Přidat Ukrajinu mezi oblíbené
KOLOČAVA (nejen Četnická stanice), Užhorod, Viškovo - Zakarpatská UKRAJINA
Zabili, zabili chlapa z Koločavy… Písničky z Balady pro banditu nás (tehdy studentky stř. školy) mnoho večerů na internátním pokoji uspávaly. Proč se nezajet podívat do kraje, kde místní Robin Hood pobýval... do míst, která za první republiky patřila Československu.
Přijali jsme lákavou nabídku ředitele Oblastní charity Znojmo, Mgr. Evžena Adámka, strávit týden na Ukrajině. Nelitujeme a děkujeme !!! Na žádné z dovolených se doposud nezažilo tolik dobrodružství. Zároveň jsme mohli obdivovat nádhernou přírodu, pozorovat styl života místních a v neposlední řadě si uvědomili skutečnost, že se máme v Česku moc dobře (ve srovnání s životním standardem Ukrajinců). V souvislosti s některými nepříjemnostmi se zároveň velmi rychle semkl téměř celý kolektiv a byli jsme schopni si vzájemně pomáhat.
Týden na Ukrajině, se všemi vjemy, se stal neobyčejným zážitkem a velkou životní zkušeností.
HRANIČNÍ PŘEJEZD, UŽHOROD a VIŠKOVO
Koločavě předcházela kratičká návštěva Užhorodu, jež je vstupní branou na Ukrajinu (město téměř navazuje na hraniční přejezd ze Slovenska). HRANICE se podařilo projet bez delšího čekání, na rozdíl od cesty zpáteční, kde nás slovenští celníci s obrovskou důležitostí ve smrtících +35 stupních nechali komplet vyklidit všechna zavazadla z busu a kontrolovali jejich obsah. Užili si onošených fuseklí a propocených trik – dobře jim tak. Připadali jsme si skoro jako pašeráci drog. Oni však kontrolovali, zda – li nepřevážíme více jak 2 krabičky cigaret a jednu láhev vodky - pouze tolik bylo totiž dovoleno „na jednu hlavu“.
V Užhorodě jsme posnídali v parku u busty tatíčka T.G. Masaryka, kousek od řeky Už. V obchodním domě Dastor jsme v bankomatech vybrali hřivny a pak ujížděli do vesnice Viškovo, kde jsme navštívili (a vykoupili) Svíčkovou dílnu.
Oblastní charita Znojmo pomáhá na Ukrajině - adopcí na dálku, pomocí rodinám s dětmi, financováním léčebných výloh vážně nemocných dětí atd. Podporuje i tuto Svíčkovou dílnu, která (zaměstnává) slouží jako pracovní terapie pro mentálně a tělesně postižené lidi, kteří sem z blízkého okolí dojíždí. Svíčky byly moc hezké a udělaly (umocněné svým původem) velikou radost všem obdarovaným
.
KOLOČAVA
Pak už jsme ujížděli do hor a zároveň i do hluboké minulosti. Souběžně s poutavými přírodními scenériemi se nám otevíraly pohledy, které jsme znali pouze z filmů pro pamětníky. Koločava je pro nás, Čechy, nejznámější vesnicí na Ukrajině, především díky dílu Ivana Olbrachta, Nikolu Šuhaji loupežníkovi.
Několik kilometrů dlouhá podhorská obec leží (v nadmořské výšce asi 560 metrů) v Mižhirském rajonu na řece Terebla. Ze všech stran je víska sevřena hřebeny polonin. Vrcholky jsou porostlé jen travou, ale než se k nim dostanete, prudce stoupáte lesy, kterými jsou poloniny zespodu ostře ohraničeny. Tehdy jsme kopce vyjížděli hlučným ukrajinským GRUZAVIKEM. Za divokou jízdu místní Fittipaldi (bez pudu sebezáchovy) vyinkasoval 1000 hřiven. Čím více nás obsadilo korbu, tím byla jízda pro každého levnější. Na limity řidič nehrál. Náklony vozidla hraničily s překulením se, alespoň tak mi to připadalo. Chlupy na rukou se ježily a žaludek stahoval. Děti a pánové to však neviděli tak tragicky a jízdu si dosyta užívali. Když už přetížený a přehřátý stroj nemohl po cestě, plné nerovností a velkých děr, vyhloubených deštěm, do kotáru vyjet, museli jsme vyskákat a mašírovat po svých. Odměnou za adrenalinový posun pod vrchol hory Topas nám byly úžasné výhledy do panenské KRAJINY... Koločavu jsme měli pod sebou jako na dlani.
