Přidat Ukrajinu mezi oblíbené
Poloniny Podkarpatské Rusi
Mohutně jsem se vyřítila z práce s krosnou větší než moje osoba a sprintovala jsem na bus. Bohudík jsem se dostala do stejného busu na Ukrajinu jako Klárka s Pavlem, takže bylo jasno, že nepojedu sama :-). K mému překvapení mi však Klárka sdělila, že nějak zapomněli lístky na bus ve škole a že pro ně Pavel už běžel, což mě teda nijak neuklidnilo musím říct. Autobus vypadal celkem luxusně jak od Student Agency, avšak v bordó barvě. Celkem jsem si po této stránce oddychla, páč se nevyplnilo Slavíčkovo strašení, že o den dříve jeli pašeráckým busem, starou Karosou :-) Což byl jistě zážitek, ale nemusím mít všechno :-). Pavel už vbíhal do cílové rovinky než bus odrazil takže bylo vše v pořádku :-). Bus se ukázal zevnitř stejně tak luxusní jako zvenku. Služby jak ve „Žluťáku“, akorát stevardka mluvila rusky, resp. ukrajinsky, v čemž jsme teda nezpozorovali rozdíl :-) Cesta nám do Brna moc neutíkala a tak Pavel vytáhl časopis Zrnění. Téma měsíce: Makrobiotická strava a sex :-) Bohužel jsem neměla čas si tenhle kousek půjčit a přečíst, ale nějak ve mě dřímá pocit, že jsem pravděpodobně o nic nepřišla :-) V Brně už jsme měli 2,5hodiny zpoždění, ale ani to neodradilo řidiče od pauzy :-) Na hranicích nebyl problém, teda až na vyplnění spešl bumážky, kterou jsme měli vyplnit při vstupu a výstupu do země. No ještě štěstí, že jsme měli chytrého průvodce a že tam měl sem tam nějaké názvy ubytoven, jinak nevím, co by jsme si vymysleli :-) Vyhrála to Turbáza Narcis v Chustu. Menší problém byl s vyplněním výstupních informací, které jsme nějak nevyplnili. Naštěstí k nám na kontrolu přišla laškovná celnice a té jsem mohla sdělit, že „Já opisala od druh“..... Čili, že to nemám vyplněný, páč jsem opisovala vedle od kamaráda, který to taky neměl. No celnice trochu divně koukala, jako, že jsem total vymletá, ale díkybohu nám to vyplnila a nezdržovala. Což se ukázalo jako advance záležitost při vrácení druhé části papírku, páč psaná azbuka nic moc :-) Za úplatek 100,-Kč od každého nás nechali v pohodě projet a nedělali žádný obštrukce, takže za 1h jsme byli odbaveni. Panorama se nám změnilo v ukrajinskou architekturu, a já jsem spokojeně opět vytuhla, páč času bylo ještě mrak.
Při příjezdu do Chustu jsme byli poučeni, že je to v ukrajinštině „Chusto".... No chusto tam vskutku bylo :-) Při příjezdu na autobusák jsem po shlédnutí prohlásila, jestli by jsme nemohli jet až do Rachova (další stanice, ve větším městě, kde jsem si říkala, ze to bude vypadat třeba líp :-) Škoda, že nás už v Chustu měli čekat Slavíček a Evča, kteří tam jeli o den dříve hledat Slavíčkovy kořeny :-) Slavíčkovci ale nikde nebyli a nás po výstupu z busu pouze obstoupil dav taxikářů. Jeden na nás už z dálky halekal, že jedem s nim, že mluvil s našimi kamarády včera a že jedem do Koločavy, což se nám vskutku zdálo jako vtipné, páč jsme ani sami nevěděli kam pojedem :-) Postavili jsme batohy na rampu nákladového prostoru u vlakáče a čekali. Byli jsme tam lehce za atrakci a splynout s místními se nám jaksi nedařilo. Po dvou hodinách čekání nám Slavíček napsal, že už balej stan, no výborně :-) Během čekání stihli místní dělníci upravit tři cedule na sloupech a Slavíčkovci se už řítili. Byli jsme si projít Chust, hlavně teda kvůli tržišti. Cestou jsme potkali mrak českých aut s českou SPZ, ale vždycky z nich vylez Ukrajinec jak poleno. Místní maj v oblibě zametat ulice koštětem, a páč ty ulice jsou povětšinou hliněné, tak se všude parádně práší. Navíc benzin taky asi nebude bleifrei :-) K tomu další směsice pachů a místní kolorit je na světě :-) Ten taxikář na autobusáku nelhal a my s ním měli opravdu jet, ovšem nevěděli jsme v kolik. Páč na Ukrajině platí dva časy. Středoevropský a Kyjevský. Prej, že Kyjevský platí od Kyjeva dál na východ a v Zakarpatí jsou hrdi na ten středoevropský. No já nevím, když jsem se ptala kolik je hodin, tak místní kouknul na hodinky a tam měl ten kyjevskej, tak tomu moc nerozumím :-) Ale nějak jsem to neřešila :-) Řidič taxíku to s námi krosil po silnici co to šlo, ještě vzal babču a dědu do vedlejších vesnic, páč místa bylo dost. Řidič i děda pracovali v ČR, tak bylo o čem konverzovat. Nejdřív si první řada vedle řidiče chtěla vzít pásy a dostalo se jim hurónského smíchu, že tady prej nejsme v Čechách. Když jel taxi i v obci 90-100km/h, tak jsme se opatrně zeptali, jak je to tam s předpisama..... no tak prej se jezdí kolik silnice dovolí, a když náhodou potkáte policii, tak krabička cigaret to vyřeší :-D No prostě, proč se trápit předpisy :-) A ono to asi bylo pravda, kus před Koločavou se ukázalo, že silnice dovolí jet pouze max.20km/h kvůli všudypřítomným dírám :-) Míjeli jsme řadu rozpadlých řetězových mostů, ovšem nevím, jestli po nich Ukrajinci ještě chodí. Každopádně bych se vůbec nedivila, už mi nějak přijde, že na Ukrajině je možné všechno :-D Koločava pěkný městečko, ale progres oproti předchozím 7mi letům kdy jsem tam byla naposled téměř žádný. Ani silnice, ani nic jiného. Navštívili jsme českou hospůdku „Četnická stanice" která měla bohaté menu asi o 5ti jídlech :-) Celkem dobrý boršč v nás zasyčel jen to bžunělo. Záchodky v luxusně vypadající hospě nic moc. Spíš děs a hrůza – buď arabský typ záchodu, obyč díra do země, nebo normální kadibudka :-) Oboje v místě na dvorku, kde by člověk záchod moc nečekal. Jinak vodu by člověk mohl hledat taky marně, avšak nakonec jsme s Klárkou objevily malé zrezlé umyvadlo kdesi v části zápraží :-) Trochu nečekané, vypadalo to, jako kdyby nějak sociální zařízení bylo něčím, čím hospody disponovat nemusí a co leželo na okraji zájmu :-). Pak už jsme se spustili k řece, kde se Slavíček, Klárka a Pavel jali koupacích orgií. Já když jsem viděla ty tuny odpadků kolem po březích, tak mě chuť na koupání přešla :-) Navíc voda v řece asi nebude žádný kafe :-). Pak po menším hledání té pravé odbočky do svahu jsme trefili něco jako cestu na poloninu Krásna. Svah řekněme slušný, jen hledání té správné cestičky asi nedopadlo podle očekávání. A tak jsme chvílemi šli podle průvodce i cestou necestou :-) Průvodce byl totiž poněkud nepřesný co se důležitých údajů týkalo. Po dvouhodinovém škrábání do kopce se začalo stmívat a když jsme byli v tom nejstrmějším úseku, tak mi to už připadalo jako každý krok o jednu jednotku světla míň. Ale asi to byl jen subjektivní vjem, protože jsem šla fakt pomalu a tak jsem měla čas to vnímat. Zakempili jsme to kus pod stožárem s boudou, kde sice něco jako plocha na stan byla, ale bouda byla obydlena a navíc tam docela hustě foukalo. Už byla tma tmoucí když jsme zapíchli poslední kolík od stanu :-)
Ráno jsme se posbírali a čekala nás druhá polovina výstupu na poloninu Krásna. Hned kousek po vyražení jsme potkali rozbořené pastevecké útočiště. Zvláštní je, že před 7mi lety vypadalo snad úplně stejně. No ale nějak mě to po včerejším zážitku z Koločavy už tolik nešokovalo. Byl tam i onen pramen v korytu, které tam stávalo už onehdá. Takže malá zastávka na dočerpání vody a vyrazili jsme dál. Potkali jsme i lány borůvek a takřka stejné plodiny vlochyně, která jak nás botanická část expedice poučila, může být ve velkém množství jedovatá. Takže krátká pastva a pak za nějakou dobu jsme už dorazili ke stožáru na hoře Topas. Moc pěkný výhled se nám otevřel na jednu i na druhou stranu poloniny. Lézt nahoru se nám moc nechtělo, páč stožár ne že by vypadal nepřístupně, to ne, byl přístupnej až moc zdá se, ale přec jen – Ukrajina :-)
