TEREZÍN - památník, Malá pevnost, Krematorium, Židovský hřbitov, Kolumbárium a Národní hřbitov

Protože jsme trávili pár letních dnů poblíž tohoto významného historického místa, považovala jsem za samozřejmé a důležité Terezín, největší zachovanou pevnost v ČR, navštívit a téměř nevědomé děti zasvětit do kruté a smutné minulosti, která se týkala nejen českého obyvatelstva, ale i desítek jiných národů. Za  2. světové války byl Terezín  internačním táborem židovského obyvatelstva a přestupní stanicí na cestě do vyhlazovacích táborů. Stal se dějištěm ohavností, jež vedly ke smrti tisíců lidí.

Ač se ještě u pokladny ratolesti příliš netvářily, po cca 70 min. poutavého výkladu průvodkyně a po prohlídce útrob Malé pevnosti a zhlédnutí krátkého  filmového dokumentu, odcházely beze  slov…

Památník Terezín byl založen v roce 1947.

Název města je odvozen od  jména matky Josefa II., Marie Terezie. Josefem II. byl  Terezín založen v roce 1780 jako obranná pevnost  proti Prusům. V Josefově vzniklo další obdobné strategické místo. Terezín však nikdy nebyl vojensky využit. Město se skládalo z Velké – hlavní pevnosti (město Terezín s kasárnami a civilními domky) a Malé pevnosti - ta sloužila už v 18. stol. jako věznice. Za 1. sv. války zde byli zavřeni političtí vězňové a váleční zajatci. Vězněn zde např. byl G. Princip, který v roce 1914 spáchal atentát na Františka  Ferdinanda d'Este. Atentát byl jednou ze záminek vzniku 1. sv. války.

Deportaci židovského obyvatelstva z území protektorátu předcházelo těžké omezování jejich práv. V roce 1941 byl díky výborné poloze i stavbě Terezín vybrán nacisty jako velmi vhodné místo pro založení židovského ghetta (24.11.1941). 30.6.1942 muselo město opustit civilní obyvatelstvo. Nebyl to tábor vyhlazovací, nebyly zde žádné plynové komory. Terezín sloužil jako přestupní stanice do dalších koncentračních táborů.  

Počet obyvatel (vězňů) byl v závislosti na transportech různý. Nejvíce zde pobývalo přes 58 000 lidí. Celkový počet deportovaných lidí různých národností za dobu existence terezínského ghetta byl přes 155 000 (Češi, Slováci, Rakušané, Němci, Dáni, Nizozemci, Maďaři a další).

Vězňové žili v těžkých podmínkách, museli tvrdě pracovat.

Mezinárodní výbor Červeného kříže a Dánsko vyvíjely na nacistické Německo nátlak. Vysocí představitelé proto použili Terezín jako propagandu a vytvořili z koncentr. tábora jednu obrovskou kulisu.  „Zkrášlili“ městečko, vystavěli zde obchůdky, banku, hřiště  atd…. Upravena byla i část Malé pevnosti (viz. např.  obrázek holírny ve  Fotogalerii - sem však inspekce tenkrát vůbec nepřišla). V takto "namašleném" prostředí vězňové zahráli divadélko o tom, jak šťastně v Terezíně žijí. Tisíce slabých a nemocných, „nedobře vypadajících“ vězňů byly  předem z přeplněného tábora odvezeny do vyhlazovacích táborů.  Delegáti  z Mezinárodního výboru Červeného kříže při šestihodinové návštěvě nepoznali, jaký je zde skutečný život židovské komunity.

Na konci prohlídky Malé pevnosti jsme měli možnost vidět kousek propagandistického  filmu „Führer daroval Židům město“, který pod nátlakem musel natočit německý herec a  režisér židovského původu Kurt Gerron krátce po návštěvě inspekce Červeného kříže, kdy ještě v Terezíně stály všechny divadelní kulisy. Hlavní účinkující, kteří nechutné divadlo o  spokojenosti a šťastném životě Židů v Terezíně odehráli, byli následně, společně s režisérem a jeho rodinou, odvezeni do plynových komor v Březince. Film, jak bylo původně zamýšleno, nebyl nikdy v západních zemích oficiálně uveden. Nacisté jej před koncem války zničili, zbylo z něj jen oněch pár minut.

