Výhledy z nedostavěné Baťovy trati   „Prosím, dvě osoby zpáteční: Zlín – Horní Lideč,“ požádal jsem sličnou dámu za přepážkou pokladny našeho novotou zářícího krajského nádraží a poté s manželkou nastoupil do útulného kupé luxusního vlaku. Netrvalo dlouho, výpravčí odpískal odjezd a my se hnuli vpřed. Výhled z okna trošku kazily ty nesčetné sloupy trolejí, ale časem si na ně člověk zvykl. Jen co jsme projeli městem, spěšný vlak zvýšil rychlost na 120 km/hod a krajina se nám před očima měnila jak výjevy v kukátku kaleidoskopu. Za Lípou jsme opustili údolí Dřevnice, přefrčeli Zádveřicemi a poté už stavěli na vizovickém hlavním nádraží. Pauza netrvala dlouho a vlak se znovu rozjel. Tentokrát údolím proti toku Lutoninky přes zastávku Vizovice město a zastávku obce, která dala jménu tomu potoku. Abychom neměli zpoždění, tak na nich nestavíme a náš „transvalašský…   „Prosím, dvě osoby zpáteční: Zlín – Horní Lideč,“ požádal jsem sličnou dámu za přepážkou pokladny našeho novotou zářícího krajského nádraží a poté s manželkou nastoupil do útulného kupé luxusního vlaku. Netrvalo dlouho, výpravčí odpískal odjezd a my se hnuli vpřed. Výhled z okna trošku kazily ty nesčetné sloupy trolejí, ale časem si na ně člověk zvykl. Jen co jsme projeli městem, spěšný vlak zvýšil rychlost na 120 km/hod a krajina se nám před očima měnila jak výjevy v kukátku kaleidoskopu. Za Lípou jsme opustili údolí Dřevnice, přefrčeli Zádveřicemi a poté už stavěli na vizovickém hlavním nádraží. Pauza netrvala dlouho a vlak se znovu rozjel. Tentokrát údolím proti toku Lutoninky přes zastávku Vizovice město a zastávku obce, která dala jménu tomu potoku. Abychom neměli zpoždění, tak na nich nestavíme a náš „transvalašský…