Nahoře jsme potkali české nadšence, kteří obnovovali a vytvářeli značení turistických tras.
Co se týká výhledů, nemuselo se ani tak vysoko. Stačilo (kousek od Četnické stanice) vyběhnout nad dřevěný kostel Sv. ducha.
Na zdejších hřbitovech, zarostlých vysokou travou, stojí kříže ozdobené umělými květy. Přes lehkou kýčovitost mají místa odpočinku (společně s hornatým pozadím) úžasnou atmosféru. Těžko se vše popisuje, ani fotky zdaleka nevyjádří hloubku prožitků - chce to vidět.
KOLOČAVA - ZAJÍMAVOSTI, KONTRASTY, ŠOKY - PROSTĚ VŠECHNO JINAK
Malebné podhorské vsi velmi kazily atmosféru hromady odpadků. Tereblu lemovaly lesy, petky
, hory, flašky
, konzervy
, květinky a odpad v igelitkách. Od místní průvodkyně jsem se dozvěděla, že nejsou finance na svoz. Lidé tedy všechen binec hází podél řeky, která ho při zvýšené hladině odnáší dál po proudu.
Zažili jsme tu i další zajímavé vjemy:
* Vše, co bučelo, mečelo, hýkalo a kejhalo, mělo přednost „v jízdě“. Zvířata si špacírovala po silnici (která jim evidentně patřila) poklidným tempem a když měla uhnout, tak až znuděně… vůbec nespěchala. Průjezd Koločavou byl tedy jeden velký a přerušovaný slalom - půl napůl - zvířata / obrovské díry, zalátané maximálně kameny z řek.
* Nebyl problém v Koločavě potkat motorku, na které se vezla úplně celá rodinka. Častými dopravními prostředky byly koňské povozy. Vozítka motorová byla značky Žigulík, dále Žigulík a také Žigulík. Auta byla v šíleném stavu (technická je zde prý zrušená, málokdo by s vrakem prošel).
* Lidé zde byli milí a vstřícní (až na jednoho, který naschvál projel kravěncem a ohodil od hlavy k patě dva naše kolegy - turisty).
*Když náš turista pomohl rozjet jeden rozbitý žigulík, začal ho místní majitel káry vášnivě líbat. Turista však rázně odmítal tuto formu poděkování. Než tedy silně podnapilý vesničan ve svém opraveném voze odjel, daroval našemu opraváři památeční kovovou 1 hřivnu s vyrytým EURO 2012** na zadní straně. Tuhle formu vděku přijal opravář s radostí. **V neděli 1. července, byla Četnická stanice plná fanoušků – sledovali finále mistrovství světa ve fotbale v Kyjevě – Španělsko : Itálie.
*Při jedné večerní procházce potkala kolegyňka turistka v žigulíku za volantem cca 12 letého řidiče, který vezl dva 3-4 leté pasažéry.
* Místní bankomat byl žravý, často sice peníze vydal, ale zároveň zblajzl kartu (úředníci ji bez obtíží vydali).
* Slůvko "шука́ти" [šukáti] znamená v Ukrajinštině hledat. Tohle slůvko bylo napsáno i na vršcích od Coca Coly. V rámci fotbalového mistrovství 2012 totiž probíhala i jakási limonádová soutěž. I děti se nápisem na Cole velmi bavily. Kamarád, který ale pil v Koločavě pouze pivečko, překlad slova nestačil zaznamenat a tak si s místní servírkou velmi zajímavě popovídal. Ptala se ho ukrajinsky, jestli hledá - měla na mysli partnerku - poté, co se jí svěřil, že je sám… Odpověděl jí na tuto - po česku pochopenou - velmi intimní otázku (sice s údivem nad její zvědavostí a jadrností) kladně a stručně a též jadrně. Skutečný význam slova (po našem i po jejich) se oba dozvěděli až později...