V souvislosti s inspekcí Červeného kříže jsem si vzpomněla na nedávnou  návštěvu Auschwitz – i zde bylo s terezínskými vězni na čas zacházeno jinak, než s vězni ostatními:

"BIIb- Terezínský rodinný tábor – vězně neoholili, rodiny se neroztrhly, lidé neprošli selekcí. V dokumentech však měli označení zvláštní zacházení (krycí název pro smrt v plynové komoře po 6 měsících - z důvodů návštěvy delegace Mezinár. výboru Červeného kříže v Terezíně a snaze Nacistů zakrýt genocidu Židů). Přesně po půl roce, v březnu 1944  bylo v plynových komorách otráveno téměř 4 000 vězňů. (Vězňové museli před smrtí  na příkaz napsat rodinám korespondenční lístky, že se stěhují do jiného tábora). V červenci 1944 prošel Terezínský tábor selekcí a dalších cca 6 500 lidí, nevybraných na tvrdou práci, bylo zavražděno. Z celkového počtu cca 17 500 (v různých etapách příchozích lidí z Terezína), přežilo necelých 1 300 lidí. Likvidace rodinného tábora 8. 3. a 10.-12. 7. 1944 představuje největší hromadné vraždy československých občanů v době druhé světové války."

Navštívili jsme prostory Malé pevnosti. Od pokladen vpravo jsme nahlédli do ženské věznice, vlevo pak začala prohlídka prvního dvora – od budov příjmu a kanceláří gestapa,  přes bránu s nápisem "Arbeit macht frei", k blokům A a B, kde stály cely, dále sprchy, místnost pro marody a místnosti, v nichž se desinfikovalo oblečení.

Zachovalá umývárna (1944) se zrcadly, která se celému komplexu až kýčovitě vymykala (vězňové ji totiž  nevyužívali), byla postavena kvůli inspekci Červeného kříže. Byla to další z frašek, kterou Němci měli ukázat, jak se i vězni v Terezíně mají dobře. 

Viděli jsme márnici a také místo, kde se podařil jediný útěk z pevnosti. 500 m tunel nás  dovedl na popraviště. Zpět jsme se vraceli bránou smrti. Míjeli jsme bazén, který využívali příslušníci gestapa. Někteří Němci dokonce v Malé pevnosti se svými rodinami žili. Své domy měli od vězení odděleny. Strážníci, gestapo a jejich rodinní příslušníci zde také kdysi využívali místní kino. V kině nám byl promítnut malý kousek již  zmíněného propagandistického dokumentu.

Prohlídku jsme zakončili zhlédnutím pietní části a dvora s celami, který byl dostavěn v  roce 1943. Procházeli jsme mnoha celami. Viděli jsme malé samotky i velké místnosti. Obrovská kapacita vězňů však i z větších prostor dělala miniatury. V některých celách stály postele, v jiných nebyla vůbec okna, ani lůžka. Do jedné z cel, kterou jsme procházeli (asi 3x4 m/1 wc ) bylo, dle výkladu průvodkyně, kdysi nahnáno 60 vězňů. V tak malém prostoru si nemohli ani sednout, spávali ve stoje... natlačeni na sebe. V této stejné  cele po válce přebýval a čekal na smrt Heinrich Jöckel, velitel věznice. Odsouzen a popraven byl, společně s dozorci, veliteli popravčí čety a dalšími, v Litoměřicích. 

Od roku 1940 sloužila Malá pevnost jako policejní věznice pražského gestapa. V Praze již byla kapacita věznic nedostatečná. Vězněni zde byli především političtí vězňové (odbojáři a další  „nepřizpůsobiví“) a několik stovek Židů za nedodržování nařízení. S těmi bylo zacházeno nejhůře. Věznice fungovala zprvu jako přechodný pobyt před deportací na místa  jiná -  k soudům, či do dalších vazeb. Od roku 1943 zde byly bez soudního řízení prováděny i popravy.

