Zaniklá obilní sýpka v Černilově

Období Marie Terezie a jejího syna Josefa II. nebyla přelomová pouze v oblasti školství, náboženského vyznání a zrušení nevolnictví. Na řadu se dostalo rovněž řešení tehdy často řádícího období hladu a nedostatku osiva v případě nepříznivých přírodních či jiných podmínek. Příkladem času velkého hladu a drahoty může být rok 1770, kdy na Královéhradecku zemřelo 32 690 lidí a takových mohlo být mnohem více, kdyby nezasáhla císařská komora a císař Josef II. naturální i finanční pomocí. Východiskem se měl stát systemální patent pro Moravu z 26. července 1748, který doporučoval zakládání zásob obilí v obdobích, kdy se skutečně urodilo: „Vrchnostem vesměs připomíná se, aby: tercio: poddaných přes míru, v posledně vydaných robotních patentech z r. 1738 určenou, újmu nečinily, nýbrž je v poplatném stavu zachovávaly a otcovsky jim napomáhaly, též pak chvalitebného příkladu oněch vrchností následovaly, které poddaným svým obilí na úrok jednoho achtele zapůjčujíce, z tohoto achtelu ponenáhlu takový fundum pro contributionali založily, z něhož nejen další zápůjčky se udělují, nýbrž také poddaným v případě neštěstí při vybývání kontribuce lze pomáhati.“

Patentem ze 4. listopadu 1752 bylo nařízeno, aby poddaný, který si vypůjčil ze sýpky obilí k setí, odvedl z něj za rok půl druhé osminy vypůjčeného množství náměrkem. Jiný z 15. května 1779 stanovoval odměnu, jíž mohli vrchnostenští úředníci brát z obilního fondu. Dvorským dekretem z 19. června 1782 bylo nařízeno, že každá vrchnost a každý poddaný jsou povinni k zajištění vojenského zásobování při vypuknutí války, jednotlivě rezervovat ze své roční sklizně 1/12 obilnin, 1/10 ovsa i ječmene a 1/8 sena. Prováděcí nařízení a instrukce k tomu byla vydána českým guberniem 8. července téhož roku. Dalším císařským patentem z 9. června 1788 č. 241 bylo přímo nařízeno, aby byla na každém panství, na každém statku a v každém zeměpanském městě od 1. listopadu roku 1788 založena – pokud tam ještě neexistovala – obilní sýpka, do které každý poddaný, který měl ornou půdu, byl povinnen po tři léta odvádět třetinu takového množství pšenice, žita, ječmene a ovsa, které mu bylo zapotřebí k jednoročnímu zasetí ozimu a jařiny. Do tří let měla být tudíž v sýpkách taková zásoba, aby se jí mohla oset na 1 rok všechna rustikální orná půda.

Vznikly tak obilní sýpky, z nichž se potřebným obilí půjčovalo za tzv. náměrek, který nejprve činil osminu a později šestnáctinu vypůjčeného osiva. V Černilově byla obilní sýpka vybudována v roce 1805 (viz https://www.cernilov.cz/obec/historie-obce/udalosti-do-roku-1914) a to jako plně zděný objekt, což můžeme vidět z indikační skici stabilního katastru z roku 1840 od adjunkta 2. třídy Johana Strusky a geometra 3. třídy Josepha Makusche (viz https://ags.cuzk.cz/archiv/openmap.html?typ=skicic&idrastru=HRA510018400). Měla sloužit pro východní část panství a spadali pod ní hospodáři z Bukoviny, Černilova, Černožic, Číbuze, Divce, Dolního Plesu, Holohlav, Hubílesa, Jasenné, Lejšovky, Libníkovic, Librantic, Libřic, Mezilečí, Nového Plesu, Piletic, Rasošek, Ruseku, Skalice, Skaličky, Smiřic, Smržova, Starého Plesu, Svinar, Újezdu, Vlkova a Výravy. Pokud obilí zbylo, bylo následně podle ustanovení zákona z 18. října 1792 prodáno a utržené peníze byly půjčovány obdobně jako osivo. Tím byl vytvořen základ pro peněžní fondy, jež byly nejprve spravovány vrchností a po zrušení patrimoniálních úřadů berními úřady, v našem případě tím jaroměřským. Naopak sýpka byla řízena zvláštním výborem, jehož členové byli voleni. Ti také po zavedení samosprávy převzali vedení peněžních fondů, aby bylo oboje spojeno dohromady.