S Evčou jsme měly tu troufalost se zeptat kluků jak víme, že nemáme jít vpravo na druhou stranu hřebene než právě jdem. Bylo nám to logicky vysvětleno a tak jsme shledaly jako normální, že jsme ženy a že zkrátka nemůžem naší orientaci věřit :-) Asi hoďku mírného houpání po hřebeni jsme si dali pauzičku na oběd, kterou iniciovala Klárka a její žaludek :-) Tam jsme došli k zjištění, že jdem blbě, páč jsme nepotkali žádný sloupek opatřený nálepkou Trekking a že jsme měli jít druhým směrem :-) A tak po hodině pochodu zpátky jsme se dostali opět k hoře Topas s majestátním stožárem a zamířili hledat nálepku Trekking na sloupku tentokrát vlevo po hřebeni :-) Panorama bylo kolem docela pěkný – samá louka a pastvina kam se člověk podívá. Všechno krásně mechové :-) Sloupek jsme nakonec potkali a dokonce i tu nálepku na něm. No pak taky plynárenské potrubí, které leželo odložené na kopci čekajíc na svého majitele. Ale nejsem si jistá zda se někdy vůbec dočká :-) Ukrajinci tohle asi jen tak na kárce odvézt do sběru nedokážou :-) Jak se blížil večer, ubývalo vody a přibývalo žízně. Podle zpráv v průvodci na polonině Krásna moc vody není a je to pravda. Tak jsme šetřili co to šlo. Vodu nám bohatě doplňovaly borůvky. No bohatě.... prostě doplňovaly :-) Začínali jsme už pociťovat únavu a tak jsme došli k tomu, že už musí každou chvíli přijít nějaké to místo na spaní, které popisoval průvodce. Avšak mělo to menší háček, nějak se nám rozcházely mapa a průvodce, takže jsme nebyli moc moudří kdy to přijde a která je vlastně ta nejvyšší hora dneška. No prekérka. Začali jsme brát kopce traverzem a hle při špičce jednoho z kopců se nám podařilo natrefit na super pramen s ledově chladivou vodou. Hned nad ním mraky borůvek, takže zkrátka Ráj na zemi :-) Slavíček se k němu s radostí vrhnul a málem ho celý vypil :-) Nabrali jsme vodu do všech flašek a rozhodli se kus ještě popojít. V jednom sedýlku u cesty jsme to zalomili a udělali Ein Topf večeře v ešusech, bylo nám nádherně. Místo vcelku ucházející, jen jsme doufali aby nepršelo, aby nás to nevyplavilo. Opět jsem zalehla sama ve stanu a moje obavy z medvěda kapátko podpořil Slavíček s Evčou, kteří se ve stanu na toto téma bavili a bylo to slyšet až ke mně. Moc mě nepotěšili, když Slavíček na pokyn „dej to jídlo raděj ze stanu ven" začal strkat jídlo v igelitce kousek od mého stanu k mé hlavě. Jako by nestačilo, že já jsem své jídlo měla ve stanu všechno :-) Nakonec pochopili, že protest beru vážně a že to dá jinam. Pak už jsem usla spánkem medvěda a vzbudil mě až někdy v noci podezřelý šum a světla. Byť dezorientovaná jsem rychle pochopila, že přišel medvěd a že se ho mí kolegové snaží odstrašit. Pavel se v noci vzbudil a slyšel ho jako první. Rozevřel stan a medvěd se opravdu pásl na borůvkách kousek od jejich stanu. Chtěl po něm mignout ešus s naloženými jáhly na ráno, ale nakonec si to rozmyslel a byl rád, páč onen medvěd byl ve skutečnosti zvracející Slavíček, kterému se udělalo v noci neskutečně zle a šlo z něho vše horem i dolem (pozn. Autora nevím jestli najednou :-D)
Do druhého dne se udělalo spatně téměř všem, takže jsme setrvali celý den na tom a samém místě a snažili se rozdýchat to :-) Potkal nás tam i transhřebenovej taxík - vejtřaska s mrakem lidí na korbě. No hotovo, co ta byla schopna vyjet, to jsme úplně koukali. Jen si na nás ukázali jak na zvířátka v zoo a jeli dál :-D.
