Vranov (České Meziříčí)

Původně se jednalo o tvrz, u níž byl postupem času vybudován poplužní dvůr. Oboje existovalo již ve 14. století, ale nejspíše bylo ještě staršího původu. O jeho raných dějinách nám nejlépe vypovídá profesor August Sedláček ve svém díle: „Hrady, zámky a tvrze království Českého“:

5. VRANOV.

Nejstarší nám známý držitel této vsi Čáslav z Vranova připomíná se r. 1363 mezi patrony kostela Zaluňovského. Nástupce jeho Mikuláš z Vranova vyskytuje se od roku 1413 několikráte až do roku 1433; ještě v starším věku pomáhal straně Poděbradské a byl r. 1448 ve vojště Jiříka z Poděbrad, když Prahy dobýval. Od něho koupil Vranov Martin ze Žampachu, syn Evana Hronovského, jenž nabyl r. 1437 nějakého platu v Lovčicích. Potom drželi Vranov vladyky odtud řečení Vranovští z Doubravice; jeden z jejich kmene, Jan Jiří, jenž r. 1508 zemřel, pochován jest na Vysokém Újezdě. Jiřík Vranovský z Doubravice (r. 1520) prodal Hoděčín a zemřel roku 1535. Synové jeho Dobec (nikoliv Dobeš), Heřman, Petr, Jan, Bohuše a Bedřich zdědili po něm Vranov tvrz, dvůr popl. a dvory kmecí s platem, vsi Břekeš (nyní mlýn u Městce), Lhotu a Výrov celé a dvůr kmecí v Rohenicích, což vše si r. 1544 dne 11. června ve dsky zemské vložili. Nejstarší z nich, Dobec, byl již před r. 1541 let svých dosáhl a k manželství pojal Konstancii z Pilinkova, jejížto věno i s obvěněním (dohromady 500 kop) na dílu svém zboží Vranovského, jak se mu dostati měl, zapsal. Avšak nedlouho potom prodali bratří řečení zboží Vranovské Janovi Trčkovi z Lípy za 4700 kop gr. č., než vklad jeho vykonali teprve r. 1549 dne 4. října Vilémovi Trčkovi, strýci a nápadníku Janovu. O Vranově, jenž byl odtud částí Opočenska, poznamenáno jest v urbáři roku 1598 toto: „Při též vsi jest tvrz a při ní dvůr dobře vystavený,“ a více: „Nad Vranovskou tvrzí počínají se řeky od Meziříčí a přibíhají skrze Vranov k řekám Městeckým, a ty se k domácí potřebě užívají. V týchž lukách jest i okolo tvrze dostatek bažantův.“

Jak bylo již výše zmíněno, první zmínka o Vranovu pochází z predikátu Čáslava z Vranova, který v roce 1363 patřil mezi několik držitelů Zaloňova, a tudíž rovněž k patronům zdejšího kostela. Tehdy spolu s Vícemilem ze Lhotky (známý po roce 1372 jako Vícemil ze Zaluňova) a Rupertem ze Zaluňova podal na místo zemřelého plebána Mikoláše kněze Petra, který zemřel roku 1372. Nedá se však vyloučit, že zmíněný Vranov nebyl tímto Vranovem, ale stejnojmenným hradem u Chocně, což naznačuje řada starých pramenů i kronikářů. Dalším zdrojem o prvotním vývoji Vranova i jeho jména může být kniha „Místní jména v Čechách. Jejich vznik, původní význam a změny. Díl IV. S-Ž“ od Dr. Antonína Profouse a Dr. Jana Svobody, kde se píše toto: „7. Vranov, dvůr (m. o. Meziříčí) 5 km záp. Od Opočna: 1361 villa Wranow, Ler. I, 31; 1413 Nic. de Wranowa, RT. II, 96; 1543 na tvrzi Wranowie ..na Wyrawie, Lhotie a na Brzekssy na vesnicích celých, DZ. 4 H 3; 1544 br. Z Daubrawicze děd. svého Wranow tvrze, druov ..vesnice Brzekeβ, Weyrawa, Lhota, DZ. 250 G 13.“ Podle urbáře z roku 1598 bylo tehdy ve Vranově 6 osedlých, kteří celkem odváděli 5 kop a 40 ½ grošů českých úroku, měli 5 dní ženné roboty, 6 záhonů konopí trhat, 6 záhonů plet a odevzdávali 1 slepici. Vesnice však později ustupovala panskému dvoru a nadále se nerozvíjela. Právě v této knize zjišťujeme, že první zmínka o Vranově je starší o 2 roky, neboť se o něm hovoří v souvislosti s tím, že Mutina a Sezima z Dobrušky učinili 18. října 1361 dary kostelům v Dobrušce a v Opočně („...usque ad metas villae Wranow cum“).

