Jak byla za štěnkovského posvícení v roce 1858 pohřbívána basa

Stejně jako ve velkých městech, tak se i na venkově udála nejen řada významných událostí, ale rovněž také těch směšných, z nichž stojí za zmínku posvícenský pohřeb basy z roku 1858. O co tenkrát vlastně šlo?

V tomto roce se konala ve Štěnkově jako každý jiný rok posvícenská zábava, o níž nebyla nikdy nouze o různé humorné věci, pokud nedošlo k nějaké srážce po nadměrné konzumaci alkoholu. Vždyť hlavní věcí při posvícení bylo jídlo a pití, přesně ve stylu jedné dobové žertovné veršovánky:

„Posvícení
spíži plení
a v ráj mění
strasti denní.

Z piva, z vína
krev se vzpíná;
pak je stinná
kocovina.“

Tehdy o posvícenském pondělku, kdy „není rozdílu mezi žaludkem a člověkem rejpalem, protože oba dostanou, co se do nich vejde“, se nepohodl muzikant Navrátil, jenž hrál na basu, se svými kolegy a rozhodl se definitivně skončit s hraním. Nevíme, proč k tomuto sporu došlo, ale nejspíše šlo o dělení peněz, jež se jim podařilo společným hraním vydělat, případně dostal od manželky „nůž na krk“ za to, že je stále pryč, doma kvůli muzice ničeho nezastane a ještě se vrací alkoholem posílen. Naštěstí to tehdy nevyvrcholilo bitkou mezi muzikanty, což byl malý zázrak, neboť co by bylo posvícení bez nějaké té rvačky, což vidíme z úryvku jedné humorné básně z konce 19. století:

„V pondělí se pokračuje, pěkná hodinka,
ať se každá vytancuje stará – mladinká!
Ale hoši, tohle pivo, to je jako křen,
běda, jestli do hlavy vám vstoupí malvaz ten!
A už počla notná hádka, každý svoje veď,
džbánky lítaly a židle bez noh byly hned.
Džbánkem jako marcipánem v hlavu třískne se -
česká hlava - slavná hlava, ta to unese.
Což by bylo posvícení řádné bez pračky?
V Čechách přece nemáme jen samé dobráčky!
(Když jsme mezi sebou, to se dovedeme bít,
a když Němec se ukáže, hezky stranou jít.)
Bez ran, boulí, kdo by tady posvícení měl?
kdo by na to pamatoval, kdyby neležel?

Dráb se zjevil: „Zákon velí - pořádek a mrav -“
„Když mi džbánkem hlavu rozbil, má on zůstat zdráv?
Hurá, hoši! Či chceš, drábe, dostat také díl?“
A dráb, jakby shlíd´ svou tchyni, mžikem venku byl.“

Ať bylo tak, či onak, on sám byl velký šprýmař a nechtěl tuto věc jen tak přejít. Přeci jen hrával nepřetržitě tolik let, že by se dal považovat za inventář všech akcí po celém okolí, při nichž se hrávalo. Rozhodl se proto na paměť svého rozhodnutí vystrojit svému nástroji – base – s ostatními veselými kumpány z hostince pohřeb, a to o posvícenském úterý.

V místech u čp. 13 blíže hostince čp. 38, kde byla později vysazena lípa, byl vykopán pro basu hrob, k němuž přišli průvodem smutečně ustrojení mládenci a družičky jako o skutečném pohřbu a za přítomnosti hudby muzikant Navrátil zahrál naposledy na svůj nástroj.

Potom basu rozšlapal a za tklivé pohřební písně, jíž hrála ona hudba, uložil nástroj do hrobu. K tomuto aktu byla dokonce složena píseň „Ve Štěnkově na basu hráli“.

Protože však byl tomuto veselému pohřbu přítomen i za kněze přestrojený občan, který promluvil nad hrobem pohřební řeč, byli všichni účastníci pohřbu následně zatčení a souzeni pro zesměšňování náboženského cítění a víry vůbec. Udání měl na svědomí jeden ze sousedů, který za toto rouhání toužil po jediném: „Do basy s ním, s neznabohem!“

Když došlo k soudnímu jednání, všichni přítomní vysvětlili, že se nikdy nechtěli dotknout jemnocitu svých věřících sousedů, natož si dělat šašky z církve. Prostě se jen chtěli žertovně a ve velkém stylu rozloučit s muzikantem Navrátilem a jeho nástrojem a nikdy by je nenapadlo, že tím mohou ztropit takový povyk.

U soudu však byl rozumný jak soudce, tak porota. Všichni pochopili, že šlo o pouhou nerozvážnost, dokonce se při výpovědi některých zúčastněných sami potají zasmáli, a tak nakonec vše dobře dopadlo a žádný z účastníků nebyl nijak potrestán. Zdravý rozum tehdy zvítězil, i když nebylo tomu vždy, stejně tak, jak tomu není dnes, neboť platí, že u soudu a u Pána Boha člověk nikdy předem neví, jak dopadne.