* Měli jsme možnost zajít se podívat na místní trhy. Zboží bylo různorodé – od ťamanského oblečení, přes deratizační přípravky, syrové maso s hromadou masařek, nábytek, elektronické součástky, pily, živé kačenky a prasátka, potravinářské zboží – všechno pěkně pokupě. Rtuť teploměru ukazovala hodně přes 30 stupňů (koupit si na trzích např. steak by bylo smrtící)
* Střechy koločavských prapůvodních obydlí byly převážně z dřevěných šindelů nebo slaměných došek. Novodobější domy měly střechy z eternitu či plechu (klasická křidlice se tu objevila minimálně). Nahlédli jsme i do dobové dřevěné chalupy. Lino, natažené na hliněné zemi kontrastovalo s LCD obrazovkou.
Prostě jiný svět.
ČETNICKÁ STANICE (naše týdenní útočiště) - NATALIA TUMAREC a její rodina – STRAVA, UBYTOVÁNÍ
Četnická stanice je nejznámější koločavskou restaurací. Stojí na místě bývalé opravdové četnické stanice. Provozuje ji rodina Tumarec, se kterou se dá dobře domluvit česky. Majitel krčmy, jeho manželka Natálka (pracující zároveň jako kantorka v místní škole) a dva synové v nás zanechali hluboké dojmy. Moc rádi vzpomínáme na ochotu především Natálky Tumarec, která se o nás nejen v nesnázích starala jako o vlastní. Obdiv si zasloužil i Natálčin syn, Oles Orishchuk, autor pěkných obrazů (na prodej) - viz ukázky ve fotogalerii.
Natálka dostala 1. června 2012 od místopředsedy vlády a ministra zahraničních věcí Karla Schwarzenberga cenu Gratias Agit. Ocenění se uděluje osobnostem, které se výraznou měrou podílejí na šíření dobrého jména České republiky v zahraničí.
Četnická stanice nabízí jak stravu, tak ubytování (platili jsme tenkrát 60 hřiven za noc na hlavu). Počítat je třeba se skromnějším stylem a s pokoji v hl. budově se sociálkami na chodbě. Natálka nám sdělila, že má v plánu vystavět zde postupně sociální zařízení v každém pokoji. Ve dvorní části se dalo ubytovat v pokojích se soc. zařízením. Vzhledem k tomu, že jsem zažila i radikálně nižší komfort, považuji Četnickou stanici za naprosto dostačující (střecha nad hlavou a voda). Možná takto uvažuji proto, že na zájezdech jsou pro mne prioritou hlavně zážitky z cest.
Ve stylovém prostředí hospůdky (hojně prošpikovaném českými turisty, cyklisty, motorkáři, či zájezdovými autobusy) bylo možné ochutnat (za pár peněz - na naše poměry tam bylo opravu levno) typická UKRAJINSKÁ JÍDLA. Strávili jsme tu při muzice pár krásných večerů.
Kromě tradičního boršče jsme si dali i čoulet (omáčka v misce - s fazolemi, kroupami, hodně česneku a kopru – pěkný nářez), tokan (kaše z kukuřice s brynzou – připomínala naše halušky - moc dobrý), pelmeně (kapsičky s masem), známý šašlík (na jehle pečené marinované maso s cibulí), či cmundu (bramborák s masem, zakysanou smetanou a koprem).
Legrační byl místní guláš – pokrm dobrý, ale nic z guláše jsme na talíři (s bramborovou kaší, vepřovým masem v hnědé omáčce, na kostky nakrájenými teplými kyselými okurkami a koprem) neobjevili.
Mimochodem kopr místní nedávali snad pouze do sladkých amolet. Nechybělo hojně vajec v různé formě a dobrá káva s mlékem (bodejť by ne - prý naše Jihlavanka). Pivečko málo pěněné, celkem dobré, ovšem na naše nemělo. Nechyběly různé druhy vodek. Horší to bylo s místní točenou kofolou, vyráběnou kvašením černého chleba – té děti na chuť nepřišly. Nahradily ji Coca Colami z petek, které v hospodě prodávali za pusu. S tímto nápojem (v namraženém stavu, jakožto léku k uklidnění rozbouřeného žaludku) jsme se setkali ještě při jiné příležitosti... méně atraktivní.
