Velká bouře s krupobitím na Královéhradecku v roce 1904

Přelom jara a léta 1904 byl ve znamení dlouhotrvajícího sucha. Po parných slunečných dnech očekávali lidé s nadějí, když se začalo nebe zatahovat, že konečně spadne trochu vláhy na vyprahlá pole i pastviny. Ale ouha, 21. června téhož roku přišlo úplně něco jiného, než bylo očekáváno. Na severozápadním obzoru totiž vystoupily nízko těžké a mohutné mraky se žlutošedivými průlomy, které věštily místo deště spíše krupobití. A opravdu k němu následně došlo. Za ohromné vichřice, která rozlámala a vyvrátila řadu stromů, poškodila střechy i stavení a rozbila tisíce oken, začaly padat po 18.30 hod. Kroupy, ale ne jen tak ledajaké. Jednalo se spíše o kusy ledu, protože mnohé měly až čtvrtkilogramovou hmotnost. Rolníci tak neměli žádnou šanci, protože obilí bylo po tomto krupobití jak rozsekané, brambory a řepa byly přímo zatlučeny do země nebo rozsekány na kaši. Sena zase odnesla již zmíněná vichřice, takže jim nezůstalo vůbec nic a celá jejich celoroční práce přišla v niveč. Málokdo byl totiž pojištěn a kdo byl, vzdor drahému pojištění, mnoho nedostal. Země česká neměla prostředky, aby na pomoc přispěla a nemohla ani provést nucené zemské pojišťování, protože vláda tomu z různých příčin dlouhodobě bránila.

Nejhůře na tom byli lidé v obcích, které sluly svou zelinářskou produkcí. Tam bylo zničeno úplně vše. Nejhorší na tom bylo to, že menší chalupníci a baráčníci, kteří byli odkázáni výhradně jen na svou prací zasloužený výnos, neměli možnost pro pokročilé letní období nějakou jinou sadbou alespoň z části tyto škody nahradit. Navíc pojistit zelinářskou úrodu proti krupobití nemohli, neboť pojišťovny zeleninu vůbec nepojišťovaly. A s pojišťováním byl vůbec svízel, což dokazuje zmínka "Čecha" z 1. července 1904, kde se píše: "Některé velkostatky a tu a tam nějaký rolník jsou pojištěni, ale většina rolníků pojištěna není. Kde toho je vina a příčina, o tom nemusíme zde ani psáti, to zná každý. Pojišťování proti škodám z krupobití, jak se dnes provádí, jest hotová komedie, a pojišťovny by mohly tento obor svých obchodů vůbec vypustit, aspoň by tak mnohá pojišťovna si darmo netropila z rolníků šašky. Když naše pojišťovny nemají tu finanční sílu, aby mohly nésti celé riziko, pak se nemají do tohoto obchodu ani pouštět. Ale některé pojišťovny »pracují« v kroupách tak, že když škody nepřijdou, jsou premie na inkaso tuze dobré, ale když škody přijdou, řekne se nemáme peníze a »obchody v kroupách« jsou hotovy. Ale to je mírně řečeno »trik«, a žádné pojišťování."