Nejdříve v pevnosti fungovaly dva dvory, později se dobudoval ženský dvůr a v roce 1943-1944 čtvrtý dvůr – mužský. Žen zde bylo uvězněno za dobu fungování této věznice 5 000, mužů 27 000. Děti v Terezíně vězněny nebyly.

Vězňové tvrdě pracovali 12–16 hod denně, někteří ve věznici, jiní pro různé firmy mimo pevnost. Průvodkyně se zmínila o utajené obrovské podzemní továrně na zbrojní výrobu na Litoměřicku s názvem Richard. Vězňové z Terezína se společně s vězni koncentračního tábora Litoměřice podíleli na její výstavbě a následně i na výrobě.

Hygienické a ubytovací podmínky byly v Terezíně katastrofální, lidé trpěli hladem a  nemocemi. Koncem války, kdy byla věznice přeplněna, propuklo mnoho nákaz, včetně tyfu. Stejně tak řádil tyfus i  v terezínském ghettu. Donesli ho na konci války z pochodů smrti zbídačení vězni z jiných koncentračních táborů.

Po skončení války v květnu 1945 byla v Terezíně vyhlášena karanténa a až v srpnu byl ukončen odchod domů těch, kteří tyfu nepodelhli a uzdravili se.

Vlivem nelidského zacházení, týrání, nemocí a poprav zahynulo za 5 let fungování věznice  asi 5 000 lidí.

V Terezíně  zemřelo přes 34 000 lidí.  Asi 87 000 vězňů bylo deportováno z Terezína do vyhlazovacích táborů na Východ. Z těchto přežilo 3 000 lidí.  Z 155 000 vězňů, kteří Terezínem prošli, válku přežilo cca 37 000 lidí.

Malá pevnost fungovala i po válce jako vězení nejen pro válečné zločince, ale i civilní německé obyvatelstvo.

Před vstupem do Malé pevnosti se nachází Národní hřbitov. Založen byl po 2. světové válce. Hřbitov má tvar trojúhelníku. Hroby, na kterých je vyskládáno mnoho kamínků (od pozůstalých), jsou označeny čísly, jmény a daty, jsou-li známa. U hrobů kvetou červené  růže. Hromadných hrobů je zde 5, samostatných 2 386. Hřbitovu dominují dva náboženské znaky - Davidova hvězda a křesťanský kříž. Každý rok se na národním hřbitově  koná vzpomínková slavnost – Terezínská tryzna.

 

Navštívili jsme též KREMATORIUM, Židovský hřbitov, Kolumbárium.

Terezínské krematorium se nachází na konci Terezína (směrem na Bohušovice nad  Ohří, těsně před  řekou Ohří, za hradbami  města).  V prostorách židovského hřbitova,  kde byli nejdříve Židé pohřbíváni, začalo od roku 1942 fungovat krematorium, protože mrtvých na následky katastrofálních životních podmínek neustále přibývalo. Zpopelněno zde bylo asi 30 000 lidí, a to nejen z terezínské pevnosti, ale i z litoměřického  koncentračního tábora a z policejní věznice v Malé pevnosti.

 

Kolumbárium  se nachází kousek od  výstupu ze žid. hřbitova  a krematoria – za parkovištěm Doprava – viz mapa

Kolumbárium sloužilo ke skladování ostatků zpopelněných lidí. V letech 1942-1944 zde v policích byly umístěny tisíce papírových nebo dřevěných schránek s popelem obětí. V listopadu roku 1944 bylo 3 000 uren zakopáno do země poblíž tábora v Litoměřicích a  popel z 22 000 uren byl vysypán do Ohře. Němci tak chtěli zahladit stopy zločinů, které napáchali na židovských vězních v Terezíně. Zde se nyní nachází pietní místo.

Návštěva Terezína v nás zanechala velmi stísněné pocity…

Historie by neměla být zapomenuta. Važme si toho, že se máme dobře, i když nežijeme v jednoduché době.

 

Cesta  do Terezína: z Prahy  D8  směr Teplice - sjet na 35 km  na 608 přes  Doksany.

 

 

 

Články  související s pobytem v okolí:

Hrad Kokořín, Kokořínsko - Pokličky, Čertovy  hlavy  a další výlety

 

Zámek Ploskovice, hora Sedlo

Říp a  Mělník