Výhledy z nedostavěné Baťovy trati

Fotografie (35) • Foto: Franta

„Prosím, dvě osoby zpáteční: Zlín – Horní Lideč,“ požádal jsem sličnou dámu za přepážkou pokladny našeho novotou zářícího krajského nádraží a poté s manželkou nastoupil do útulného kupé luxusního vlaku. Netrvalo dlouho, výpravčí odpískal odjezd a my se hnuli vpřed. Výhled z okna trošku kazily ty nesčetné sloupy trolejí, ale časem si na ně člověk zvykl. Jen co jsme projeli městem, spěšný vlak zvýšil rychlost na 120 km/hod a krajina se nám před očima měnila jak výjevy v kukátku kaleidoskopu.

Za Lípou jsme opustili údolí Dřevnice, přefrčeli Zádveřicemi a poté už stavěli na vizovickém hlavním nádraží. Pauza netrvala dlouho a vlak se znovu rozjel. Tentokrát údolím proti toku Lutoninky přes zastávku Vizovice město a zastávku obce, která dala jménu tomu potoku. Abychom neměli zpoždění, tak na nich nestavíme a náš „transvalašský pojezd“ brzdí až ve stanici Jasenná.

Cestou jsme si všimli, že vlak tady ve vyšších kopcích snížil rychlost na devadesátku, ale největší stoupání nás teprve čeká. Však se také z Jasenné do Ubla velikým obloukem přes hluboký zářez Průkopy plazíme už jen rychlostí závodního slimáka.

Zato se ale můžeme dosyta pokochat okolní půvabnou krajinou složenou z menších i větších kopečků, které všechny přináleží Vizovickým vrchům. Za Ublem jsme projeli po více jak 30 metrů vysokém a bezmála půl kilometru dlouhém viaduktu údolí potoka Bratřejovky, minuli stejnojmennou zastávku, a pak už se šplháme ke zdaleka viditelným věžím kostelů v Pozděchově. Pod kopcem ale vlak vjel do 800 metrů dlouhého tunelu a vynořil se z něj až na pozděchovské zastávce.

Tady zastavil, neboť je tu i překladiště. A navíc je okolí obce vděčným turistickým cílem. Vystupující davy se hned rozdělily na dvě skupinky: ta první se vydává k loveckému zámečku Trubiska a od něj na horní Lačnovské skály a Vařákovy paseky, druhá početnější zase na opačnou stranu k rozhledně Vartovně.

Náš vlak ale pokračuje v jízdě naprosto jiným směrem. Údolím Pozděchovky se spustil k Prlovu, dalším kratším tunelem (jen něco málo přes 300 m) protnul ohyb kopce a my se z okna potěšili pohledem na hladinu chráněného neratovského rybníka. Rychle se blížíme k hlavnímu údolí řeky Senice, kde se máme napojit na hlavní trať vedoucí ze Vsetína do Púchova, já na chvilku zavřel očička...

… a tu mne náhle žena dloube do žeber: „Vstávej, už budeme ve Valašské Polance!“

Protřu si zraky a vykouknu z okna. Jenže tohle nepatří luxusnímu kupé spěšného vlaku, ale autobusu!

A kruci – tož to byl všecko enom sen?“ zklamaně brblám sám sobě pod vousy a chystám se spolu s chotí k přestupu.

Z Polanky nám to za půl hodinky jede do Lidečka. Tady krátce obsísneme Čertovy skály, a pak už se hrneme nazpět do soutěsky Lomensko a odtud kráčíme podél potoka nahoru na Pulčiny. Návštěva nejzajímavějších skalních zákoutí nám bohužel sežrala podstatnou část dne a nazpět do Lidečka se vracíme až v podvečer. Jana má hlad, takže ještě na večeři do místní restaurace, pak dojdeme na zastávku k vlaku, který nás má odvézt na Vsetín k busu do Zlína... a tady nastává strašlivý průšvih: ono nám to totiž před pěti minutama ujelo!

(A tož to je teda průser málem kolosální, nebo nám odcáď do Zlína dnes už nic nejede! Co včil? Asi budem moset doškobrtat do Lidča a zajet přespat do Brumova k mojím rodičom.

A dom pojedem až zitra...)

Po dosažení stanice a obkouknutí cedule s příjezdy a odjezdy mne najednou osvítí duch svatý: přistupuju k přepážce a kupuju nám lístky do Otrokovic. Jana na mne hledí jak puk a žádá si vysvětlení.