Mnohým se nevyhly žaludeční a střevní obtíže, často doprovázené vysokou teplotou. Není to zde, prý, nic neobvyklého. Asi 2/3 turistů, kteří na Ukrajinu zavítají, tyto problémy neminou. Potíže ale byly umocněny obrovskými vedry. Jak se snažit jim předejít? Těžká rada... Je to asi o imunitě každého a o štěstí. Základem bylo nepít místní vodu z kohoutku !!!! Není chlorovaná, české žaludky ji nesnesou. Balená voda je dostupná všude. Ve chvíli, kdy obtíže propukly, nefungovaly české léky. Endiarony bylo tedy možné křoupat jen preventivně, společně se zapíjením hojné dávky vodky – též preventivně. Po třetím dni poctivé vodkové prevence (smrště) nás pan Tumarec nazval pravými Ukrajinci. Doporučený lék - Levomycetin (antibiotikum) - bylo možné zakoupit ve zdejší lékárně – kupodivu bez receptu. Otočme raději list.
MUZEUM IVANA OLBRACHTA a NIKOLA ŠUHAJ LOUPEŽNÍK a další
Koločavu navštěvují především čeští turisté, je zde mnoho k vidění.
V místní škole se nachází Muzeum Ivana Olbrachta a před ní stojí pomník s jeho bustou. Iniciátorkou vzniku je kantorka a majitelka koločavské hospůdky Četnická stanice - Natalia Tumarec. Provozuje muzeum společně se synem, Olešem Orishchukem. V malé místnůstce ve škole jsou vyvěšeny fotografie, novinové články, vystaveny kroje a historické předměty. (Výklad v češtině)
Olbracht pobýval (učil a velkou mírou místním pomáhal) v Koločavě asi pět let a pak se do vísky vracel. Sbíral od místních podrobné informace o Šuhajovi a na základě nich vytvořil v roce 1933 dílo Nikola Šuhaj, loupežník (příběh o svérázném muži, který bohatým bral a chudým dával a také o lásce, zradě a smrti). V reálném světě měl však Šuhaj hodně daleko do Olbrachtova románového hrdiny, neolupoval pouze boháče, živil se i na chudých. Jeho patnáctiletý bratr Jura byl ještě drsnější.
Mimo zákon se za 1. sv. války dostal Nikola za zběhnutí. Ukrýval se v okolí svého rodiště, kde začal loupit a pašovat. Po skončení války* se vrátil do Koločavy, oženil se s Eržikou a brzy se opět dostal mimo zákon. Pronásledován byl tedy nejdříve uherskými a později i československými* úředníky. Postupně se k Šuhajovi přidali kamarádi, přepadení se rozšiřovala. Šuhaj zavraždil několik četníků. Mají hrob vedle Cerkve sv. Ducha. V horách se skrývalo a loupilo více Nikolů (kradli na jeho účet), veškerou vinu však házeli na hlavu Nikolovi skutečnému. Za jeho dopadení byla vypsána odměna 3 000 korun. Finační odměnou se doposud mlčícím Šuhajovým "přátelům" postupně rozvázal jazyk a také zajistilo spojenectví s četnictvem. 16.8.1921 byli Nikola (23 let) společně s bratrem Jurajem zrazeni a ubiti sekerami svých druhů. Zatímco kamarádi toužili jen po penězích, četnictvo prahlo i po slávě (nasázelo 17 střelných ran do mrtvých těl Šuhajů – viz posmrtná fotografie z roku 1921 z muzea - ve fotogalerii).
O životě a smrti Šuhaje je psáno mnoho článků, mnohé se liší ve faktech.
Eržika (zemř. v roce 1987) porodila po Nikolově smrti v roce 1922 dceru Annu, která žila do roku 2006.
Nikolův kříž, ověšený umělými květy a zarostlý trávou, stojí ve spodním rohu koločavského hřbitova. Nechybí u něj doplněk - obrácený děravý plechový modrý kýbl, do kterého se vkládají svíčky. (Mimochodem v modré barvě si místní opravdu velice libují - modré kříže, ploty, domy). Nikolova žena Eržika odpočívá v horní části hřbitova.
