Za technickými zajímavostmi do Královského Hvozdu - Šumava

Za technickými zajímavostmi do Královského hvozdu - Šumava.

Když sedíme v bafajícím, dá se říci téměř starodávném motoráčku, ujíždějícím z Klatov západním směrem, skoro by se člověku chtělo rozeběhnout do míst tak líbezných, tak důvěrně známých - do míst zvaných Šumava.

Janovice nad Úhlavou, Dešenice, Nýrsko, Zelená Lhota,..... - čím dál známější názvy stanic se střídají za okny motoráčku řady 831, který z našeho pohledu snad už od nepaměti, pendluje kouzelnou krajinou šumavského podhůří, a bubláním svého motoru rozeznívá hluboké údolí pod hraničním hřebenem. Ještě jeden tunel před Zelenou Lhotou, pár zatáček a zastavujeme v jednom znádražíček, které jakoby vypadlo z povídek o staré Šumavě - v Hojsově Stráži. Neznám příliš mnoho podobných míst, kde by se příroda snoubila s moderním věkem tak půvabným způsobem. Motoráček zarachotí nápravami na výhybkách zhlaví ve směru na Špičák a sotva jeho koncová světla zmizí za zatáčkou, ve stanici se rozhostí takřka velebné ticho, rušené jen šuměním větru v korunách okolních stromů.

Stanice Hojsova Stráž - Hamry v nadmořské výšce 740 m.n.m. vznikla jako určitý kompromis mezi obcemi Hojsova Stráž a Hamry. Takřka vpolovině cesty mezi zmiňovanými obcemi, uprostřed hlubokých lesů , prakticky na samotě, vyrostlo nádraží. Kromě samotné výpravní budovy, skladiště, nákladové rampy a asi 3 dalších civilních budov, zde nenaleznete nic jiného. Je velmi příjemné, když při čekání na vlak nasloucháte zpěvu ptactva, a cvrkání cvrčků na okolních travnatých plochách. A vůbec Vám přitom nepřijde na mysl, že vlastně sedíte na nádraží. Přitom nechybělo mnoho, a vlaky těmito krásnými místy nemusely vůbec projíždět. Teprve vlétě roku 1873 bylo rozhodnuto, že železnice bude zbudována v podobě, jak ji známe dnes.

Jen kousek od nádraží, hned vedle kolejí mířících ke Špičáku, spíše vytušíme, než uvidíme , zbytky první zdejší technické zajímavosti. Stojíme u bývalé horní stanice pozemní lanovky spojující zdejší nádraží s továrnou dole vúdolí. Po kolejích o rozchodu 1435 mm, na délce 400 metrů a na převýšení 110 metrů se tu až do šedesátých let minulého století dopravovaly výrobky továrny na výrobu papíru a dřevoviny.

Proplétaje se houštinami a nízkým stromovím, doklopýtáme k údolní silnici, kterou pozemní lanovka podcházela pod malým můstkem a vzápětí končila v objektu továrny. Stojíme před továrním objektem, jenž byl vybudován vroce 1883 a takřka výhradně využíval k pohonu tří brusů a dvou odvodňovacích lepenkových strojů vodní energii bezprostředně sousedící říčky Úhlavy. V roce 1901 se se změnou majitele z provozu stala i elektrochemická továrna. Sortiment výrobků byl rozšířen o výrobu vodíku a baterií. V roce 1903 buduje podnik kotelnu s dodnes stojícím, 26 m vysokým komínem. Největšího rozmachu dosahuje továrna, zřejmě ve dvacátých letech 20. století, kdy mezi roky 1919 - 1922 vzniká již zmiňovaná lanovka. Poměrně brzy - v letech třicátých - přichází útlum výroby a podnik se vrací k papírenské výrobě, které zůstal věrný až do svého zániku. Naprostá většina strojů zde byla poháněna přímo vodou z řeky, zatímco k nejmodernějšímu zařízení - Peltonově turbíně, voda přicházela z oblasti Brčálníku, 3,6 km dlouhým železobetonovým kanálem a kovovým potrubím pak padala na lopatky zmiňované turbíny. Zánik továrny je většinou datován rokem 1962, údajně vsouvislosti srozšiřováním hraničního pásma.

Dnes je objekt doslova v žalostném stavu. Hlavní tovární hala už přišla o střechu a nejcennější technické zařízení - Peltonovu turbínu - je možno spatřit přímo ze silnice. Kancelářská budova o střechu zatím nepřišla, ale i na ní, se stále výrazněji podepisuje drsné šumavské klima. Už jen torza kovového potrubí, přivádějícího v dřívějších dobách vodu pro turbínu, lze spatřit vlese pod železniční tratí vedoucí na Špičák.

Je mnoho zajímavostí v okolí bývalé hraničářské obce, ale ty si snad necháme na příště. Teď opustíme továrnu u níž jsou šance na obnovu v podobě technického muzea téměř nulové, především v kontextu s uvažovaným projektem na výstavbu vodní nádrže vtěchto místech. Raději ze sebe ometeme větvičky a pavučiny, které jsme na sebe nachytali při prodírání houštinami a zamíříme k pozdnímu obědu na nedalekou Horskou Chatu Hamry s bohatým výběrem šumavských specialit. Posezení v typické šumavské krčmě, s neméně typickým krbem, je tím nejlepším zakončením dnešního putování. A pak, sedíce vbafajícím motoráčku, určitě budeme přemýšlet nad tím,kdy se jím zase necháme unášet do některého znádherných šumavských koutů.