Další den to naštěstí už s naší posádkou vypadalo líp a tak jsme se vydali do údolí kde jsme měli potkat zbytek party. Pro sichr jsme jim poslali zprávu, že jsme "klub sráčů" a že nás postihla střevní indispozice a že dorazíme asi dýl než jsme čekali, ale nakonec jsme se s nima potkali bez problémů. Měli teda oni trochu problém s námi a nechtěli se s náma moc kamarádíčkovat, páč se taky báli, aby od nás nechytli ňákej ten AIDS :-D. Ale postupem času si zvykli :-) Navštívili jsme místní hospu a připili si na zdraví. Opět docela pěkná knajpa. Až do doby než šel člověk na záchod.... no comment. Snad jeste zajímavějši zážitek. Člověk nevěděl jestli je v kůlně nebo na záchodě, ve sklepě či kde. Záchod splachovací, ale jen na heslo, které jsme bohužel neznali :-D No byli jsme z toho trochu zmatený. Pigi dokonce tak, že hledala umyvadlo a našla jen hadici ve žlabu z které tekla voda, ale nenapadlo ji, že by to mohl byt improvizovaný pisoár :-D. Pak jsme vyrazili kempit na známé místo, které Klárka s Pavlem objevili, když tam byli 2roky zpátky. Cesta se stala z asfaltky kamenitou a hliněnou, a uprostřed lesa jsme dokonce našli non-stop benzinovou stanici :-) Luxus. Pak jsme potkali taky dva místní borce, otce a syna (duch svatý zjevně chyběl), kteří jeli dom na kolech.....no na kolech.... tatínkovi chybělo prakticky sedlo a seděl na tyči na které měl připláclý zbytek sedla. Oba dva sekery zabořené v nosičích, který jim trčely do strany. No frajeři. Luxusní místo na spaní bylo však už obsazeno. Páč za dva roky tam vyrostl nějaký barák, takže jsme zakempili o louku dál, kde jsme zalehli taky v klidu, páč uz byla tma :-)
Ráno nám tam přitáh místní týpek koně na pastvu, tak bylo o zábavu ráno postaráno :-) Polonina Svidovec už na nás čekala, takže jsme posnídali a vydali se nahoru. Těsně před náma vyrazila parta čechů, kteří na sebe nabalili dva psy z vesnice, ovšem nedařilo se jim je setřást, páč je nakrmili a to víte, jak jim něco člověk hodí, setřást pak nejdou. Ale nakonec se jim aspoň toho jednoho podařilo zaplašit a ten druhý se přidal k nám. No snažili jsme se ho odplašit slovy: "Maž.....Mazej.....Huš....." apod. ale nakonec nic nepomohlo a tak jsme ho nechali. Teplé počasíčko nám ten den docela přálo, takže jsme si užívali. V noci ovšem byla pěkná kosa a co si budem bublat, ani ty mušky, co byly všude kolem nic moc. Kempili jsme většinou na planině někde v sedle, kde bylo borůvčí a samozřejmě mraky takových těch borůvkovýh tipek. No pes se nás držel, sračka pomalu pouštěla :-)
