Zřízení pamětní desky Václavu Hankovi v Hořiněvsi

7. září 1862 se stalo vskutku významným dnem pro celé širé okolí Hoříněvse, protože tehdy došlo ke slavnostnímu odhalení pamětní desky Václavu Hankovi na jeho rodném domě. Všechny spolky se snažily této slavnosti zúčastnit a konání této akce se projevilo i v místech, jež byla vzdálenější této obce. Za příklad si můžeme vzít Hořice, kde se tutéž neděli slavilo obvyklé posvěcení chrámu. Ve skutečnosti tak obvyklé nebylo, protože ulice i náměstí o posvícení zely prázdnotou, lidé totiž tak jako jinde byli v Hoříněvsi. Stejně by to dopadlo též se slavností odevzdání praporu zpěváckého spolku „Ratibora“, jež se měla o hořickém posvícení rovněž konat. Členové však přišli s tím, že většina z nich se stejně chce zúčastnit hořiněveského odhalování, a tak se nakonec slavnost konala o týden dříve.

Sama obec byla vyzdobena prapory v národních barvách, všude byla umístěna různá buditelská hesla, z nichž zaslouží si zmínit Havlíčkovo: „Přislibujte si mně, poroučejte si mně, vyhrožujte si mně – zrádcem předce nebudu!“, a vše bylo ozdobeno chvojím a květinami. Nejen při vstupu do Hoříněvse, ale též v okolních obcích byly vztyčeny slavobrány, kterými se hrnuly od rána davy návštěvníků, ať již pěšky, nebo na vozech od smiřického nádraží odjíždějících (vrchní ředitelství liberecké dráhy totiž povolilo sníženou cenu jízdného všem členům zpěváckých spolků, kteří se chtěli dostavit na tuto slavnost), a to vše za doprovodu hudby a salev z hmoždířů.

Na okraji obce byla umístěna největší slavobrána, na níž se hrdě vypínal český lev a pod ním trojbarevně vyvedená slova: „Vítejte nám!“ Zde se začal tvořit slavnostní průvod, v jehož čele jela dvojice jezdců na koních, za nimiž šli praporečníci se zástavami řemeslnickými a spolkovými a poté již významní hosté, z nichž nejvíce je třeba zmínit advokáta a poslance českého zemského sněmu a říšské rady JUDr. Karla Leopolda rytíře Klaudyho, jeho kolegu JUDr. Františka Ladislava svobodného pána Riegera a poslance českého zemského sněmu a panské sněmovny Františka Palackého, jehož máme spojeného zejména s jeho „Dějinami národu českého v Čechách a v Moravě“.

Výše zmíněná čestná trojice se nejprve zastaví v domě Václava Pražáka, který se velkou měrou zasloužil o zdar této akce a před jeho domem jsou vztyčeny prapory 10 pěveckých spolků, z nichž zmiňme: královéhradeckého „Dobroslava“, královédvorského „Záboje“, hořického „Ratibora“, pardubického „Pernštýna“ a novobydžovského „Lubora“. O 11.00 hod. se podle programu uskutečnily slavné služby Boží ve zdejším chrámu a po jejich ukončení v 11.30 hod. se davy již hrnuly již k rodnému domu Václava Hanky.

Zde po zapění slavnostního chorálu „Svatý Václave!“ všemi zúčastněnými pěveckými spolky za řízení kapelníka Styblíka, který byl slyšet i v sousedních obcích, promluvil ke shromážděným poslanec českého zemského sněmu JUDr. Karel Sladkovský a po jeho slovech: „Nechť se nad kolébkou našeho oslavence věčně planoucí literou zastkví jmeno Jeho, i veškerým národům slovanským k oslavě nechť rozžehne se!“ byla odhalena pamětní deska s oslavencovou podobiznou a jeho heslem: „Národy nehynou, dokud jazyk žije.“ Slavnostním sborem od Josefa Leopolda Zvonaře, známého svou písní „Vlastenské hory“ („Čechy krásné, Čechy mé…“), jejíž text napsal Václav Jaromír Picek, byla slavnost ukončena. Poté se účastníci rozešli po hostincích a opět se sešli po 14.00 hod. před budovou, v níž byli shromáždění přední mužové národa. Tady byly uvítáni krátkými proslovy JUDr. Karla Leopolda rytíře Klaudyho („Historie nám ukazuje, že každá nová myšlenka vzbuzuje i zápas nový, k moralnímu zápasu takému buďte vždy připraveni a nepodlehnete! Pokud jsme byli kdy svorni, zvítězili jsme vždy, svorností budem i nadál vítěziti. Vysílají k nám misionáře, kteří dokazovati mají nám velebnost německé říše; vy však buďte misionáři sami sobě a zvěstujte ostatním, že národ náš více nevyhyne!“), JUDr. Františka Ladislava svobodného pána Riegera („Jest pověst po Čechách o Blaníku a rytířích v něm spějících, kteří probudí se v den nejvyššího nebezpečí a sklíčenou vlast opět osvobodí. Pověst ta jest již vyplněna. Otevřela i otvírá se země a vycházejí bojovníci ozbrojení mečem nadšení, brněním národnosti, štítem práva a pravdy. Bojovníci ti nevycházejí najednou, objevují se tu i tam, jak jich právě zapotřebí. A již blíží se zase věk zlatý našeho štěstí a naší slávy!“) a Františka Palackého („Před třicíti lety bylo mrtvo a pusto; nikdy bych se byl nenadál, že nejvřelejší tužby mé za dobu poměrně tak krátkou podobně se uskuteční!“). O hodinu později byla v zámecké zahradě uspořádána slavnostní beseda, jež byla zahájena Johnovým proslovem, předneseným královéhradeckým medikem Formánkem. Po ní následovaly sbory: „Píseň sv. Vojtěcha“ od Josefa Leopolda Zvonaře, „Utonulá“ od Pavla Křižkovského, „Naše probuzení“ od Jana Ludevíta Procházky, „Oslava rukopisu Královédvorského“ od Josefa Krejčího, „Na vlast“ od Františka Láblera, „Rekův sen“ od Karla Slavíka, „Moravská Kadrila“ od Ferdinanda Hellera a „Gdě je slavska domovina?“. Mezi jednotlivými čísly byly čteny došlé telegramy. Po skončené besedě, při níž bylo ve prospěch pohořelých lomnických obyvatel vybráno 300 zl. r. č. (podle „Národních listů“, „Lumír“ uvádí pouze 260 zl. 60 kr.), se odebrali všichni její účastníci opět k Hankově rodnému domu a po zapění chorálu „Kde domov můj?“ byla skončena celá slavnost provoláním: „Sláva památce Hankově!“ K tomu ještě dodejme, že podle článku v „Lumírovi“ se této národní slavnosti zúčastnilo na 12 000 lidí.

Když se tak člověk ponoří do tehdejších zápisů, musí si postesknout, kam zmizela ta láska k vlasti, touha po vědění a hrdost na ni, kde jsou lidé Palackého nebo Riegera, co se to prostě stalo z našeho národa i státu. Na jedné straně oslavujeme různá výročí, klademe obřadně věnce a svíce a přitom na druhé straně děláme vše v rozporu s odkazem našich předků, kteří bojovali za naši svobodu a my ji dnes zaměňujeme za hmotné statky hledíc jen na své pohodlí a naditost své peněženky, navíc zdravé vlastenectví falešně nacionalismem nazývajíc.