kolem Rybníka (retro)

Kam a jak jedeme?

Ráno nebylo po dešti ani památky, sluníčko hřálo a na obloze sem tam mráček. Mohli jsme konečně do hor. Už včera při návratu z Domažlic jsme si všimli, že na křižovatce nad Rybníkem přitlouká chlap poutač na nově otevřené občerstvení ve vesničce Závist. To byl náš první dílčí cíl. Občerstvení nás nejprve vyděsilo. Dvorek chalupy, na něm slunečník a pár stolků zbitých z prken, pár lavic a přívěs za auto. V něm byla pípa. Utéct jsme ale nestačili. Dva chlapci opravující plot si nás všimli a nesmlouvavě přivolali dovnitř. Ujala se nás jejich matka a nakonec jsme se docela zdrželi. Měla Koutské pivo z místního minipivovaru (v Koutě na Šumavě), prý i dobrou limonádu, a hlavně Pavlínu rozpovídala. Manžela neměla doma, objížděl poutě a zrovna teď nějaká byla. Starala se o nemocnou babičku, dva syny, dceru s miminem (ten lump jí udělal dítě a utek), smečku čivav, koně a další zvířectvo a vypadala přitom spokojeně. Jediná stížnost byla, že na tomhle konci světa nejdou ani telefony ani televize.

Rozloučili jsme se po hodné chvíli, sešli jsme po silničce na křižovatku a začali stoupat. Kopečky, které jsme měli po levé ruce, se jmenují Pivoňské pohoří.

Na vrcholku stoupání byla kaplička, kolem které zrovna uklízeli starší němečtí manželé. Pavlína mě zrazovala od focení, že je to v lese a je tu tma. Bylo to na dvacetinu vteřiny, ale udržel jsem to, tak jsem dobrej.

Prošli jsme kolem bývalé pohraniční roty Hraničná a po hřebenu Medvědích hor zamířili k severu. Povzbuzen včerejším houbařským úspěchem jsem chvílemi brousil po lese, ale rostli tu jen hořčáci. Pavlína mi při těchhle pokusech vždycky zdrhla.

V nestřeženém okamžiku jsme sešli z té správné cesty a octli se zpátky u kapličky. Odhadl jsem směr a vydali jsme se neznačenou lesní cestou. Přeci nepůjdeme do Rybníka po vlastních stopách. Vybloudili jsme tak po hodince u pěšího hraničního přechodu Schwarzach, přesně tam, kde jsme chtěli být. Bylo ještě brzy a cesta k Rybníku byla asfaltová, odbočili jsme ze značky zcela záměrně. Prošli jsme jakýmsi vzdělávacím střediskem a vzápětí nastaly houby. Za ten kilometr a půl, než jsme došli pod kopec k silnici, jsme měli košík plný. A to jsme sbírali jen kolem cesty. Dole jsem fotil letní idylu rybnického údolí a Pavlína mě honila. Nechtěla zmeškat výkup hub.

Za čím jedeme?

Pěkným dnem jsme tenkrát šli je tak se potoulat po lesích a kopcích. A docela se nám to povedlo.

Jak a kde jsme se najedli a ubytovali?

Penzion v Rybníce je velmi přívětivé místo. Mají tam kuchyňku, člověk si může uvařit. Ale jejich vlastní kuchyně není taky špatná. Za penzionem je i krám, kde se v době příhodné dají koupit i vajíčka na smaženici. Doufám, že to tak zůstalo.

Co se nám nejvíce líbilo a co naopak ne?

Ten den byl naprosto pohodový. Počasí se povedlo, občerstvení cestou taky, houby jsme našli. Prostě stížnosti žádné.

Ostatní informace

Do pohraničních hvozdů už je nejen vstup povolen, ale ke všemu se tu vstupné neplatí. A ještě si člověk může přivydělat sběrem hub.