Kdy přesně zanikla sama tvrz, to nevíme, ale podle všeho bývala na místě poplužního dvora, s nímž byla naposledy zmíněna v roce 1598, a tak byla nejspíše zbourána či přestavěna na další budovy tohoto hospodářského areálu, v němž byl ještě roku 1617 připomínán ovčín. Poplužní dvůr byl panským majetkem až do pozemkové reformy, jež byla přijata po vzniku ČSR. Známý býval vzorným odchovem hříbat, dovezených sem ze všech panských dvorů na Opočensku. Vedle něho tam byl udržován čistý chov opočenského plemene hovězího dobytka a cornwallských i berkshirských prasat. Zdejší hospodářský správce Hegeborn byl velkým pěstitelem jiřinek a patřil mezi ty, jež v roce 1837 založili Spolek pěstitelů jiřin a vytvořili podmínky pro konání prvních jiřinkových slavností v České Skalici, z nichž ta první se uskutečnila 13. a 14. září téhož roku. Za něho vyhořely stodoly u dvora, v nichž bylo na 4 000 mandelů žita a několik tisíc mandelů jiného obilí. To se psalo 21. září 1836. Posledními vlastníky dvora byli Colloredo-Mansfeldové, kteří ho většinou pronajímali jiným subjektům (většinou na období 12 let, spolu se dvorem Lhotkou; oba dvory měly v roce 1893 celkem 743 jitra a 56 čtverečných sáhů pozemků a měly vlastní správu, kterou do roku 1880 vedl Bedřich Heyn a v roce 1894 Emil Mokříš, který se později stal ředitelem panství v Černíně), např. od roku 1893 zde hospodařila firma Fiedler & Gimbel. V roce 1902 se skládala zdejší hospodářská správa z hospodářského správce Ignáce Apelfelda a hospodářských adjunktů Karla Steinera a Karla Treschla. Tehdy měl Vranov spolu se Lhotkou 422 ha pozemků. Za 1. světové války byl řešen nedostatek pracovníků nasazením srbských zajatců. Roku 1924 byly jeho polnosti poděleny mezi okolní rolníky a sám zbytkový dvůr s 217,06 ha půdy připadl a. s. Rolnický cukrovar, zemědělské a průmyslové podniky v Podzámčí.

O pozemkové reformě na Opočensku nejlépe hovoří článek v „Národních listech“ z 18. srpna 1925: „Pozemková reforma na Opočensku byla už z velké části provedena. Od r. 1922 bylo z vlastnictví fideikomisu velkostatku Opočenského, patřící rodině Colloredo-Mansfeldské, rozděleno as 880 ha na zbytkové statky a přes 3.000 ha do rukou malých zemědělců. Určitá část pozemků byla přidělena dohodou mezi Státním poz. úřadem a držitelem svěřenství akciové společnosti cukrovaru v Podzámčí. Colloredo-Mansfeld vyhradil si vlasnictví a obdržel prozatím dvůr v Podzámčí se 145 ha zemědělské půdy, dvůr Pulice, rovněž se 145 ha, cihelnu v Opočně a v Pulicích se 45 hazemědělské půdy. - Do přídělového řízení r. 1924 přišly pozemky u šesti dvorů a to: v Podzámčí, Pulice, Vranov, Lhotky, Ostrov a Tošov a to ve výměře cirka 1275 ha. Po vyhraženém počtu pro Colloredo-Mansfelda v Podzámčí, Pulicích a v Opočně, utvořeny zbytkové statky a část 1095 ha přikázána drobným zemědělcům. Zbytkové statky obdrželi: zbytkový statek Vranov a Lhotka akc. společnost cukrovaru v Podzámčí, zbytkový statek Ostrov družstvo zaměstnanců, zbytkový statek Tošov p. Jos. Strádal, býv. vrch. hosp. správce. Odprodej dlouholetých a drobných pachtů proveden byl ve výměře 1.200 ha. Zbývá ještě žádost města Opočna na příděl rybníku „Broumaru“, na který má historický nárok a o který uchází se neprávem rolnická akciová společnost v Podzámčí, odvolávající se na potřebu vody z něho pro svůj cukrovar, ač jí lehce může si zajistiti jiným způsobem.“

