Zkamenělý zámek a pohádka, kterou napsal Špraněk

Kam a jak jedeme?

Tak jsem jednoho dne vzal tu svou princeznu na zakletý Zkamenělý zámek. Kde se vzal, tu se vzal, najednou zlý drak, který ji hned chtěl zatáhnout do své sluje. Po lítém boji jsem ale nad drakem zvítězil a brzy jsme i zahlédli světlo na konci tunelu. Potom jsme již Zkamenělý zámek raději opustili a na chvilku navštívili Řecko.

Tento text jsem – spolu s patřičnými doprovodnými fotografiemi - v podobě několika krátkých zpráv poslal přes WhatsApp svým dětem, resp. jejich prostřednictvím svým vnučkám. A protože to byl opravdu půlden takřka pohádkový, nabízím jej – jako další tip na „koronavirový“ výlet a v trošku jiné formě - i čtenářům Turistiky.

Hned na úvod ještě dodám, že naše cesta vedla po NS Špraněk, což znamená, že jsme se pohybovali v okolí známých Javoříčských jeskyní. Na místo jsme se dopravili autem (ze Šumperka je to téměř 50 km) a zbytek už jsme šli po svých. Celá trasa sice měří jen něco málo přes 5 km (a samotná NS necelé 4 km), ale uvidíte tu např. i takové – pro tento region naprosto neuvěřitelné – záležitosti, jakými jsou skalní úchytové řetězy. Ale bát se nemusíte; řetěz je tu jen jeden, velmi krátký ,,, a celá cesta je v podstatě velmi příjemnou procházkou. I když někdo celou trasu hodnotí jako středně těžkou.

Za čím jedeme?

Samotná Naučná stezka Špraněk – i stejnojmenná národní přírodní rezervace – je záležitostí jistě zajímavou, se symbolem v podobě průchozí skalní brány. Začátek i konec NS je nad obci Javoříčko (těsně před pavilonem Javoříčských jeskyní) a pěší turisty po ní provedou TZ všech barev. Pohybujeme se v krasové oblasti, kterou charakterizuje údolí stejnojmenného potoka i její nejvyšší bod, tedy 639 m vysoký Špláz (tento vrchol však součástí NS není).

Cestou, která vede převážně bukovým porostem a po lesních cestách (některé úseky jsou vyasfaltovány) nás čekají pohledy na skalnaté srázy s jeskynními otvory a závrty, již zmíněná skalní brána, modlitební jeskyně Svěcená díra i skalisko Zkamenělý zámek, kde ještě v II. polovině 14. století stávala zemanská tvrz Bránky. Se vším potřebným nás seznámí sedm zastavení s informačními tabulemi. Jmenují se Úvodní, Javoříčské jeskyně, Zátvořice, Svěcená díra, Zkamenělý zámek, Ponory Špraňku a Javoříčky a Bučina na vápenci. Prvních šest zastavení jde celkem rychle za sebou, to poslední je vzdálenější solitér (a cestou k němu nás v lese zaskočí pohled na náhle se zjevivší gigantické terasové rekreační zařízení Vojtěchov).

Pomineme-li úseky kolem toku potoka a za chatou Jeskyňka, není cesta schůdná s kočárky, protože jsou na ní schody i skalky. Žádných krkolomných stoupání a nebezpečných skalních výstupů se však rozhodně bát nemusíte a u těch lehce náročnějších úseků je k dispozici zdatný pomocník v podobě dřevěného zábradlí. Vzhledem k tomu, že se jedná o okruh, můžete na rozcestí před Javoříčskými jeskyněmi zvolit dvě cesty. „Červenomodrá“ varianta sleduje jednotlivá zastavení podle čísel, její „žlutozelená“ sestřička sleduje směr hodinových ručiček a nechává si „hustší“ závěr. Krásná příroda, pestrobarevné kytičky nebo vyhlídková hradní plošina jsou bonusy navíc. Chybí snad jen to setkání s pravěkým nosorožcem a ani těch netopýrů kolem nás moc nepoletovalo. Asi ještě spali a naše návštěva Zkamenělého zámku a pohádkových skal je ani v nejmenším nezajímala.

Na závěr ještě krátká prohlídka míst, která budou navždy spojována s javoříčskou tragedií na konci II. světové války (podle současné verze se oni přibližně stejně zasloužili jednotky SS i sovětští partyzáni), a zastávka u pravoslavného kostela v nedalekém Střemeníčku. No a pak už pouze odjezd „na sever".

Jak a kde jsme se najedli a ubytovali?

Vzhledem k celkové vzdálenostní i časové délce výletu nám bohatě stačila tatranka a voda z Rájce. V době zavřených hospod nám, koneckonců, stejně nic jiného nezbývalo. Těch, kteří by jistě také rádi někde chvíli poseděli, jsme však cestou potkali možná až překvapivě hodně.

Co se nám nejvíce líbilo a co naopak ne?

Líbilo: Krásné počasí i příroda, kombinace skal a jeskyní a nejvíce asi ona slavná skalní brána, díky které mohou mnozí nabýt pocitu, že se nacházejí v Českém nebo Saském Švýcarsku. K tomu téměř božský klid a pohoda. Líbil se nám i příběh o vzniku jména potoka, NS a NPR, podle kterého prý měli vlastníci tvrze přídomek „z Bránek“. Jeho zkomolením pak vzniklo německé „von Spranek“ … a bylo hotovo.

Nelíbilo: Tady lze uvést snad jen to, že nám nevyšlo úplně poslední zastavení dne. Podniková prodejna loštických tvarůžků totiž kvůli koronaviru zrušila nedělní prodej.

Ostatní informace

Kromě té tatranky, vody a „krmiva“ do auta jsme neutráceli. Chvílemi nás to i mrzelo … a závěrečná tiskovka na Koupáku, pochopitelně, také nebyla. Za normálního stavu věci by to bylo dražší minimálně o 50 Kč za parkování v Javoříčku i nějakou tu turistickou vizitku. A do jedněch z našich nejkrásnějších krápníkových jeskyní bychom po čase zřejmě také zavítali. …