A nešlo jen tak o malou oblast, protože tímto krupobitím byly zasaženy obce: Nechanice, Hrádek, Třesovice, Popovice, Bříza, Rosnice, Všestary, Rozběřice (od erární silnice na západ značně poškozená úroda, naopak ke Světí a Nedělišti úplně zničena), Chlum, Čistěves, Máslojedy, Lípa, Hoříněves, Stěžery, Vlčkovice, Kukleny, Svobodné Dvory, Plotiště (zde jen předběžně byla škoda odhadnuta na až neuvěřitelných 600 000 K), Předměřice, Lochenice, Sendražice, Světí, Trotina, Pražské Předměstí, Malšovice, Nový Hradec Králové, Slezské Předměstí, Svinary, Věkoše, Pouchov, Piletice, Rusek, Skalice, Malá Skalice (dnešní Skalička), Slatina, Černilov, Bukovina, Divec, Librantice, Libníkovice, Jeníkovice, Blešno, Velká Běleč (dnešní Běleč nad Orlicí), Třebechovice pod Orebem, Polánky atd. Navíc obdobná situace panovala na Novobydžovsku a Jičínsku (zejména Ohnišťany, Šaplava, Podlipí, Stihnov, Skřivany, Vysoké Veselí, Kopidlno, Libáň a Milíčeves), Náchodsku (blesk udeřil do náchodské nové radnice, Habrova statku v Pavlišově a Faltova hostince ve Vysoké Srbské, od něhož se vzňala další pětice stavení) a Opočensku, kde např. v Dobrušce přišla řada domů o části střech, krytinu a u pekaře Františka Zahradníčka z čp. 22 byl dokonce stržen pravý štít. Nezbývalo tak nic jiného, aby starostové těchto obcí žádali podle zákona nejen odpisy daně pro sucho, nýbrž také sestavili po krupobití seznam škod a přitom, kde by měla nastat nouze či hlad, domáhali se státní podpory. Přehlédnout však nešly rovněž hmotné škody na majetku, protože například na Pražském Předměstí u Hradce Králové vzala vichřice střechu hostince „Port Arthur“. Na Pouchově byla zničena řada hrobů a pomníků na místním hřbitově, v Nechanicích přišlo mnoho stavení o střechy nebo jejich krytinu, ve Slatině přišla škola o všechny okenní tabulky a očesána byla i část její střechy. Místy byla utlučena i drůbež a menší zvěř, nepočítaje v to tisíce kusů divoké fauny, jež byly sbírány po lesích, polích a pastvinách ještě dlouho poté.

Hned po krupobití vyjel shlédnout situaci okresní starosta a zemský poslanec Hynek Srdínko ze Svobodných Dvorů, který 25. června 1904 svolal schůzi starostů a zástupců poškozených obcí ke společné poradě, co udělat, aby byla odvrácena bída od poškozeného rolnictva. Do schůze byl pozván i nechanický okresní starosta Josef Bednář ze Suché. Jejím výsledkem bylo zvolení čtyřčlenné deputace v čele s Hynkem Srdínkou, jež měla vylíčit dosah katastrofy místodržiteli království Českého Karlu hraběti Coudenhove, nejvyššímu zemskému maršálkovi Jiřímu knížeti Lobkowitzovi a místodržitelskému radovi Heřmanu Steinfeldovi v Hradci Králové, který je však předešel, protože se dostavil do schůze a slíbil veškerou možnou pomoc se získáním jakékoliv podpory. Stejně pochodila delegace o 4 dny později v Praze na místodržitelství, kdy se c. k. místodržitel vymluvil na to, že musí počkat až na výsledek obhlídky c. k. vládního rady a zemědělského inspektora Rudolfa Brechlera, rytíře z Troskovic, jenž slíbil, že se na Královéhradecko vydá v následujícím týdnu. Podobně dopadly rovněž ostatní deputace z jiných částí kraje.

A jak to tak bývá, nakonec skončilo vše ve stylu - „Slib sem, slib tam“ či „Slibem nezarmoutíš.“ Nějakých částek se lidé sice později dočkali, ale problémy s pomocí postiženým se probíraly ve vídeňském parlamentu ještě v následujících letech. Podobně dopadla osnova stanov zemské pojišťovny proti krupobití, kterou podal zemský výbor království Českého na základě usnesení zemského sněmu ze 16. listopadu 1905. Nebyla totiž sněmem nakonec vůbec vyřízena. Bez vzájemné pomoci v rámci obcí a okresu by však lidé nejspíše pomřeli hlady, neboť úřední šiml tehdy „kraloval“, nikam nebyl spěch a hlad obyčejných lidí byl těm nahoře úplně jedno. Jak vidět, v základech se společnost a stát nemění a je jedno, zda je u moci císařpán nebo prezident.