Celá zdejší pozemková reforma však byla kritizována ze všech stran, protože rod Colloredo-Mansfeldů ji v zásadě v mnohém obešel, mnohdy prostřednictvím různých nastrčených osob a společností, většinou z řad svého bývalého úřednictva, takže se dokonce stále častěji objevovaly hlasy po kompletní parcelaci celého opočenského velkostatku a ty byly de facto umlčeny až německou okupací.

V roce 1928 převzal nájem dvora Václav Ornst a ten tu hospodařil až do poválečného období. Zprvu se statku věnoval příkladně, neboť např. zdejší hnojiště si nechal vyprojektovat u stavebního odboru Zemědělské jednoty v Praze, ale později jeho vztah k němu ochladl. Rovněž jeho poměr k zaměstnancům nebyl příliš dobrý, takže i zde došlo k několika zastavením práce a následným stávkám kvůli mzdám. První z nich - generální stávka - byla zahájena 13. prosince 1920, a to ještě za předchozího nájemce a v jiné věci. 16. března 1922 byla po desetidenní výluce zahájena další úplná stávka ohledně platnosti smluv pro rok 1922. Jedním z jejích následků bylo to, že 27. května 1922 došlo k nucenému soudnímu vystěhování deputátních rodin Novákovy a Šolínovy. Roku 1929 odešlo ze dvora 37 zaměstnanců a zbylým 26 pracovníkům bylo vyplaceno odbytné ve výši 179 257 Kč, z nichž pro správce dvora bylo určeno 58 800 Kč. V noci z 11. na 12. března 1933 se zase pokusili do jeho trezoru vloupat neznámí pachatelé. Ti však byli v nejlepším vyrušeni, takže nakonec si odnesli pouze poštovní známky v hodnotě 50 Kč, jež byly v zásuvce psacího stolu. 25. srpna 1935 byla ve dvoře uspořádána obžínková slavnost celého opočenského okresu, a to i přesto, že se na nájemce svalila vlna kritiky za to, že 80 vagonů intervenčního obilí zde bylo uskladněno ve vlhkém chlévě, a tudíž došlo k jeho znehodnocení. Počátkem února 1941 se při cestě na půdu pro krmení propadl kovář Josef Kuneš a po pádu na hlavu se zabil. Obdobných neštěstí se zde však stalo mnohem více, ale to v zemědělství nebylo nic výjimečného.

Po 2. světové válce se na rozparcelovaném dvoře hospodařilo hlavním podílníkům velmi špatně. Nepomáhaly ani různé brigády, z nichž můžeme zmínit pomoc při okopávání řepy, na kterou byly v červenci 1945 nasazeny žákyně 2. a 3. ročníku školy pro odborná ženská povolání v Hronově. V roce 1947 nastalé sucho znemožnilo včasné osetí čerstvě zoraných polí, a tak mnoho zájemců od svých žádostí o příděl upustilo, takže určitá část pozemků zůstala ladem. O rok později došlo k revizi 1. pozemkové reformy, a tak se Vranov dostal nejprve pod národní správu a následně byl znárodněn. Výsledek hospodaření státního statku, JZD a dalších subjektů i ubytovávání romských rodin můžeme vidět dodnes, kdy se Vranov dá označit za ruinu. Ta od roku 1991 náleží díky restitucím Kristině Colloredo-Mansfeldové, resp. jejímu synovi Leonhardu Josefovi Colloredo-Mansfeldovi.