Sendražice

Pojmenování této vsi má pocházet stejně jako u její jmenovkyně na Kolínsku od toho, že ji měl založit jakýsi Sěmidrah (Sěmidražici = lidé Sěmidrahovi), o čemž prof. Antonín Profous hovoří ve své knize "Místní jména v Čechách. Jejich vznik, původní význam a změny. IV. díl. S-Ž" přímo k této obci na Královéhradecku následující:

"1. Sendražice (lid. v Sendražicích, do Sendražic, sendražskej), ves 10 1/2 km jz. od Jaroměře: 1297 Andreas de Zendrasicz, RB. II, 761; 1352 - ok. 1405 decan. Gradic.: Sedrazicz, RDP. 91; 1470 Mik. Sendražský (vydán z kraje Hradeckého ke zřízení pole), AČ. 4/443; 1542 (1512) postúpil děd. svého w Sendraziczych tvrze, dru p. s p., vsi celé.. vsi Rodowu.. vsi Lochenicz, DZ. 8 B 12; 1636 mčko Smiržicze.. vesnice Rodow, Sendražicze, DZ. 145 D 24."

První zmínka o Sendražicích pochází tedy již z roku 1297, kdy zde seděl Ondřej ze Sendražic. Osídlení této lokality je však mnohem staršího původu, což dokazují časté archeologické nálezy, např. v roce 1878 byly na zahradě usedlosti čp. 11 nalezeny sošky býka a koně, bronzový kruh a mnoho různých dalších věcí a keramických střepů. Roku 1882 byla u stavení čp. 18 nalezena nádobka se serpentinovou sekyrkou, přelomenou zahnutou jehlicí s plochým knoflíkem a ouškem na kolénku, jehlice s dírkou a delším zářezem na protáhnutí tkaničky, obě z bronzu, a vývrt z mlatu. Další kamenné nástroje a keramické střepy byly objeveny již v následujícím roce u čp. 22. Roku 1894 bylo u školy vykopáno množství popelnic slezskoplatěnické kultury. O 3 roky později bylo při státní silnici a proti okresní silnici do Sendražic nalezeno popelnicové pole lužické kultury. Zlomky slezskoplatěnické keramiky tu byly nacházeny i o století později, např. v letech 1982 a 1985. V roce 1372 je zmíněn Ctibor ze Sendražic jako farář v městysi Městci (dnešní Městec Králové) a místoarcijáhen hradeckého kraje. Roku 1384 patřil sendražický dvůr Petříku Hroškovi ze Sendražic. Tehdy prodal některé statky držitelům Pardubic a spojil s Janem ze Štěpánova Sendražice se Rtyní (nejde o Rtyni v Podkrkonoší, ale o osadu u Jaroměře při cestě z Velichovek do Jaroměře). V Rodově měl Petřík jednoho kmeta pod plat, který daroval v roce 1392 sendražickému kostelu. Roku 1411 byl již mrtev. Jeho vdova Ofka žila na zdejší tvrzi nejspíše do roku 1418, kdy se odstěhovala do Prahy, kde si koupila dům. Protože jejich manželství bylo bezdětné, připadl sendražický statek královské komoře. Již v roce 1414 si vyžádal na králi Sendražice Vok z Valdštejna. Z předání vsi a jejímu připojení k vyšehradskému manství nakonec nedošlo. Roku 1417 žil Matěj ze Sendražic, o němž není více známo. V té samé době je zmínka o Čeňku ze Sendražic, jemuž zachránila život panna Markéta, dcera Anny, vdovy z Lomnice, seděním na Popovicích. Když byl totiž pro své zločiny a loupeže odsouzen 7. května 1433 k smrti, došlo pod šibenicí pannou Annou k vyprošení Čeňka za manžela. Ze starých zápisů je též znám Mikuláš ze Sendražic, který patřil mezi šlechtice, jež opověděli Strakonické jednotě. V roce 1470 je zmíněn jako jeden z velitelů vojáků, kteří byli hradeckým krajem postaveni do pole jako reakce na vypsání veřejné hotovosti k obraně země České. Žil ještě roku 1485 se svým synem Benešem ze Sendražic. Stal se tak zakladatelem rodu Sendražických ze Sendražic. Po smrti Mikuláše drželi Sendražice bratři Beneš a Jindřich ze Sendražic. Kolem roku 1493 přešel zdejší statek po smrti Jindřicha na Beneše mladšího ze Sendražic. Po jeho smrti se o něj měli rozdělit synové Jan a Beneš ze Sendražic, které ale vyplatil držitel Městce a jejich strýc, který měl 2 syny: Jana mladšího a Mikuláše. V roce 1512 prodal Beneš ze Sendražic tvrz Sendražice s poplužním dvorem, část vsi Rodova, Lohenici (Lochenice), Černožice, Čáslavky, Semonice, Četěves (Čistěves), Popovice, Smiřičky a vše co k nim přísluší s kostelním podacím v Sendražicích a Holohlavech Mikuláši Trčkovi z Lípy na Lichtenburce a Smiřicích, čímž se ves dostala pod svrchovanost smiřického panství a v jeho rámci zůstala až do prozatímního zřízení obecního. Do té doby se obec značně rozšířila, protože roku 1654 měla 27 usedlostí, v roce 1713 34 usedlostí, roku 1780 63 usedlostí a v roce 1842 již 75 usedlostí. Sendražice také získaly vlastní školu. Roku 1745 se obec nevyhnula pruskému řádění a drancování. V roce 1792 byla založena na žádost obcí Sendražic, Rodova, Trotiny a Nedělišť k zemskému guberniu a císaři Leopoldovi II. 30. dubna 1793 byl položen základ a 28. listopadu téhož roku bylo zahájeno vyučování. Prvním učitelem byl Jan Šulc z Chvalkovic. V roce 1825 byla postavena nová škola. K jejímu vysvěcení došlo 7. března 1826.