Počasí se nám kapátko zhoršilo, páč se trochu potáhlo a začal foukat vítr, ale vše se dalo v mezích normy přežít. Hlavně žádný déšť a to bylo hlavní. Svidovec nebyl na fyzičku tak náročný jak polonina Krásna. Člověk vlastně vystoupal na hřeben a pak to byly víceméně takový houpáky nahoru a dolu, ale žádé prudké výstupy :-) Samozřejmě všude parádní výhledy, ale přišlo mi pak, že skoro podobný celou cestu. Akorát ten den nebylo nic moc počasí, páč foukal pěkně studený vítr a honily se mraky, ale i tak to šlo. S Bambusem jsme si dali vrcholovku a nešli traverzem jako zbytek skupiny a našli v přímo v údolí nádherné jezero, takže bylo jasné, že další noc strávíme u jezera, které podle průvodce bylo ledovcového původu, čili kolem byl takový kar, který byl obklopen ze 3 stran kopcem. Byla docela kosa, takže jsme byli rádi, že kluci rozdělali oheň. Teplá večeře a oheň bylo to, co jsme potřebovali, i Mazy (náš adoptovaný pes) dostal chleba, co jsem mu nesla celý den a byl za to šťastnej. Jediné, co se nám moc nelíbilo byl vítr a mraky, u kterých se nedalo prohlašovat, že „z toho mračna nezaprší“ :-) Takže před spaním jsme ještě všichni šéfli stany a jejich ukotvení. I když ukotvit stan ve zdusané půdě nic moc. Chvíli poté, co jsme ulehli se začlo lehce pršet a Pigi se ještě jala koupacích orgií v jezeře. Nedlouho potom přišla pěkná bouřka. Láďa nejdřív hlásal ze stanu, že už plavem, že jsme jak v Benátkách a všechny v okolních stanech náramně bavil. Intenzita deště a větru zesilovala, tak jsme začli s Láďou držet tyčky od stanu, aby se nám nezlámaly, takže Láďovy žertíky se přesunuly do oblasti výrazů „je to peklo děcka“, ale ještě stále to bylo v poho. Lepila jsem mohutně pytlíky od koše všude ve stanu, kde se dalo, páč muj stan je dobrý už tak leda na jemný deštík když je bezvětří :-) Samozřejmě jsme vytáhli i pohotovostní pláštěnky, takže jsme tam byli jak dva odpadkový plný igeliťáci. Láďa náhle zjistil, že na něj kape, a že jeho karimatka se už opravdu začíná potápět :-) Přešel ho všechen humor a jal se spát s tím, že už je mu všechno jedno. Já jsem se mu snažila vysvětlit, že to držení tyček má svůj smysl, že když to podrží počas bouřky, tak pak už v noci nemusí, kdežto když nám vítr tyčku zlomí, tak můžem celou noc už jen držet tyčky, aby na nás stan nespadl :-) No situace. Bouřka se vrátila asi 3x, páč se chytla v kopcích okolo nás a nechtěla odejít. Mezi dvěma silnými nápory jsem si od Slavíčka vyžebrala jejich teleskopický hole, páč mě napadl geniální plán jak nedržet tyčky a moct si lehnout. Docela se mi to povedlo nastavit a tak jsem sice ležela opíchána 4mi holemi v karimatce, ale nemusela jsem držet nic. Láďa teda trochu prskal, že se ve stanu nedá hnout, ale aspoň jsme při té bouřce mohli zkusit spát jako ostatní stany :-). Pak už byl klid a s Láďou jsme si zvykli na vlhký pocit bezpečí (teda ani ne tak bezpečí jako prostě na vlhký pocit) a vytuhli jsme.
