitě se některým městům pouze jenom zdá. Po levé straně zurčel Bílý potok, po pravé se táhly zalesněné stráně... jednu chvíli jsem musel zastavit a v malinkém potůčku při cestě zchladit ráfky kola docela pěkně nažhavené neustálým brzděním!
V půl druhé jsem projel Hamry a kolem přehrady přes Milence - kde jsem marně doufal v otevřenou hospodu a nejméně jedno orosené před další cestou - jsem pokračoval kolem auty a motorkami obležené hospůdky Zemanka do Nýrska a domů, kam jsem dorazil před třetí odolední.
Celkem jsem najel 64 kilometrů (1 chyběl do limitu) a přivezl 110 obrázků - z nichž pár jste viděli zde.
Další jsou na www.multiweblog.estranky.cz.
Vodopád Bílá Strž určitě stojí za zhlédnutí a cesta k němu, ať už na kole nebo pěšky vede krásnými šumavskými partiemi a mnoha výhledy do okolí. Moji kritická připomínka se týká schopnosti - nebo spíš neschopnosti - umět nabídnout a prodat to, na co můžeme být právem hrdí!
Přidat do oblibených uživatelů
Železná Ruda
Mapa
Ubytování
Počasí
Chaty a ChalupyPříspěvky z okolí Cyklovýlet k vodopádu Bílá strž