Roku 1849 se Sendražice staly samostatnou politickou a katastrální obcí. V červenci 1866 byla obec postižena boji prusko-rakouské války. Vojenský lazaret se nacházel v kostele i ve škole. O pouti roku 1875 se přihnala velká bouře s průtrží mračen a krupobitím, která způsobila záplavu. V letech 1881-1882 byla vybudována zdejší železniční trať. V dubnu 1882 se vyskytla v obci epidemie neštovic. V roce 1886 byla vyštětována a upravena silnice od dolní hospody čp. 21 ke kostelu a ke škole. Vedle toho byl též rozšířen úvoz k Rodovu. 24. července 1887 vyhořely usedlosti čp. 19-22, 23 (stodola) a 24. Téhož roku se silnice obcí stala okresní. 17, června 1888 vyhořela stavení čp. 60-61. 23. září 1889 vyhořely usedlosti čp. 78 a 31. Roku 1895 byla založena Hospodářsko-čtenářská beseda. V roce 1900 vznikla jednota divadelních ochotníků. Roku 1902 došlo k založení Spořitelního a záložního spolku pro Sendražice. Roku 1904 vyhořela čp. 12, 77 a 13. O rok později byla postavena sušárna na čekanku. V roce 1914 se ustavilo Hospodářské družstvo pro rozvod a upotřebení elektrické síly v hospodářství a živnostech. Roku 1917 byl postaven z jmění kostelního záduší ve Smiřicích nový hřbitov. Události 1. světové války si vyžádaly životy 23 zdejších mužů.

V roce 1919 byla ustavena TJ Sokol. O 2 roky později vznikla obecní knihovna a místní osvětová komise. V letech 1923-1924 bylo postaveno u železniční zastávky nákladiště a k němu byla zřízena nová silnice. Dále byla v roce 1923 postavena firmou Ing. Čeřovského ze Smiřic u nákladiště budova s čekárnou, bytem a úřední místností. Roku 1926 vznikla Selská jízda, jež se později dostala do stagnace a oživena byla až v roce 1934. 4. června 1927 zničilo velké krupobití veškerou úrodu na polích. Téhož roku vybudoval Jan Prostředník u čp. 45 a 46 novou velkou parostrojní kruhovou cihelnu a došlo k opravě okresní silnice. V roce 1930 byl založen SDH. O rok později se ustavilo Vodní družstvo Trotinka. Roku 1934 byla opravena cesta k nákladišti. 22. července 1945 nadělala řadu škod velká větrná smršť. V roce 1956 bylo ustaveno JZD, jež bylo 1. ledna 1962 připojeno k JZD Předměřice nad Labem. V letech 1957-1959 byla vybudována vodní nádrž. 11. února 1969 byla otevřena prodejna smíšeného zboží, jež se stavěla od roku 1967. V září 1970 došlo k vloupání do kostela, odkud byl odcizen pozlacený kalich. Roku 1974 byla zrušena zdejší ZDŠ. V roce 1999 byla zrušena MŠ. V roce 2001 byl vybudován vodovod a plynovod. Roku 2007 byl vybudován rybníček s dětským hřištěm.

Nejvýznamnější zdejší pamětihodností je gotický kostel sv. Stanislava z poloviny 14. století, který byl na počátku 18. století zbarokizován a od 22. ledna 1964 je památkově chráněn (viz https://pamatkovykatalog.cz/kostel-sv-stanislava-s-ohrazenim-2147407). Od téhož data je památkově chráněna klasicistní venkovská usedlost čp. 74 z poloviny 19. století (viz https://pamatkovykatalog.cz/venkovska-usedlost-13936451). Památkovou ochranu měl též areál zděné venkovské usedlosti čp. 3 ve stylu lidového klasicismu, ale jen do 15. května 1968 (viz https://pamatkovykatalog.cz/venkovska-usedlost-2330492). Z dalších jmenujme: přízemní faru z roku 1787; kamenný kříž, který stojí u památné lípy (vyhlášena památným stromem 23. srpna 1983), postaven byl rodinou Merklovou v 19. století a k jeho poslednímu zrestaurování došlo v roce 2012; sochu sv. Jana Nepomuckého, která byla postavena z odkazu Kateřiny Šrámové Václavem a Dorotou Šrámovými v roce 1848, přeložena a obnovena roku 1892 a zrestaurována v roce 1969; několik pomníků z prusko-rakouské války roku 1866 a kovovou zvoničku Církve československé. Nejznámějšími místními rodáky jsou: číbuzský učitel Jan Moník (* 1805 Sendražice) a římskokatolický kněz P. Josef Krihl (10. listopadu 1847 Sendražice - 14. dubna 1916 Hořičky), v letech 1890-1902 farář ve Studnici a od roku 1902 na Hořičkách.

Sendražice na mapě