Ráno vyšlo krásný slunko a nad jezerem se ještě držel mrak či mlha nebo co to bylo, ale dělalo to pěkný "poklička efekt". No prostě fotogenický :-) S Láďou se nám naskytla příležitost usušit si aspoň částečně spacáky a vůbec věci, co jsme měli ve stanu (čili všechny :-)) a pak už jsme opět pochodovali. Sluníčko překvapilo a tak se na závětrné straně kopce udělalo moc pěkně. Cestou jsme potkali dva týpky, kteří machrovali na čtyřkolce. Vyjížděli každou louži, co viděli a vyžívali se v tom, až je jedna megalouže překvapila a milí chlapci uvízli uprostřed a ještě tam tu čtyřkolku málem obrátili :-) Pak jsme dali pauzičku na svahu na sluníčku s výhledem na stádo ovcí na protějším kopci. Dva pasáčci je spolu se svými psy hnali z údolí pryč a tak naše La siesta netrvala až tak dlouho, jak by se mi líbilo, páč náš Mazy by se s jejich psíkama asi s dobrou nepotázal. Prošli jsme docela pěkný flák cesty. Potkali jsme i jedno lyžařské středisko, které nevypadalo zas tak špatně – teda na Ukrajinu. Pohledy do údolí fakt paráda. Vrcholky se nám lehce ztrácely v mraku, takže jsme si ani moc výstup na nejvyšší kopec poloniny Svidovec neužili, páč bylo všude jen bílo. A mnohem hezčí výhled byl z menšího kopce pod Bliznicou. Zato jsme ale na Bliznici potkali týpky s kterými jsme jeli busem. Divili se, že se kapátko rozrůstáme. Vyměnili jsme si s nima pár vtipných zážitků z předchozích dnů. Páč se sychravé počasí stupňovalo a zima narůstala, rozhodli jsme se zmizel pod kopec. No přec jenom čekat tam, než se mraky rozejdou, to by jsme tam mohli být ještě dneska :-) Menší problém vznikl s místem na spaní. Nějak jsme žádné nemohli najít ať jsme koukali kde se dalo. Večer se blížil a tak jsme nakonec našli místo pod hřebínkem, trochu z kopce, a trochu v ďolíku, ale co měla, to dala. Takže jsme se smířili s tím, že to ňák přežijem. Vařili jsme večeři a páč byl Mazy už tak vyhládlej, že dotíral víc než obvykle, nakrmili jsme ho počas večeře taky. Hodila jsem mu paštiku v hliníkové konzervě. No to hovado asi nepochopil, že obal se nejí a tak sežral paštiku i s obalem.
Ráno přišel ještě jemný deštík a kosa furt stejná. Co naplat, natáhli jsme na sebe všechno co jsme měli (teda aspoň já) a s Láďou jsme sbalili stan, páč byl stejně tak mokrej, že nemělo ani cenu pobyt v něm prodlužovat a tak jsme raděj počkali venku než sbalí i ostatní. Pak už jsme vyrazili směr dolu z poloniny. Slavíčkova skupina se začla rozmýšlet, if má cenu v takový kose a počasí setrvat na Ukrajině ještě dva dni jak plánovali. Nakonec se rozhodli, že ne a že dole ve vesnici zavolaj na centrálu a zkusí přehodit lístky na bus zpátky na dřív. Dolu to ještě ale byl pěkný kus. Navíc jak byla mlha tak jsme ani moc neviděli. Vždycky se mlha rozestoupila na chvíli a pak zas bílo. Šli jsme jak gorily v mlze. Ne, jak zmrzlý gorily v mlze. Ale nálada v týmu byla docela dobrá. Pak už jsme potkali civilizaci v podobě zemědělského stavení, které vypadalo z dálky něco mezi obydleným a rozbořeným. Ale nakonec jsem zjistila, že je to kemp. No oni to maj na Ukrajině asi jiný :-) Pod rozcestníkem jsme dali poradní pauzu a nakonec se rozhodli, že 16km přímo do Rachova je dost a že zkusíme 6km do Bilin a odtud, že by mělo něco jet do Rachova. Cesta dolu vedla jednou opuštěnou pasáckou osadou. Všechny chatrče byly prázdný, takže jsme využili prostor na exkurzi do pasáčkova života. Za chvíli se objevila menší překážka... další pasácká „stanice“, ale tentokrát obydlená a s ovcema kolem a hlavně