„No co sa divíš – pojedem vlakem přes Vsetín do Valmeza, tam přestúpíme na další do Hulína, v Hulíně do Otrokovic a z tama už sa dom dostanem trajflem!“

A vskutku: zhruba po půl osmé večer vlezeme do prvního vlaku, a když z trolejbusu na zlínském sídlišti, kde bydlíme, vystupujeme, není ještě ani půlnoc...

A já si, přivolávaje výtah, hořce pomyslím: „Jane Baťo (Tony přezdívaný) - tos krucinál, tehdy nemohl tú svoju fungl novú železnicu nejak dostavit? Víš kolik by nám to ušetřilo času a gde všady bysme mohli na výlety, kór gdyž je přes víkend do všeckých tých vzdálenějších dědin autobusové spojení tak blbé?“

Bohužel, z grandiózních mimofiremních Baťovských plánů existuje v reálu jen ten kanál. Kdysi sloužil dopravě uhla z lignitových dolů, dnes po jeho hladině v sezóně pluje spousta rekreačních plavidel a okolo břehů se prohání mračna cykloturistů. Ale my pěší si to v té rovině moc neužijem...

Čert vem tu megalomanskou dálnici přes Chřiby, která se naštěstí nakonec nepostavila a krásu pohoříčka navždy neznehodnotila, ale té nedobudované dráhy z Vizovic do Valašské Polanky je fakt škoda. A přitom chybělo jen tak maličko!

Stará trať Otrokovice – Zlín – Vizovice byla dána do provozu už roku 1899, tedy v době, kdy Baťa svou výrobu obuvi (jen na ty dřeváky nikdy nedošlo!) rozbíhal teprve v malých dílnách a o nějaké mamutí fabrice mohl leda tak snít. Ale stalo se. A v roce 1928 přišla na přetřes návaznost trati až do slovenského Púchova. Baťa chtěl původně svoji železnici připojit v údolí Senice až v Horní Lidči, ale plány se změnily. Mezi léty 1934 až 1951 bylo vybudováno drážní těleso z Vizovic do Pozděchova, ale provoz zde nikdy neodstartoval.

Baťova společnost zabývající se její výstavbou nesla název OZVD, po roce 1948 byla znárodněna a dostavba železnice se dokonce v prvním dvouletém plánu stala Stavbou mládeže. Přešla i do pětiletého plánu, jenomže v únoru 1951 byly zničehož nic veškeré práce definitivně zastaveny.

Roku 2000 byl plán trati znovu oprášen, studie dokončena LP 2004 a o čtyři roky později se dostal do územního plánu rozvoje Zlínského kraje. Radní ze Vsetína se k němu ale postavili negativně – „prý je to jen troška romantiky, ale málo ekonomiky“, neboť se obávají zejména toho, že by se snížil dopravní význam Vsetína na úkor většího Zlína!

Ozvaly se i dědiny stojící poblíž plánované trati. Ty se zase ohradily tvrzením, že by dráha narušila jejich rozvoj...

Tož to teda fakt nevím, ale v minulosti tomu přece bylo se železnicemi vždycky přesně naopak!

Plán dostavby je stále otevřený, ale prozatím se toho moc neděje. Trať dlouhá necelých 18 km by stála přibližně 4.6 miliard korun, což není oproti cenám za dálnice částka nijak přemrštěná a někdy v budoucnosti snad i realizovatelná. Prioritou se nyní stala elektrifikace trati Otrokovice – Zlín – Vizovice, to aby např. Zlínský expres nemusel každý den ráno v Otrokovicích přepřáhat dýzlovou lokomotivu za elektrickou. Přitom by měla být trať ze Zlína do Otrokovic rozšířena o jednu kolej, ale jak to tak pozoruju, někde to vázne...

Obávám se, že se naše generace nejdůležitějšího valašského drážního propojení nejspíš už nedožije, ale zase nám nic nebrání v tom, abychom se po dosud zbudovaném tělese Baťovy trati alespoň neprošli. Z Vizovic až do údolí Senice po něm vede zelená a modrá cyklostezka a stejnobarevná trasa turistická v úseku Ublo – Valašská Polanka. I my se po ní (jen v okolí Ubla) v mrazivém únoru 2015 prošli... a v mé Fotogalerii si na obrázcích můžete prohlédnout, co krásných valašských kotárů je k vidění jen v okolí téhle menší dědinky.

A snít (tak jako já) o tom, jak nádherná vyhlídková jízda by byla celou tou tratí...

Poslední aktualizace: 23.2.2020

Výhledy z nedostavěné Baťovy trati na mapě