Zákonem z 9. července 1863 bylo nařízeno zrušení obilnic a ty se měly transformovat v peněžní záložny, jejichž zásady byly určeny zákonem ze 6. srpna 1864. Tehdy tvořilo původní jmění černilovské obilnice celkem 31 423,55 zlatých ročního čísla, z čehož 12 680,44 zlatých bylo půjčené obilí převedené na peníze, 12 383,23 zlatých podíl z hoříněvské strany a 6 359,88 zlatých tržba za prodané obilí ze sýpky. Kromě kapitálu v zápůjčkách a státních cenných papírech měla obilnice již zmíněnou budovu sýpky v Černilově, kolnu v Jasenné, požární stříkačky a hřebárnu v Holohlavech. Vše výše zmíněné bylo nakonec prodáno, přičemž jako poslední přišla na řadu obilní sýpka v Černilově.

Ta se dostala do dražby 7. června 1869 a jejím vítězem se stala černilovská obec, avšak výbor záložny tuto koupi nepotvrdil, protože nezískal odhadní cenu ve výši 2 000 zlatých, a tak došlo k další dražbě. 9. listopadu 1870 byla sýpka nakonec prodána Janu Pumrovi z Černilova, jenž za ni zaplatil 1 950 zlatých. Sama záložna měla o 7 let později 1 584 členů ze 30 obcí a její jmění činilo 34 000 zlatých, z nichž na hotovosti bylo pouhých 522,53 zlatých. V roce 1883 byla záložna zrušena a sloučena s ostatními v okolí, čímž vznikla Okresní hospodářská záložna v Hradci Králové, jejíž ustavující valná hromada se uskutečnila 7. dubna 1883. Prodejnu zde měl 19. února 1871 založený Potravní spolek Blahobyt, jehož účelem bylo opatřovat levně svým členům všechno spotřební zboží. Členský podíl činil nejméně 10 zlatých a zápisné na tento podíl bylo 10 krejcarů. Následně spolek budovu sýpky koupil, neboť se mu zprvu velmi dařilo. Příkladem toho budiž to, že v roce 1877 prodal zboží za 21 935 zlatých a 68 krejcarů.

Později došlo k rozdělení černilovské sýpky čp. 231 na 2 čísla popisná – čp. 238 a 289, přičemž jedno čp. náleželo obci. Říkalo se zde „ve spolku“ a bydlela v něm místní chudina. Tento název vznikl z toho, že v objektu obchodoval výše zmíněný Potravní spolek Blahobyt a měl zde i své skladiště, které získala obec do svého vlastnictví podle usnesení obecního zastupitelstva z 5. března 1885, a to za 3 000 zlatých. Využila totiž toho, že se spolek dostal do velkých dluhů a musel se rozejít. Roku 1932 si v čp. 238 otevřel dílnu obuvník Josef Dušek, z níž se později stala opravna obuvi „Obuva“. Druhé čp. patřilo Aloisu Menclovi z Librantic, jenž v něm měl nejen obchod smíšeným zbožím, ale rovněž v něm bydlel. Tento díl sýpky koupil od obce v lednu 1907 za 14 000 K. V obecní kronice najdeme o tom tento stručný záznam: „30. ledna 1907 prodala obec více než polovinu staré obilní sýpky obchodníku Aloisu Menclovi za 14 000 K. Díl ten má čp. 289.“

Roku 1990 však byl bývalý dům Aloise Mencla zbourán výrobním družstvem Sněžka Náchod, jež zde plánovalo výstavbu nové provozovny, k níž nakonec nedošlo. Její provozovna 018 se nacházela v 1. poschodí hostince čp. 122. O tom hovoří zápis obecní kroniky za rok 1990 takto: „V měsíci únoru byla zbourána část „spolku“. (Dům na hořejším konci obce č. p. 238, dnes majetek obce.) Majitelem byl původně Alois Mencl. Měl zde typický „kvelb“. On sám nosil „císařský knír“. Pocházel z obchodnické rodiny Menclů. Budovu zakoupil podnik Sněžka z Náchoda a postaví zde novou provozovnu na výrobu kabelek.“ Zbylá část bývalé sýpky zůstala v obecních rukou až do roku 2023, kdy došlo k jejímu zbourání. Na jejím místě má totiž vzniknout nové nájemní bydlení, na jehož výstavbu bylo v rámci kapitálových výdajů rozpočtu na rok 2025 vyčleněno 42 milionů Kč (viz https://www.cernilov.cz/www/files/uredni-deska/rozpo%C4%8Det%20obce%20%C4%8Dernilov%202026_koment%C3%A1%C5%99.pdf).