teda s ovčáckýma psama, kteří mohou být nebezpečný i pro lidi natož pro lidi se psem. Obrnili jsme se holema a klackama a shlukli se jak ty ovce do houfu a vyrazili jsme. Mazyho jsme nechali osudu a usoudili, že pokud bude chytrej, tak to přežije. No hafani velký jak hovado budili respekt a pocit to nebyl nic moc. Mazy naší skupinku chtěl zpočátku před nima bránit, ale když poznal, že psi jsou tak 3x větší než on, tak jen zakňučel a zařadil se taky do stáda. Byli jsme rádi, že jsme odtud. Pak už se nám tu a tam začli ve svahu objevovat baráčky a zahrádky. Dokonce jsme byli svědky dobývání brambor.... i když teda docela pravěkým způsobem. Rodinná akce zjevně, s motykama a jinými pravěkými nástroji, zkrátka žádná mechanizace. Ale bylo mi trochu blbý je fotit, přec jen by mi to přišlo jak japonský turista, tak jsem raděj foťák nevytahovala, páč přesně jak oni byli atrakce pro nás tak my jsme byli atrakce pro ně. Do vesnice to byl ještě pěkný kus. Baráčky posazený v kopci vypadaly nádherně. Jediné co kazilo pohled na vesničku byla hlavní silnice po které frčely mraky aut. Nádraží se nám nějak nepodařilo najít, jen autobusovou zastávku s malým kioskem vedle. V kiosku jsme se mimo jiné dověděli že bus jede v 14h a že musíme na něj mávnout. No tak jsme se raděj odebrali do zastávkové budky. Za chvíli se k nám připojila ňáká tetka vyšňořená v tenkém růžovém svetýrku a stoupla si k silnici a začla stopovat. Něco pořád louskala a´la Marfuša z Mrazíka. Trochu jsem obdivovala, že jí není kosa nebo že to na sobě nedá znát. My jsme měli všechny věci co jsme měli na sobě a stejně byla kosa jak sviň. Holt buď vlezlá zima nebo jsme zhýčkaný. Po chvíli čekání se k nám přichomýt týpek, kterýmu se zalíbil Mazy a tak s náma začal domlouvat, že si ho veme. Tak my že ok, že je volnej, že s náma šel přes Hory a tak. On, že si ho veme, došel si schrastit do kiosku provázek a začal psa nahánět. Ten cenil zuby, vrčel.... No asi se mu nelíbilo jak z týpka tah alkohol a tak asi si moc vzájemně nepadli do oka všeobecně. No týpek se ho snažil uplácet i sušenýma rybama a tak, ale nějak to nepomáhalo. Nakonec jsme tomu typovi řekli, ať to zkusí až odjedem, že to bude lepší třeba pak pes půjde s ním, když uvidí, že ho jeho smečka opustila. Tak nám dal mobilní číslo a souhlasil a šel. Tak byl trochu klid. Zima jak na sibiři, autobus nikde. Pigi ještě chtěla Mazymu polepšit a tak mu začla vytahovat zbytek špeku co měla v krosně. No než se ale nadála, tak Mazy zakročil, špek ukrad a sežral ho i s igelitem :-) Opět. Ten pes měl asi rád obaly :-) Už jsme tam zevlili asi 45min a furt nic. Pak přijela maršrutka (nebo bus či co to bylo), ale byla dost narvaná, takže by jsme se do ní nevešli. Láďa zastavil taxíka, páč už to nešlo vydržet ta kosa, čekat na další bus jsme se báli, páč jsme ten den měli ještě odjet na Krym, ale nevěděli jsme kdy nám to jede. Došlo k bleskovému rozloučení a jeli jsme taxíkem – 30let starou Ladou. No zážitek. V Rachově jsme zjistili, že vlak nám jede ve 2h ráno. Takže bylo dost času. Zbývalo najít ňáký ubytko pro druhou puůlku skupiny, která jela už do čech. Prošli jsme město a nikde žádné levné ubytko. Kluci podnikli jednu misi do hotelu. Sundali zmijovky a šli. Za 10min vyběhli vchodem pro zaměstance, vytlemený jak leča. Prý je vzali hned na obhlídku pokoje a tak, fakt luxusní hotel. Ale po zjištění ceny asi 500UAH na noc..... nasadili zpátky zmijovky a bylo jasno :-) Takže jsme šli raděj dál hledat. Potkali jsme skupinku mladých