Svěcení nového hlavního oltáře v Černilově v roce 1896

K různým slavnostem, jež se dříve dály a byly hojně navštěvovány, náležela rovněž různá církevní jubilea a posvěcení kapliček, chrámů, křížků, soch či pouze některé z nově pořízené částí interiéru chrámu Páně. Tím nejvýraznějším bývalo zpravidla posvěcení hlavního oltáře. A jak tomu bývalo, to bych rád popsal v souvislosti s posvěcením hlavního oltáře v Černilově roku 1896.

Sama obecní kronika o tom píše pouze toto: „Dne 26. července 1896 posvěcen byl biskupem Eduardem Janem Brynychem z Hradce Králové nový oltář v kostele sv. Štěpána. Oltář zhotovil místní mistr truhlářský Antonín Bělský. Sochy dodal Josef Krejčí, sochař v Praze a obrazy maloval farář Jan Seidl.“

Slavnost to měla být tehdy nesmírná, protože šlo o završení obnovy interiéru chrámu, neboť předchozí hlavní oltář se sochou sv. Štěpána z roku 1766 a obrazem rodokmenu Kristova, údajně od Petra Brandla, byl již velmi zchátralý a jeho oprava by byla přinejmenším drahá a problematická. Z tohoto důvodu byl vybrán výše zmíněný místní truhlář Antonín Bělský, aby zhotovil reprezentativní objekt, který by na první pohled zaujal svou uměleckou hodnotou.

Vznikl tak oltář v renesančním slohu, a to celý z dubového dřeva, aby měl dlouhou trvanlivost a byl odolný různým vlivům. Byl bez barev a napuštěn pouze olejem. Na oltáři byla umístěna pětice soch: v nadživotní velikosti hlavní socha sv. Štěpána, prvomučedníka a po jeho boku menší sochy sv. apoštolů Petra a Pavla a po stranách kříže nad svatostánkem klečící andělé, přičemž všechny sochy byly vyvedeny v bohatém vroubkovaném brokátu. Vrcholným skvostem celého oltáře se stal svatostánek, který byl velmi nádherně umělecky vyveden, ale přesně tak, aby se neodchyloval od jeho církevního poslání a upozorňoval při prvním pohledu na to, že jde o stánek Nejvyššího. Jeho vnitřek byl vyložen zlatem vyšívaným brokátem. Velkou okrasou se stala rovněž šestice obrazů českých světců a patronů, jež byly umístěny po třech vedle svatostánku, přičemž čtveřice z nich byla originálem, zbytek pouhými kopiemi již existujících. Věnovány byly P. Eduardem Neumannem, farářem v Rohozné u Svojanova, jenž byl rovněž jejich autorem. Pozlacovačskou práci vykonal Ferdinand Eigl z Jihlavy.

Velkým oceněním tohoto díla se stalo též to, že na slavnost jeho posvěcení zavítal sám královéhradecký biskup Msgre. Edvard Jan Nepomuk Brynych, navíc se měl stát právě tím, který ho měl požehnat. A slavnostní atmosféra byla v Černilově vidět již několik dní předem, i když místní evangelíci zrovna nebyli nadšeni, ale ve velké většině nechtěli kazit radost svým římskokatolickým spoluobčanům. Většina obce byla tedy ozdobena a na hranici obce byla vztyčena velká slavobrána, na níž se chvojím, různými pentlemi a dalšími ozdobami nešetřilo.

Příjezd královéhradeckého biskupa byl dohodnut na 9.30 hod., ale již od brzkých ranních hodin byl v obci velmi čilý ruch, protože se na poslední chvíli kontrolovalo, zda je vše úplně v pořádku a nic nechybí. Zároveň se sjížděli z celého okolí příslušníci banderií, obecní zastupitelé a starostové přifařených obcí a s velkou radostí postupně přicházeli či na vozech přijížděli věřící, z nichž radost přímo sálala, těm starším dokonce občas skanula nějaká ta slza, že mohli přispět nějakým svým krejcarem či prací k tak překrásnému dílu, jež bude dlouhodobým odkazem na všechny tehdy zde žijící, neboť přežije nejen je, nýbrž i jejich potomky.

Když se blížil čas biskupova příjezdu, odjelo na hranice Černilova slavnostní banderium, aby ho v obci uvítalo. Vedl ho zdejší rolník Antonín Toman, který byl rovněž pokladníkem místní katolické národní jednoty. Dále jeli biskupskou milost přivítat ve vozech: c. k. patronátní komisař a vrchní správce ze Smiřic František Kubr a černilovský obecní starosta Jan Vach z čp. 260 s radním Václavem Prokšem. Jakmile se kočár přiblížil na dohled k obci, začaly všechny zvony chrámu Páně slavnostně vyzvánět a za jejich doprovodu vjel biskup ke slavnostní slavobráně, kde ho již vedle výše zmíněných veličin očekávala školní mládež se všemi obecními starosty, velké množství družiček, příslušníci SDH z Librantic ve slavnostních uniformách a pečlivě vycíděných helmách a vůbec davy všech možných lidí, kteří sem na tuto slávu zavítali. Královéhradeckého biskupa přivítal jménem všech starosta Vach a poté pronesla krásná uvítací slova malá družička Marie Hofmanová. Oběma se za to dostalo slov chvály a odtud se biskup Brynych za doprovodu onoho davu vydal kočárem dále k faře, kde ho naopak přivítalo místní i okolní duchovenstvo v čele s biskupským vikářem, konsistorním radou a děkanem P. Antonínem Nývltem z Holohlav, jenž uvítal vzácného hosta slovy díků, ubezpečil ho o lásce, oddanosti a vděčnosti, jakou mají všichni přítomní ke svému velepastýři. Svým způsobem šlo i o dík za to, že krátce předtím byl vyznamenán skutečným konsistorním radou asesorem.

Po přijetí liturgických rouch již všichni zamířili do kostela sv. Štěpána, který byl přeplněn, a tak mnozí další stáli kolem něj. Po přivítání biskupa v tomto chrámu byla zapěna píseň před kázáním a na kazatelnu vystoupil sám biskup, aby oslovil všechny přítomné. Jeho kázání trvalo více než hodinu a týkalo se zejména novozákonní oběti, její podstaty a ceny a rovněž ctění ostatků a svatých vůbec. Když biskup ukončil své kázání, sešel z kazatelny dolů a nejprve posvětil nový hlavní oltář jako celek a následně též jeho sochy a svatostánek. Poté za asistence místních duchovních odsloužil u nového oltáře první mši svatou „coram episcopo“ (viz http://www.liturgie.cz/temata/mse-svata/mse-pri-niz-je-pritomen-biskup-aniz-by-celebroval-nebo-koncelebroval-eucharistii) zdejší farář P. Jan Seidl (do Černilova nastoupil 2. září 1894 a instalován byl 29. října téhož roku), při níž královéhradecký biskup udělil apoštolské požehnání. Před požehnáním Nejsvětější Svátosti zapěla školní mládež trojici veršů „Pange lingua“, o jejichž správný chorální přednes se zasloužili místní učitelé a ředitel chóru. Po přenesení ciboria na hlavní oltář obdržely družičky obrázek Rodičky Boží, čímž byla slavnost ukončena. Z kostela odešel biskup ještě na faru a po krátkém občerstvení a družném hovoru s duchovenstvem a dalšími vzácnými hosty se již vydal zpět kočárem do Hradce Králové. Místní římští katolíci vzpomínali na tuto slavnost ještě řadu let poté, jak se jim vydařila.