Štěnkov za prusko-rakouské války aneb Jak se zrekvírovaný dobytek vrátil sám zpět a za náhrady za něj byla vybudována dvojice zdejších křížů

Tato obec u Třebechovic pod Orebem se sice nacházela mimo hlavní bojiště tohoto krvavého konfliktu, ale mnohé, co se během ní zde událo, je též zajímavé a dokládá život našich předků. Bojových operací se na rakouské straně zúčastnilo též 5 vojínů, kteří narukovali ze Štěnkova. Byli jimi: Václav Štandera, František Zemánek, Josef Jánský, Václav Smola a Jan Kučera. Všichni měli to štěstí, že ze všeho vyvázli bez úhony, kromě lehkého zranění hlavy Václava Štandery, a tak se mohli vrátit domů ke svým rodinám.

Vojska se zprvu obce nijak nedotkla, protože ta leží mimo hlavní silnice, a tak spíše sloužila díky sousedním hlubokým lesům spíše jako útočiště uprchlých občanů z obcí mezi Jaroměří a Hradcem Králové. Mezi uprchlíky byl též Václav Holeček, sedlák z Břízy u Hradce Králové. Jeho čeledín plavil v řece Orlici dvojici koní, ale protože neznal řeku dobře, vjel s nimi do hlubiny, které se již od dávných dob říkalo „Vír“. Navíc se v tu dobu tady nacházela řada vorů, které z obavy před pruským vojskem zde zastavily a plavci čekali, co se bude jen dít. Právě pod tyto vory se oba koně dostali a utonuli. Neopatrný čeledín se sice zachránil, ale od svého pána dostal za vyučenou.

Ke hlavní silnici se od vypuknutí konfliktu chodily dívat nejen děti, ale rovněž někteří dospělí obyvatelé. Od Týniště nad Orlicí ke Hradci Králové a dále na bojiště nad ním tudy prošlo množství vojáků, nejen pěchoty, nýbrž také jízdy či dělostřelectva. Zpočátku všude vládla dobrá nálada, jen místní obyvatelé byli ustrašení a zneklidnění a procházející vojáci se je snažili uklidnit, když jim mj. říkali: „Nic se lidičky nebojte. My Prajze utlučeme čepicemi!“

Ale zanedlouho se stal pravý opak! Jednak nedbalostí rakouských velitelů, jednak neznalostí vlastní krajiny, zatímco Prusové znali kdejaký kout, a hlavně zradou celé řady rakouských důstojníků, mnohdy vzdorovitých, zhýčkaných a neposlušných, se stalo to, že pruské vojsko bez velkých obtíží proniklo českými průsmyky až do rovinatého Královéhradecka, kde i přes hrdinnou obranu podlehlo rakouské a saské vojsko v červenci 1866 pruské armádě s lepší vojenskou kázní, výborným velitelským sborem a dokonalejší výzbrojí.

Jediným, co Štěnkov spojilo s vojskem, však bylo to, že na zdejších lukách zvaných „Provazce“ (též „Na provazcích“) tábořila koncem června část rakouského vojska s koňmi, kteří spásli nejen veškerou trávu, ale i seno, jež bylo na lukách sušeno. Tehdy jsme tam mohli narazit jak na kyrysníky, tak na pěšáky nebo dělostřelce. Všichni však nakonec odtáhli k Hradci Králové a většina z nich tam též padla.

Teprve po bitvě u Hradce Králové přitáhli od Bělečka Prusové, kteří se tu usadili na 8 dnů. Jejich stravování bylo pro zdejší obyvatele velkým břemenem. Před svým odchodem však ještě zrekvírovali jalovici Janu Holečkovi z čp. 5, bulíka Václavu Jánskému z čp. 6 a 20 korců žita. Zrekvírovaný dobytek musel vést do nedalekých Třebechovic pod Orebem Matěj Krištof, podruh z čp. 3. Když přišli Prusové na třebechovické náměstí, uslyšeli z nedalekého lesa „Vosyka“ troubení k útoku. Nejednalo se však o útočící rakouské vojsko, ale o bývalého trubače od myslivců Macháčka z Polánek nad Dědinou (podle Ludvíka Domečky a Františka Ladislava Sála v jejich díle „Královéhradecko: Místopis soudního okresu královéhradeckého. I. dílu 1. část“ šlo o Machaně z Polánek), který uprchl z bitevní vřavy u Hradce Králové, aby se vydal domů a jako zběh se skrýval po lesích.

Prusové se jeho troubení tak lekli, že vše nechali svému osudu a uprchli směrem k Pardubicím. Do zaječích vzal též Matěj Krištof a za ním se domů do Štěnkova rozběhl též zrekvírovaný dobytek. Po ukončení války obdrželi občané náhradu za oba kusy dobytka, ale protože se jim bez úhony vrátili, rozhodli se, že tyto peníze věnují na stavbu kříže, neboť hezčí věci než okrášlení rodné obce není. Když se podařilo sehnat celý potřebný obnos, byl na místě původního dřevěného kříže postaven v roce 1877 kamenný kříž. Z výše uvedené částky byla část použita též k výstavbě kamenného kříže se sochami Panny Marie a sv. Jana na návsi, která proběhla již roku 1872. Na fond, z jehož úroků byly oba kříže, nejvíce přispěla Anna Hořčičková z Ostřetína. Později byl ještě zvětšen Annou Jelenovou, takže činil 8 000 K.

Na závěr ještě dodejme, že po bitvě u Hradce Králové bylo do vsi navíc dopraveno na 40 raněných rakouských vojáků, z nichž část tu pobývala 4-6 týdnů. Když se jejich stav zlepšil, byli převezeni do špitálu v Hradci Králové. To bylo spolu s pozdější stavbou výše zmíněných křížů poslední věcí, jež byla v obci spjata s prusko-rakouskou válkou.