lidí, kteří se znali s našima jak čekali na bus poté co jsme odjeli taxíkem. Dohodili nám ubytko za 12hřiven na noc v nějakém baráku mimo město. Takže se tam šli ubytovat a my co jsme jeli na Krym jsmešli hledat nějakou tu hospu s jídlem. Ptali jsme se nějakých chlápků na ulici, tak nás poslali k Julianovi. Za chvíli nás ale týpek doběh a že nás tam dovede osobně. Jenže u Juliána měli svatbu, tak prý že nás veme k němu. A začal nás tahat dozadu za hospodu. To jsme nechtěli, ale pak jsme ňák domluvili, že to není jeho byt, ale taky hospa. A taky že jo. Sice na nás ty ženský koukaly trochu divně, ale nakonec, že nám uvaří. Tak nám udělaly steak, což je po jejich sekaný řízek a k tomu domací hranolky :-) No hlad jsme měli jak vlk, tak jsme se úplně těšili. Chtěli jsme jako poděkování Jardu pozvat na pivko, ale on, že prý pije jen vodku, takže jsme začali vodkovat. Jarda byl docela sdílnej týpek, makal v čechách a tak nám vyprávěl smutné i veselejší historky. No docela jsme se bavili. Po pár kolech chtěla obsluha zaplatit, tak jsme zaplatili a pilo se dál. Od té chvíle byly servírky víc milé a v klidu než předtím. Asi se bály, že nezacálujem :-) No je fakt, že naše vzezření nevypadalo jako, že by jsme oplývali zrovna penězi :-) Zábava pokračovala a najednou Jarda, že nám ukáže jejich muziku a tak. Ohulil z repráků tu jejich. No první písnička dobrá, energická, veselá…. Druhá taky…..pak najednou Jarda vyskočil a chytil místní tetku a demonstroval místního šlapáka :-) No zábava byla :-) Všichni už jsme byli nakalení a tak nám nečinilo nejmenší problém tancovat různé kreace taky :-) I když přiznám se, ta muzika byla hrozná. Pak jsme ji poslouchali i všude na Krymu a mazec. Za střízliva bych asi měla jiný názor, ale takhle to bylo fakt zábavný :-) Asi tak po jedenácté večer nám ale holky zábavu utly, že končej a že se jde domu. Tak jsme se značně navátý oblíkli, pobalili a šli :-) Ovšem před hospodou Julian nás zastavil místní host ze svatby, ze kterého se vyklubal otec ženicha a že jsme češi, on tam pracuje, tak že musíme pít na ženicha a nevěstu. Přinesli flašku vodky, něco k zakousnutí a ten taťka to do nás celý nalámal. Flaška vodky v 8mi lidech za 10min. No takže jestli jsme předtím byli navátý, asi je jasný, co jsme byli pak :-) Ještě jsme měli tu duchapřítomnost a došli si pro vodu do toho ubytka kde bydleli naši. Tam jsme asi trochu vystřízlivěli, páč venku zrovna nebylo nejteplejc. No a pak už jsme šupajdili zpátky na nádraží, kde nám to mělo za 2h jet. Nádražní hala, která odpoledne vypadala dost vyrabovaně a opuštěně (prý bylo nádraží v přestavbě, ale moc tomu nevěřim) bylo teď plný lidí čekajících na noční vlak. Někdo spal, někdo ne. Mě se taky podařilo kapátko usnout. Ani nevim, jak jsme přesně trefili ten správný vlak a kupé, ale podařilo se :-) Ve vlaku byla kosa jak sviň, ale Bambus tvrdil, že netřeba se přikrývat a vyndávat spacák, že se to na tu chvíli nevyplatí. Vlak se rozjel rychlostí houbařského vlaku a jelo se. Hned jsme vytuhli, ale za nějakou dobu jsem se vzbudila zimou a koukám, že Pigi má spacák, Láďa má spacák a Bambus je přikrytej karimatkou, tak jsem se aspoň jak ta socka přikryla druhou matrací co tam zbyla navíc. Stejně mi byla kosa, ale pořád lepší než nic :-) No opilému Bambusovi rozhodně ještě někdy uvěřim... Pak už jsme byli v Ivano-Frankovsku a pokračovali na Krym.
Přidat do oblibených uživatelů
Mapa
Ubytování
Počasí
Letenky Chust
Půjčovna autPříspěvky z okolí Poloniny Podkarpatské Rusi
