Zámek Ploskovice, hora Sedlo v Českém středohoří a Terezín

Po pár dnech cyklobrouzdání  Kokořínskem jsme seskočili z kol a vyrazili po svých na malý okruh s různorodými cíli. Od šéfa Medúzy a přilehlé chatkové oblasti v račickém kanálu jsme  dostali tip na výlet.... prý na vyvětrání. Doporučil nám vyběhnout Horu Sedlo, nazývanou  též Vysoké Levínské Sedlo či Jelečský vrch. Pod horou vznikly v pol. 19. stol.  lázně  Jeleč - Bad Geltschberg. Po roce 1945 už obnoveny nebyly. V geomorfologickém podcelku Verneřické  středohoří je tento ostrý táhlý hřeben horou nejvyšší (726 m). Horu, tvarově skutečně připomínající jezdecké sedlo, vytvořila vulkanická činnost.

Na Sedle se nachází až bizarní skaliska, příkré svahy, stabilizované především listnatými  stromy a  také vápenité jílovce a  pískovce. Roste zde mnoho vzácné květeny (tařice, lilie, kosatec) a žije tu např. lejsek, čolek, hýl, datel a další zvířena a ptactvo. Netušili jsme, že kopeček, který z auta vypadal tak nevinně a oble, nám dá před vrcholem zabrat. 

Vyjížděli jsme z Račic přes Polepy a Liběšice do Trnobran (ZDE je trasa  celého okruhu).  Z Trnobran – cca 2,5 km  po žluté k rozcestníku "Sedlo pod vrcholem",  přestup na zelenou a  500 m k cíli. Tím bych mohla popis trasy k vrcholu ukončit.  Kdo by ale chtěl zažít trochu adrenalinu (stejně jako my, protože jsme výše popisovanou trasou nahoru nešli), nechť se autem posune o 2 km dál, do Horních Chobolic. Už jen průjezd  „zapomenutou“ malebnou  vesničkou byl neuvěřitelný. Po uzounké cestě jsme se dostali až na úplný konec civilizace. Zde jsme dostali výbornou radu – že se, prý, nahoru dá, značení však téměř není. Vyrazili jsme na vlastní pěst… cestami i necestami… (trasa zhruba taková). Občas už nás jímala hrůza, že se k vrcholu zvláštním labyrintem zarostlých  cestiček ani nedostaneme. Stoupání začalo být později velmi prudké a ozývaly se první  vzdory. Později jsme narazili na rozcestník Sedlo – východní rozcestí, kde se seběhly dokonce dvě barvy. Vydali jsme se po zelené 830 m k další zastávce, rozcestníku Sedlo  pod Vrcholem a odtud ještě asi půl km k samotnému vrcholu. Poběhali jsme si po hřebeni. Několik skalních teras nám nabídlo parádní výhledy do vzdálenosti desítek km. Opravdu jsme si tu podívanou užili a rychle zapomněli na poměrně nekonečnou pralesní cestu nahoru. Mladý sběratel úplnou náhodou ve skalní štěrbině bez navigačního systému GPS  našel poklad – "kešku". S radostí si připočítal objev do své sbírky. Skutálet se dolů k autu už nebylo tak složité.

Z Horních Chobolic jsme sjeli přes Soběnice a na hlavní silnici a cca po 3 km odbočili doprava na Ploskovice. Chloubou obce je  barokní zámek. 

Zámek nechala vybudovat v letech 1720-1725  Anna Marie Františka Toskánská. Jednopatrová budova byla dílem architekta Kiliána Ignáce Dientzenhofera. Majitelé  se  střídali, objekt byl později zvýšen a také rozšířen o dvě postranní budovy. František Josef  I. se panství ujal po smrti Ferdinanda V. a v roce 1918 tu vzniklo letní sídlo ministerstva zahraničních věcí. Nevhodnými stavebními zásahy utrpěly Ploskovice v roce 1938. Němci zde byla také zřízena nacionálně politická škola. Do vlastnictví  státu se dostal zámek  v roce 1945. Po úpravách státní památkové péče byly Ploskovice začátkem 60. let  otevřeny veřejnosti.

Ani do umělých vodních jeskyní, bohužel ani do interiéru vrcholně barokního panského sídla, náležícího k významným kulturním památkám, se naši omladinu nepodařilo  dostat.  Prošli jsme se tedy překrásným čtyřterasovým zámeckým parkem. Zlom jedné z teras  přímo v zámeckém prostoru vyrovnávaly již výše  zmíněné grotty - vodní jeskyně -  napojené v časech dávných na důmyslný vodní systém.

Relaxovali v příjemném prostředí 8 ha  parku se vzácnými porosty a  také  vodotrysky a rybníkem, kašnami, fontánkami a zahradními doplňky. Prostory mi velmi připomínaly park  bavorského Herrenchiemsee, které bylo tenkrát stavěno ve stylu Versailles.

Z Ploskovic jsme se vrátili zpět na hlavní, odbočili doprava a ujížděli do  Litoměřic (cca 6 km). Kdyby bylo více prostoru, určitě bychom se prošli pěkným centrem.

Zamířili jsme přes řeku Labe cca 3 km na jih, do Terezína, do míst, kde se udál velký kus  smutné historie.  (ZDE odkaz na  samostatný  článek o TEREZÍNĚ). Návštěva  internačního tábora v nás  zanechala  velmi silné emoce.

Po skončení prohlídky jsme kruh přes Libotenice a Roudnici nad Labem v Račicích uzavřeli.

 

Články  související s pobytem v okolí:

Hrad Kokořín, Kokořínsko - Pokličky, Čertovy  hlavy  a další výlety

Říp a  Mělník

Terezín