Další dílo, kterým se zde Olbracht zviditelnil, byl film - Marika nevěrnice.
Koločava nabídla, kromě Olbrachtova muzea, prohlídku české a sovětské školy a skanzenu lidové architektury Staré selo (Старе Село).
Cena za lístky v roce 2012: dospělí 10 hřiven a děti 5 hřiven. (V ceně byla průvodkyně.)
Nevynechali jsme ani dřevěný kostel sv. Ducha (церква Св. Духа), v jehož okolí se nacházejí hroby četníků, zabitých Šuhajem, či jeho kumpány. V čase existence SSSR zde bylo umístěno muzeum ateismu
. Poblíž dřevěné krásy stojí kostel novodobý (nelze přehlédnout - nezdravý lesk jeho střechy bije do očí). Lidé z Koločavy, ač žijí mnohdy v naprosto chudých příbytcích, mají luxusně upravené, čisté a krásné kostely a jejich interiéry.
Za vsí se nachází železobetonový bunkr linie Arpád, jeden z mnoha, který kdysi zbudovali Maďaři. Nestačili jsme však tento a další podobné pozůstatky války při návštěvě Koločavy prohlédnout.
Co závěrem? Koločava je vyhledávaná nejen pro svou minulost. Její poloha je výborným rozcestníkem pro různorodé výlety (túry, hřebenovky) v okolí. Díky obnově značení její atraktivita určitě v budoucnu stoupne.
Důležité je uvědomit si, že úroveň života je zde jiná. Četla jsem pár hanlivých recenzí na zdejší pobyt. Je třeba se přizpůsobit a užít si této země takové, jaká skutečně je (zavítat sem s tímto vědomím a flaškou slivovice). Krásná okolní příroda a vlídnost majitelů Četnické stanice i místních lidí veškeré chybějící standardy vynahradí.
Bylo velkým potěšením nahlédnout do tohoto kraje !!!
Zvláštní poděkování a nesmírný obdiv patří účastnici zájezdu, paní Věře Sosnarové, která si ve svém požehnaném věku (81 let) na Ukrajinu troufla a dokonce vyšlapala štreku ze Siněvirské Poljany až k Siněvirskému jezeru. Až později, když jsme si povídaly, jsem její kuráž pochopila… Paní Sosnarová přežila necelých 20 let na Sibiři. Velmi čtivá kniha (o jejím tvrdém životě v ruském gulagu) KRVAVÉ JAHODY, kterou sepsal, na základě jejího vyprávění, Jiří Kupka, byla mírně učesanou formou skutečné - kruté - reality. Při vyprávění se paní Sosnarové stále kutálely slzy po tvářích. Protože žila v chudých poměrech a od malička tvrdě pracovala, byla schopna Sibiř přežít. Do dnešního dne nebyla Věra Sosnarová za všechna zvěrstva (na ní páchaná) nijak odškodněna. Smutné je, že i nyní z její minulosti těží jiní. Žije velmi skromně, je pracovitá. Přesto, že se Věře Sosnarové, díky okolnostem, které v jejím v životě nastaly, nedostalo patřičného vzdělání, mohlo by se od ní lidstvo učit… především skromnosti, pokoře a víře… (text vložen s jejím dovolením 19.8.2012)
Článek s výlety na Ukrajině související:
Poděkování pánům řidičům za bezpečnou jízdu http://www.autodopravaadamek.cz/
Použité odkazy
http://www.karpaty.net/znackari/znackari.htm
http://www.kolochava.com/ua/turistichn-marshruti/arpada.html
http://www.levneubytovani.net/ubytovani/cetnicka-stanice-kolocava.htm
http://www.myjsmetonevzdali.cz/pametnici/konec-ceskoslovenska-a-druha-svetova-valka/vera-sosnarova
http://knihy.abz.cz/prodej/krvave-jahody-2
http://www.youtube.com/watch?v=tipngkNZMq8&feature=related
Přidat do oblibených uživatelů
Mapa
Ubytování
Počasí
Letenky Koločava
Půjčovna autPříspěvky z okolí KOLOČAVA (nejen Četnická stanice), Užhorod, Viškovo - Zakarpatská UKRAJINA
